Jsem zpět! Chúc Mừng Năm Mới!!!

22. února 2018 v 15:26 | Maky

A je to tu! Po svátcích, po Novém Roce a já většinu proležela v posteli, což nebyl ideální tah, avšak jsem mezitím byla na třech výletech a stihla napsat články, které bylo jen potřeba přepsat z papíru do počítače a k tomu jsem se konečně právě dostala! Tady je ten první....

Na motorce se člověk cítí jednoduše svobodný! Je tu sice jen 16 stupňů, na motorce to spíš vypadá na 10, ale přeci nebudu sedět doma na zadku a překládat (i když bych asi měla), že? To bych nebyla já, abych nesedla na toho mého zeleného ďábla a nevyrazila na....pláž! Ale jo pláž, to místo, kde je písek a lidi se tam většinou jezdí koupat za teplého počasí. Ono tam totiž Hudečková pojede raději za zimy v bundě, protože proč ne!


Do Son Beach mám od baráku cca 15 km, takže se tam můžu kdykoliv vrátit. Je to spíš jen o výletě a nechci sedět doma a volno na 100% využít. Navíc se chystám na konci svého pobytu na motorce směr jih, což bude kolem 1500 Km na motorce a k tomu je hádám potřeba alespoň malinko tréninku a praxe, nebo ne?

Doprava ve Vietnamu je sice šílená, ale pokud si zvyknete na to, jaká tu jsou pravidla aka nepravidla, tak zjistíte, že řízení tu není až tak nebezpečné, jako to vypadá. Řízení ve městě je vcelku sranda a to hlavně ve špičce. Lidi se jako mravenci na kluzišti ladně vyhýbají jedne druhému bez přemýšlení, zda je lepší jet zprava či zleva. Nefungují tu žádné čáry, když potřebujete jet v protisměru, tak jedete a proto musíte neustálě sledovat, odkud kam kdo jede, ale tady to jednoduše naprosto perfektně funguje!

Jezdit na motorce mě hrozně baví a uklidňuje, tak jsem i dnes vyrazila. Přesto, že je venku jen 16 stupňů, tak jsem jela na pláž a chtěla jsem si vyzkoušet zda motorka pojede rychleji než 50 km/h, když už jedu tedy pořád rovně a vcelku po dálnici.


Kdysi jsem měla své první auto, Renault Clio, ročník 1994 a to byl drak. Předem se omlouvám (maminko, raději přivři oči prosím) mamince, ale bylo to naprosto bezpečné. Na dálnici na Prahu jsem s přehledem i s tímto ročníkem auta dala 155 km/h, což jsem samozřejmě nechtěla překonat se skútrem (nejsem blázen, nemyslím si, že by mohl jet tak rychle a navíc zabít se taky nechci), ale chtěla jsem vyzkoušet, jak takový skútr jede. Říkala jsem si, že když u nás jezdí někteří jako šílenci na motorkách, tak kolik asi tak jedou, když s přehledem předjíždí auta a nedělá to s nimi vůbec nic. Mám špatný odhad, tak jsem to prostě chtěla jen vyzkoušet a zkusit, jak ten můj drak jezdí.

Já vám nevím, ale jak mohou lidi jezdit víc než 60 km/h?? Může mi to někdo vysvětlit? V jednu chvíli jsem jela 70 km/h na svém zeleném skútru s výkonec asi ne víc než 120 KW! Řeknu vám, že buď se to na tom skútru jednoduše rychleji nedá nebo je to naprostá šílenost jezdit více než 60 km/h. Nejen, že si jízdu nemůžete ani užít, protože svištíte o sto šest, ale letíte, že ani nestíháte koukat okolo, případně reagovat na jakýkoliv podnět na silnici, ale hlavně to není zrovna skvělý zážitek, o čemž jsem si myslela, že motorka především je. Myslete si že jsem posera či nejsem dobrodruh ale já si raději užívám jízdu i okolí a to se na skútru za 70 km/h a předpokládám, že i na jiné motorce, jednoduše nedá. (Leda, že by mi nefungoval tachometr a lítala bych víc, než mi udával, což by asi na Vietnamských motorkách nebylo nic překvapivého, ale nemyslím si...)

Jakto, že mám volno? Ne, neflákám se, ale naopak podstivě makám. Máme totiž svátky! Slavíme Nový rok! Ne, nezbláznila jsem se, ani jsem si nespletla datum. Tady se totiž slaví příchod nového roku, ale ne toho 2018, avšak tady se slaví příchod nového lunárního roku dle lunárního kalendáře. Jedná se v Asii o jednu z největších událostí roku a přesně tak to ve Vietnamu vypadá a přípravy na něj jsou obrovské.


My nakupujeme na Vánoce a zdobíme stromeček (většinou jehličnan, ať už se jedná o smrk, jedličku nebo borovici), tak tady se zdobí také stromky, i když v jiném stylu. Zdobí tu rozkvetlou broskev, třešeň nebo mandarinku. Lidé prodávají u silnice ve velkém mandarinkovníky a stromy s plody pomela včetně rozkvetlých květin, převážně orchidejí. Doma je poté zdobí na příchod nového roku a oslavují tím tento nový rok, aby jim přinesl štěstí. U silnice se prodávají i rozkvetlé orchideje a to ve velkém a hlavně v obrovských květinácích jako stromy (moje maminka by vykoupila asi veškeré, co by potkala po cestě) a lidé si je po koupení odváží na svých motorkách. Ano, ve Vietnamu se na motorkách převáží úplně všechno, takže i stromy se na nich vozí. Občas máte pocit, že na motorce jede sám strom a možná ji i řídí, až poté si všimnete, že motorku řídí člověk. Znáte ten vtip o psovi, který řídí motorku v Kameňáku? Takhle nějak si já představuji vtip na motorce se stromem/nákupem/matrací na postel/postelí a nebo čímkoliv, co už jsem na motorce viděla převážet, včetně mrtvého prasete vcelku!

Většina lidí míří zpět domů na vesnici na svátky, aby navštívili své příbuzné a byli doma. Tento svátek je převážně svátkem rodiny a ne velkých oslav na ulicích, přesto je to jeden z nejtradičnějších svátků tady. Tet, jak se oslavám nového roku ve Vietnamu říká je tedy hlavně oslava rodiny, přátel, modliteb v chrámech a darování tzv. Lucky money. Dospělí většinou darují svým dětem tzv. Lucky money, peníze, aby přinesly dětem do nového roku štěstí a další peníze. Peníze přináší štěstí oběma stranám, jak obdarovanému, tak darovanému. Chtěla jsem také nějaké darovat lidem ve svém okolí a udělat tak klukům od nás radost, ale ne jen obyčejně (musím mít vždycky něco alespoň malinko jinak a nerada daruji jen obyčejně peníze, to je nuda) a tak jsem to taky udělala. Mám spoustu mincí z cest, tak jsem je klukům od nás rozdala. Každý z nich dostal dva různé druhy mincí (od Amerických dolarů, Euro mincí, Liber, Malajských, Thajských, až po České Koruny, které jsem s sebou přivezla). Každý jednoduše dostal mix dvou mincí z různého koutu světa. Hodnoty jsem neřešila, spíš jsem je chtěla potěšit a to se povedlo! Kluci byli nadšení a každý si mince schoval pro štěstí. Nejen řidiči a dobrovolníci od nás ode mě dostali pár mincí, ale hlavně naše skvělá recepční Chi, která se o vše stará a má toho nad hlavu a její bratr James, kterého je centrum, ve kterém dobrovolničím, jednoduše každý, kdo tu pro mě něco znamená.


Jelikož máme 10 dní volna a zítra už bude přes 20 stupňů, tak jsem se rozhodla toho využít a vyrazit každý den na výlet (což se bohužel nepovedlo, když tohle čtete, tak už jsem promarnila celé svátky v podstatě v posteli marod, ale i tak bylo volno...).

Teď už ale jen Chúc Mừng Năm Mới neboli Šťastný Nový Rok (Rok Psa)!!!
 

Den druhý - představení rodičů a hurá na Cat Ba

30. ledna 2018 v 16:35 | Maky


A je to tu!

Šli jsme spát po půlnoci, rodiče museli být neskutečně unavení, protože v podstatě cestovali celý den. Znáte to, v letadle se pořádně nevyspíte a na letišti už vůbec ne, i když máte přestup dlouhý 8 hodin. Nastavila jsem si budíka na nejbližší možnou hodinu, kdy jsem si myslela, že budu schopná fungovat normálně a když ráno zazvonil, tak jsem otevřela unavené oči, zkontrolovala mobil, že rodiče ještě nevolali, ustrojila se, vzala sbalený batoh a vyrazila za nimi do hotelu, který je jen kousek od mého domu.

Stále tomu nemohu uvěřit, že jsou tu, avšak je to už více uvěřitelné než den předtím. Potkám je na hotelu, skočím jím okolo krku ještě jednou, aby jim to náhodou nechybělo, zaplatíme a vyrazíme k nám. Tam konečně poznají všechny učitele a kamarády, místní kluky i mého "šéfa" ségru, která nám dělá recepční. Všichni jsou z nich nadšení a stále opakují, jak vypadají spíše jako moji sourozenci než moji rodiče. To jim samozřejmě dělá radost a s úsměvem se společně vydáváme na naše první společné dobrodružství. Kam to bude? Náš první výlet nás zanese na ostrov Cat Ba.

Cat Ba

Cat Ba je ostrov, který je od města Hai Phong vzdálený přibližně 1.5 až 2 hodiny autobusem. Koupíte jeden lístek, naskočíte na autobus, který vás převeze k přístavu, tam vás lodí převezou na ostrov a tam opět naskočíte na autobus, který vás převeze přes ostrov na místo určení. Celá tato cesta vás vyjde na 110 Kč v přepočtu. Přepočítávat Vietnamské Dongy (VND), což je měna, která se tu používá, je jednoduché. Tisíc takových VND je 1 KČ, takže jednoduché počty kamkoliv vyrazím :)

Vzali jsme taxíka, který nás převezl k přístavu, tam jsme skočili na autobus a už si to štrádujeme směr Cat Ba. Počasí nám vcelku přeje. Není sice 40°C, ale dobrých 25°C a sluníčko, tak snad mu to vydrží!

Cesta na Cat Ba

Povídáme si, vyprávíme a cesta utíká tak rychle, že následně vystupujeme z autobusu a nastupujeme na loď. Ta nás převáží na ostrov, kde na nás už čeká další autobus, který nás převeze do přístavu a zároveň hlavního města na ostrově. Cat Ba je krásný ostrov! Voda sice není azurově modrá, ale pláže jsou písčité. Možná nejsou pokryté bílým pískem, ale zároveň nejsou tak přeplněné lidmi. Až tolik turistů o tomto pokladu neví, jelikož většina z nich míří do Halong Bay. Halong Bay je zátoka známá z filmu King Kong, což Cat Ba není a přesně proto není přeplněna turisty. To se mi jednoznačně na tomto místě líbí! Stejně jako Halong Bay můžete na tomto místě vidět krásné útesy jako z filmu King Kong a stejně tak tu můžete vidět plovoucí vesničky, kde opravdu žijí místní, k těm se však vrátím později.

Náš první den

Náš první den totiž začal příjezdem na ostrov, potkáním pár milých lidí, které už znám a několikrát mě viděli a zároveň zacheckováním do hostelu. Hostel jsem vybírala podle ceny (nechtěla jsem ten nejlevnější, ale zároveň ne drahý (to se ve Vietnamu stává však málo) a vybrala jsem, troufám si říci, opravdu správně - Bungalow hostel. Výhled jsme tedy měli parádní, přímo na zátoku s plovoucími restauracemi a místními rybáři, kteří nás ráno vzbudili, když jeli chytat ryby na moře a zároveň na zelený kopec za městem, kam jsme se poté chystali na motorce.

Ubytování a další radosti

První den jsme jentak pokukovali, obešli ostrov a ubytovali se. Zároveň jsme zašli na trh a pokoukali, co bys se nám mohlo třeba líbit. Druhý den už jsme však ve městě půjčili motorky (skútr) a vyrazili na výlet! První si to taťka znovu zkusil a hned nato jsme vyrazili na výlet! Po dlouhé době seděli rodiče na motorce spolu jako za mlada (ne, to nejsou moje slova, to já bych si neodvážila z pusy vypustit! Ale slova přímo mých rodičů) a užívali si to nesmírně! Byla na nich vidět ta čirá radost, skoro až dětská radost, když vidíte děti pokukovat po sladkostech! Není nad to vidět své rodiče spokojené a šťastné! Přesně proto také cestuji, protože jim mohu dopřát tu možnost vycestovat do míst, kam by asi jen tak sami nejeli. Alespoň jsem si tedy jistá, že do Vietnamu by se sami nevydali.

Cannon Fort, pláž a výšlap v národním parku

Jeli jsme na Cannon Fort. Kde to a je a co je to? Je to vyhlídka na Cat Ba a bývalá pevnost při válce ve Vietnamu. Zajímavé místo a zároveň krásné výhledy. Určitě stojí za podívanou a už po cestě na vrchol jsme se zastavovali na fotky. Jízdu na motorce jsme si užívali i místo bylo super! Z vrcholu jsou vidět plovoucí vesničky i útesy a soukromé pláže, na ty však pojedeme a druhý den. Po tomto výletě jsme se jeli podívat okolo trhu a přístavu na pláž. Pláž jsme si jednoduše užili. Nebylo pekelné teplo, ale zima také nebyla. Na koupání to však k mému zklamání nebylo, ale písek byl teplý. I tak to byla pláž a i tak jsme si to užili. Dali jsme si na pláži kávu a pivo a sedli si pod slunečník, kde nás čekalo jedno z překvapení. Při odchodu si nás vyčíhnul pán a i přesto, že nám tam bylo dovoleno sedět, protože jsme si na baru koupili kávu a pivo, tak po nás chtěl zaplatit lehátka. No, kdyby nám to bylo řečeno hned, tak s tím asi problém nebude, vzhledem k tomu, že pronájem stál 6 Kč v přepočtu, ale ten přístup mě vážně naštval! A hlavně tón a styl, kterým nám to bylo sděleno. Sbalili jsme se a vyrazili dál. Smočila jsem si s taťkou nohy a svlékla se alespoň do plavek, ale jak už jsem psala, tak na koupání to bohužel nebylo. Večer jsme vyrazili podívat se na rozsvícené plovoucí restaurace, noční trh, dali si místní palačinky a zalehli vcelku brzy, abychom druhý den mohli vyrazit do národního parku Cat Ba, kde nás čekal výšlap.


Ráno jsme si dali vcelku super místní snídani v hostelu, přesunuli věci k mé "kamarádce", kterou jsem tam už několikrát potkala do hotelu a vyrazili si půjčit znovu motorky a vyrazili do národního parku. Cesta netrvala dlouho a byla narozdíl od města, na které jsem zvyklá vcelku klidná, bez aut a motorek. Jediné motorky, které jsme po cestě potkali byly vlastně cizinci. O výšlapu jsme četli a měl to být údajně jeden z těch těžších, což se okamžitě vyvrátilo, když jsme zjistili, že to vůbec není špatné. Většina cesty je v "džungli", což může být obtížné v horku, protože i přes to, že horko nebylo, tak bylo cítit vlhko, a pouze poslední část cesty (přibližně 15 minut) byl opravdu strmý a pokrytý kameny. Rozhodně bych tento "výšlap" nepovažovala za složitý ba naopak a když to řeknu já, tak to platí dvojnásob. Pamatuji si do teď cestu na Kralický Sněžník, která se s tímto nedá vůbec srovnat!

Ach, ten výhled!

Výhled byl prostě super! Nádherná příroda kolem, krásná džungle, prostě krása! Dokonce tam bylo i poklidno a ticho, neuvěřitelná podívaná. Byli slyšet ptáci pod námi a vidět slunce někde v dálce. Udělali jsme pár fotek, vyfotili si bambusy všude kolem (nechápu, že nemají ve Vietnamu pandy, když mají tolik bambusu) a vyrazili pro kešku. Tu jsme nemohli nějakou chvíli najít, dokonce jsme u ní potkali skupinku Britek, se kterými jsem si pokecala a vysvětlovala jim, co to tam vlastně děláme. Celé unešené z Geocachingu nám popřály štěstí, podívaly se, co jsme našly a my pokračovali dál.

Yummy, místo, kde musíte ochutnat všechno!

Pro dnešní den toho bylo dost a my si zašli na skvělou večeři na místo, které jsme objevili úplnou náhodou, když jsme šli kolem. Toto místo se jmenuje Yummy a dle názvu tam taky tak vaří! Od té doby, co jsme toto místo náhodou objevili, jsme tam jedli i obědy i večeře. Pokaždé jsme našli pokrm, který jsme s radostí ochutnali a byl vynikající! Nemyslím si, že bychom tam narazili na nějaké jídlo, které by nám nechutnalo a to jsme toho vyzkoušeli opravdu hodně! Od kuřete v kokosovém mléce s rýží po Thajské Pad Thai až po saláty byla všechny jídla jednoduše nepopsatelně výborná! Každé jedno z nich mělo jedinečnou chuť a dokonce i místní Vietnamská kuchyně byla výtečná, což se v těchto podnicích, kde vaří veškerá jídla moc nestává. Na zeď slávy jsme poté umístili náš podpis a podepsali se tak k místu, které se nám zároveň podepsalo do srdce svou neskutečnou kuchyní a skvělou obsluhou, kterou jsme několikrát obtěžovali slovy, že v té citronové limonádě opravdu nesmí být žádný cukr!


Narazili jsme však nejen na Yummy, ale i na další místo se jménem Like Coffee, kde jsme si dali skvělou kávu (jejich Egg coffee bylo jedno z nejlepších, které jsem zatím měla) a já se tam poté vrátila s kolegy na obě místa znovu. Dnešní den byl u konce a my zalehli do nového hotelu. Další den už nás čekal menší výlet, jelikož jsme se rozhodli prodloužit si náš pobyt na Cat Ba o další den!

Vstávat a cvičit!

Ráno jsme se vzbudili, došli si na snídani a hurá domluvit si zítřejší odjezd do Ninh Binh a poté na menší výlet. Kam jsme to tentokrát jeli? Tentokrát to bylo na moře. Chtěla jsem rodičům ukázat plovoucí vesničky, na kterých žijí lidé. Ano, oni tam vážně bydlí. Sehnala jsem místní paní, která nás vyvezla na moře na hodinu a půl a vzala si za to 300 Kč pro všechny tři. Její angličtina nebyla sice perfektní, ale rozhodně jsem se i něco dozvěděla. Ukázala nám vlastní domeček, kde bydlí a seznámila nás s její dcerou. Vlastní menší restauraci a chytají také ryby, dovolila mi zařídit si její maličkou loď a provezla nás kolem ostrova a pláží. Jelikož už bylo poté odpoledne brzy tma (ano i tady to tak je během zimy), tak jsme nemohli až do samého srdce zátoky, což nebyla úplná katastrofa, protože i takto byl výlet vážně krásný. Úsměvy rodičů mi opět prozradily, že si výlet užili na 100% a možná i více. Radost v jejich očích by se občas dala krájet jako ta mlha u domečku Rákosníčka.

Moc se mi líbilo, když jsem si mohla večer před spaním říci, že si ten den určitě užili a další den to bude třeba ještě lepší. Ze všeho byli malinko vykulení, ale to se není čemu divit. Ono z Vietnamu by byl asi každý trošku vykulený a to ještě netušili, co je vlastně čeká v Ninh Binh, na cestě autobusem a poté v Hanoji! Nikdo netušil, jaká sranda to ještě bude, kolik km na motorkách ještě najezdíme a kolik skvělých lidí ještě potkáme (i když Ninh Binh byl i pro mamku v jednu chvíli malinko šok, když se mě snažil nějaký přiopilý chlapík srovnat jakýmsi bojovým uměním - lidi jsou ale ve Vietnamu jenom milí, jak já pořád tvrdím a za tím si stojím!).


Ulehli jsme do postele a nechali si zdát o dalším dobrodružství, tentokrát už v Ninh Binh, o kterém bude také můj další článek.

Jak jsme se potkali ve Vietnamu - Hai Phong příjezd

21. ledna 2018 v 17:32 | Maky |  Vietnam

Zjistila jsem, že nejlépe se mi přemýšlí na motorce. Občas si říkám, že bych potřebovala nějaké zařízení, které by nahrávalo moje myšlenky, jelikož mám pocit, že to, co se mi honí hlavou na motorce by stálo za zapsání do knihy nebo kroniky. Většinou ale večer už nemáte tušení, jak jste chtěli článek napsat nebo začít větu a říkáte si, že i kdybyste ho napsali, tak nebude až tak dobrý jako s myšlenkami, které vám proběhly hlavou na motorce. Ono tedy nejen, že se vám honí hlavou různé myšlenky ohledně psaní, ale také se občas modlíte, abyste vůbec v pořádku dorazili do cíle. No, nejen zpět domů, ale i na hodinu na vesnici. Ono se to nezdá, ale doprava je tu vážně šílená, takže mám občas pocit, že nemůžeme vlastně v pořádku dojet vůbec nikam. I můj taťka to poznal, když ho Mark vzal na první projížďku a mamka, když musela přejít silnici a měla smrt v očích, ale o tom později.

Jak to vůbec všechno začalo?
Když jsem odjížděla, tak jsem říkala, že by to byla přeci škoda, kdyby nepřijeli do Vietnamu. Kdy se sem podívají, když ne za mnou? Vzhledem k tomu, že většinou jsme do ciziny jezdili na dovolenou společně, jelikož mluvím anglicky a oni anglicky tak dobře nemluví, nebo vyrazili s cestovní kanceláří, tak jsem věděla, že by rádi dorazili, ale zároveň byli nervózní. Snažila jsem se jim to usnadnit, jak jen jsem mohla. Vytvořila jsem různé dopisy (ano, říkám si, že ta moje asistentská pozice se mi asi nikdy nezapře) od dopisu na letiště na převoz léků ve třech jazycích, až po dopis pro imigračního úředníka, kdyby náhodou byl nějaký problém na letišti. Všechno bylo jednoduše pokryto a s velkou pravděpodobností by mělo vše proběhnout lehce jako by jen jeli do Prahy na výlet. Jejich let měl zastávku v Istanbulu, kde měli 8 hodin, ale když letíte ve dvou, tak jsem si říkala, že to nebude taková katastrofa. To, že na letišti nefungovalo wifi po celou dobu jejich přestupu jsem však neměla tušení. Přestup v Istanbulu by neměl být takový problém, přeci jen nevycházíte z letiště, ale pokud jste nikdy nepřestupovali, tak asi ani nevíte, co máte hledat, to by však měly vyřešit veškeré moje poznámky.

Jsem na ně opravdu PYŠNÁ!!!
Nejen, že zvládli přestup bez problémů, ale ani jednou mi nevolali a na cestě zpátky dokonce jeli s Turkish Airlines na výlet a šli na kešku, ven z letiště!! Všechno zvládli prostě bravůrně!! Jak tedy našich 12 dní vypadalo? Asi takto!

DEN D
Já už ráno vyrazila do Hanoje, abych trošku pochodila po městě a nemusela potom spěchat na letiště, i když jsem to nakonec stejně měla jen tak tak, nedošlo mi, jak je to letiště daleko a že doprava bude až tak zlá. Došla jsem si na fajn brunch, dala si sýrový bagel (stále mi ještě sýr hrozně chybí jako jedno z mála jídel tady), dala si dobrou kávu, sedla si k rušné ulici a pozorovala ten mravenčí život. Sedět v kavárně a sledovat rušné ulice v Hanoji mě opravdu baví. Byla jsem natěšená už několik týdnů zpátky, až mi ty moji rodičové přijedou. Nemohla jsem se dočkat, až jim ukážu, jak tu žiju, jak vypadá Vietnam a těšila jsem se, až si všechno vyzkouší na vlastní kůži, takže cesta na letiště pro mě byla spolu s tím dnem nekonečně dlouhá, jak to tak bývá, když se na něco vážně těšíte!

Na letiště jsem ale dorazila včas a čekala u východu spolu s dalšími vietnamci, kteří čekali na své blízké. Vyhlížela jsem je, asiati sledovali mě, stále jsem vyhlížela, víc asiatů sledovalo mě než východ letištní haly. Někteří za mnou dokonce přišly, zda se s nimi nemohu vyfotit, tak proč ne, když už čekám. Proběhlo pár fotografií a mě to hned lépe utíkalo. Vyhlížela jsem opravdu pečlivě, ale stále nikdo nepřicházel. Už jsem si říkala, že se asi zdrželi na imigračním a zřejmě bude nějaký problém s vízem. Najednou jsem zahlédka povědomé postavy, že by? ANO! Jsou to oni! Už jsou tu! Měla jsem radost, začala jsem mávat, asi mě ještě ani nevidí. Nevadí, mávám pořád a čekám, až přijdou blíže a uvidí mě. V této chvíli jsem zřejmě vypadala jako můj nedočkavý pejsek, který při každém našem návratu skáče a kroutí ocáskem. V tu chvíli mě, můj nepřehlédnutelný úsměv i radost sledovalo zřejmě ještě víc vietnamců, než předtím. Asi si říkali: Co to proboha ta bílá holka dělá? Říkala bych si zřejmě úplně to samé, kdybych tam někoho takového viděla, takže je rozhodně nesoudím. Jak se přibližovali k východu, tak jsem měla ještě větší radost a srdce mi bušilo o sto šest! Nemůžu tomu uvěřit, oni opravdu přijeli, jsou ve Vietnamu!


Oba jsem je na začátku pořádně objala, nechala je převléct do něčeho lehčího (ano, ty dva týdny bylo vážně krásně, měli neskutečné štěstí) a hned jsme si to pádili z letiště taxíkem na autobus do Hai Phong!

První zastávka: Hai Phong, můj momentální domov!
Jen jsme dojeli na autobusové nádraží v Hanoji, kde jsme se snažili chytit autobus ke mě domů, protože autobusy z Hanoje nejezdí přes noc. Vzhledem k tomu, že rodiče přijeli na čas jsme zvládli jet autobusem ještě dříve, než jsem očekávala. Příjezd do Hai Phong byl tedy už za tmy, ale stále dříve, než bylo v plánu. Vzali jsme to rovnou na hotel, který jsem rodičům zabookovala nedaleko mého domova. První jsme vybalili všechno z tašek, co jsem si měla odnést. Dobroty! Přivezli mi chleba, pravý český chleba! Pár drobností, co jsem si nechala dovést, od kalhot, protože začala být lehce zima (ano, měli jsme v ten týden i 11 stupňů), ale oni přivezli i vysočinu! Nemůžu tomu uvěřit, dám si pravý český chleba a vysočinu k večeři, tedy až se vrátíme z cest. Teď náš totiž čeká 12 dní cestování po Vietnamu a to vše začně zítra, nemohu se dočkat! Vybalujeme a já je beru ke mě domů, aby se mohli pěkně se všemi seznámit a vyrazit s námi na pivo na ulici, to bude první velký zážitek.

Přicházíme ke mě domů a tam už čeká moje náhradní Vietnamská rodinka, včetně mé adoptivní mamky, taťky, kteří mě učili řídit motorku a Markyho, který nám jako místní Vietnamec zařizuje úplně vše, co je potřeba. Seznámení probíhá výborně se vší parádou, dokonce dojde i na domácí cukroví od mamky, které sklidí neskutečný úspěch a na mě samozřejmě po mém dojezdu z výletu s rodiči čeká už jen prázdná krabička. Balíme se první a vyrážíme směr Banh My paté. Co je to? Bageta, kterou prodává moje oblíbená tetička banh my! Přicházíme a už se na nás těší, okamžitě poznává rodiče a pro jistotu se ptá, zda to jsou moji rodiče, o kterých jsem vyprávěla, že přijedou. Říkám, že ano a ona odpovídá, že jsou vážně mladí a vypadají spíše jako moji sourozenci. Ale no tak, to už jsme dnes slyšeli několikrát a ještě uslyšíme, to jsem si jistá. Nejsem si jistá, zda je to pochvala mých rodičů, že vypadají tak mladě nebo mé samotné, že vypadám už jako jejich vrstevník? Hádám, že tak to nebude, usměji se a dáváme si do "nosu". Rodičům nesmírně chutná a já mám radost!


Vyrážíme na piss bucket!
Není nad to, dobře se najíst a zapít to pořádným pivem! Pivo ve Vietnamu sice nemá takovou chuť piva jako u nás, není tak silné, ale pít ho je opravdu zážitek! Sedíte na plastových židličkách na zemi, skoro na zemi, židličky jsou velikosti pro děti. K plastovým stoličkám si ještě domyslete plastové stolečky, džbány piva za 25 Kč (jedno pivo vyjde na 5 Kč) a obrovských ruch lidí, kteří popíjejí na stejném místě s vámi. Všechno to završuje zážitek z toho, když náhodou potřebujete z toho všeho moku na "malou stranu". V tu chvíli totiž dochází na pravý Vietnamský zážitek! Proč? Protože se tomu říká piss bucket a jak to zní, tak to také je. Jedná se o obyčejný kýbl nebo lavor, jak to každý nazvete je už na vás, do kterého jednodušete, když musíte, tak musíte. Tento kýbl je za kovovou zástěnou a většinou se za ni doprovázíme alespoň ve dvou, jelikož jeden z nás čeká venku. Ne vše si prý však musí rodiče vyzkoušet a tak toto rádi vynechají. Sešla se nás celá banda, od mojí adoptivní rodinky, po ostatní učitele, dobrovolníky i místní kluky, kteří nás vozí na hodiny. Všichni důležití byli na místě! Jediný, kdo v té době chyběl byl můj "ředitel" a jeho sestra, ale tu potkali později druhý den. Všichni se na mé rodiče moc těšili a bylo to na nich také vidět. Padalo jedno pivo za druhým. Objednal se první kokos (alkohol přímo v kokosu, ohřátý a rozlévaný přímo z kokosu), všichni jsme si ťukli a Mark (můj adoptivní taťka, co mě učil řídit motorku) si s taťkou musel pro jistotu ťuknout dva panáky.


Rodiče byli na cestě skoro 24 hodin a čím déle jsme seděli na "ulici", tak bylo jasné, že jsou unavení. Rozloučili jsme se tedy, odvedla jsem je do hotelu a vyzvednu si je až druhý den ráno.
 


Vánoce, tentokrát ve Vietnamu

20. prosince 2017 v 17:44 | Maky |  Vietnam

A došlo opět na článek! Poslední dobou toho mám tolik, že mám pocit, jako bych se stále omlouvala za svou nečinnost na blogu. Ono je toho ale tolik, že poslední dobou na blog jednoduše nezbývá čas. Ani nevím, zda se všechno do toho jednoho článku vejde a zřejmě proto se ho budu snažit "smrsknout" a rozdělit, alespoň tu část o cestě s mými rodiči. Ano, byli tu!! I kdybyste tomu nevěřili, tak dorazili do Vietnamu a projeli se mnou toho spoustu! Podívali se a užili si ten čas na 150%, alespoň dle toho, co mi řekli a já věřím, že neměli jediný důvod mi lhát.

O čem tedy bude dnešní článek? Co se vlastně za poslední týdny, co jsem nenapsala ani čárku dělo? Proč jsem byla tak zaneprázdněná? Je to už měsíc ode dne, kdy jsem naposledy sdílela článek na blogu a byl o mé první jízdě na motorce, kterou jsem si neskutečně užila a slíbila si jednu věc, že si na Vánoce pořídím svojí motorku. To se bohužel ještě nestalo, ale rozhodně na ní dojde, toho se nebojte! Od té doby jsem najezdila na motorce už desítky kilometrů. Ať už jsem si půjčovala motorku někde na cestách nebo v centru, kde pracuji a jedila po městě. Ať už jsem jezdila na hodiny mimo město, někdy i více než 20 minut cesty v hustém městském provozu a věřte mi, že takový provoz si neumíte ani představit. Můj taťka by o tom mohl vyprávět, když jel na svou první projížďku s mým adoptivním tatínkem Chunkym nebo moje maminka pokaždé, když se snažila přejít silnici a myslela, že z toho dostane na místě infarkt, v tom lepším případě. Proč v lepším? Protože ta horší možnost byla, že bude převálcována motorkou, autem, autobusem nebo nedej bože náklaďákem, a ani jeden z těchto dopravních prostředků si tu rozhodně nebere servítky! Za tu dobu se toho mnoho změnilo.

Spoustu nových dobrovolníků přijelo k nám a spousta jich odjela, což mě opravdu mrzí, jelikož některé jsem si zamilovala, možná až moc. Lidé bohužel ale přicházejí a odcházejí, na to si člověk při cestování musí jednoduše zvyknout, je to tak trošku každodenní chléb. Změnilo se něco na tom, jak jsem si zamilovala Vietnam? Rozhodně ne, s každým novým příchozím si to místo užívám o něco více, poznávám nová místa, nové kultury, získávám zkušenosti a mám víc nových přátel.

Co se ale změnilo je to, kolik mám zkušeností s učením. Nabírám je rapidním tempem! Od učení malých dětí ve školce, které jsou jednoduše k sežrání (i když zvracících dětí máte občas dost, věřte mi), trošku větších dětí školního věku (kolem 7 let), které jsou občas na pět, puberťáků, kteří se vcelku rádi učí anglicky a už chápou, proč je ten jazyk důležitý, až po dospělé, kteří po celém dni v práci přijdou do centra zlepšit své znalosti a okamžitě si ze mě chtějí udělat přítele na život a na smrt. Ano, tak přesně všechny tyto skupiny já učím. Je to úžasná zkušenost, ale zároveň občas opravdu náročná, to se musí uznat. Ne vždy vás vaši studenti chtějí poslouchat, hlavně malé děti, ne vždy umíte vše na 100%, nikdo není neomylný. Nejsem navíc rodilý mluvčí, takže nebudu mít nikdy stejnou slovní zásobu jako mají někteří z našich učitelů, ale naopak oni nikdy nebudou rozumět gramatice tak, jak jí rozumím já, protože se jí nikdy nemuseli od základů učit, takže každý z nás má nějaké pro a proti, samozřejmě. V učení jsem se vcelku našla, jsem ráda, že mohu lidem předat něco, co se i já musela naučit a zároveň jim ukázat, že když chtějí, tak to prostě jde!


Máme tu možnost pomáhat ale i jiným způsobem. Tento týden proběhl u nás ve městě kvíz, kde se vybíraly peníze na děti ze sirotčince, kde učíme i my. Na kvíz přišlo spoustu lidí, vybralo se spoustu peněz, za což jsem neskutečně šťastná, protože tyhle děti si to vážně zaslouží! Při učení těchno menších i větších si uvědomíte, jak málo v životě vlastně potřebujete a že není nutné mít všechno, abyste byli šťastní. Začala u nás "zima", což je pro nás sice 17 stupňů momentálně, ale pro ně je to opravdu zima a nosí zimní bundy, čepice i rukavice, protože jsou v létě zvyklí na 40 stupňová vedra. Tyto děti jsou závislé na dotacích od státu, ale ty pokryjí ve Vietnamu jen to nejdůležitější, a proto jsme se rozhodli udělat kvíz, vybrat peníze a udělat jim hezké Vánoce. Vánoce se tu sice neslaví, ale proč jim nedat něco, co si oni sami zaslouží? Nejedná se tu rozhodně o hračky, tablety, počítače nebo podobné nedůležité věci. Na co se tedy peníze vybrané z kvízu použily/použijí? Nakoupilo se spoustu zimních bund, rukavic, čepic, ponožek, oblečení všeho druhu, školních pomůcek, knih sešitů, a když zbydou nějaké peníze, tak se možná použijí na pár autíček, míčků apodobně. Překvapilo mě, že když se dokonce otevřela možnost ostatním lidem z dalších států přispět, tak tomu tak bylo a vybralo se neskutečné množství peněz! Jedna rodina dokonce přispěla 32 milionů VD, což je u nás 32 tisíc českých korun. Výsledky padaly dle států a musím poděkovat i české straně. Vzhledem k tomu, že o tom moc lidí asi nevědělo, tak se vybralo 800.000 VD, což je 800 Kč, ale tady to není zrovna málo. Já přidala zbytek, abychom to dorovnali do milionu. I když se to nezdá být moc, tak milion Vietnamských dongů je opravdu hodně peněz, takže se děti ze sirotčince budou tento rok mít na co opravdu těšit! VŠEM MOC JEŠTĚ JEDNOU DĚKUJI!!!

Dalším důvodem, proč jsem toho moc nepsala na blog byl výlet s mými úžasnými rodiči! Přijeli do Vietnamu a já si to s nimi neskutečně užila! Nejen, že si to oni užili, ale mě udělo neskutečnou radost, že jsem jim mohla dát tu možnost se vydat sem, tak daleko. V podstatě někam, kam by se asi normálně nevydali a poznat jinou zemi, jinou kulturu a tak trošku vystoupit ze své komfortní zóny. Proč tomu tak bylo? Už jen to, že nikdy nebyli sami v žádné cizí zemi na vlastní pěst, když mluví anglicky jen trošku. Ale jak jsem již řekla, na to bude jiný článek jen o našem výletu s tipy, kam se podívat, kde jíst a kde spát.


Začala jsem učit víc soukromých hodin, protože jsem dostala tu možnost a hlavně, protože musím konečně začít šetřit než jen utrácet z ušetřených peněz. V lednu mě čeká vycestování za novými vízy do Malajsie! Musím si něco našetřit na cestu a hlavně si chci kupovat tu motorku, že? Musím také myslet na zadní vrátka a proto jsem začala překládat pro jednu společnost, takže trávím i spoustu času u počítače prací. Ale jedna z nejdůležitějších věcí je ta, že jsem dnes měla první hodinu vietnamštiny a začala jsem se konečně učit s učitelem! Teď už mi nic nebrání od toho se konečně naučit jazyk země, ve které se chystám nějakou chvíli zůstat. Jak dlouho? To sama nevím, plány nemám, ale vím, že v létě musím zpět minimálně na kontrolu, která doufám, že proběhně v pořádku a tak třeba budu moci zase znovu brzy vycestovat, ale na to bude potřeba nějakých financí, samozřejmě.

Vzhledem k tomu, že se ve Vietnamu neslaví Vánoce, ale jsme tu samý cizinec a my je slavit chceme, tak se náš úžasný šéf rozhodl, že nám udělá v pondělí volno a my jedeme slavit Vánoce na pláž na ostrov Cat Ba! Jedeme z baráku všichni až na jednoho dobrovolníka, který tráví Vánoce v Hanoji, což byl také můj původní plán. Bude to smutné, daleko od rodiny, ale i tak se to budu snažit užít na 100%! I když to nebude jako doma, žádný salát, řízky, rodina ani můj miláček trhač, který bude otravovat v noci s novou pískací hračkou, tak věřím tomu, že mi moje adoptivní rodinka zajistí, že to nebude až tak smutné. Počasí asi rozhodně na koupání nebude, jelikož na Vánoce má být jen 20 stupňů, takže plavky asi nepoužijeme, ale rozhodně je bereme! PS: Změna je život a tak jsem se v Asii obarvila na hnědo, protože proč ne! A aby tomu nebylo málo, tak jsem po cestě z kvízu s kolegy potkala toto!!


Děkuji moc za pozornost a příště doufám, že mi to nebude trvat tak dlouho :)

První jízda - KONEČNĚ!

9. listopadu 2017 v 10:02 | Maky |  Vietnam

Na tenhle den jsem čekala opravdu dlouho! Na vesnici jsem neměla možnost řídit motorku, jelikož tam žádná nebyla a od té doby, co jsem konečně v Hai Phong jsem nad tím přemýšlela už tolikrát,že se mi snad vařil mozek při myšlence, kdybych to náhodou nezkusila!

Nadešel ten den, kdy mě můj adoptivní táta s mamkou konečně učili jezdit! Proč je sakra nazývám adoptivními rodiči? Ani nevím, asi proto, že se tu o mě starají, jako bych byla jejich vlastní! Asi proto, že mě Mark (UK) učil jezdit na motorce a moje mamča Nay (Nový Zéland) se o mě stará jako o dceru, kterou ještě nemá. Jsme tu jako jedna velká rodina!


Dostali jsme nabídku učit v jedné škole a vyzkoušet si tak pravou vietnamskou školu. Musíme tam však na motorce a já to vzala jako konečně možnost, kdy mě někdo MUSÍ naučit na motorce a musí si na mě udělat čas. Mark mě vyvezl za město, přibližně 15 minut jízdy a před námi se najednou objevila úplně jiná krajina. Hai Phong je třetí největší město Vietnamu, takže mě překvapilo, že při 15 minutách jízdy se najednou dostanete na vesnici, mezi rýžová pole a dobytek. Dovezl mě na silnici, kde nikdo v okolí nebyl a poradil mi, jak mám s motorkou zacházet. Je to automat, není to nic složitého, jen držet ten správný balanc, říkala jsem si. No, něco na tom bude, ale to byste nesměli projít operací, která vám ten balanc trošku zhorší. Sedět na motorce a jet rovně je jako nic, zatáčet už mi přišlo horší. "Je to o zvyku a praxi", říká Mark a ukazuje mi na místo s ostrůvkem, kam mám dojet a okolo ostrůvku se otočit. "Jednoduše jen jezdi a trénuj", dodává a já sedám na můj nový stroj Yamaha Nuovo (automat) a vydávám se opět tam, kde se budu znovu otáčet, znovu a znovu. Po pár minutách mi ani nepřijde, že jedu a užívám si i případné zatáčky a otáčky, přidávám plyn a frčím jako o závod na místní silnici při 50 km za hodinu. Mark na mě čeká a posouváme se po silnici dál. To místo mi přijde hrozně zvláštní. Vypadá to tam jako příprava na dálnici nebo naopak stará dálnice, kterou už nikdo nepoužívá, avšak silnice je super nová.



Usmívám se jako sluníčko, užívám si jízdu a zastavím kousek od Marka. Ten se na mě podívá a zeptá se: "Chceš ještě trénovat nebo si to vyzkoušíš i se závažím?" Sedá ke mě na motorku, dává mi pár rad a já už jedu i s ním za zády. Nechci se moc chválit, ale první jízda a ještě s Markem, který není zrovna tintítko za zády dopadla skvěle! Necítila jsem se vůbec špatně, neměla jsem pocit že by bylo něco tak, jak by nemělo být, super! Podívá se na mě a říká: "Takže nás odvezeš domů?" No, přiznám se vám, že do provozu s dalším nákladem za zády jsem si netroufla a přenechala jízdu zpět zkušenějšímu.

Jenže toto byl pouhý začátek konce! Co se dělo poté? Nepřestala jsem Marka otravovat s další jízdou a vzhledem k tomu, že on viděl, jak mě to bavilo, tak se s Naomi rozhodli, že mě druhý den vezmou hned ráno na výlet! Vyrazíme už však všichni z baráku, takže budu muset projet městem a když se budu cítit, tak to zpět vezmeme po dálnici. Moje jediná myšlenka byla: SUPER, škoda, že to není už dnes!

Ráno jsme vzali každý svou motorku, sedli a vyrazili mimo město tam, kde jsem se učila den předtím jezdit. Po cestě jsme viděli spoustu krásných míst, nádherné pagody, rýžová pole i jsme projížděli trhem plným lidi! Jezdit mě prostě baví! Ptali se, zda se cítím na dálnici a město. Co to je vůbec za otázku? Cítím? I kdybych se necítila, tak tam chci! No, znáte mě, do všeho po hlavě, že. To bych ani nebyla já, kdyby to bylo jinak! Stále ještě svítím jako sluníčko a užívám si jízdu.


První zkouška provozu: dálnice. Cítím se mnohem bezpečněji než, když nás kluci vozí na hodiny, protože mám motorku pod kontrolou já a ne někdo jiný. Jízdu si užívám. I když je provoz šílený, tak stačí hlídat okolí, mít oči na šťopkách a troubit, aby lidi věděli, že jedete. Hlavně si hlídat auta, protože ty jednoduše jednou a nic je nezajímá.

Druhá zkouška provozu: město. Cítím se stále skvěle a jízdu si užívám. Je sice o poznání více lidí na silnici, avšak mě to až tak hrozné na motorce nepřijde. Pravidla provozu? Vcelku žádná a plout s davem. Červená na semaforu? Spíše informativní, takže si to pořád tak plujete a ani nevnímáte okolí. Stále mám úsměv od ucha k uchu a nehodlám to měnit.


Sumasumárum, moje jízda dopadla skvěle a neskutečně jsem si jí užila! Motorku kupuji zřejmě na vánoce či po vánocích, protože chci svojí a chci drandit! Mám tu možnost si jí kdykoliv půjčit, ale není to ono, potřebuji svého draka!

PS: V neděli jedu na výlet!!

Výlet do Ninh Binh a první karambol

22. září 2017 v 8:38 | Maky |  Vietnam

Já vám nevím, proč mi tady trvá vždycky tak hrozně dlouho, než napíšu nový článek. Vlastně vím..

Většinou za to v první práci ve Phu Ninh byla práce a to, že jsem dělala spoustu hodin a ve chvíli, kdy už jsem měla konečně volno, tak jsem ráda odpočívala a nedělala vůbec nic. Byly to totiž jediný chvíle, kdy jsem si mohla pustit seriál a nemyslet na nic, na děti ani na starosti, co mám.

Proč ale nepíšu víc, když už mám konečně toho času víc? Moje odpověď na tuhle otázku je v podstatě jednoduchá. Když jsem dorazila do Hai Phong a zjistila, že budu mít denně jen jednu hodinu nebo občasně dvě, tak jsem zajásala a říkala si, že budu posílat alespoň dva články týdně nebo minimálně tedy jeden, to se bohužel nedaří.

Prvním zátarasem se mi stali spolubydlící. Ne, že by se mi tu špatně psalo, to naopak. Problém je v tom, že od té doby, co jsem pryč z Phu Ninh a jsem konečně mezi lidmi a užívám si to, tak veškerý svůj volný čas trávím s nimi, pokud to jde. Věřte tomu, že po tom, co jsem odjela z Phu Ninh, kde jsem s cizinci byla v kontaktu minimálně, si to tu opravdu užívám na 150%! Občas mám však pocit, že až moc. Zpátky doma například nepiju kávu, tu tady piju denně. Vietnamské kafe miluju! Nechodím na něj, že bych byla unavená, ale protože mi vážně chutná! Zpátky doma však také nepiju pivo a tady na něj chodíme dost často. Pivo se tu s naším však nedá srovnat. Je to, jako byste pili vodu ochucenou po pivu, navíc je strašně, ale strašně levné! Většinou vyrazíme celá skupinka na něco dobrého k jídlu, na pivo, nebo na výlet. Výlet mám za sebou jeden, kde jsme byli společně a potom jeden na otočku do Hanoje, kde kolega zapomněl batoh, tak jsme si udělali výlet, abychom ho vyzvedli.

První výlet se mi ale stal tak trošku osudným a hned se dostanu k tomu, proč. Můj první výlet byl do městečně Ninh Binh, což je jedna z destinací, kam jezdí spousta turistů a po příjezdu na místo ani nemusíte dvakrát hádat, proč tomu tak je. Ninh Binh je opravdu neskutečně nádherné místo plné všeho, co chcete a musíte vidět! Je to také jedna z destinací, kde se natáčel film King Kong. Místo, kde najdete pravou džungli, ale také místo, kde se můžete na vodě projíždět okolo vápencových skal, včetně prohlídky jeskyní. Do města Ninh Binh můžete pohodlně dorazit autobusem z jakéhokoliv většího města. My jsme jeli z Hai Phong autobusem ráno, takže nebylo potřeba jet lehátkovým, což nám ušetřilo nějakou tu korunu (i tak je to tu všechno hrozně levné, ale delší cestování vám samozřejmě poleze do peněz, ať už chcete či ne). V Ninh Binh jsme spali v místním hostelu, který vypadal velmi čistě a atmosféra zde byla opravdu příjemná. Za pokoj na dvě noci, autobus, půjčení motorky a snídaně v hostelu jsme všichni zaplatili 400.000 DNG, což se rovná naším 400 Kč (tomu říkám docela slušná cena, ne?).


První den jsme dorazili na místo, půjčili motorky a vyrazili na první výlet. Ten den nás čekal menší chrám ve skále nedaleko a vyjížďka na lodičkách, přičemž oboje bylo super! Já opět udělala malinko rozruch, protože jsem se bavila s Laurou, zda už někdy řídila motorku (jedna z nás musela řídit, tvrdila mi, že jen jednou). Tak jsem se jí zeptala ještě jednou, zda je v pohodě s tím, že budu řídit buď já a tady se to naučím nebo ona a tvrdila mi, že ne (zřejmě nepochopila mou otázku, což jsem následně zjistila). Stála jsem si za svým a byla jsem ochotná zaplatit víc a motorku se naučit řídit. Nebudeme si nic nalhávat, není to nic těžkého. Ne ve chvíli, kdy dostanete automat a jen nastartujete a podstatě jedete. Avšak protistrana nechápala, proč chci mít svou motorku a zaplatit o 50 Kč navíc. Vzdala jsem to a řekla jsem, že pokud se cítí na to řídit se mnou jako spolujezdcem, tak je mi to jedno, což byla chyba.


Vyrazili jsme tedy všichni na výlet. Na jedné motorce Laura, já a můj batoh. Od první chvíle jsem se necítila úplně bezpečně, nebudu nikomu nic nalhávat. Ne, že by řídila špatně, avšak si nebyla vůbec jistá a sebevědomá na to řídit motorku se mnou za zády. Kdo jste byl v Ninh Binh tak víte, že silnice tam nejsou zrovna růžové a jezdí se převážně po rozkopaných vesnických silničkách plných malého štěrku. Při první jízdě jsme malinko zavrávoraly a já si říkala, jak tohle asi dopadne, později jsem zjistila, že ne moc dobře...ale k tomu se dostanu.

Cesta byla trošku šílená, i když první den to stále ještě šlo. Dorazili jsme místo a mě se zatajil dech! Nádhera! Na místě byl vidět kaňon, kterým se vydáme na lodičce (vypadalo to tak trošku jako přírodní Benátky bez města okolo). První jsme však vyrazili k malému chrámu, který je schovaný ve skále. Pár schodů skrz les a přírodní útes a uprostřed se najednou objevil menší chrám a posvátné místo k modlitbě. Na místě se také nachází přírodní vodní zdroj, ze kterého se můžete napít. Voda stéká přímo ze skal a je tak čistá, že při napití se této vody cítíte její čistotu až ve vaší mysli.


Při sestupu k lodičkám se zastavujeme k malému odpočinku, bylo opravdu horko, vytahujeme v altánu kytaru, která tam zrovna byla a Penn se rozhodne něco zahrát. Odpočíváme a čekáme, až nastane čas na výlet po vodě. Netrvá to dlouho a vydáváme se na výlet po řece. Výlet trvá asi hodinku. Lodí nás odvezou k malému chrámu ve skalách, kam se můžeme jít podívat a zpět přes krápníkovou jeskyni. Užíváme si to a atmosféra je opravdu skvělá. Počasí nám přeje a místní průvodkyně nám samozřejmě vypráví historii, avšak pro nás ne moc zajímavou, když neumíme Vietnamsky. Nicméně nám s radostí zazpívá místní písně a užíváme si i ten krátký výlet po řece. Po cestě se "kocháme" přírodní krásou místa, máváme na místní děti, které si hrají na břehu a volají na nás Hello ze všech koutů. Na lodičce samozřejmě nejedeme sami a tak to znamená pořizování fotografií s námi, což si místní nikdy neodpustí, spoustu selfie fotek a spoustu slov, kterým nerozumíme. Už jsem si na to však nějak zvykla a nepřekvapuje mě to.


Odtud po cestě zpět ještě jedeme na jeden výlet: Pagodu a chrámy. Jestli jsem si nějaké místo zamilovala, tak to je právě toto místo! Neskutečná atmosféra a ten výhled, když jste na střeše pagody a vidíte vše z výšky! Na místě jsme byli právě při západu slunce a lehce po, takže všechny chrámy byly nakonec osvícené a to jim dodávalo ještě větší kráse než bez světel.

Z tohoto místa sálá mnohem více než jen krásná atmosféra, avšak pro mě to bylo něco víc, něco magické. Přemýšlel jsem, o co se jedná a napadalo mě pouze jedno: tohle je jedno z míst, které se mi snaží říct, proč mám stále cestovat. Kvůli něčemu takovému se jednoduše vyplatí vydržet veškeré strasti a bolesti, tohle je totiž místo, které vám samo o sobě dodá energii a dobije baterie.

Druhý den se vydáváme na výlet do džungle, moje první džungle! Nemůžu se dočkat, avšak cesta tam mě dost děsí. Padáme z motorky poprvé. Vzhledem k tomu, že se v tu dobu hlemíždím tempem vyhýbáme autu, kterého se Laura hrozně bojí, tak nepadáme a padá jen motorka, díky bohu. Dorážíme do džungle a já lapám po dechu, ne není se mnou nic špatně, nemám ani žádný dýchací problém, ale to místo vám vyrazí dech! Průjezd džunglí byl sám o sobě zážitkem. Okolo slyšíte neskutečně zvuky zvířat, které džungli obývají, i když vůbec nevíte, jaká zvířata tam jsou. Některé zvuky jsou dost děsivé a nevíte, co si pod nimi máte představit. Děsivá a přesto nádherná, taková přesně džungle je. Ne, neviděla jsem žádné opičky, slony, ani jiná podobná zvířátka, ale výlet po džungli jsem si neskutečně užila! Sice jsme nedošly s kamarádkou až nahoru na horu, ale ve výsledku jsme zjistily, že tam stejně žádný výhled nečekal. Naopak jsme se zdržely, pozorovaly místní faunu a floru a užily si to neskutečně! Viděla jsem nespočet pavouků, menších i větších a všichni byli svým způsobem nádherní! Potkali jsme na cestě pár ještěrek, nádherných, obrovských motýlů a menšího kraba. Džungle byla prostě magická a kouzelná, brzy se vrátím!


Před cestou zpět jsme sebraly motorky a že vyrazíme na cestu: Laura padá znovu, tentokrát beze mě na motorce. Motorka je na štěrku a Laura přidává zbytečně moc plynu a motorka zahrabe, Laura neudrží rovnováhu a padá, paráda! Oznamuji zbytku skupiny, kdyby se mi něco po cestě zpátky stalo, ať zavolají rodičům, dělám si srandu, avšak netuším, že se to bude opakovat se mnou za zády.

Cesta zpět není o nic lepší, než cesta zpět, což by bylo zvláštní, když cesta tam už byla nic moc a my jedeme samozřejmě stejnou cestou zpět. První hrboly a je vidět, že Laura není vůbec sebevědomá na to, se jim vyhýbat, vymetáme každou díru, klacek a v podstatě cokoliv, co potkáme na silnici. I po stálém opakování, abychom se držely víc vpravo jedeme v podstatě neustále uprostřed silnice, která vede džunglí a netušíte, kdo kdy vyrazí z druhé strany. Stavíme pro benzín a já uvažuji nad tím, že si vyměním s někým motorku, protože mi pár minut v hlavě proběhne, že se necítím 100% a že bych si tu jízdu určitě užila mnohem víc, avšak jak mě všichni znáte, tak držím ústa a nasedám zpět.

Pár minut na to jedeme z podstatě klasické betonové silnice a najíždíme na štěrk, kdy Laura přibrďuje a my i přes všechno úsilí vybalancovat hrbol a zároveň pouze 2km/h rychlost padáme na štěrk. Reflex při pádu na zem je okamžitě položit ruku na zem, takže jsem se svezla po ní a zároveň jsem samozřejmě spadla na bok, takže jsem si sedřela nohu. Na Lauru ještě spadla motorka. Nebudeme si nic nalhávat, padly jsme, okamžitě jsme se snažily zvednout, zvednout motorku, oprášit, protože Vietnam je jeden velký prach všude a zastavit veškerá krvácení, která v tu chvíli samozřejmě nastala. Steve, náš kolega a průvodce okamžitě začal rozžvýkávat banánové listy a přikládat je na rány (krvácení se zastavilo skoro okamžitě a já tenhle trik asi už nikdy nezapomenu). Každá jsme dostaly rozžvýkané listy, které nám obvázal okolo rukou a nohou pomocí banánových listů a kolegyně vytahuje desinfekci, polévá mi s ní ruku a já křičím, že takhle jsem už dlouho nekřičela. Ta bolest se popsat nedá, ale každopádně to není nic, co bych někomu přála. Desinfekce je však potřeba, protože rána na ruce je hlubší než ta povrchová na noze (noha je spíše spálená a odřená. Zvedáme se, oprášíme se a sedáme na motorku znovu, máme před sebou ještě dalších 40 minut cesty do hostelu. Každý cizinec, který nás tam vidí se okamžitě ptá, zda nepotřebujeme pomoci. Nikdy mě nepřšestane udivovat, jak jsou lidi prostě skvělí!


Sedáme na motorku, vyrážíme zpět a jedeme pomalu (ne, že bychom předtím nejely pomalu, ale holt i takové momenty se stávají a kdo nespadl z motorky ve Vietnamu, jako by tu nebyl! Noha i ruka se hojí zdárně skvěle a skoro už se celá oloupala. Asi mi tam zůstaně na chvíli, možná na pořád, jizva. No a co, alespoň budu mít nějakou památku, že?

Žijeme len raz!


Jsem šťastná, konečně!!!

7. září 2017 v 15:34 | Maky |  Vietnam

Tenhle článek by měl být pokračováním toho předchozího o tom, jak jsem odjela z města Phu Ninh a usadila se na jih od Hanoje v přímořském městě (třetí největší město Vietnamu nedaleko od krásného ostrova Cat Ba), ale já se to rozhodla vzít malinko odzadu a začít tím, jak jsem hrozně šťastná za rohodnutí, které jsem pár dní zpátky udělala! Sedím ve své oblíbené kavárně, která se jmenuje the Secret Garden, popíjím jejich úžasné kokosové ca phe a píšu článek na blog. Nevím, kde všude začít, protože je toho tolik. Ode dne, kdy jsem na tohle skvělé místo dorazila jsem jen šťastná, neustále se usmívám a učení mě mnohem víc baví! Přístup všech tady je úplně jiný. Až vám řeknu o svém šéfovi, kterému je 26 let a vede školu, tak si většina z vás sedne na zadek! (jestli teda už dávno nesedíte a nečtete můj článek). Každý tu má anglické jméno, stejně tak on, říkáme mu James. Je vyloženě skvělý! První dva dny jsem ho nepotkala, jelikož byl mimo město, ale teď jsem měla tu čest a musím říct, že někoho, kdo to má takto srovnané v jeho věku jsem asi ještě nepoznala. Vyrostl na vesnici, takže neměl tu možnost angličtinu jako dítě studovat a potom pro něho bylo velmi složité se začlenit mezi studenty na vysoké škole, kteří byli většinou z města a nějaké základy měli. Jeho angličtina je však výborná! Píše knížky, dle kterých my učíme a svěřil se mi o tom, proč vede školu tak, jak vede (znamená, že raději má např. 10 dobrovolníků a rozdělí jim hodiny, než aby měl dva a ti se tu starali o všechno). Stojí si za myšlenkou, že čím víc lidí tu bude mít a bude se o ně hezky starat, tak tu budou spokojenější, učení je bude bavit, užijí si Vietnam nejen způsobem učit od rána do večera, ale také s ostatními dobrovolníky nebo i s místními, skvělý přístup!


Přesně dle toho vede svojí školu, takže ve chvíli, kdy jsem dorazila já, tak už jsem byla jedna z mnoha, která v baráku v residenční čtvrti bydlí. V mém pokoji je dalších 7 lidí z celého světa (dva Američani, dvě Češky - já a Lenka, jedna Švýcarka, jedna slečna z Lotyšska a jeden klučina z ižní Afriky). Dostala jsem postel, kterou mi okamžitě jeden z místních (Mark - skvělý kluk, Vietnamec a cokoliv potřebujete, to ještě ten den zařídí) povlékl a nenechal mě to udělat samotnou, stejně tak jako mi povlékl polštář, přinesl vypranou deku a okamžitě mi řekl, ať si odpočinu, neskutečný přístup! Vzhledem k tomu, že všichni věděli, odkud já jdu, tak mě pořád ujišťovali, že mám čas odpočívat a ať nikam nespěchám a já si jen říkala, jak dlouho jim to vydrží. Dopředu mohu prozradit, že se to stále drží a sama vím, že se to nezmění.

Dobrovolníci jsou vážně skvělí a každý den si užíváme! Když jsme si takhle vyrazili dva dny zpátky na pivo, kde nám nakonec nalévali i nějaký místní kokosový drink (alkoholický, samozřejmě), tak se někteří strašně zťali, ale pořád s nima byla sranda! Náš Mark toho moc nevydrží a řekl, že ten den vypije 5 piv, což není schopen ani omylem. Upozorňuji předem, že pivo je tady spíš obarvená voda, takže je strašně slabé oproti tomu, co známe doma. Dal si jedno pivo, druhé a už si sundaval tričko, protože mu bylo teplo. Po čtvrtém už zvracel do kýble za záclonou, ale držel se statečně. Trošku si ho za to dobírám a tvrdím, že když se bude snažit, tak nás jednou trumfne (upřímně, nemá šanci nás trumfnout). Dostali jsme dokonce jejich místní drink, což je v podstatě voda z čerstvého kokosu, kterou zahřejete a je to jako takové slabší Malibu. Můžete to pít celý večer a snad se ani neopijete a voní to neskutečně po kokosu, výborné!


Ale zpět k mému bydlení. Máááááám sprchu! Ne, že by to bylo jediné, co by mě zajímalo, ale mám z toho vážně radost. Když si představíte, že tu máme třeba jen 33 stupňů, ale máme 95% vlhkost vzduchu, tak se potíte, i když jen sedíte na místě a neděláte v podstatě vůbec nic. Sprcha je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou tu hledáte. Navíc máme skvělou kuchařku, která k nám dochází dvakrát denně a vaří nám neskutečně skvělá jídla! Pokaždé máme něco jiného (pro inspiraci jsem vybrala jedno z dnešních chodů). Vždy máme na výběr i vegetariánskou variantu (tofu a omeleta z vajec), poté to jsou nudle nebo rýže a k tomu samozřejmě různé druhy zeleniny (od rajčat po špenát), dnes jsme měli navíc i jarní závitky. Kuchařku potkávám ráno už v 9 hodin, kdy začíná připravovat oběd. Vaří pro 10 lidí nejméně, tak se nedivím, že začíná tak brzy a odpoledne, když začíná vařit večeři. Většinou večeříme odděleně. Ne, že bychom spolu nechtěli jíst, ale máme menší kuchyň a žádnou jídelnu, tak se většinou sejdeme v menším počtu a na židličkách si dáme oběd či večeři postupně. Je to ale super, protože si stihnete pokecat. Povídáme si však pořád. Ty lidi jsou jednoduše skvělí! Musím říct, že jsem nemohla potkat lepší partu lidí! Američani oba hrají na kytaru a tak máme na pokoji vážně srandu! PS: V pokoji spím dole u okna, když kouknete na fotku :-)


V patře pod námi je ale ještě další pokoj, kde jsou dva lidi z UK, slečna z Nového Zélandu a ještě jedna slečna ze Španělska, prostě mezinárodní super parta! Nemůžu si pomoci, ale všichni jsou tu prostě výborní! Včetně mého šéfa, který se dnes během rozhovoru se mnou a ostatními ve škole rozhodl, že zítra je čas na karaoke! Váš výlet do Asie není úplný, pokud nezažijete pravé asijské karaoke, že? Tak přesně to mě čeká zítra! Jedu já, všichni dobrovolníci a zaměstnanci! Samozřejmě to znamená pivo a srandu, kopec srandy a tak si tu tak žijeme a užíváme si! James je prostě šéf k pohledání. Dnes jsem mu sdělila, že jsem měla svou první hodinu ve školce a tam mi místní ředitelka řekla, že by chtěla, abych docházela každý den. James a recepční jí řekli, že ne, protože dobrovolníci budou tolik pracovat, že chtějí, aby si to tu užili a ne byli unavení. Samozřejmě, že by za to byly peníze pro Jamese, ale ví, že už by to pro nás nebyla taková sranda. Ten přístup je neskutečně rozdílný od toho, který jsem zažila v první škole. Tady se jednoduše nejde za penězi, avšak za tím, aby se děti naučily anglicky a přesně proto jsem přijela já! Děkuju Jamesi!!


Náš domeček je postaven v rezidenční čtvrti, takže se rozhodně nemusím bát jít nikam ani o půlnoci a že se tu stmívá brzy, takže po páté hodině je už stejně tma. Škola je vzdálená cca 10 minut cesty pěšky a nebo asi tak 3 minuty na motorce. Kamarád z jižní Afriky mě chce naučit řídit, takže bych měla mít brzy k dispozici svou motorku a mohla drandit o sto šest!


Ještě jednou bych chtěla poděkovat Janče, protože díky jejímu nápadu bych tu asi nebyla a musím ještě jednou zahlásit tu skvělou větu a zprávu: Jsem opravdu opět šťastná! Odtud asi jen tak neodjedu, to zcela upřímně.

PS: tohle město jsem si zamilovala! Nepředstavujte si žádnou modernu, nic jako je Hanoi nebo HCMC neboli Saigon, ale má svoje neskutečné kouzlo a uchvátilo mě jak na ten první, tak na ten druhý pohled.

Zvedla jsem kotvy!!

6. září 2017 v 16:39 | Maky |  Vietnam

Za měsíc se toho stalo opravdu spoustu. Momentálně sedím v pokoji s jedním skvělým Američanem, který hraje na kytaru, v podstatě jen pro mě, protože nikdo jiný tu zrovna není.

Kde to jsem a jak jsem se sem dostala? To je na delší povídání, ale když jste to vy, tak to začalo asi takto...

Už delší dobu jsem byla hotová z hodin, které jsem dělala ve škole. Než jsem přijela, tak jsme byly dohodnuté s paní ředitelkou, že budu pracovat 25 hodin týdně maximálně a k tomu budu mít jeden den volna. Jak všichni víte, tak jsem psala už na začátku, že tomu tak nebylo prvních 19 dní, kdy jsem musela pracovat 19 dní v kuse bez žádného volna a hodin jsem dělala dvojnásob, jelikož druhá učitelka si jela vyřídit papíry domů. V tu chvíli jsem to ještě chápala a říkala si, že je to mimořádná situace, ale jelikož jsem za to nebyla placená ani korunou, tak jsem za dvojnásob hodin ráda nebyla. Když se Jam (Filipínka) vrátila, tak se moje hodiny dostaly na domluvenou hladinu. To bylo fajn, akorát ten zbytek už nebyl.

Sice jsem přijela s tím, že jsem na vesnici a vím, že podmínky nebudou tak dobré, ale potřebovala jsem zkušenost, tak jsem neměla na tu chvíli nic proti. Poté jsem se však začala dozvídat věci, že jsem koukala. Spala jsem, jak asi všichni víte, ve škole na matraci na zemi, jenže tu matraci jsem musela ještě sdílet se svojí asistentkou Vietnamskou. To by se asi ještě dalo přežít, ale to, že jsme neměli sprchu, ale jen kýbl s vodou úplně fajn nebylo. I to by se však dalo přežít, pokud by byl příštup okolí jiný. Po nějaké době jsem totiž zjistila, že paní ředitelka je docela jen na peníze a nic jiného jí nezajímá, bohužel. I přes to, že jsme neměly sprchu a praly prádlo v ruce, protože jsme pračku používaly jen na prostěradlo, tak nám jeden den přišla sdělit (skrz asistentky, protože věděla, že já nebo Jam bychom se ozvaly, tak šla raději za nimi), že používáme moc vody. Čtete dobře, moc vody! Holky jí na to řekly, že nepoužíváme ani pračku a nemáme v podstatě sprchu a ona na to odvětila, že měla větší fakturu za vodu, že to mají vyřešit, načež nám asistentky řekly, že nám ale nechtějí říkat, abychom se častěji nekoupaly či nepraly prádlo. Pardon, já peru prádlo v ruce a už jen ve chvíli, kdy žádné nemám, protože suché je za chvíli, když ho pověsíte na střechu. Jednou denně se poleju kýblem a v podstatě na nic jiného tu vodu nepoužíváme, ale dobře. Ozvaly jsme se s Jam, že ona to nemá ve smlouvě, že by si musela platit vodu, načež nám bylo řečeno, že po nás to v podstatě nikdo nechce, ale po holkách ano, pokud bude ještě jednou větší faktura. Já na to měla pro holky jednoduchou odpověď: nedělejte to! Ani jedna z nich neměla pořádnou smlouvu, takže v podstatě mohly odejít kdykoliv.


Už tohle cosi vypovídalo o přístupu a začaly se rojit další důvody pro to, proč jsem si řekla, že tohle tedy ne. Všechny situace včetně toho, že jsme spaly ve škole, kde jsme byly nelegálně, protože učitel ve škole spát nemůže, musí vám zařídit ubytování mimo školu. Ředitelka mi však řekla, že kdyby se mě někdo ptal, kde bydlím, tak mám říct, že jezdím každý den z Hanoje a večer zpět, což by nedávalo smysl ani tomu největšímu hlupákovi, vzhledem k tomu, že Hanoj je minimálně 2 hodiny daleko autobusem, ne-li více.

Poslední kapkou byla však situace, kdy paní ředitelka měla zařídit klučinovi, který učil v její druhé škole prodloužení víza. Vykašlala se na to nebo to nechtěl nikdo udělat, nicméně se najednou naskytla situace, že musel opustit zemi a vrátit se zpátky. Já si mezitím zabookovala výlet na Sapu, na kterou jsem se hrozně těšila!(Na ní už jsem však neodjela.) Jam se rozhodla, že si udělá výlet se mnou.

Všechno se zvrtlo, on musel opustit zemi, já musela učit jeho hodiny a věřte tomu, že jich není pár týdně, takže jsem opět učila 15 dní v kuse bez jediného volného dne. Učila jsem sice jen třeba 2 hodiny (3 hodiny čistého času, zbytek třeba převzaly asistentky) večer, ale ve městě, kam jsem musela dojet autobusem, který tam jede 25 minut a navíc se na tu hodinu musíte připravit, takže to není jen tak. V tu chvíli už jsem byla vážně naštavená a v úterý to bouchlo! Řekla jsem, že se mi ten přístup nelíbí a že učím opět 15 dní v kuse bez jediného volna. Na to mi byla podána jednoduchá odpověď. Prý o víkendu budu mít vlastně tři dny volna, takže co si stěžuji a že za to ona nemůže, že on to musí jet vyřídit nebo to, že Jam musela dříve jet na Filipíny. Upřímně mě toto vážně nezajímá, protože další týden se může mimořádně stát zase něco jiného (pro ujasnění je stále druhý učitel ještě dnes mimo zemi a vrací se až zítra, takže bych stále užila jeho hodiny v druhé škole a dojížděla tam do dnes, ale to už je minulost...). Řekla jsem jí, že volno o víkendu má každý, že je to státní svátek, takže to se jako mé volno opravdu počítat nedá a nebude! Na to mi však bylo řečeno, že se s tím stejně nedá nic dělat a že budu mít volno o víkendu. To pro mě však bylo jasné znamení. Při dodání věty, že nejsem k ním lojální jsem už nemusela vůbec dlouho tápat, že to, co v podstatě chci udělat, tak udělám. Neodpustila jsem si však rýpavou poznámku o tom, že pokud to, že jsem pracovala 19 dní v kuse poprvé a teď 15, tak neví, co tedy znamená být lojální a možná ani nechci. Přidala jsem k tomu však i pár poznámek o tom, jak lojální jsem, když tvrdím lidem, že tu nespím, protože to není legální a byly by z toho akorát problémy a také to, že podmínky se sprchou či postelí nejsou snad ani na místě.

V té době jsem na internetu poznala jednu skvělou češku Janu, která žije v Hai Phong a řekla mi o dobrovolnické skupině Big Hero, kterou mi z různých zdrojů doporučila na začátek ve městě. Kontaktovala jsem je v podstatě okamžitě, když jsem byla naštvaná, avšak jsem zjistila, že na Workaway oni kontaktovali mě již dříve. Místo vypadalo skvěle a poté, co jsem řediteli, který vede školu, napsala, jak se moje situace má, tak mi řekl, ať přijedu okamžitě bez čekání!

V podstatě jsem ho poslechla a paní ředitelce řekla, že odjíždím už druhý den ve středu, načež začalo vyptávání, zda bych nezůstala do pátku. Moje odpověď byla jednoduchá otázka: A proč bych měla? Prý kvůli tomu, že potřebují nového učitele a že ho prý do pátku sežene (za dva dny, no to bych chtěla vidět). Věděla jsem, že mi dluží peníze za dopravu a jídlo, které jsem si tu kupovala, takže jsem řekla, že zůstanu jen pod podmínkou, že mi v pátek dá peníze, co mi dluží (tady musíte být trošku ostřílení, jinak nemáte šanci) a hle, ono to fungovalo. Najednou ke mě začala být jako milius a děkovala mi a omlouvala se, což na mě v tu chvíli už neplatilo, protože já si stihla domluvit odjezd s druhou stranou a rozhodla se si udělat volno v Hai Phong, než pojedu do centra, kde mám pracovat. Jam se rozhodla jet se mnou, protože si chtěla po dlouhé době udělat také volno.

Do Hai Phong jsme odjížděly z naší vesnice autobusem v 5 ráno, abychom chytily první autobus z Viet Tri na místo. Musím říct, že samotná cesta byla dost zážitek! Proč by asi tak byla cesta autobusem zážitek, říkáte si? Jednoduchá odpověď. Vietnamci nejsou zvyklí jezdit autobusem, protože mají většinou každý svojí motorku a tak jezdí na krátké vzdálenosti na motorce, ale když musí na delší cestu, tak berou autobus. Stále asi nechápete, tak já vám to ráda vysvětlím. Když jste v podstatě zvyklí celý život jezdit všude na motorce a nejezdíte autobusem nebo autem, tak vám s velkou pravděpodobností nebude dělat auto nebo autobus dobře na žaludek. Stačí mi, když si vzpomenu a píši o té cestě a samotné je mi nevolno. Řidiči autobusu to vědí, takže v každém autobuse na sedačce je igelitový pytlík. Já ho okamžitě, když se usadím na sedačce, předávám někomu jinému, jelikož vím, že ho sama rozhodně potřebovat nebudu. Nastoupily jsme s kamarádkou do autobusu, usadily se a tentokrát to nebyl výlet jen o zvracejících asiatech.


Každá jsme se rozhodly zabrat si dvě sedačky, jelikož byl autobus úplně prázdný. Přišel k nám člověk, který vybírá peníze za lístky a prohodil nějakou sumu. Věděly jsme kolik, tak jsme mu daly 220.000 za dva lístky a nečekaly jsme žádnou odpověď, jenže on na nás sputil Vietnamsky, o čemž jsme si myslely, že nás chce natáhnout a daly mu o 20.000 navíc, které nám okamžitě vrátil zpátky a zase něco spustil, do dnes nevím, o čem mluvil. Kamarádka se rozhodla protestovat a jelikož je její student Vietnamec a doktor, který mluví anglicky, tak zvedla telefon a zavolala mu, aby nám pomohl. Promluvil si tak s člověkem a zjistil, že opravdu máme platit jen 220.000 Dongů. Vyřešily jsme tedy problém peněz a myslely si, velmi naivně, že na nás přestane mluvit, ale on opět začal.

Sednul si ke mě a chtěl se se mnou vyfotit. S tím já nemám žádný problém, většina Vietnamců to dělá. Proč? Většina z nich, těch z vesnice nebo z menšího města, nikdy neviděla bílého cizince nebo cizince jako takového. Udělali jsme pár fotek, měl fešnou čepici, tak jsem si jí půjčila a párkrát jsme se vyfotili, jenže potom to začalo. Začal se usmívat a pořád seděl u mě, já si nafoukla svůj polštář a on pořád něco povídal, i když věděl, že mu vůbec nerozumím. Potom jsem pochopila. Ukazoval mi tu naší fotku na telefonu a začal předstírat, že jí (nebo vlastně asi spíš mě na té fotce) dává pusu. Zasmála jsem se a říkala jsem si, že to je vážně divný, ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost, stále u mě seděl. Zvedl se, protože jsme zastavovali, stihla jsem si vedle sebe dát tašku a batoh, který jsem do teď měla v prostoru pro tašky nad hlavou a říkala jsem si, že ho to odradí si ke mě sednout, navíc nastupují lidi, omyl. Sedl si ke mě, taška netaška, mezitím jen předal nastupující paní pytlíky na zvracení, asi že jí jeden nebude stačit (pochopila jsem později proč). Stále u mě seděl, ale tentokrát já měla polštář, tak jsem se snažila usnout hlavou na oknu, což je s jejich stylem jízdy vcelku nemožné. Nicméně si on sedl vedle mě a předstíral, že taky spí, akorát si položil hlavu mě na rameno a jeho ruku na mojí nohu, v tu chvíli to ve mě začalo vřít a jazyková bariéra nebo ne, začala jsem nepříjemně vykřikovat v angličtině, ať se sakra drží zpátky a hlídá si, kam dává svoje ruce nebo hlavu, protože mám svůj osobní prostor a ten on rozhodně překračovat nebude, musím říci, že jsem byla asi dost přesvědčivá, včetně pohybu rukou, že jednoduše pochopil a vyděšeně se na mě zadíval. Zastavujeme a on se zvedá. Moje kamarádka okamžitě podle mého zvýšeného hlasu (nikdy většinou nezvyšuji hlas, pokud to není potřeba), že je něco špatně a okamžitě se přesunula ke mě na sedačku. Jenže to byl teprve začátek výletu, čekalo nás ještě cca 6 hodin k cílené destinaci. V Hanoji už byl autobus plný a když řikám plný, tak myslím plný! Pokud je někdo talent na přeplňování autobusů, tak to jsou právě Vietnamci, na všem se snaží vydělat a jelikož jsou svátky, tak chce spoustu lidí do Hanoje nebo do Hai Phong a zaplatí nebo si postojí, není problém, jsou to však peníze navíc. V jednu chvíli jsme v autobuse pro cca 40 lidí bylo asi 55, což už byla vážně sranda a navíc při jejich stylu jízdy vážně zajímavá podívaná, to mi věřte!

V Hanoji jsme se zasekli na 2 hodiny, protože každý někam jel a Hanoj byla totálně zasekaná. Celou dobu jízdy jsem měla v uších sluchátka, mluvila bych bývala s kamarádkou, jenže to bych musela poslouchat dávivé vietnamce a jejich zvracení po celou dobu jízdy a věřte mi, že i po 4 hodinách jizdy měli stále co zvracet, čemuž do teď stále nerozumím. V jednu chvíli se dokonce paní za námi dovolila, zda si může použít nás pytlík v sedačce před námi (asi pochopila, že nám špatně nebude), tak jsme jí ho s radostí daly a opět si nasadily sluchátka. V jednu chvíli posloucháte oblíbenou písničku a ve stejný moment slyšíte, jak vám někdo za hlavou zvrací do pytlíku, skvělý!


Do Hai Phongu jsme dorazily po 6 hodinách cesty místo původních 4.5-5 hodinách, ale byly jsme tam! Hotel jsem měla zabookovaný předem a chtěly jsme si to obě užit, protože to bylo volno, které ona dlouho neměla a pro mě to byl nový začátek! Hotel byl skvělý a já si konečně po měsíci a půl užila skvělou sprchu! Tento hotel se jmenuje Punt Hotel, který je vcelku blízko u centra a stál mě 10$ na noc, bez snídaně tedy, ale tu jsme si stejně chtěly dát venku. Neskutečná cena za takový luxus!


Po 30-minutách, kdy jsem vylezla ze sprchy se kolegyně vážně smála a já taky, protože jsem říkala, že mi normální tekoucí voda vážně chybí! Našly jsme skvělé místo, kde jsme byly na kávě a viděly město z výšky. Ve chvíli, kdy jsem se podívala okolo, jsem věděla, že tohle je ono. Tohle je to místo, kde jsem měla začít už před měsícem a kde se mi bude líbit a to jsem ještě ani nevěděla, jak skvělé budu mít kolegy tady!


Vyrazily jsme do města, daly si "západní" jídlo, našly Pizza Hut, zahřešily (no a co, byl svátek a já slavím!) a užily si čas včetně skvělého Korejského bbq na 200%!!


Nic takového jsem neviděla! V restauraci bylo plno, tak jsme musely počkat, ale dostala se na nás řada. Usadili nás ke stolu, začali nosit maso, zeleninu, pití. Byl to typ bufet, takže jsme jen jedly a jedly a stále grilovaly maso, užívaly si Kimchi a zeleninu, mořské řasy i kukuřici. Masa bylo neskutečně, až jsme nedokázaly jíst úplně vše, neskutečné porce, bbq spíš tak pro 6 lidí a ne pro dvě. Dokonce i Saigonské pivo jsem ochutnala. Užily jsme si pobyt vážně na maximum!


Ona poté odjela zpět do Phu NInh a já vyrazila na své nové místo! O tom zkusím napsat už zítra a poslat článek jen o něm, ale můžu říci jedno: Jsem hrozně ráda, že jsem se tak rozhodla a jsem tady. Je to skvělé místo a skvělí lidé!


Měsíc v Asii

22. srpna 2017 v 11:09 | Maky |  Vietnam

Tenhle článek píšu už několik dní. Nějak se nedokážu dohrabat do toho, abych ho vůbec rozepsala. Sedím na naší recepci, píši, mažu a to se opakuje stále dokola. Co s tím? Že bych neměla o čem psát? Tím to nebude. Zážitků a příběhů je tu spoustu, tak proč? Že bych o tom nechtěla veřejně psát? To ne, já jsem přeci jen ukecaná až moc na to, aby se mi o něčem nechtělo psát, ne? Možná. Hlavně jsem typ člověka, který se nikdy nevzdává, nebo alepoň nechce, aby si někdo řekl, že se vzdal tak snadno. To prostě nejsem já! I kdybych si tu měla sedřít kůži, tak mě ani nenapadne říct, že je něco špatně, něco se děje nebo že by mě snad vůbec napadlo jet domů, to jsem celá já. Hlavně by si každý myslel, že jsem to vzdala, celá já. Vietnam mě naučil jedno, neohlížet se, co si myslí ostatní, protože to bych se tu musela zbláznit!

Spíš je to o tom, že někdy toho máme jednoduše v hlavě tolik, že nevíme, o čem psát. Někdy dokonce máme na srdci tolik vět, že nám na věty nestačí slova. Občas si nedokážeme připustit realitu. Jaká je ta realita?

Pár dní zpátky to byl přesn měsíc od té doby, co jsem opustila svou rodnou zemi a opět se vydala na cestu. Na cestu do země, ve které jsem nikdy předtím nebyla. Nejen do země, ale i do části světa, kterou jsem zatím ještě neobjevila, a to do Asie.

Asie je část světa, která je absolutně odlišná od zbytku, který jsem zatím procestovala. Jak odlišná? V dobrém, samozřejmě. Já bych snad ani nedokázala říci nic špatného o ničem a o nikom, což je vlastně tak trošku moje stinná stránka. Nebudu vám tu nic namlouvat, můj první měsíc tady nebyl a nebude jednoduchý. Rozhodně nepovažuji tuhle cestu za jakoukoliv dovolenou, ani tomu hodně daleko vzdálenou. Odjížděla jsem za jednodých účelem, a to naučit děti anglicky.

Proč zrovna já? Proč zrovna sem? Ani nevím. Vždycky mě angličtina bavila, to moc dobře ví každý, kdo mě zná. Proto mám také spoustu kamarádů z celého světa a proto tak miluji cestování. Vietnam se zdál jako jedna z mála zemí, kde se může uchytit cizinec, aniž by byl rodilý mluvčí a zároveň nepotřeboval vysokoškolský titul. Zároveň byl Vietnam země, kam jsem chtěla už dlouho jet a tohle byla neskutečná příležitost, jak spojit vše dohromady. Jela jsem v podstatě na jistotu, protože místo, kde budu učit jsem měla zařízené už z domova a věděla jsem, do čeho jdu (původní představa a realita se však liší, samozřejmě, to není asi žádné překvapení). Většina dětí ve Vietnamu nemá peníze na to, aby studovaly angličtinu, ani jejich rodiče, aby jim zařídily "drahého" učitele angličtiny z ciziny. Cizinci sem jezdí v podstatě vydělávat a většina škol na tom "rýžuje" zlato. Není se tedy čemu divit, když napíšu já, že moje škola na tom není o nic líp, až na jednu podstatnou vyjímku: já jsem tu zadarmo jako dobrovolník, takže nedostávám zaplaceno, jen za ubytování a jídlo. To by se taky dalo lehce polemizovat, jelikož momentálně spím na matraci na zemi a to ještě s mojí asistentkou (nemám nic proti spaní na zemi na matraci, ale ještě se o ní dělit a nemít svůj prostor už není moc fajn). Standard je tu také sprcha nesprcha (naše sprcha je totiž hrozně vtipná, jelikož z ní sice teče voda, ale jen z kohoutku, takže my se tu vlastně nesprchujeme, ale poléváme kýblem). Nicméně mi vždy přijde vtipná poznámka paní ředitelky, která prohlásí, zda si (v překladu do češtiny) půjdu dát koupel.


Poslední dny se toho vážně událo moc a zjistila jsem, že paní ředitelce ani tak nezáleží tolik na učení angličtiny, jako spíš na profitu, který z toho byznysu bude mít. To je velice smutné zjištění po tom, co jedete do Vietnamu z důvodu dětem pomáhat. Můj kolega z afriky je na tom, bohužel, momentálně podobně, akorát on dostává zaplaceno. Úmluva práce 25 hodin týdně, 6 dní v týdnu a jeden den volný, se zhroutila už první týden, kdy musela kolegyně odjet a vyřídit si papíry zpět domů do Filipín. To jsem totiž pracovala 19 dní v kuse bez přestávky a měla jsem toho vážně plný kecky. Teď je sice kolegyně už zpátky, takže máme hodin míň a bude jich ještě míň, údajně, až začně nový školní rok, ale i tak toho máme dost a navíc já pendluji z jednoho města do druhého, do její druhé školy, kde učím výslovnost. To je tak trošku noční můra, jak jsme se shodli s kolegou, protože jsme začali děti oslovovat mikroby. Oni tak trošku jsou, když se okolo vás hrozně motají a nezastaví se a nesedí a nechtějí jednoduše poslouchat ani vás, ani nikoho jiného.

Největší problém učení tady je přesně to, že rodiče si zaplatí kurz, kam pošlou děti s dobrou vůlí naučit se anglicky, ale to, že se děti v podstatě učit nechtějí a mě to v hodině dávají, občas i dost hlasitě najevo, je už realita jiná. Na každé hodině mám asistentku, která umí vietnamsky. Nicméně mojí asistentku tak úplně moc děti nevnímají, takže plíce většinou vykřičím já a děti mi stejně nerozumí. Snažila jsem se jí to vysvětlit, ale tady je to těžký. Nejen totiž, že je Vietnam ještě rozvíjející se země, ale poznáte to i na jejich obyvatelích, hlavně těch z vesnice, kde učím já. Lidé jsou milí, to ano, ale tak trošku světa neznalí a hrozně se všeho bojí. Ať už udělám cokoliv, tak se okamžitě děsí, že to nemůžu, že se mi určitě něco stane. Tím však nemluvím jen o dětech, ale hlavně i dospělích a to mě malinko ničí, vzhledem k tomu, jaký já jsem živel. Navíc při každé další otázce, kam jdu nebo co dělám, či co budu dělat, už mi naskakuje husí kůže, protože si přijdu víc pod dohledem než doma. Jojo, mami,i to je možný :D


Nebudu vám nic nalhávat, minulý týden jsem to tu vážně chtěla už zabalit. Je toho poslední týden vážně až moc. Pendluju sem a tam, tahají si mě jako kočka koťata a navíc tu ze sebe dělám cvičenou opici. To, že jsem přijela a od té doby slyšela asi milionkrát, že jsem vlastně tlustá, každý mě osahává a to pořád, na to už jsem si snad i zvykla. V podstatě už nikomu ani nevyvracím, že bych tlustá nebyla. Pokud tu nejste velikost XS, tak jste zaručeně tlustí a nic s tím jednoduše neuděláte. Navíc, místní nemají ani kapku slušnosti, takže vám to jednoduše předhazuje úplně každý. Začala jsem jim na to tedy odpovídat. Ano, děkuji. Protože tím předcházím dalším hloupým odpovědím typu: Ale jo, jsi tlustá. Můj kolega z Ghany mi však tvrdí, že rozhodně nejsem a že se na to mám povznést a spíš jim říci, ať se naučí slušnému chování. Navíc jsem prý milá a krásná, tak já vám nevím, asi budu raději věřit jemu, než dětem, které nebyly dál, než ve škole.


Poslední dvě neděle jsme strávily s dětmi v obchoďáku a ukazovaly se místním. Jak už jsem psala, tak místní většinou nikdy neviděli nikoho bílého nikdy předtím. Umíte si tedy asi představit ty pohledy, spíš neumíte. Připadala jsem si jako v zoo bez mříží, kde jsem ten exeplář byla já. Spousta lidí se ke mě šla vyfotit bez jediné otázky, zda mohou, jiní se ptali, zda se semnou mohou vyfotit. Nicméně to byla opravdu zvláštní zkušenost a hned po ní následovalo další dobrodružství, jak už jsem psala i na svém Facebooku. Učila jsem potom ještě na druhé škole a chtěla se vrátit autobusem zpět "domů". Vzhledem k tomu, že městská doprava v tu hodinu už nejezdí, tak jsem se to rozhodla risknout a vyrazit na zastávku, kde jsem čekala, zda nepojede náhodou autobus z Hanoje na sever, který bych mohla vzít a vystoupit u nás. Za zkoušku nic nedám! Nicméně jsem to zládla a dobrodružství z toho také bylo! Vit můj příspěvek:

A je to tu! Moje prvni opravdove dobrodruzstvi!! To mate takhle hodinu a ucite do 19:00. Jeden z rodilych mluvcich vas tam necha s 15 detmi a ty zacnou pokrikovat neco v jejich jazyce, cemu vubec, ale vubec nerozumite. Krici, vriskaji a nenechaji si nic vysvetlit. To si tak sednete a rikate si, ze uz stejne nemuzete mluvit,protoze jste prisli o hlas, takze nema cenu kricet, ono je to prejde a prestanou. V tu chvili si zacnete balit veci a rikate si, ze tohle fakt nemate za potrebi. Tak se po praci misto toho, abyste zustali ve meste rozhodnete jet zpatky "domu". Jenze uz je tma a mistni busy, ktere normalne jezdi uz neoperuji. Risknete to a i ve tme jdete mermomoci na zastavku chytit nejaky autobus z Hanoje na sever k nam! Stojite na zastavce a cekate. Vidite autobus, bezite k nemu a anglicky na nej, ze chcete sem! Nerozumi, ale zene vas dovnitr. Nevadi, nastupujete. V autobuse ukazujete svoji poznamku, kde chcete vystoupit a on, ze hej jojo. Zazivate jizdu smrti, protoze i za svetla tu jezdi jako silenci, natoz v noci! verite, ze tohle proste musite prezit, protoze umrit urcite nemate souzeny zrovna tady
Jizda v noci je zazitek nejen proto, ze jezdi jako silenci, ale taky pro to, ze i kdyz vite, kde normalne ve dne jedete, tak ted nevite nic, protoze je tma. Najednou se ze tmy vyloudi napis obchodu s elektronikou, ktery poznavam a vim, ze jsem u nas! Yes! Ted uz jen vystoupit spravne. Ridici znovu pripominam, ze tam jsem, i kdyz to uplne nemusim, protoze bila holka je tam vazne jedna jedina siroko daleko. mezitim vytahne zdravy bramburky z repy a celeru a nabizi mi. Ne, diky, hlasim a rikam si, jestli je normalni a mysli si, ze si od nej neco vezmu a pak se probudim buhvi, kde, pochopil asi moje myslenky, takze je sam zacne chroupat a nabizi mi znovu. Pri me to vsak neni dukaz a navic, kdo by jedl bramburky z cervene repy? Svet se zblaznil
Okamzite mi zacne neco rikat Vietnamsky a ja samozrejme nechapu. Ukazuje na me a rika Ukrajina? No, to me donuti i vyndat telefon a otevrit prekladac. Nemam nic proti Ukrajine, ale ja z ni proste nejsem
Pochopime se a utichne. Stale cekam, kdy mam vystoupit a najednou vidim povedomy napis! On se okamzite zveda, ukazuje na me a pribrzduje. Tady se zasadne totiz nezastavuje
Vyskuji z autobusu, kricim za nim dekuji a pysne si to kracim smerem "domu" obohacena o dalsi super zazitek!!! ❤️Zivot je uzasny!!


Nicméně jsem ten svůj měsíc oslavila náležitě s kamarády. Ne s holkama okolo, ale s chlapíkem, ke kterému chodím na oběd nebo na večeři, když se mi nechce vařit. On je prostě hrozně super! Bydlel 10 let na Slovensku a tak trošku umí. Přišli mu tam kamarádi, zrovna, když jsem já večeřela a tak jsem se najednou ocitla u nich u stolu a jedla a popíjela s nimi! Jeden panák vodky, druhý, třetí, sedmý...Jim se to řekne, když pijou pivo! Skočila jsem u sedmého, protože bych toho taky nemusela moc vydržet, jelikož jsem druhý den ráno učila. Každopádně oslavu prvního měsíce tady beru za splněnou! Poté jsem ještě to samé oslavila s kolegyní na pravé Vietnamské kávě, v tak trošku Evropsky vypadající kavárně. Místo bylo úžasná a tak trošku mi připomínalo malé kavárny v Praze, avšak káva byla rapidně jiná! Žádná káva se totiž nedá srovnat s tou Vietnamskou. Nevím proč, ale u nás piju kafe jen ve chvíli, kdy jsem vážně unavená (stejně na mě nemá žádný účinek, asi spíš takové placebo), ale tady si jí vážně vychutnám! To byla v podstatě taková druhá oslava mého měsíce tady a potom ještě následovala třetí s mou Filipínskou kolegyní, kdy jsme zašly do Korejské restaurace na výborné jídlo! Jestli jsem jedla někdy něco pálivého, tak to bylo právě tam! Prý, jestli mám ráda pálivé a já, že ano. No, tohle nebylo pálivý, z toho mi hořela pusa, jen jsem ucítila polévku na metr daleko! Stálo to za to a bylo to opět, jako každé jídlo ve Vietnamu, výborné!


Suma sumárum, kolem dokola, život tady není lehký a rozhodně si nepředstavujte, že si to tady užívám, to přijde až pojedu na svátek na SaPu, ubytování mám už zařízené!! Světe těš se! Hodím na záda zase batoh, do něj jen potřebné věci na dva dny a vyrazím na výlet! Nemůžu se dočkat! Nicméně je to jeden velký zážitek a to asi ke všemu patří.


Je v podstatě jedno, kolik vás toho drží zpátky, vy musíte jít dopředu a užívat si každý moment. Když jsem odjížděla, tak mi kamarádka přála, ať potkám na své cestě hlavně skvělé lidi. Vždycky tu jsou a budou lidi, se kterými si nesednete, ale vy se přes to jen přeneste a nejdětě si ty duše, které vám jsou blíž! Ty, které za vámi stojí v dobrémi ve zlém! Nejen, že takové mám doma a vždycky mě podrží, ale můj kamarád tady mě vždycky podrží úplně stejně, i když se neznáme tak dlouho, tak pro mě najde ty správná slova, když to potřebuji, je zlatý.

Doufám, že toho teď nebude tolik a opět se dostanu k napsání článku brzy. I když jsem všechny svoje myšlenky do teď nedokázala napsat, tak alespoň nějaké tu jsou a já se na vás budu zase těšit. Brzy, snad brzy :) Držte mi palce! Teď už zase zpátky k přípravě na hodinu, protože tenhle týden jsem bez dne volna a učím každý den, i když jen hodinu nebo dvě. Přípravy není nikdy dost :)

Vítej v jiném světě

3. srpna 2017 v 10:19 | Maky |  Vietnam
Je to tu, dnes je to přesně 19 dní, co jsem v Asii a ve Vietnamu jako takovém. Ne, že bych to tedy počítala, ale vzhledem k tomu, že jsem po přesně 16 dnech práce měla poprvé dnes volno, tak musím uznat, že jsem to malinko odpočítávala.


To pro začátek, abyste si nemysleli, jak já se tu flákám, užívám si vlastně nic nedělání a život v Asii nebo podobně. Pracovat jsem v podstatě začala hned druhý den po tom, co jsem dorazila na místo a bylo. Kolegyně z Filipín musela odjet domů a zařídit si nějaké doklady, které jí propadly mezitím, co byla tady. V tu chvíli ale nastala velmi vtipná situace, alespoň tedy na začátku vypadala vtipně. Tady ve škole jsou totiž dva učitelé: ona a já. Ve chvíli, kdy ona odjela, tak tu vlastně na všechny hodiny zbyl pouho pouhý jeden učitel, jménem: JÁ! No, tak se alespoň pořádně zaběhnu, říkala jsem si. V tu chvíli jsem si však ještě neuvědomovala, že to znamená učit všechny třídy, které školu navštěvují a věřte mi, že jich není zrovna málo. Učí se tu totiž od pondělí do neděle, takže to rozhodně neznamená, že těch 16 dní, které jsem pracovala byly dny plus víkendy volné, ale prostě 16 dní v kuse. Většinou můj den začíná tak, že vstavu v 6:30 a otevřu bránu, aby mohl kdokoliv přijet a přivést svou ratolest. Pracuji přibližně do 11 hodin dopoledne. Mám sice asistentku, která umí vietnamsky a měla by vést hodinu a já měla převážně učit jen výslovnost, kterou tu má hroznou kde kdo, ale není tomu tak úplně. Přípravu na hodiny, včetně jejich učení dělám ze 2/3 já a 1/3 učí vietnamská kolegyně gramatiku v jejich jazyce, aby porozuměly.

Po těchto hodinách mám pauzu. Ve Vietnamu to funguje tak, že si lidi chodí přes oběd lehnout, takže cca od 11 do 2 mám "volno". Což ale taky není tak úplně volno, jak by si kdokoliv mohl myslet. Vzhledem k tomu, že potom budu opět učit, tak se musím připravit na další hodiny. Další učení začíná kolem 2-3 hodiny a obvykle trvá i do 8:30 nebo jednou týdně či dvakrát do 6, potom mám volno.

Tohle tempo se však nedá vydržet dlouho a vzhledem k tomu, že jsem dostala ještě jednu nabídku na učení přímo v Hanoji, kde to funguje malinko jinak a nabídli mi tak 5 dní učení plus víkendy volné a zároveň během těch 5 dní pouze učení 25 hodin, což je tu běžný full time job. Upřímně jsme nad tím začala uvažovat, i když tu nejsem tak dlouho. Pro mě je však důležitější, že jsem přijela do Vietnamu si Asii užít a ne ji jen přežit, takže mám jiné hodnoty už od té doby, co se mi v hlavě ten malej mrcha usadil jsem si řekla, že prostě život není jen o tom, abych ho žila tak, jak to po mě chtějí ostatní, ale tak, jak chci já a jak si to přeji. Plnit si sny nejen, když se to někomu hodí, ale neustále.


Rozhodla jsem se proto toto předhodit a řekla jsem si, že vlastně nemám co ztratit. Světe div se, ale dostala jsem po 16 dnech nepřetržitého učení volno a mohla jsem si tak dovolit spát dnes do 9 hodin (spíš tak do 8, protože to už začaly běhat po baráku děti). Bydlím totiž ve škole, v přízemí. Neočekávejte žádný luxus, jsem na vesnici a je to Vietnam. Takto vypadá třeba můj pokoj a "postel". Nemám ani tak problém s tím, že ve svém podstatě spím na zemi na matraci (teď tu spíme ve dvou s mojí asistentkou, kolegyní). Toaleta vypadá sice jako evropská, naštěstí žádná díra v zemi, díky bohu! Avšak neočekávejte, že by byla "čistá", čistotě já totiž říkám jinak. Nicméně i na toto jsem si zvykla hned první den. Kuchyň? No, vařit na plynovém vařiči umím, takže není problém. Trouba? Neee. Ale za to máme v kuchyni kámoše, který s námi rád objevuje kouty naší kuchyně a čeká, kdy někomu něco upadne na zem, aby si na tom "pochutnal". Všechny zvířátka si tu pojmenovávám a toto je Bob! Nikdy jsem ještě tak obrovského švába neviděla, ale prý, kdybych ho hodila na pánev, tak je to delikatesa. Nebráním se sice ničemu, ale budu raději jíst takového, kterého někde vypěstují než toho, který běhá ve špíně v kuchyni.


Nicméně, moje maminka by na mě byla asi právem pyšná, protože bych nikdy nevěřila, co tu budu jíst. Nejen, že už jsem ochutnala houby, ale hlavně jím maso. Tedy, maso. Mluvím hlavně o tom, že maso se tu vždy dělá i s kůží a tukem a to já prostě nikdy nejedla. No, tady se to jinak nedá, protože by vám z toho masa v podstatě nic nezbylo. Jídlo je tu jednoduše skvělý! Ano, jíme sice rýži s rýží a nudle s rýží a rýži a nudle a k tomu zeleninu, maso, občas vejce, občas tofu. Ale já rýži miluji, takže s tím nemám problém. Do čeho jsem se však vyložene zamilovala je ovoce! Čerstvé ovoce jako je dračí ovoce, mango, passion fruit, cokoliv vás napadne až po čerstvé avokádo, které si tu skoro utrhnete sami ze stromu (kolegyně má ve třetím patře v baráku mango, takže si ho trhá z okna a u nás má soused na zahradě banány). Všechno to jsem si tu vážně zamilovala a musím říct, že by mi k životu stačilo ovoce! A ty čerstsvé kokosy! U tohohle stánku mě dokonce nenatáhli a kokos mě stál asi 25 Korun v přepočtu. Paní vám ho oseká, strčí o něho brčko a hurá, můžete si užívat!


Už jsem kolikrát slyšela, hlavně od kolegyně, zda pojedu domů a kdy se tam chystám a že se mi po nich nestýská? Samozřejmě, že stýská, ale když se snažíte cestovat a být všude, jako já, tak zjistíte, že jste doma vlastně všude tam, kde se cítíte dobře a kde jsou úžasní lidé kolem vás. Nemusí to být vždy nutně na místě, kde jste se narodili, kde jste žili, kde jste pracovali nebo tam, kde je vaše rodina a přátele. Těším se samozřejmě domů, až je zase všechny uvidím, protože nebudu se přetvařovat, ale kolikrát mi ukápla slzička, když jsem s nimi volala, ale teď jsem tady a teď a užívám si to! Vím, že oni tam na mě počkají a doufám, že i podle slibů se možná brzy potkáme v Asii, ať už to bude v Hanoji nebo kdekoliv jinde. Ano, rodiče slíbily, že by se rádi přijely podívat a já se nemůžu dočkat, až jim to tady ukážu! Ale tady jsem si udělala jednu fotku při skypování s babi a dědou, kteří mi taky moc chybí, ale jsou to taky přesně ti, kteří mě stejně jako rodiče neskutečně podporují v tom, co dělám a drží mi palce, ať už dělám jakoukoliv bláznovinu! Mám prostě neskutečně skvělou rodinu, včetně ségry, která je teď v Německu a ať už si o mé cestě myslí cokoliv, tak to neříká nahlas a naopak mi na rozloučenou dala skvělý malý batůžek, který se těším, až budu moci použít při cestě na nějaký vytoužený výlet!


Ještě pořád je to tu pro mě úplně jiný svět! Měla jsem z Asie přeci jen malé obavy. Není to nic, co by se dalo očekávat od Ameriky nebo Evropy, kterou už jsem vcelku procestovala. Je to jednoduše úplně jiný svět, jiná kultura, jiní lidé. Ale já si to tu vcelku zamilovala. Lidé jsou na mě neskutečně hodní, občas až moc, mám ten pocit. Vidí bělocha a okamžitě mě chtějí osahávat a fotit se se mnou jako s celebritou. Na trhu mě vždycky natáhnou, protože ve Vietnamu ještě pořád platí to, že pokud jste bílý, tak jste vlastně bohatý a tak samozřejmě budou chtít z vás vytáhnout víc, než z Vietnamského občana. Nicméně jsou na mě vždycky tak milí, že mi těch 5 Kč navíc v podstatě nevadí. Což mě přivádí na myšlenku, že jsem tu poprvé v životě milionář!! Ano, čtete správně! Měna ve Vietnamu je totiž specifická. Všechno se tu počítá od 1000 Vietnamských Dongů nahoru, takže se nikdy vlastně nestane, že byste měli v peněžence méně než 1000 VDG. Za naší jednu korunu dostanete přibližně 1000 Dongů, takže si umíte představit, jak je jednoduché tu být milionářem, ne že bych si vydělávala tolik peněž. To rozhodně ne, vzhledem k tomu, že jsem tu jako dobrovolník momentálně.


Ještě bych ráda zmínila jednu fotku, a tou je můj kolega z okolní školy a moje asistentka. Kolega je z Ghany, ale tatínek žije v UK, takže mluví skvěle anglicky a kolegyně je Vietnamka z nedaleké vesničky. Oba jsou skvělý! Jeden z večerů, kdy Huby učil u nás ve škole a zůstával přes noc, takže jsme si uvařili společnou večeři a pokecali. Nutně tu potřebuju vždycky pokecat s ním nebo se hrozně těším na učitelku, která se má vrátit. Nemusíte totiž mluvit pomalu a mít pocit, že se vaše angličtina spíš zhoršuje než zlepšuje a zároveň i když asistentky umí, tak s rodilým mluvčím skoro nikdy nemluvily, takže opakuji věty pořád dokola a dokola, takže se vždycky hrozně těším, až se tu ukáže někdo, kdo anglicky umí alespoň na mé úrovni!


Teď už jdu odpočívat, když jsem si vydundala ten den volna a zase brzy, snad brzy, něco napíšu. Teď, když se vrátí kolegyně, tak mám mít jednou týdně vždy volno, tak bych to viděla alespoň na článek týdne, pokud ne dva :)

Kam dál