Apple a vzpomínka na Steva

16. června 2017 v 14:17 | Maky |  California
Já se k tomu výletu po Yosemitu snad nedostanu! Když to nejlepší prostě patří na konec a to výlet po Národním parku Yosemite rozhodně byl, takže bude muset ještě chvíli počkat. Ne, že by pobřeží nebylo krásné, to vůbec ne, bylo neskutečné! Jenže Yosemite mě dostal ze všeho nejvíc..

Zpátky k mému výletu. Po tom, co jsem strávila noc, kterou jsem měla domluvenou v Napa přes Couchsurfing, jsem se rozhodla jet na jih a to po pobřeží. Přejela jsem směr San Jose a navštívila místo, které jsem vždycky navštívit chtěla. Jako velký fanoušek Apple produktů, ne tedy jen kvůli značce, jsem vždy chtěla navštívit to místo, kde se produkty Apple zrodily, nebo alespoň ten první z nich a poté ještě v místě, které má co k dočinění s tím, jaké produkty vyvíjí Apple i po smrti svého zakladatele Steva Jobse. Když jsem odjížděla do USA, tak jsem si byla jistá, že tohle místo (pro mě skoro posvátné) nesmím rozhodně vynechat. Vzhledem k tomu, že jsem vlastně všeho všudy neměla pořádný plán a cestu jsem se rozhodla plánovat tak trošku neplánovaně, tak jsem vlastně netušila, kdy se na místo dostanu či vůbec.

Z Napa jsem se ale rozhodla ten den jet na jih právě přes San Jose, což znamenalo nabrat směr zpět přes San Francisco, kde mě samozřejmě čekaly dlouhé kolony popojíždějících aut, ale hodlala jsem to risknout. Po cestě jsem potkala nebo spíše vlastně na vlastní oči viděla jednu nehodu na dálnici, přímo v pruzích naproti, kdy slečny, které seděly v autě (asi Mustang či Chevy) s otevřenou střechou najednou začaly ječet a asi dle mého rychlého pohledu nabouraly auto před sebou, kde jsem si stihla všimnout, že seděl postarší pán. Bylo to spíš ďuknutí, asi slečna koukala okolo, do mobilu nebo jen nedávala pozor a při menší rychlosti nezabrzdila dostatečně rychle jako auto před ní, které přijíždělo do kolony a přibrzdilo, zřejmě včas.

Unavená teplem a už spálená z procházky ve Vacaville, kde jsem si já chytrá nenamazala záda, protože přeci se nemůžu spálit při procházce městem, i když je asi 35 stupňů a sluníčko přes poledne pere jako blázen. Ne, že bych si to myslela, i když jsem lehce blondýna, ale jednoduše jsem na namazání zapomněla...Rozhodla jsem se v San Jose zastavit pouze na chvíli. Podívat se na dům a hlavně garáž, kde Steve Jobs žil a se Stevem Wozniakem napsal historii, poté jsem se na chvíli chtěla přesunout do Apple Headquarters, kde jsem se chtěla porozhlédnout a možná si odvést i domů něco malého, což se vlastně povedlo, ale o tom později.


Po cestě jsem navštívila ještě jedno místo, o kterém bych vám ráda řekla. Tohle místo mi přišlo až magické, byť na něm není zřejmě nic zázračného. Potkala jsem tam spoustu lidí, kteří se na místo přijeii také podívat, protože měli cestu kolem, nebo si jednoduše zajeli jako já, aby se o to neochudili. Když jsem narazila před pár týdny na post na Facebooku a někdo sdílel fotku v mé oblíbené cestovatelské skupině slečen, které cestují samy, tak mě zaujala na tolik, že jsem si říkala, že to místo v Kalifornii nesmím prostě vynechat! Vzhledem k tomu, že místo jsem měla skoro po cestě, tak jsem si ani moc nezajela. Vzala jsem to jen menší oklikou a zastavila na parkovišti. No, bylo to spíš místo na zastavení, kde už stála další dvě auta. Jednalo se o přehradu a jezero s názvem Lake Berryessa. Americké přehrady a nádrže mají něco do sebe, jak se můžete dostat krásně blízko a podívat se na tu mohutnou stavbu a říkáte si, jak je možné, že toto člověk postavil.

Okolo přehrady je samozřejmě plot, protože by nikoho odtud nechtěli zachraňovat, z tohoto místa opravdu ne. Přijela jsem s tím, že někteří lidé psali o tomto místě, že není až tak magické a nepřišlo jim nijak zvláštní, avšak mnoho holek psalo, že pozorovat to místo stálo za pár ujetých mil. Přijela jsem hlavně kvůli tomu, abych si dokázala udělat svůj názor a to se povedlo. Měla jsem štěstí a ten den bylo v přehradě opravdu dost vody, takže ona "atrakce" vypadala perfektně! Při suchu v Kalifornii byste viděli opravdu pouhou velkou trubku, při více vody je toto místo ještě krásnější a víc magické než, když jsem tam byla já. Každopádně, o co se vlastně jedná? Jedná se dle mého o jednoduchý odtok, i když jen hádám. Z přehrady odchází voda odtokem dolů a odtud poté vytváří řeknu za přehradou. Ať je to tak či jinak, dokázala bych tam stát hodiny a pozorovat vodu, jak protéká. Na to však nebyl čas, udělala jsem pár fotek, chviličku se zastavila a užila si ticha u jezera a vyrazila dál.


Konečně jsem se vydala směrem dům a garáž Steva Jobse a také ředitelství Apple. Cesta byla zdlouhavá, jelikož všude byly kolony. Trvalo to sice malinko déle a já stále neměla zařízené ubytování, nicméně jsem se ten den chtěla dostat víc na jih, takže jsem si ubytování stejně potřebovala zajistit až za jízdy, kdyby budu vědět, jak daleko na jih se vlastně dostanu. Ubytování jsem tedy vypustila z hlavy a pokračovala za svým cílem, pro teď to alespoň bylo San Jose, Palo Alto.

Dle navigace se jezdilo skvěle a i přes to, že jsem poprvé v USA vyzkoušela přejezd přes San Francisco, kde jsem se první noc asi milionkrát ztratila, tak tentokrát po dálnici to bylo super! Navíc jsem po této cestě pyšně usoudila, že pokud jsem zvládla odřídit i toto, tak vlastně mohu řídit úplně všude. Můj první přejezd po 8-proudé silnici v jednom směru, tudíž 16 proudů v obou mě malinko vyděsil, ale jakmile jsem zjisitla, že se na té silnici jede úplně stejně jako na té načí 2-proudé, tak všechny obavy přešly. Navíc americké silnice jsou tak široké, že by se na nich dalo tančit i auty, takže pokud neradi jezdíte na našich úzkých silnicích s velkými auty, tak tam máte pocit, že se vejdete s velkým autem třikrát.

Na místo jsem dorazila někdy před polednem, kdy slunce svítilo a pálilo asi nejvíc. V autě by se bez klimatizace nedalo ani vydržet a mě se při představě, že vypnu klimatizaci a zastavím auto na sluníčku ani z něho vylézat nechtělo. Zastavila jsem tedy vcelku blízko domu a vypla motor. Okamžitě se do auta nahrnulo neskutečné teplo a já při otevření dveří dostala takovou "facku" od sluníčka, že bych nejraději odjela. Ani to mě však nezastavilo jít k domu, porozhlédnout se po okolí a dům si alespoň vyfotit. K mému překvapení nebylo okolo mnoho turistů, byl tam pouze jeden pár, který si dům prohlížel se stejným nadšením a úctou jako já a také si udělali pár fotografií a chtěli odcházet. Nicméně jsem se zeptala, zda by nechtěli u domu vyfotit spolu, protože tam s nimi nikdo jiný není a tak jsem jim udělala fotku a oni mě. Byl to pro mě zážitek stát na místě, kde se psala historie značky, kterou zná dnes celý svět. Na místě, kde žil jeden z nejznámějších a hlavně nejvýznamnějších lidí světa, teď už bohužel nežijících. Vzhledem k ceduli, kterou jsem u schránky viděla a nechtěla rušit nikoho, kdo by v domě mohl dnes bydlet, jsem udělala opravdu jen pár fotek a vyrazila přímo do centra Applu, do jeho ředitelství. Každopádně si myslím, že pro Jobsovi by bylo jednodušší přestěhovat se někam jinam a z domu udělat muzeum a věřím tomu, že i fanouškům jako jsem já, by tím udělali radost.


Do Apple Headquarters jsem dorazila za chvíli, bylo to vážně kousíček, v podstatě přes ulici. Parkování jsem však nějakou tu chvíli musela hledat. Bylo nádherné počasí a tak byla všechna místa plná. První jsem ale projela i okolo budov Apple, které jsou určené jen pracovníkům, to však jen autem a poté jsem zaparkovala auto na benzínce a kousek pracovních budov si prošla i pěšky. Nemůžu si přeci nechat ujít to, že se jen tak mohu projít v Kalifornii v místě, kde se dějí ty největší kouzla technologického světa! Vrátila jsem se zpět do auta a pokračovala, počkat, vždyť vlastně nevím, kde přesně sídlo je. Zřejmě to bude naproti, ale vzhledem k tomu, že mě navigace navedla sem, tak bych se měla asi raději někoho zeptat? Vejdu tedy do benzínky a ptám se prodavače a ten mi ukazuje přes dvouproudou silnici kousek ode mě a naproti, že tam najdu i parkoviště. Hurá! Konečně jsem na místě. Překvapuje mě, že na místě najdu chlapíky, kteří mě nasměrují na nejbližší volné parkovací místo a říkám si, jak to mají dobře zmáknuté a zkoordinované, když takhle i parkují auta, povšimnu si, že je to všude samá Tesla, americké auto, které v nové verzi jezdí vlastně už skoro samo, jak se později dozvídám.

Vystupuji z auta a vyrážím do budovy. Po cestě si všímám tří vlajek, které vlajou před vchodem. Jedna z nich samozřejmě Americká, druhá zastupuje Kalifornii a třetí je samozřejmě vlajka s jablíčkem, jen trošku nakousnutým. Všichni, kteří vstupují do vchodu, které se nazívá 1 Infinite Loop mají buď batoh na zádech a tudíž soudím, že se jedná o turisty, pokud je batoh trošku vymakanější, tak to budou zřejmě pracovníci, nebo mají obleky, což předpokládám znamená, že se nejedná úplně o turistu a třetí možností jsou lidi v tričkách s logy Apple v zelené barvě a to už jsou rozhodně pracovníci všeho druhu. Většina z těch lidí, nejen turistů, jsou Asijského původu (převládá Čína/Japonsko/Vietnam/Taiwan - nikdy se mi pořádně nedaří tyto země rozdělovat a poté Indie) a mezi nimi se však objevují i lidé Amerického/Evropského looku. Nedá mi to a i přes to, že jsem četla, že se dovnitř vlastně nikdo nedostane to zkouším a vstupuji hlavními dveřmi dovnitř. Celá já, řekněte mi, že nemám skočit a ještě se vrátím po druhé a skočím jiným oknem. Vstupuji dovnitř a zvědavě se rozhlížím, čehož si okamžitě všimne mladík na recepci a ptá se, kam že jdu. Prohlédne si mě ještě jednou a otázku upřesňuje: "Jste turistka?" Načež já smutným výrazem odpovídám, že ano. Copak tak opravdu vypadám? Co vlastně napovídá o lidech, že vypadají jako turisté? To by mě zajímalo, jelikož sandále s ponožkami jsem nechala doma ve skříni! V tu chvíli se usměje tím svým americkým úsměvem a smutně mi odpoví: "Omlouvám se, ale dovnitř vás nepustím, můžete pouze do Apple store ve vedlejších dveřích jako turista." Poděkuji a pokračuji tedy do obchodu. Zklamaná, ale zároveň ráda, že jsem tady a teď. V obchodě si to užívám a procházím se kolem. Na rozdíl od těch, ve kterých jsem už byla je větší, i když ne zase až tak moc. Nicméně ten pocit, že jsem vlastně hned vedle Apple Headquarters v Apple store stojí za to vejít i jen za dveře. Okamžite si prohlížím suvenýry, které si je možné z obchodu koupit a odnést domů. Už ve chvíli, kdy jsem odjížděla do USA jsem věděla, že si něco z Apple Store přivezu, i kdyby to neměl být nový počítač, což se mi nakonec povedlo!


Sleduji trička, mají asi tisíc druhů, vůbec nekoukám na cenu a prohlížím si, které by se mi líbilo, samozřejmě bych si nejraději vzala úplně všechny, ale to by tak úplně nešlo...Přistoupí ke mě slečna, která má na sobě tričko Apple, ale tentokrát se nejedná o turistku, ale prodavačku a ptá se, jaké jsem si vybrala a já vlastně ani nevím a nemohu se rozhodnout mezi dvěmi. Nicméně se zapovídáme, zkoušíme počítače, iPady apod. a jednoduše si povídáme. Dozvím se toho spoustu o ní a jejích plánech a naopak ona se vyptává, odkud jsem, co tam dělám a tak. Zajímá se o mé cesty, kde všude jsem byla, co všechno jsem viděla a to i mimo USA. Neskutečně jsme si rozuměly, dokonce mi dala pár rad, kam se podívat a díky ní vím o nové aplikaci na cesty, která mi bude určitě ještě několikrát užitečná. Tričko jsem si nakonec vybrala a ona mě vyfotila před vchodem s nápisem Apple Store. Strávila jsem s ní několik hodin, nemohla jsem se z Apple store a místa jako takového odtrhnout, takže jsem nakonec opět hledala ubytování na poslední chvíli, kdy jsem místo toho, abych někde stavěla autem, podívala do mobilu na AirBnb v Carmel a objednala ho hned a vyrazila rovnou z Apple Headquarters, protože času do západu slunce už nebylo moc. Nechtěla jsem se většinou ubytovávat až po tmě, jelikož mi nepřišlo vhodné otravovat lidi na poslední chvíli a ještě v noci, ale většinou jsem to alespoň vyřešila tak, že jsem ubytování měla objednané od rána a přijet už jsem mohla v podstatě kdykoliv.


Vyrazila jsem tedy směr moje další ubytování v AirBnb, tentokrát ve městečku SeaSide po mé cestě na Big Sur.

O tom, jak jsem objela pobřeží zase příště a rozhodně tam budou tipy na nějaká hezká místa, kam se podívat a také více o tom, jak jsem byla na velrybách.


PS: Vzhledem k tomu, že do Vietnamu už je skoro vše zařízené, probíhá poslední očkování a já budu příští týden už jen kupovat letenku, tak jsem se ještě rozhodla, když už letím přes ten Istanbul, že si koupím letenku s delším přestupem a vyrazím do města, ať si to užiju se vším všudy!
 

Americké fast foody

11. června 2017 v 13:46 | Maky |  California
Na mé cestě po Kalifornii jsem se rozhodla vyzkoušet všechny druhy fast foodů, které najdu. Po chvíli se nápad však rozrostl o vyzkoušení všeho možného, na co vlastně v Americe narazím. Jeden článek o jídle jsem sice už napsala, ale tenhle druhý jsem se rozhodla věnovat celý té velké rodině, která do Ameriky jako takové rozhodně patří, a to jsou právě fast foody.

Amerika sice nejsou jen fast foody, ale když se řekne Amerika, tak si každý z vás jistě představí jisto jistě McDonalds, hranolky a obtloustlé amíky. Typická strava Američanů? To rozhodně ne, avšak životní styl, který si představí alespoň polovina planety při otázce, co se v Americe jí. Já si dala za úkol vyzkoušet je všechny! To se po prvním dni jaksi změnilo, jelikož jsem zjsitila, že jsem vlastně skoro všechny vyzkoušela již při své cestě na Floridě v roce 2012 a zároveň jsem si naivně myslela, že ty, které máme u nás a zároveň jsou dostupné v Kalifornii, mají stejně dostupné menu jako u nás.

Také jsem se domnívala, že fast foody, které jsem viděla na Floridě uvidím vlastně i v Kalifornii a to byla též chybná myšlenka. Každý stát v USA má své originální fast foody a některé mají samozřejmě společné. Které jsem tedy na svých dvou cestách na Floridě i v Kalifornii mohla považovat za ty, které najdeme v obou státech?

Taco Bell


Jeden z mých vážně oblíbených fast foodů, ve kterém najdete hlavně Mexickou kuchyni a to od buritta po quesadillu a jím podobné. Samozřejmě nesmí chybět hranolky a spoustu omáček. To co vidíte u mě na fotce se jmenuje Quesarrito a jedná se o hybrid Quesadilla a Buritta. Já si ho dala ve verzi kuřecí, ale vy si samozřejmě můžete vybrat i různé druhy jako jsou hovězí či sýrové. Základ je úplně stejný jako na Quesadillu a to kuřecí maso a sýr, pouze se jedná o tvar, kdy je celá tortila zatočena do tvaru buritta a zapečena jako naše oblíbená quesadilla. Na venek křupavé, uvnitř nalezneme roztavený sýr a měkké marinované kuřecí maso natrhané na kousky, lahoda pro chuťové pohárky. Rozhodla jsem se ochutnat všechny tři druhy pálivých omáček (omáček měli jinak asi 8 druhů, ale vyloženě pálivé byly jen tyto tři). Omáčky si vezmete až po té, co dostanete svojí objednávku. Vše naleznete na stojanu, včetně kečupu v pumpovacím stroji. Omáčky byly pálivé dle toho, jak je vidíte na obrázku. Omáčka hot byla pro mě lehce pikantní, pro někoho možná i více, poté následovala pálivost Fire a až za ní Diablo, která měla být opravdu pálivá a já si říkala, že u nás je to tak vžycky a nikdy žádná z nich pořádně nepálí. Musím uznat Taco Bell, že jsi mě příjemně překvapil, protože tuhle omáčku jsem dokázala i já považovat za opravdu pálivou! Za to dostáváš velké plus!


Wendy's


Další fast food, který už jsem měla tu čest poznat i na cestě po Floridě. Když jsem ho zahlédla na cestě po dálnici, tak jsem musela zastavit. Co mě tak moc donutilo zastavit na mé cestě a dát si něco ve Wendys? Nejen hlad mě zastavil, ale hlavně představa, že po těch 5 letech opět ochutnám jejich skvělé chilli cheese fries! Ať už anglicky mluvíte či ne, tak si tento pojem zapamatujte, protože při zastávce u Wendys se vám bude skvěle hodit. U Wendys jsem neochutnala nic jiného než toto a nehodlám to měnit, protože pokud já někdy zastavím opět u jejich fast foodu, tak ani nebudu hledat jiný pokrm než tento! O co se tedy jedná, o čem to celou dobu básním? Jedná se jednoduše o hranolky, ale ne tak ledajaké! Hranolky pokryté vrstou hovězího chilli a na nich roztavený sýr! Kalorická bomba jako blázen, ale věřte tomu, že stojí za to!

McDonalds

Věřte tomu nebo ne, tak i tento stereotyp jsem se rozhodla v Kalifornii vyzkoušet. Nebylo by tomu však tak, kdyby mi moje kamarádka z LA netvrdila, že nechápe, jak mohou být hranolky v McDonalds v USA tak jiné než ty v Evropě. Sama se smála tvrdila, že v USA se do nich snad přidává heroin (já bych tomu možná i věřila? :D), protože nutí člověka chtít hranolky pořád dokola a znovu. Rozhodla jsem se to tedy vyzkoušet. Každý z nás jistě hranolky z McDonalds v České Republice ochutnal. Většinou jsou křupavé a opravdu hodně slané, přičemž i mohu říci, že lehce stále chutnají po bramborách. Nechlubí se náhodou český McDonalds, že jsou dělané z pravých českých brambor na svých reklamách? Měly by tedy chutnat po bramborách! Nicméně v USA byla realita trošku někde jinde. Říkala jsem už, že ve všem, co si koupíte v USA je hromada cukru? A když mluvím o hromadě, tak myslím, že toho cukru je vážně hodně, až zbytečně moc! Stejně tak jsem měla pocit, že hranolky v McDonalds jsou vlastně nasládlé. Rozhodně však nechutnaly po bramborách jako u nás a nebyly tak slané, nýbrž více nasládlé. Musím se svou kamarádkou lehce nesouhlasit, na tyhle hranolky bych já určitě nechodila, už vůbec by se nemohlo stát, že bych se na nich stala závislá. Nicméně tu byla jedna věc, která mě v McDonalds v Kalifornii překvapila a která se mi líbila. Automaty na pití. Musela jsem si vyfotit druhy Coca Col, které jste si mohly vybrat a natočit do kelímku. Tohle byly však jen Coca Coly (8 druhů), ale to nemluvím o dalších nápojích.


Další fast foody, které jsem ochutnala však byly i pro mě nové a mezi ně patří:

In an Out

Ten, který jsem si vážně oblíbila a to ne kvůli jejich jídlu. Kamarádka tvrdí, že je dokonce zdravější než McDonalds, ale o tom bych se klidně dohadovala. Oblíbila jsem si ho však po tom, co jsem zjistila, že mají tzv. secret menu. O tom jsem slyšela už dříve a úplně jsem zapomněla, že něco takového existuje, když jsem odjížděla do USA. Kamarádka Maleeha mi to však připomněla a tak jsem nejedla v tomto fast foodu, když už jsem tam jedla, nic jiného než položky z jejich secret menu. Co to znamená? Jedná se o menu, které nenajdete přímo na tabuli fast foodu, ale na jejich internetových stránkách, avšak objednat si ho můžete normálně na místě. Hloupě jsem na to zapomněla, jelikož bych ho vyzkoušela i ve Starbucks, kde je také údajně možné objednat ze secret menu, moje chyba, velká chyba…

Nicméně to, co vidíte na obrázku jsou tzv. Animal Fries. Ztraceno v překladu to znamená hranolky, na kterých je karamelizovaná cibulka, roztavený sýr a jejich speciální omáčka. Dle mých chuťových buněk se jednalo o mix kečupu a majonézy a možná nějakého přidaného cukru, hádám, což by v USA nebylo nic divného. Každopádně karamelizovaná cibulka a kombinace sýru s omáčkou je prostě jiná, delikátní a určitě stojí za zkoušku! Přidejte k tomu ještě jejich Double Double ve verzi animal a máte skvělou kombinaci, rozhodně malinko kaloričtější, na oběd!


V Kalifornii jsem dále narazila na Jack-in-the-box fast food, který jsem však neochutnala a samozřejmě další, které potkáte jednoduše po cestě při přejezdu po dálnicích a cedule vás na ně upozorňují už s předstihem. To jsem si zamilovala už na Floridě. Stačí sledovat značky na dálnicích a ony vás okamžitě navedou na nejbližší benzínku nebo dokonce na nejbližší fast food. Nejen, že cedule ukazují, za jak dlouho bude nejbližší benzínka nebo fast food, avšak rovnou z cedule se dozvíte, o jaký fast food se bude jednat, tedy se můžete rozhodnout, zda na něj máte chuť a zastavíte či nikoliv.

Jedno místo jsem do fast foodů nezahrnula, i když si myslím, že by se tam zařadit také dalo. Upřímně, v USA by se do fast foodů dala zařadit zřejmě většina restaurací, jelikož ve většině z nich se stejně dělají hamburgery s hranolkami a většina jídel je smažená. Nicméně moje oblíbené město na večeři byl Dennys. Diner, který byl všude po Kalifornii rozesetý jako houby po dešti a vyzkoušet jsem se ho rozhodla asi až 5. den svého pobytu, pořád tomu nemůžu uvěřit, že mi to trvalo tak dlouho. V Dennys měli moc dobré burgery, avšak já ochutnala jeden den i skvělý avokádový caesar salát. Avokádo bylo v Kalifornii prostě všude a to mi jako jedna z věcí chybí i tady! Ať už jsem si koupila avokádo na trhu nebo jsem si ho chtěla dát v jakémkoliv pokrmu, tak jsem mohla! Koupené avokádo se dalo ihned konzumovat a ne jako u nás, že čekáte další týden, než vám "zhnědne" a nakonec stejně zjistíte, že už ho použív nemůžete, jelikož je zkažené. Take me back!



Když se teď malinko odtrhnu od fast foodů a doporučím vám s radostí ještě jedno místo, na které jsem narazila v San Franciscu. Měla jsem do něho původně v plánu jít, ale v San Franciscu jsem na to jednoduše zapomněla a když jsem poté na své cestě po městě na něj náhodou narazila, neváhala jsem ani minutu! Toto místo se jmenuje The Baked Bear a jedná se o místo na zmrzlinové sendviče. Máme v Praze místo podobné, ale tohle je ještě další level. Přijdete, vyberete si z několika druhů domácích sušenek nebo brownies, jednu jako horní a jedna jako spodní. Poté si vyberete druh domácí zmrzliny, a že bylo z čeho si vybírat, nakonec si vyberete posyp a těch bylo opět nesčetně druhů a nakonec vám sendvič slečna zapeče ve speciálním grilu. Lahoda pro oči a hlavně pro vaše chuťové pohárky! Doporučuji kombinaci sladko slanou. Sušenka se totiž dělá z různých těst, kdy jedno z nich je i posypáno sladkou slaninou a jako zmrzlina je skvělá slaný karamel. Neuděláte však chybu ani jednou z nich, to vám garantuji. A ještě lépe? Zeptejte se na doporučení, protože slečny, které v bistru prodávají jsou jednoduše skvělé a já si s nimi popovídala o všem možném, nejen o zmrzlině a sendvičích.



Sedím na terase naší chalupy a píši tento článek, do toho mi hraje písnička, která zrovna začínala svou slávu v době, kdy jsme s kamarádkou Štěpánkou (když by náhodou četla tenhle článek, tak jí zdravím :)) jely na Floridu, moje první cesta do USA. To vám byl road trip! Musím ovšem přiznat, že road trip po Kalifornii se mi líbil víc. Vůbec ne proto, že by se mi Florida nelíbila, byla skvělá, nádherná, slunečná, plná skvělých usměvavých lidí, a už vůbec ne proto, že bych na tomto road tripu byla sama a ne s někým jiným, ale já si Kalifornii jednoduše zamilovala! Znáte ten pocit, kdy jste hodně daleko od domova, svých přátel a rodiny, ale přesto se cítíte jako doma? Neznáte? Doufám, že budete mít možnost tento pocit jednou zažít, protože je nepopsatelný. Ne kvůli plážím, za svou cestu jsem na pláži nebyla jeden jediný den a bez mučení se přiznám, že jsem se za celou svou 15denní cestu nekoupala v oceánu. Že je to škoda? Ani ne, myslím si, protože já si celý výlet užila tak, že mi voda nebo pláž rozhodně nechyběla. Aniž bych byla na pláži, trávila dovolenou tak, že bych odpočívala, přijela jsem víc unavená než jsem na dovolenou jela, odvážím se tvrdit, avšak jsem si jí užila neskutečně a v Kalifornii se cítila vážně jako doma. Ten pocit, kdy na určitém místě opravdu skvěle zapadnete, kdy máte pocit, že je to právě ono místo, kam přesně zapadáte jako puzzle jedna do druhé. Kde nikoho neznáte, ale máte pocit, že to vůbec nevadí, protože si myslíte, že o každém víte dost na to, aby vám jednoduše bylo dobře. Ten pocit je k nezaplacení a i když to není doma, tak se cítíte býti doma. Přesně tak a ještě lépe jsem se cítila v Kalifornii já. Nevím, kde se to tam vzalo, ale ono to tam bylo. První večer v San Franciscu jsem si myslela, že názor změním, ale ani tak se ti to Ameriko nepovedlo. Párkrát jsi se snažila vážně náramně, ale ani tak jsi mě neodradila a já při odletu zpět do svého pravého domova i slzu uronila. Věř tomu, že já se ale vrátím!


Příště se vrátím se článkem o krásné přírodě a nádherných místech! Point Lobos State Park a San Simeon, místo plné lachtanů a jiné zvířeny.

America nejsou jen fast foody

9. června 2017 v 14:16 | Blog o mém au pair životě |  California
Další článek jsem se rozhodla věnovat jídlu v USA, respektive v Kalifornii, kde jsem byla na road tripu a projela jsem kolem 2000 mil, tedy v přepočtu asi 3200 km. To všechno jsem stihla za 12 dní s půjčeným autem od společnosti Budget. Auto jsem půjčila na letišti v San Franciscu po svém příletu a vrátila na stejném místě v San Franciscu.

První můj nápad byl vyzkoušet všechny fast foody, ale z něho sešlo hned po prvním dni, protože přeci jen raději zkouším vše a nejen fast foody. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet různorodou kuchyni, především však americkou a v San Franciscu jsem se už teď těšila na rozmanitost a jídlo z celého světa. Postupně jsem se rozhodla vyzkoušet různé fast foody, i když jsem skoro všechny už znala z mé předchozí cesty a navíc jsem zjistila, že i když toho vlastně ráda vyzkouším hodně, tak se převážně nasnídám a pak do večeře zapomenu, že jsem vlastně nejedla celý den. Znáte to asi sami, když jste někde na dovolené, nemluvím teď o dovolené, kdy se válíte u moře, ale u dovolené, kdy jste celý den na cestě, na nohou a večer vás napadne, že už je 6 hodin a vy jste jednoduše od snídaně pořádně nic nejedli? Každý den jsem si říkala, že si koupím něco, co budu mít v autě, vezla jsem dokonce i sušenky, ale ono vás jednoduše nenapadně jíst, jelikož na to nemáte čas. Navíc v USA jsou snídaně tak obří, že když sníte snídani, není potřeba do večera vlastně vůbec jíst, ale o tom se více rozepíši dál.

První den, kdy jsem hekticky dojela ke svojí první hostitelce přes Coachsurfing, Michelle, která na mě čekala místo do 8 hodin až do 11, jsem vůbec neměla hlad. Stále nemůžu uvěřit, že jsem tam ten první den dojela, ale tyhle vzpomínky jsou k nezaplacení. Druhý den jsem jí pozvala na snídani, jelikož jsem si říkala, že jí něco opravdu dlužím za ten první hektický večer a to ona nechtěla připustit a pořád opakovala, že je moc ráda, že jsem hlavně dorazila v pořádku. Byla jsem ale neoblomná a ukecala jí! Většina z vás, kteří mě znáte, tak víte, že umím být vcelku ukecaná a nedám se jen tak ukecat, takže jí vlastně nezbylo také nic jiného. Město Santa Rosa na sever od San Francisca není zrovna největší, ale nejmenší také ne, takže jsme si mohly vlastně vybrat, kam vyrazíme na snídani. Byla jsem dotázána, co bych si dala ke snídani a já vlastně odpověděla jediné: Něco Amerického! Nejsem v USA, abych tu jedla něco jiného, že?

Michelle se zamyslela a řekla, že ví o jednom skvělém bistru, kde i její skvělá fenka může sedět venku a tak jsme vyrazily. Ukázala mi malinko město a dorazily jsme na místo. Měly jsme obrovské štěstí, venku bylo volno, žádný pes, ani človíček, tak jsme se hned usadily. Sama řekla, že je to obrovský štěstí, jelikož tohle bistro bývá opravdu plné, jelikož je nejlepší ve městě a dělají skvělé snídaně. Okamžitě si nás všimla servírka, mimochodem miluji Americkou obsluhu! Jsou vždy neskutečně ochotní, někdo tvrdí, že je to z důvodu, že nemají fixní plat a vydělávají si tak dýšky, které dostávají od hostů. Já však tvrdím, že Amíci jsou prostě skvělí a já je proto miluju! Usmívají se totiž nejen v restauracích jako servírky a číšníci, ale i na ulicích a to já na té zemi opravdu zbožňuji a nikdy mě nepřestane bavit tam jezdit už jen kvůli tomu skvělému pocitu, kdy se na vás v okolí všichni nemrači. Nicméně přišla tedy servírka a my si objednaly. Vzhledem k tomu, že jsme v Kalifornii a není tu nic neobvyklého dát si ke snídani Mexické jídlo, tak jsem zvolila mexickou tortilu, na ní vejce, fazole, salsu, k tomu objednala Michelle kávu a vodu s citrónem. To je další věc, kterou na USA miluji a to je jejich dolévání tekutin všeho druhu! Ať už si ke snídani obejdnáte bezkofeinovou kávu, ledovou kávu, horkou čokoládu nebo jen džus či vodu, tak vám při vypití sklenice či hrnečku okamžite servírka nabídne jeho doplnění. Ocenila jsem to hlavně ráno, kdy jsem se osvěžila většinou ledovou kávou, čajem či džusem a k večeři, kdy jsem si po americku dala Colu. Když se teď zpětně dívám na tu snídani, tak to byla asi nejmenší porce, kterou jsem v Americe dostala! To je věc další, nechápu, proč se tam dělají takové obrosvké porce jídla. Většina z nich se stejně nedojí a plýtvá se tak neskutečně jídlem. Stačilo mi jednu snídani sedět na baru a viděla jsem, kolik toho servírky nosí zpět a vyhazují, smutné..Nicméně, i přesto, že to byla nejmenší porce, tak jako snídaně byla skvělá! Malé tortily, smažené, samozřejmě, mezi nimi rajčata, fazole, sýr a na tortilách bylo usazeno vejce s lehce tekutým žloutkem, prostě perfektní! K tomu na talíři salsa a ještě lehce pikantní zelená salsa s Jalapeno papričkami, které tam měli všude a k mému nepochopení pár jahod jako příloha. Tohle byste chtěli jíst každý den, to mi věřte!


Jelikož jsem si Mexickou kuchyni zamilovala a v Kalifornii se dala ke snídani jíst úplně kdekoliv a hlavně vlastně jakákoliv variace mexické kuchyně od Huevo Rancheros s vajíčky až po burrito ke snídani, které jsem sice neměla, ale kamaráda si ho dala a vypadalo úžasně! Moje další Mexická snídaně byla vlastně podobná, akorát obsahovala opět vajíčka, sýr, rajčata, tortily i koriandr, jen žádné fazole. K tomu všemu jsem si opět mohla vybrat druh brambor. Ale o tom bude hned řeč.


Proč mluvím o bramborách? Jak totiž vypadá taková klasická americká snídaně v dineru, kam si na ní dojdete? Po tom, co jsem potkala Jamese v jedné restauraci, což byl hrozně milý chlapík, se kterým jsem si na baru povídala asi dvě hodinky a dali jsme si spolu snídani, kterou mi k mému údivu ještě poté zaplatil, jsem se dozvěděla, že správná snídaně se nazívá Combo, což znamená kombinace několika druhů jídel a obsahuje většinou vajíčka (servírka se vás okamžitě zeptá, jak chcete vaše vejce udělat. Myslí se tím, zda chcete míchaná, benedicts, volská oka apod.), poté nějaké maso (vybrat si většinou můžete ze slaniny, různých steaků jako hovězího nebo kuřecího, případně bez masa) a ještě obsahuje brambory (opět se vás servírka zeptá, jaké chcete brambory. Copak nestačí, že jsem si musela vymýšlet, jak chci udělat vajíčka? Musím se ještě rozhodnout, jaké chci brambory? Ježiš, to je mi složité, objednat si tu snídani! Na výběr je většinou Hashbrown, což asi všichni znáte z McDonalds a nebo různé jiné druhy brambor. K mexickým tortilám jsem si vybrala jakési farmářské brambory, jelikož jsem si vždycky vybrala Hashbrown a chtěla jsem trošku změnu. Každopádně si stačí všimnout porce, kterou vidíte pod tímto odstavcem a jelikož se jedná o combo, znamená to také ještě palačink s máslem a javorovým syrupem. Miluji kombinaci slaného a sladkého ke snídani, ale tohle? To by zabilo i vola, ne? Kdo tohle může sníst? Nedivila jsem se potom tomu, co jsem viděla, když jsem vešla do restaurace. Většina lidí si s sebou odnášela ještě "výslužku", stejně tak jako můj kamarád James, který si k sobě přidal i to, co jsem nedojedla já, protože já to v autě do národního parku vážně vést nemohla.


Vraťme se ale k mexickému jídlu. Kalifornie je stát plný lidí z celého světa a také chutí. Je nejblíže Mexiku a žije tam také nejvíc Mexických přistěhovalců. Ať už jsou to legální či nelegální přistěhovalci, já potkala jen samé skvělé lidi a moje cesta mě zavedla do jednoho zapadlého městečka, spíše vesničky po cestě, kde jsem se zastavila v jednom autentickém Mexickém bistru. Nejlepší jsou ta místa, která jsou u silnice, jsou autentická a hlavně se většinou jedná o rodinné podniky, stejně tak to bylo na tomhle místě. Toto místo se jmenovalo Sarahie Cafe a servírka v něm byla dcera maminky, která byla v kuchyni a připravovala skvělá mexická jídla. Tortily si dělaly domácí, stejně tak jako vše ostatní. Daly jsme se s dcerou do řeči a povídaly si dlouho na to, abych byla malinko otrkaná a zeptala se, jak dlouho v Americe žijí a jak to pro ně vypadá teď. Ona má to štěstí, že se v USA už narodila, ale ne tak jako všichni její kamarádi a tak jsme se dostaly až k politické rozpravě, opět nikdo, kdo by podporoval stavbu Mexické zdi? Jaký šok! :) Ale pojďme se vrátit k tomu příjemnějšímu tématu: jídlu! Její maminka mě pozvala (možná já se malinko na začátku pozvala sama) do kuchyně a ukázala mi, jak se připravují pravé mexické tortily, jak si vše připravují sami a jak ona už dlouho dělá v oboru. Skvěle jsme si popovídaly a připravila mi neskutečně úchvatný oběd s názvem Tortas. Jedná se o mexický chléb,vybrala jsem si hovězí maso, sýr, salát, avokádo, rajčata, jalapeňo papričky a zakysaná smetana. Tomu říkám oběd, nechci jíst už nic jiného! Papričky byly lehce pikantní a krásně ladily s chutí marinovaného hovězího masa, nakrájeného na tenké plátky. Zakysaná smetana neutralizovala pálivost papriček a zároveň perfektně doplňovala chuť lehce roztaveného sýra. Vezměte mě zpátky, tohle chci jíst každý den k obědu! A avokádo? Úplně všude v Kalifornii? Na to bych si velmi rychle zvykla a nerada odvykala.


Jak jsem již řekla, tak Kalifornie je opravdu různorodá a rozhodně zde nenajdete pouze americkou a mexickou kuchyni. Vynechám fast foody a na ty si uděláme speciální článek ještě tenhle víkend, ale přesuneme se přímo do San Francisca, kde jsem strávila 4 dny. Na tohle místo jsem se opravdu těšila! Nejen kvůli tomu, že ochutnám spoustu jídla, ale také na to, že se mi podaří ochutnat svět! První den jsem se dobrovolně a s radostí motala okolo fast foodů, jelikož se jednalo už jen o půl dne a já si putování po kuchyních chtěla nechat až na další den. Další den jsem se také dobrovolně tenrokát ztratila. Při přejezdu autobusem z jednoho konce San Francisca, už toho měly moje nohy až tak dost nachozeno, jsem se rozhodla z autobusu vystoupit v čínské čtvrti, tzv. China Town, kde jsem den předtím procházela a dostala letáček do jedné čínské restaurace. Já však nehledala čínskou, avšak vietnamskou kuchyň. Při vystupování z autobusu jsem zaslechla jednoho Brita, jak mluví s dalšími dvěma kamarády o tom, že to místo není daleko a že je tam rád vezme. Říkal, že se jedná o malé rodinné bistro a vaří tam neskutečně a autenticky, jako když byl on sám v Číně. Netušila jsem, kam jdou, ale rozhodně jsem se to rozhodla zjistit! V tu chvíli začal tak trošku bojový plán, a to neztratit je z dohledu při průchodu čínským městem a nedat na sobě znát, že je vlastně sleduji. Myslím, že nějaký novodobý James Bond je proti mě břídil! Skupinku tří lidí jsem dokázala z povzdálí sledovat při nejmenším půl hodiny, aniž by si toho někdo z nich všiml, zároveň jsem u toho sledovala výlohy krámků a kochala se okolím. Malinko mě děsí představa toho, jak je jednoduché někoho sledovat, aniž by si toho dotyčný vůbec všiml. Raději opouštím myšlenky tohoto typu, abych později nebyla moc podezřívavá, že by si náhodou někdo vyhlédl mě a přecházím na druhou stranu ulice, kde oni zachází do jakéhosi bistra. Klučina, myslím, že Mike se jmenoval, říkal kamarádům, že v takovém bistru byl v Číně minulý rok. Zjišťuji, že jsem dokonce slyšela i kus rozhovoru a dokážu toho o Mikovi říci docela dost, včetně toho, že studuje v USA a v Číně byl minulý rok na pár měsíců, kde učil angličtinu. Nakonec se je však rozhodnu nenásledovat do bistra a pokračuji na druhé straně ulice v hledání mého Vietnamského bistra. Narazím na malé bistro, které se jmenuje Golden Flower a zapluji dovnitř. Proč jsem si vybrala právě to? Ani nevím, můj nos mě tam nějak zanesl a moje maminka mi vždycky říkávala, ať jdu přímo za nosem a já se ho tentokrát rozhodla poslechnout! Děkuji mamince za její radu, jelikož mě donesla na skvělé místo! V Praze velice ráda chodím do jednoho velmi autentického Vietnamského bistra v Karlíně, ale tohle bistro předčilo veškerá má očekávání! Ve chvíli, kdy jsem spustila na servírku asi jedné mé 4 věty, které zatím ve Vietnamštině zatím umím se na mě usmála s tím, že Vietnamsky neumí a narodila se v USA, ale okamžitě to přivolalo její maminku, která si se mnou chtěla povídat, což naopak neumím ještě já. Nakonec jsme skončily u angličtiny a skvěle jsme si popovídaly, včetně toho, že mi vyprávěla o jejich bistru a o tom, že se jedná o bistro rodinné. Její druhá dcera je momentálně v Hanoi, kde je asi 35 stupňů. "Ale to se nebojte, všichni se potí, vy taky budete a nepřijde vám to vůbec divné po pár dnech", prohodila a zasmála se. Přinesla Bun Bo Nam Bo, jaké jsem ještě nikdy nejedla a s ním mi nabídla vidličku, kterou jsem s radostí odmítla a vzala si hůlky. Maso takto ochucené jsem už dlouho neměla! Nejen, že omáčka, která v jídle byla, chutnala skvěle, ale to maso! Nejsem zrovna masový typ, ale tohle hovězí bylo tak svěle namarinované, nakrájené na velmi jemné plátky a osmažené do perfektního hovězího masa pro moje Bun Bo Nam Bo! Poděkovala jsem a dodala, že od teď už v Praze na žádné jít nemohu, jelikož mi rozhodně chutnat nebude, tomuhle se ani vzdáleně nic nevyrovná!


Další den jsem se přesunula pouze o kousek dál v Asii a to do Japonska! Se Charlottou jsme si poslední den chtěly k obědu dát jídlo, na které jsem narazila při procházce městem den předtím. V San Franciscu jsem totiž chtěla ochutnat svůj první Ramen v životě. O Praze jsem slyšela nechvalné povídky a že je Ramen nic moc. O co se vlastně jedná? Jedná se o typickou japonsko polévku, vývar. U nás máme vývar, ve Vietnamu je to Pho, v Japonsku Ramen atd. Chtěla jsem, aby první moment, kdy si dám Ramen byl opravdu dobrý a aby mě v tu chvíli neodradil od jeho budoucí konzumace a proto jsem si ho chtěla vychutnat v San Franciscu. Charlotte ho nikdy před tím také neměla a rozhodla se mě následovat do jednoho malého Japonského bistra, nedaleko centra města. Na ulici Kearny Street se nachází malé bistro s názvem Ramen Underground, které je velmi dobře hodnocené na Trip Advisoru, což jsem se dozvěděla až později, co jsme byly na hostelu. Já ho vybrala spíše z toho důvodu, že jsem opět uvnitř viděla samé japonce. Pokud jsou v malém bistru pouze místní nebo ti, kterým je kuchyň určena, tak tam rozhodně jděte, jelikož to bude stat za to a proto jsem tam také šla já. Ding, ding! Opět trefa do černého! Neskutečně, povedlo se už asi po třetí za tři dny, že jsem narazila na svělé místo, že bych měla smysl pro hledání výborných bister? Následujte mě do Ramen Underground, kde jsme byly usazeny, dostaly jsme sklenice vody a začaly hledat v menu. Vzhledem k tomu, že jsme obě jedly ramen poprvé, tak jsme si nechaly poradit. Já si chtěla vybrat Habanero Ramen, avšak číšník mě upozornil, že se jedná o verzi vážně hodně PÁLIVOU! Když jsem se zeptala, jak hodně pálivou, jelikož toho vydržím opravdu hodně, tak řekl HODNĚ! Rozhodli jsme se proto, že mi habanero pastu přinese zvlášť a já si jí mohu přidat až přímo do jídla. Do ramenu jsem si poté nechala přidat ještě vejce a sledovala jsem skvělou atmosféru v bistru. Na baru sedělo pár lidí, ale jinak byl úplně plno. Začalo chodit více lidí, ale už si neměli, kam sednout, takže se museli opět otáčet a odcházeli.


Už nám ho nesou! Ten tak krásně voní, že v tu chvíli se v něm chcete přímo vykoupat! Silný kuřecí vývar s typickými japonskými nudlemi, kuřecím masem a v něm jarní cibulka, čerstvý špěnát a vajíčko. K němu samozřejmě keramická malá lžička a hurá na hůlky. Stačilo, aby nám ho donesli na stůl a už se nám začaly sbíhat sliny! Nečekaly jsme ani minutu a daly se do jídla! Charlotte si pochutnává a děkuje, že jsem jí to místo ukázala! Já děkuji sama sobě a tomu někomu nahoře, že mě tam vlastně už den předtím zavedl a já si mohla místo "očíhnout" a Charlotte tam vzít. Ochutnávám, polívá mě radost po celém těle a představuji si, jak v ramenu plavu kraula z jedné strany miska na druhou. Lahoda! Rozhodnu se do ramenu přidat habanero pastu, tedy zatím raději půl mističky, kdyby náhodou. Chyba! Měla jsem přidat míň, což zjišťuji po první lžičce, kdy skoro plivu oheň! Kdo mě zná, tak ví, že vydržím vážně hodně, ale i půl mističky bylo až moc! Ta polévka je horká a teď i neskutečně pálivá! Já si to užívám, ale asi nevypadám moc dobře, jelikož se mě Charlotte ptá, jestli dobrý. Odpovídám, že jo a srkám do sebe alespoň nudle, abych trošku zajedla pálivost toho vývaru. Další chyba! Jak srkám nudle, tak mě pálí rty tak, že necítím ani chuť nudlí, zůstávám v klidu a zapíjím vodou, což samozřejmě vůbec nepomáhá, ale alespoň pro ten pocit. Nedám se však zastrašit a po asi půl hodině zdolávám celou misku, plnou té nejpálivější polévky, jakou jsem zatím měla a děkuji číšníkovi, že mi dal pastu stranou, jelikož kdyby mi ji dal do misky celou, tak asi nemám šanci polévku ani ochutnat!

V USA to tedy není jen o hamburgerech, o hranolkách nebo o Coca Cole, ale i o jidlech, které u nás nejíte každý den. O fast foodech napíšu ještě dnes nebo zítra a dám vám nějaké tipy na to, co si z nich vážně dát a čemu se vyhnout. Místo fast foodů ale vyražte do malých bister a nebo restaurací, které stojí za objevení :) Navíc můžu vřele doporručit místo, které se jmenuje Dennys. Jedná se o takový "fast food" diner, který není úplně tak fast food, ale rozhodně se tam najíte dost rychle! Jedná se o restaurace, které najdete okolo dálnic a vždycky se tam za dobrou cenu dobře najíte, viz první fotka u tohoto článku.
 


Já, Franouzska Charlotte a můj vtipný poslední den

4. června 2017 v 12:11 | Maky |  California

Rozhodla jsem se místo dalšího dne napsat o svém posledním dni a vzít to malinko od zadu.

Co se stalo poslední den, že o tom musím napsat článek? Poslední den jsem samozřejmě odjížděla a to by se nemohlo obejít bez menších komplikací. Ráno jsem vstala, domluvená se slečnou, kterou jsem potkala ve svém hostelu. Francouzska Charlotte, která žije a pracuje v Brazílii v Sao Paolo. Je výborná, okamžitě jsme si vyměnily čísla a zůstáváme v kontaktu i ve chvíli, když jsme obě zpátky doma. Nejvtipnější na tom všem je, že ona je slečna sice z Francie, ale žije v Brazílii a poté, co jsme se potkaly první den, kdy jsme každá chodily po San Franciscu celý den v největším horku, obě spálené do červena a ona prohlásila: "Nechápu to, já žiju v Brazílii a spálím se v Kalifornii!" Na to jsem však měla já jednu jedinou odpověď: "Ber to pozitivně, už se ti to v Brazílii tenhle rok nestane, základ už máš." Zasmály jsme se spolu a okamžitě si padly do noty.

Druhý den, můj poslední den. Rozhodly jsme se, že strávíme den spolu. Od rána až do mého odjezdu. Vyrazily jsme spolu do Starbucks a daly si po ránu kafe, já samozřejmě svoje oblíbené Green tea frapuccino se šlehačkou. Starbucks v USA mě nepřestane fascinovat. Nejen, že je úplně všude a to občas znamená i tři z nich na jedné ulici, ale hlavně mě baví jejich drive in. U nás jsem zvyklá na drive-in McDonalds nebo KFC, v USA jsem byla už zvyklá na drive-in Starbucks, ale moc jsem jich nevyužívala. Byla jsem většinou ráda, že jsem mohla sednout dovnitř a chytit wifi, zavolat nebo napsat domů či postnout nějaké fotky na Facebook, aby moje rodinka tušila, že jsem živá a zdravá. Co jsem však viděla v USA poprvé byly drive-in ATM, přeloženo v překladu bankomaty drive-in. Jako chápu, že se lidem nechce chodit z auta, že spěchají, a tak si koupí jídlo z okýnka, možná že i to kafe si po cestě do práce koupí v okýnku, ale že už v USA nemusíte chodit z auta vůbec i při výběru peněz, tak to mi přišlo už malinko šílený!Všimla jsem si ho úplnou náhodou v jednom městečku, kde jsem hledala parkoviště a zjistila jsem, že omylem stojím na parkovišti pro zákazníky banky. Nasedla jsem tedy znovu do auta a v dobrém úmyslu odjet jsem zamířila do další jednosměrné úlice. Při zastavení na křižovatce jsem si všimla řady aut, která jako by na něco čekala. Podívala jsem se a říkala si, že tohle přeci není žádný fast food, který znám. Zaměřila jsem blíž a zjistila, že se jedná o banku, přičemž moje oči zastavily na nápisu Drive-in ATM a to už jsem byla v šoku. Jako vážně?! Ptala jsem se sama sebe a nevycházela z údivu. Nic méně i tak to je, v USA je možné jednoduše všechno!


Ale vraťme se ke mě a mojí nové kamarádce Charlotte z Francie/Brazílie. Ráno jsme si tedy daly spolu Starbucks a vyrazily směr město. Některá místa ještě neviděla a tak jsme se rozhodla jí vzít na Pier 39, kde uvidí ty super lachtany povalující se úplně všude, ale první jsme si to daly procházkou do kopců a zase dolů. San Francisco je výborné, pořád chdíte nahoru a dolů, takže pokud tam pojedete, nezapomeňte si zabalit dobré boty do města. My jsme za náš poslední den nachodily přibližně 17 km a to jsem odjížděla na letiště vcelku brzy. Do přístavu jsme šly pěšky a kousek si daly Cable car, což je taková ta naše zvláštní tramvaj na kabelu. Přiznala se mi totiž, že na ní ještě nejela a já se rozhodla, že to je něco, co v SF musí rozhodně vyzkoušet. Koupila mi ráno kafe, tak jsem jí koupila jízdenku a vyrazily jsme! Obě jsme se musely samozřejmě držet a ne sedět, to je nuda, takže to znamenalo, že jsem po první zastávce přeskočila na druhou stranu a koukala na Charlotte z druhé strany vozu. Užily jsme si to, i ona!


Do přístavu jsme dorazily přibližně na čas svačiny/oběda, těžko říct, tam člověk moc nepřemýšlel o čase. Našla jymse tam místo, o kterém jsme obě slyšely, že bychom měly vyzkoušet a tak jsme si na půl daly krabí koláčky s vajíčky a byla to vážně lahoda! Krabí koláčky byly vláčné, krásně krémové a zároveň vajíčka připravená perfektně. Při nakrojení žloutek vytekl a okamžitě zalil zbytek pokrmu jako slunce zalije zátoku při západu slunce. Nebylo potřeba přidat sůl ani nic jiného, tohle byla báseň pro chuťové pohárky.



Se Charlotte asme pokračovaly na Pier 39, ode se povalovali tuleni a smály se jejich lenosti a radosti ze života. Oni se vlastně mají neskutečně dobře, to je život být tuleněm, říkaly jsme si.


Po výletu v přístavu jsme vyrazily opět na koukačku po San Franciscu, daly jsme si výlet tramvají. Zajímavost z tramvají a autobusu v San Franciscu. Spousta zastávek je na znamení a já si pořád říkala, kde kdo mačká jaké tlačítko. Tlačítko není nutné. Po obvodu autobusu je natažený kabílek, za který stačí zatáhnout a funguje úplně stejně jako tlaítko. Zjistila jsem to hned první den, tak jsem si jako malá holka užívala pokaždé, když jsem mohla za provázek nebo kabel, či co to vlastně bylo, zatahat a autobus tak přinutit zastavit.

Mě se však začala blížit hodina H a já se musela začít pakovat. Vzaly jsme to tedy ještě jednou přes Pier, kde jsem si koupila nový příruční kufr. Sice jsem si večer zabalila věci, ale nechtěla jsem vše tahat jen v krosně, tak jsem se rozhodla si koupit ten nádherný kufřík s Americkou vlajkou, na který jsem měla stejně zálusk už od prvního dne v San Franciscu a tak jsem si udělala radost. Pokračovaly jsme na Union Square, kde se nacházel Apple store. Já se totiž rozhodla si z USA přivést ještě jednu maličkost na moje čláky a na cesty, nový Macbook. Svůj starý, který byl rok 2010 jsem prodala už v Praze a říkala si, že si Macbook stejně koupím, nicméně bych si ho ráda přivezla z USA, z místa, kde byl vyvinut a kde je jeho rodná zem.


Charlotte mě následovala úplně všude. Řekla, že je to můj poslední den a budeme dělat všechno, co si přeju já. Já měla za ten den už jen dvě poslední přání a to byl právě Macbook v Apple store a zároveň přání nikdy odtud neodjet! Splnit se dalo bohužel pouze jedno z nich. Dorazily jsme tedy do Apple store, kde já měla na nákup Macbooku asi 30 minut, než budu muset vyrazit na letiště, abych vůbec stíhala. Můj prodejce, skvělý rodilý Američan, si se mnou dokonce udělal foto a já poté vyrazila do hostelu pro věci, rozloučila se se Charlotte a hurá na letiště. Hurá ale vlastně vůbec jsem se netěšila. Celou Kalifornii a hlavně San Francisco jsem si tak zamilovala, že se mi domů vážně nechtělo!

Vzala jsem krosnu, kufr, přeházela ještě z jednoho do druhého malinko v hostelu a vyrazila na BART, což je vlastně nadzemka/podzemka v San Franciscu. Člověk si koupí lístek a dokud nevyjezdíte jeho sumu, za kterou jste si ho koupili, tak stále funguje, zajímavé. Vlezla jsem do metra a čekala až pojede můj vlak na letiště (žlutá linka) směr SFO. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem se podívala na informační tabuli a ta hlásila, že směr letiště je nějaký problém a máme očekávat zpoždění 30-40 minut. A sakra! Nemůže to být všechno, tak jak má? Já snad dneska neodletím?! Ne, že by se mi tedy odtud chtělo, ale pokud vlastní chybou nestihnu letadlo, tak si novou letenku pěkně zaplatím! Konečně! Přijel vlak a já se spoustou dalších lidí s kufry nastupuji. Čekám, vlak se mi zdá, že jede snad věčnost a já pořád kontroluji hodiny, abych stíhala. Už teď jsem v stresu, ale ještě pořád stíhám. Vlak nicméně zastavuje a čeká, nevím na co. V rozhlase řidič hlásí nějaké komplikace, paráda! Buď v klidu, teď už s tím stejně nic neuděláš, říkám si a tak si sedám a čekám až se rozjedeme. Jedeme! Vystupuji na Terminálu 1, který mám zapsaný v emailu jako odletový. Vyběhnu a na odletové tabuli hledám svůj let, nikde nic. Sakra, kde je zase problém! Jdu na informace a už vcelku nervózně se ptám pána. Hlavu nechávám klidnou, ale srdce mi buší jako o závod. Pán mi oznamuje, že je to pro cizince většinou zmatečné, že se nejedná o Terminál 1, ale I. Jasně, I jako International, tedy mezinárodní. Zpátky na vlak a popojet jednu zastávku červenou linkou na Terminál I. Safriš! Doběhnu na vlak, čekám a teď už začínám být vážně hodně nervózní. Modlím se, aby první vlak, který přijede byl červený a ne modrý. A je tu!Nasedám a jedu jednu zastávku, kde vyběhnu a hledám informační tabuli, tam už je můj let napsaný. Hurá! Zjišťuji, že se jedná o přepážku v řadě 5 a já jsem u 13, což není úplně blízko. Ještě, že tu mají jezdící pásy, takže naberu směr, místo toho, abych se na pásech vezla, tak běžím a za chvíli jsem na řadě 5. Zjišťuji, že je tu ještě fronta u AirBerlin, což je super znamení. Nic moc času nezbývá, ale pokud všichni letí do Dusseldorfu, tak mě tu asi nenechají. Vyndavám vše z krosny a přehazuji věci z krosny do kufru a zpátky. Asi vypadám jako blázen, jelikož věci přehazuji a vůbec mě nezajímá, že vyndavám sem spodní prádlo, sem sadu hůlek, kterou jsem dostala od Číňanky v mém ubytování v Merced, tam ještě elektroniku a vedle zase tekutiny v taštičce. Ostatní okolo mě vážně nezajímají a já konečně spokojeně s rozdělenými věcmi jdu do již krátké fronty a za chvíi jsem na řadě. Přivítá mě hrozně milý Američan a ptá se, kam letím. Velice smutně oznámím, že domů a on se ptá, proč tak smutně. Vysvětluji, že se mi odtud nechce, že jsem si Kaliforniii zamilovala a on mi samozřejmě hned nabízí, ať si místo pracovních víz najdu přeci snoubence, oba se zasmějeme po té, co mu oznámím, že za 15 dní jsem si ho najít nestihla. Řekne mi, ať k bráně už běžím, že to není blízko a já to mám už jen tak tak. Naberu tedy směr na security prohlídku a doufám, že doběhnu včas. Fronta, opět! Já ani neočekávám už nic jinýho! Zařadím se tedy do další fronty a čekám. Mám pocit, že já v životě stále na něco čekám. Přede mnou pár lidí a vůbec to neubíhá. Když se dostanu na řadu a mám procházet prohlídkou, schodím ze sebe úplně všechno včetně hodinek i náramku. Takový menší Mexikánec mi říká, že náramek sundavat nemusím a já na něj jen hodím pohled a řeknu mu, že mi bylo řečeno, abych stihla letadlo, mám běžet a tak je mi jedno, co všechno tu sundám. Pán se na mě podívá, nahodí americký úsměv, zastaví asi 5 lidí, kteří jsou ještě přede mnou a řekne, že já půjdu před nimi na kontrolu. Podívá se na mě, usměje se znovu a já s radostí poděkuji. Zavazadlo s počítačem projede v klidu, nahodím na sebe hodinky, náramek, do ruky vezmu počítač i kufr a opět začínám běh směrem k bráně a letadlu. Letiště mi přijde nekonečně dlouhé, ale v rozhlase stále neslyším své jméno, takže hádám, že jsem asi v pořádku. Doběhnu a hle, ještě čekáme!


Nakonec jsem to stihla a odletěla zpět. Ráda, že jsem stihla letadlo, nerada, že jsem musela opustit zem, kterou jsem si zamilovala!


Nicméně to zřejmě není naposledy, co jsem v Kalifornii byla, čekej mě rozhodně ještě někdy příště :)

První den v USA

28. května 2017 v 13:04 | MarketaHudy |  California
Zpět v ČR po výletu v Kalifornii a musím se bez mučení přiznat, že se mi zpátky vůbec, ale vůbec nechtělo!
Tentokrát jsem se rozhodla, že místo toho, abych psala o celém výletu a každém dni zvlášť jako v deníku, napíšu jen ty největší zážitky, perličky, setkání s těmi nejdůležitějšími a jen to nejkrásnější, co se mi stalo. Vzhledem k tomu, že se mi v USA nestalo snad nic špatného, bude velmi těžké vybrat ty nejlepší okamžiky, protože všechny byly jednoduše úžasné a přesně proto se mi také nechtělo domů. V letadle i slzička ukápla.
Teď už ale zpět k mému pobytu v Kalifornii, o kterém budu momentálně psát na svém novém Macbooku. Ano, udělala jsem si radost a přivezla si z USA nový kousek. Je nádherný! Zlatý, lehounký a jednoduše skvěle skladný, do Vietnamu na psaní článků i těch na blog bude jako dělaný a už se na to nemohu dočkat!

Výlet v Kalifornii začal naprosto skvěle. Letěla jsem z Prahy s přestupem v Dusseldorfu, kde jsem měla 6 hodin na letišti (trošku nuda, ale vydržet se to dá) a poté přímým letem až do San Francisca. Plán jsem měla a to takový, že 5.5. přiletím do San Francisca, půjčím auto a 17.5. auto vrátím na stejném místě. Plán mezitím? Neznámý, tedy alespoň ne přesně stanovený. Rozhodla jsem se nechat vše náhodě a to vzhledem k tomu, že jsem nechtěla být na každém místě jen chvíli a chtěla jsem si svůj pobyt v USA maximálně užít, což se naprosto povedlo. Jeden další plán však byl, a to můj pobyt ve městě San Francisco, který jsem si nechala na poslední čtyři dny, respektive tři noci. Plán byl tedy opravdu jednoduchý, užít si výlet a včas vrátit auto, abych si mohla užít poslední čtyři dny v tom krásném městě. Už na začátku jsem věděla, že plány se vždycky bortí a nevychází a jednoduše se rády komplikují a ono tomu tak opravdu dost často bylo, takže jsem ráda, že jsem opět poslechla svůj instinkt a neplánovala.
Přílet do San Francisca sice proběhl v pořádku až na přílet o chviličku déle, ale s tím se musí počítat, pokud to není půl den. Za prvé musím pochválit služby aerolinek, se kterými jsem letěla. Podařilo se mi koupit letenku v nějaké akci a s AirBerlin jsem letěla poprvé. Po několika minutách jsem však zjistila, jak je personál AirBerlin skvělý a služby super. Na jídlo nemám jedinou výtku. Vzhledem k tomu, že můj let trval 10,5 hodiny, tak jsme dostali dvě jídla. První večeři a poté snídani. K večeři jsme si mohli vybrat mezi kuřetem a těstovinami. Někde jsem kdysi četla, že kuře není většinou dobrá volba, tak jsem šla do těstovin a vážně jsem toho nelitovala. Večeře byla chutná, nic převařeného ani nedochuceného. Dokonce obsahovala mimo těstoviny i housku s krémovým sýrem a salát. Personál okamžitě přinesl nápoje a v jejich výběru nechybělo ani víno, bílé, červené či růžové, vše samozřejmě v ceně. Po večeři byl zřejmě čas spánku, tak jsme každý dostal malou taštičku se škarboškou na spaní, špunty do uší, kartáčkem a pastou a mohli jsme "ulehnout". Já pustila na obrazovce (byl tam opravdu skvělý výběr filmů i seriálů) film Moonlight, který mohu rozhodně doporučit. I přes to, že se mi opravdu chtělo spát, jsem ho dokoukala až do konce. Po filmu jsem pustila na obrazovku ještě seriál, u kterého jsem už vytuhla. Vzbudila jsem se asi hodinu před přistáním, kdy nám byla servírována snídaně/oběd/svačina, těžko říct :) Byly to kuřecí nugetky se salátem a spoustu dalšího, po nich následoval opět výběr z nápojů, alkoholických i nealkoholických, kávy či čaje.
Přeskočím přistání, kdy jsem si říkala, že přistáváme na vodě před San Franciscem, místo na letišti, jelikož letiště se nachází přímo u vody. Tentokrát jsem neseděla u okýnka, takže jsem neměla takový výhled a netušila jsem, že i tak je pod námi přistávací dráha. Zajímavé je, že v tu chvíli mě nenapadlo, co budu dělat až přistaneme na vodě, ale spíš mě napadlo, že to jsem ještě neměla tu čest podniknout, takže to bude nový zážitek :D
Při příletu chvíi trvalo, než jsme mohli samozřejmě vystoupit z letadla a po výstupu nás autobus odvezl na letiště. Vyzvedla jsem si krosnu, kterou jsem nakonec nevezla jako příruční zavazadlo. Vyspalá do růžova, i když stále unavená jsem se přesunula pro auto. Auto jsem se rozhodla objednat od společnosti Budget. Četla jsem na internetu recenze a i když bylo půjčovné o pár stovek dražší, tak jsem četla ne zrovna dobré recenze na ostatní společnosti, které nabízely pronájem právě o těch pár stovek levnější. Přišla jsem na řadu a milý mexikánec si ode mě vyžádal pas a mezinárodní řidičský průkaz. Vše jsem mu předala a se slovy, že už bohužel nemá Ford Focus, který jsem si přála, mi nabídl "lepší" auto. S radostí jsem odmítla auto z lepší a větší kategorie se slovy, že budu jezdit sama, takže potřebuji něco hlavně ekonomického a úsporného. Předal mi tedy papíry a číslo na parkovišti, kde já měla najít své budoucí auto na 12 dní. Se slovy, že je to pro mě nic neříkající Nissan Juke (měla jsem sice matnou představu, jak by to auto mohlo vypadat, ale zcela přesně jsem to nevěděla) a rozloučil se se mnou. Služby Budget můžu rozhodně pochválit. Obsluha byla neskutečně milá a ochotná. Domluva byla také výborná, takže pokud někdy příště budu v USA půjčovat auto, tak rozhodně půjčovnu Budget budu brát v potaz a vám jí můžu jedině doporučit.
Od té doby už však nešlo podle onoho neplánovaného plánu vůbec nic! První noc jsem měla domluvenou v Santa Rose, což by mělo být maximálně hodinu a půl od San Francisca, ale MĚLO…

Přišla jsem na parkoviště a hledám auto, už to byl úkol sám o sobě. Parkoviště bylo samozřejmě velké a sdílely ho spolu dvě společnosti, takže já hledala parkovací místo číslo X26. Auto jsem našla! Na místě stál krásný červený Nissan Juke. Ne jen tak obyčejné osobní auto. Nejen, že byl krásný, rok 2017 výroba, ale nabylo to obyčejné nízké auto a to mě udělalo vážně radost. Pán tvrdil, že jsou klíčky v autě, takže jsem otevřela první kufr, abych si mohla uklidit věci, vyndala z batohu stojan na navigaci a konečně otevřela přední dveře u řidiče. Paráda, klíčky jsem našla, tedy klíčky? Když si představím slovo klíčky, tak si pod tím představím klíček, ale tam byl spíš asi cosi jako virtuální klíček, ale tak to nevydím poprvé, nicméně řídím poprvé. Začala jsem zjišťovat, jak auto vůbec tedy nastartuji. Prohlédla jsem klíček, na něm nic, volant, tam taky nic, řadící páku, tam s velkým překvapením také nic. Pod volantem, na volantu, hledám a stále nic nenacházím. Ještě, že já jsem taková "držka", že se nebojím s nikým poradit a odchytit si někoho okolo. Najednou si totiž všimnu, že naproti mě sedá nějaký pán do auta, odhaduji, že si také půjčuje, takový menší vzhledem Ind. Běžím k němu a ťukám na okénko, usměju se a okamžitě spustím, že mám problém a neumím jednoduše nastartovat auto. Pán jde se mnou k autu a neskutečně mile mi ukazuje tlačítko schované přesně pod volantem, kde jsem ho při sezení na sedačce prostě nemohla vidět. Popřeje mi krásnou cestu a loučí se semnou. První trable za mnou, teď už to bude jen lepší, omyl!
Sedám do auta, zařadím na D jako drive a odjíždím z parkoviště dle navigace. Auto neskutečně křičí a já si říkám, tak už se konečně přeřaď. Za mnou je krásný západ slunce a vzhledem k tomu, že se brzy začně stmívat, tak neřeším to, že auto jede asi na 4 tis otáček a stále nepřeřazuje. Snažím se udržovat v rozmezí, aby se nepřehřálo a hodlám řešit problém po cestě na silnici, neúspěšně..Přes to všechno ujedu dost velkou vzdálenost a silnice mě okamžitě hodí na dálnici, moje smůla. Po dálnici si to pádím 20 mil za hodinu a auta na mě troubí. Nodpustím si pár poznámek typu: "Ty vole, vždyť vím, že jedu pomalu, nejsem debil!" a snažím se sjet na prvním sjezdu, který ale bohužel není v dohlednu. Sjedu tedy na krajnici, hodím blikačky a začnu řešit na místě. Nad volantem mi svítí M, z čehož odvozuji, že auto je v Manuál režimu, ale moje řadíčí páka je na D, co s tím? Zkusím přeřadit znovu a znovu a stále ono M, to snad neni možný! Blíží se 7:30, kdy jsem už měla být dávno někde u cíle a to jsem přitom ještě nevyjela ani ze San Francisca. Ok, zvedám telefon a zkouším volat na linku Budgetu, kterou dostávám v papírech, můj telefon stagnuje, nechce volat na Americké volačky, proč? Proboha, proč já, říkám si a zkouším situaci znovu řešit sama, nenacházím však řešení a tak prostě sedám do auta a rychlostí 20 mil za hodinu sjíždím po troubení od ostatních aut prvním sjezdem z dálnice do prvního neigborhoodu, kde vidím, že auta místních jsou drahá, včetně jednoho Porshe, které stojí přede mnou. Usuzuji tak, že mi v místě nehrozí okradení, natož vražda za moje auto a klepu na první dveře, které najdu. Už je samozřejmě tma.

Otevře mi paní, asi mamka od dětí. Nahodím opět americký úsměv a s dost vyčerpaným pohledem ze sebe vychrlím pár vět o tom, jak mám auto z půjčovny a zřejmě dělám něco špatně, protože mi na displeji svítí Manuál místo automatu a já ho nedokáži najít, abych ho vůbec přeřadila na další stupeň. Paní se na mě podívá a říká, že se mi na to zkusí podívat. Jdeme tedy k mému autu a ukazuji, kde je problém. Sice říká, že nezná moje auto, ale že je asi problém v tomhle. Ukáže mi, že volba D jako Drive je na řadící páce dvakrát a jednou je to Manuál a jednou Automat, jsem debil, to mě taky mohlo napadnout! No, chybama se člověk učí..
Vřele poděkuji, daruji jí jednu českou čokoládu, kterou vezu z Čech a vyrážím směr Santa Rosa, konečně! Po cestě se snažím dovolat své hostitelce z Coachsurfingu, avšak můj telefon stále stávkuje a já se nedokáži dovolat. Posílám tedy alespoň sms a řídím se San Franciscem. Ztrácím se poprvé, navigace sice nastavená a naviguje správně, avšak San Francisco je plné jednosměrek a proto, když se zařadím do špatného pruhu na odbočení či mám pocit, že jsem v tom správném a odbočím, musím poté objet autem celý blok, abych se dostala na stejnou silnici. Ještě, že mají Amíci povoleno se na většině křižovatek otáčet. Ztrácím se v San Franciscu asi tak dvacetkrát a už mám pocit, že nejen kvůli tomu, že mě hostitelka nemůže kontaktovat, ale také vzhledem k mé únavě dnes do cíle prostě nedojedu. Říkala jsem si párkrát, že to opravdu vzdám a po cestě si někde hodím šlofíka nebo jednoduše zakotvím v nějakém motelu.

Konečně spolu voláme! Telefon se zřejmě vzpamatoval a s Michelle si volám. Ptá se, kde se asi nacházím, když prohlásím jméno ulice, tak netuší, ale po tom, co řeknu, že jsem ještě nepřejela přes Golden Gate je jasné, že jsem stále ve "městě". Navigace hlásí dojezd 1 hodinu a ona mi oznamuje, že na mě čeká, ať jsem hlavně v pořádku a jedu na sever. Na sever? Na tohle já si nikdy jednoduše nezvyknu. Já chápu, že všechno je na sever, na jih, na západ nebo na východ, ale já jsem zvyklá jezdit po silniči číslo XY místo na sever. Pousměji se, vzhledem k tomu, že je jasné, že je Santa Rosa na severu, abych tam jela a pokračuji dál. Po chvíli začíná doprava houstnout a silnice se ze 4 pruhů mění na pouhé 2. Projíždím přes Golden Gate, je krásný i v noci a i když si to tolik kvůli únavě neužívám, tak jsem ráda, že si můžu přes něho dát cestu alespoň za noci.
Navigate už hlásí pouhých 30 minut a já jsem skoro tam. Dálnice se opět mění a ze 2 pruhů jsou ty tam 4 a poté i 6, jede se jako po másle, jen kdybych nebyla tak unavená. Pouštím na sebe klimatizaci, abych neusnula a iPod pustím na plné koule, ještě že mám s sebou vytvořený playlist a snažím se zpívat, rapovat, co to jde, abych se udržela vzhůru. Zastavit na kafe nepřichází v úvahu, už tak jedu pozdě a navíc pokud zastavím, tak usnu. Řítím se tedy směr Santa Rosa a píši své hostitelce, že už jsem skoro tam. Volá mi, aby mi řekla, kde můžu zaparkovat a že na mě čeká. Jsem šťastná, že mě stále očekává a nevykašlala se na mě, i když místo v 8 dorazí na půl 11.

Přijíždím a slavnostně volám, že jsem na místě! Michelle vychází z domu a vítá mě. Skvělá mladá holka, dlouhé vlasy s melíry a nádherným úsměvem. Vzhledem k tomu, že oči jsou dveřmi do duše, tak oči téhle slečny jsou jako portál. Moc už toho večer nestihneme, pouze mi řekne, že je vážně ráda, že jsem dorazila v pořádku, ukáže mi můj krásný pokojíček, koupelnu a zeptá se, jestli mám hlad. Sice hlad mám, ale v 11 večer jsem ráda, že dám sprchu a jdu spát, takže poděkuji a odmítnu jakoukoli večeři a jdu do postele. Stačím ještě napsat rodičům, že jsem v pořádku, napít se ze skleničky, kterou mi postavila k posteli a padnu jako zabitá!

Není nad první dny na dovolené, ty totiž vždycky stojí za to a já si říkám, že teď už to bude jenom lepší..Nechte se překvapit :) Jen pro zajímavost jsem s Michelle do teď v kontaktu. Sama mi psala i během mé cesty, aby se informovala, že jsem v pořádku a že si svojí cestu opravdu užívám. Dnes jsem jí zrovna posílala sms s fotkou naší zahrady a dokonce jsme spolu domluvené, že se za mnou přijede podívat do Vietnamu. Seznámila mě také se svým sousedem, který nás potkal na vycházce venku. Říká, že skoro každý v USA se jmenuje John, takže tohle je taky John. Je mu kolem 100 let a byl ve 2. Světové válce. Sám mi vyprávěl, jak 7krát přeletel Atlantic a po tom, co jsem mu řekla, že jsem z České Republiky se rozzáří a vypráví mi, že zná ještě Československo a ví, že už nejsme spojení, ale že kdysi za války tam byl a zná Prahu. Neskutečně milý pán, který mi povídá o jeho zážitcích, líbí se mu představa toho, jak chci cestovat a je nadšený z toho, jak cestuji sama. Prohlásí, že se mu moc líbím a mrkne na Michelle, prý ta holka má neskutečný kouzlo a říz, což mě ohromně potěší a asi tím přivolá vlnu skvělých lidí, kteří se na mé cestě potom objeví. Obejme mě, popřeje mi krásnou cestu a milé lidi na ní a rozloučíme se.
Myslím, že to by k začátku mé cesty naprosto stačilo. Tohle ale nebylo poslední zajímavé dobrodružství, které jsem na své cestě zažila a rozhodně to není poslední článek o USA. Ve středu končím v práci a tak budu mít víc času psát články, jak na blog, než odjedu do Vietnamu, ale také články, které píšu pro kluky.

V závěru bych ještě chtěla poděkovat všem, kteří články čtete a zároveň pozdravit kolegu od taťky z práce. Nechápu, jak se to stalo, ale taťka mi naposledy říkal, že článek o Rumunsku i fotky zaujaly jednoho z jeho kolegů a že si přečetl celý blog a já se rozhodla, že ho tímto zdravím a děkuji za podporu a krásná slova, co taťka domů přinesl :)

The fault in our stars or not?

10. dubna 2017 v 22:06 | Blog o mém au pair životě |  Ostatní články
While reading the book and still not in the end of it realizing how our life is just...
I just wanted to write some article but I couldn't keep moving. Why? Am I too scared or what? I know it is hard to say but yeah we are not immortal. Some of us are even not staying that long on this beautiful Earth that they should and it is not fair, it is bullshit! Although, it is how the world works. Back to my question, am I scared? Of course! Everyone should be but am I more scared than the others? I might be or not, whatever, to be honest, I'm. The bastard in my head is still there and so you never know what happen tomorrow. Of course, there is such a small chance and...but it is still there. However I have such a great friends, I couldn't have better. My family is amazing and went with me through all the hard times I had to go through.

Still thinking what I really wanted to write and let people read and think of my article. I actually had a feeling that it is not enough. We don't do enough to live the life we want. Some people are asking why did I decide to go to Vietnam? Why do I do this or that? I have one simple answer because we are not staying forever and I would love to do as much as I can, see as much as I see and meet as many people as I can meet. You never know what time did we get to stay here. It could be 80 years but it could be 30 or less. Nowadays, people are rushing everywhere, looking for making a lot of money, making their career but seriously, where are the memories you will remember? Don't stay long at work go and hug your family instead, follow your friends to that crazy place you didn't want to go actually and talk to them, eat that bloody great looking cake that you stare forever while passing the bakery window and why? Because you don't have any idea how much time do you have as I don't know as well. No one knows and that's why we should just go ahead and enjoy every minute and second of it!

While reading the last chapter I read about the funeral and you immediately think of how many people would show up during yours. Oh come on, this is nothing pessimistic at all but I would actually love to know. I would love to know if anyone would talk about me, in what way and what will they say. We are living the lives and we want people to remember us in a way, right? We all also want to be remembered by someone, sometimes by strangers. Do we actually need people to give us condolences by our Facebook page or do we need them to say we see each other in heaven? What is heaven by the way? Is it a place where everyone is happy, playing football, dancing, singing, drinking or sleeping or doing just what they want? I don't believe there is such a place because if so then why are we all so scared that the woman, called Dead is coming for us one day?

We should change our minds a bit. Today's life is just rushing around, making money and do all to make the others happy. Press pause, sit down, hug someone, talk to someone or just go for a walk to the park. Think of yourself and make yourself happy!

Hvězdy nám nepřály nebo nepřejí?

9. dubna 2017 v 21:36 | Blog o mém au pair životě |  Ostatní články
Poslední dny jsem psala hlavně anglické články. Můj poslední český byl o setkání s Davidem Králem v Rumunsku a jaký zážitek to pro mě byl.

Dnes jsem ale chtěla napsat něco malinko jiného. K narozeninám jsem od kamarádky dostala knížku. Zcela upřímně? Já nečtu a když říkám, že nečtu, tak to znamená, že jsem přečetla pouze všechny knihy Harryho Pottera, potom v Irsku dvě knihy a od té doby jsem žádnou neotevřela. Respektive otevřela, ale do žádné jsem se nedokázala žádným způsobem začíst. Věřím tomu, že všechny knihy, které doma mám jsou určitě skvělé, ale jednoduše jsem se nedokázala začíst. Knihy čtu většinou v angličtině a to hlavně z důvodu, protože ten jazyk jednoduše miluju!

Já však dostala k narozeninám knihu a trošku se zalekla, že se ode mě vlastně zřejmě čeká, že jí otevřu, začnu číst a možná i dokonce, že ji dočtu, nebo ne? Na knihu jsem slyšela samé skvělé recenze a tak jsem ji jeden den při cestě do práce v metru otevřela. Okamžitě si mě chytila. Proč? Tím, že jsem se možná viděla v hlavní hrdince. Ne kvůli tomu, že měla rakovinu, já přeci žádnou nemám. Ale zřejmě kvůli tomu, čím musela procházet a jak se snažila být silná. V půlce knihy jsem musela jednoduše napsat článek. Napsala jsem ho v angličtině, šla mi na mysl jako první a možná i proto, aby si ho nepřečetli všichni a neklepali si na čelo nebo nebyli smutní. Jednoduše mě kniha dojala a já to musela vypsat.

Dnes jsem skoro u konce. Zbývá mi do konce knihy pár stránek a já jí odložila. Nechci jí totiž vlastně dočíst, mrzí mě, že končí a já bych si moc přála, aby si tuto knihu přečetli všichni. Aby konečně lidé zjistili, jak je život nefér, jak tu nikdo z nás není na věky a také proto, že ta kniha je nádherně napsaná, to určitě i v češtině.

Mrzí mě, že někteří z nás, lidí, si neuvědomují, kolik málo času na tomto světě vlastně jsme. Mrzí mě, že občas hledíme jenom do sebe a neohlížíme se na ostatní. Ve chvíli, kdy jsem to nejvíce potřebovala, tak jsem okamžitě zjistila, kdo je mojí oporou, kteří přátelé jsou ti praví a že moje rodina je to, co mi nikdo nevezme a že o ně nechci nikdy přijít. Také velmi rychle zjistíte, že život není nekonečný a že bychom si měli užívat každého dne, dokud tu na té planetě Zemi jsme. Může se jednoduše stát, že zítra už tu nebudeme. Což mě však přivádí na myšlenku, kde budeme potom? Nikde, protože kdyby tomu tak bylo a my bychom mohli být v nebi, co je vlastně nebe? Co si pod tím mám představit? Místo, kde všichni létáme na cukrových mráčcích a zpíváme, popíjíme a jíme? Je to snad místo, kde jsme všichni šťastní? Proč se říká, že se tam jednou všichni potkáme? Lidé si touto metaforou jen uklidňují mysl. Pokud by tomu tak bylo, proč bychom se té paní, kterou nazýváme smrt a která si pro nás jednou také přijde, tak báli?

Hlavní hrdinka knihy vypráví o tom, jak je těžké žít svůj život, který svým způsobem nenávidí, kvůli nemoci, kterou má, ale zároveň je na tom vlastně dobře oproti jiným, jinému. Málokdo si uvědomuje, jak jsme na tom dobře do té doby, dokud nezjistíme, že může být hůř. Ve chvíli, kdy jsem se znovu učila chodit, jíst a pít, ve chvíli, kdy mi vážně nebylo do smíchu jsem se snažila ze všech sil překonat sama sebe a překonat tu chvíli a věděla jsem, že bude líp. Nehodlám tu však přemítat dny, které jsem v nemocnici zažila a které si do konce života, který bude rozhodně ještě dlouhý, budu pamatovat. Nikdy nezapomenu na den, kdy mi sestřička za to, že jsem se konečně postavila na chodítko a obešla chodbu, dovolila sednout na půjčený vozík a rodiče mě mohli vyvést na procházku před nemocnici, nikdy nezapomenu na den, kdy jsem nepochopitelně po operaci místo čehokoliv jiného chtěla k jídlu párek. Já, ta které miluje zeleninu, jí cokoliv raději než párek, si po probuzení po operaci dožadovala nožičku párku, protože mi to mozek jednoduše "hlásil". Mozek je zláštní orgán, který s naším tělem dokáže dělat kouzla.

Já na tom nejsem zdaleka ani tak špatně jako tisíce jiných, kteří nemohou z nemocničního lůžka, jako desítky těch, kteří z něho s největší pravděpodobností už ani nebudou moci odejít, ale jedno mě ohromně mrzí. Mrzí mě ten fakt, že většina lidí si neuvědomuje pomíjivost našich životů. Je jednoduché se na někoho zlobit. Moje otázka však zní: Zlobili byste se na toho někoho ve chvíli, kdybyste věděli, že dotyčného už nikdy neuvidíte? Je jednoduché si říci, že není potřeba vidět to a jet tamhle, protože na to máte spoustu času. Řekli byste to však i ve chvíli, když byste věděli, že už na cestu kolem světa nebudete mít čas? Spěchali byste každý den do práce a pracovali do noci? Většina lidí se dnes honí za úspěchem, kariérou a penězi a já si říkám, proč? Lidé se mě ptají, proč chci cestovat? Co, že jsem se zbláznila a jedu do Vietnamu? Co je tak zvláštního na tom si užívat života? Vzpomínky nám totiž zůstanou. Peníze jsou jen peníze, ale vzpomínky mi nikdo nevezme ani ve chvíli, kdyby se náhodou něco zhoršilo. Nezhorší, ale každému z nás jednou uplyne čas a odsype se poslední písek z našich přesýpacích hodin a v tu chvíli chci mít já tu jistotu, že vše, co jsem chtěla vidět, vše, čeho jsem chtěla dosáhnout, všichni, které jsem mohla potkat a všichni, které okolo sebe mám jsou těmi, které já chci mít.

A já se tedy ptám, proč se na chvíli nezastavíte, proč neuděláte něco pro sebe, proč místo sezení v práci do půlnoci neobejmete svoji rodinu, proč nejdete do parku a nesednete si do trávy, kdy vám rosa namočí kalhoty a proč si nedáte ten kousek dortu, na který celé dny civíte přes sklo u té nové cukrárny. Proč? Protože nikdy nevíte, co bude zítra a život není nekonečný, i když se tak občas jeví. Ale hlavně proto, abyste žili okamžikem a v tento moment byli šťastní.

A little bit different article

8. dubna 2017 v 19:32 | Blog o mém au pair životě |  Ostatní články
I have decided this article should go to my blog as well as the website I write for. I hope you enjoy this one as it is quite different than my other articles.
Back in Starbucks! No review, no recipe, no event article today. I have decided to write something different today and I hope you like it.

I was asked to write an article about men from my girlfriends. Me? What a joke! The person who hasn't had a true relationship since...oh, stop counting, shouts the voice in my head! I actually don't need any boyfriend anyway, right? Thinking and feeling like my favorite American series character Carrie Bradshaw. I felt like her already last week when my girlfriends and I were in one of those nice small wineries sharing stories about male population. Here I am, back to my question: Do I need any? Decided that I seriously don't need any because when I heard my friends talking I had a feeling I might better get a dog instead. Really, where are those gentlemen like in the past? Well, one of my friends' boyfriend wanted to be one and so he told my friend he has a surprise for her. He also added it is something she has ever wanted to have. "Wow! Are we going to travel a bit, finally? Did you buy some wellness for us?", she was really curious and so asking a lot but he didn't say anything, anything at all! Her mind was going crazy; her imagination was on a high level already thinking of a beach with palm trees somewhere in the Mediterranean!

I think that you already know she didn't get any vacation. My question was: "So, what the hell did you get?" Her answer was just mind blowing and crazy at the same time. He told her, he is going to pay her a transplantation of her eyebrows! Shocking? Really? Not even I didn't have any idea that you can actually do that but also because of why should she do that? She never asked, she never talked about anything like that with him, neither anyone but he thought it could be a great idea and I'm just asking, why? Come on guys, could you just listen to us a bit and then you might know she didn't want any or my other friend who didn't want anything more or less than a talk? Reminds me of my question again: Do I need any man as a boyfriend? Why do we need men by the way? No offense to my male audience, we can be too talkative, bitchy, boring, not talkative, sad, happy, laughing or crying and sad and that all in one day or even a moment so I'm not saying we are perfect. We are too far from perfection, either you are, but one more time: Why do we, women need men?

Maybe when you need something to be repaired at home? We have male friends for that; you don't need to be in a relationship, right? The young generation can't repair anything anyway or is that just my feeling? You studied two Universities but I can change my light bulb better than you do, that is weird! There are still few men thinking women have their "tasks", as well as men, have them. My other friend telling me her struggle with her boyfriend: "He asked me to move my book from a table because the book should be on a bookshelf!" This is not weird but they live together and he has just two "tasks" around the flat to do that are trash and hoovering. "He doesn't care there is dust everywhere because he decided it is enough to hoover the carpet once in three weeks and so the dust has almost already started to stick my socks and that the trash should go because our cat almost already started to look for its dinner in the bin how full it is, but I should move my book that I read and place it in a bookshelf because it is its place!" No matter what, she does the groceries, cooking, dishes, etc. And why? Because he thinks it is her job to do so? Are you serious? Are we still divided into a hunter (should be a man, I guess) and a chef or a servant-maid (a woman, I guess)?

So I have a feeling I really don't need any boyfriend!

One of my friends told me: "If you need a company of someone, get a dog! They are fluffy and give you the same cuddles! Although they don't speak so if you tell them to do something they will, they are loyal and will love you forever, you don't have to cook for them, they love your friends and they listen to you!

I guess, it is not that bad with you guys but while traveling you don't have too much time to look for any of you and if so, then where to find those? So in the end of my article, I have decided for an experiment! Where and how to find men aka normal man "treasure" hunt!

Thank you, girls, for your requests on this article and I hope, I did well! For those who read it to hear I would love to hear any suggestions of places where to find any nice guys, not just a bar "one-night stand" but any ideas where to go for my "experiment".

Just my thoughts

2. dubna 2017 v 20:43 | Blog o mém au pair životě |  Ostatní články
Sitting on a rock in a park watching people around and reading my new book. Why did I decide to write this in English? I might don't like someone who can't speak English to read it or I just found out that writing in English makes me more talkative and open to other people. It is really often hard to say something in your language if it is sensitive or it can hurt people so you just decide to say it in another language, you know. No matter what my reason was but I had just the feeling I should write it instead of thinking about it all the time. It might help other; it might help me to write it down or just because of a million reasons.

People ask me sometimes how could I be so positive thinking person? My answer is: Why not? I mean should I get it seriously and cry the nights out or should I take it the way it is and just go ahead and forget it? Any of those two ways is not good. Why? Because of two reasons! If you would cry it won't change anything at all, just taking it and forgetting it doesn't do it better either. You should know how it is, maybe you can't do anything about it, but you shouldn't erase it from your life. It makes you stronger, better and more positive thinking person!

Sometimes I know those eyes are watching me and I know its because I'm fat. Basically, I'm not fat but not size M like before but they don't have any idea what is going on in my head. That should be a metaphor but in the end, it is right. They can't see there is something wrong until they could see my MRI and I would like to scream that to some of them when I feel their stupid eyes staring at me. I won't help myself doing it anyway so I don't and I take it how it is.
On the other hand, it's kinda my fault. It is not because I couldn't move out of my bed for a long time after my operation so the jerk in my head is the reason but there is one more fault and it's my fault because I when I'm back from work in the evening I'm just tired so I don't go running or to the gym because I just would like to relax. My fault continues with the fact that I don't want to eat just salads. I mean, I eat normal food, no fried chicken every single day but I just don't know how long I'm staying so why should I concentrate on my food instead of enjoying the life as full as I can? The life is not just about the others. The jerk in my head is under the control at the moment so I'm like ok and healthy but who knows what can happen in future? Who knows how long could it take me to get over it or I might not get over that anytime so I'll be just myself until my day come.

Reading this book reminds me how many times I wanted to be "ok" and live "forever" because you just never know what could happen later. I don't have cancer, they say. I'm quite ok, they say. They just don't know if it is going to be like that forever or not and that's why they check me on a 2-year basis. Keep reading while people still staring at me and I would like to scream and shout them back that I just don't care how I look like because I didn't die those 6 years ago on the operation table but why would I do it, they don't have any idea. They don't stare at me but this is one of my paranoia after the operation. You will never get over some of those feelings like that you are actually afraid what can happen tomorrow or if it's still the same and you are still alive. You can't also get over the feeling that you are some kind of hard piece of shit for your parents because they went thru this crazy hard time with you and they are dead afraid of every headache you have and they keep telling you not to stress etc.

I know I went thru something but the worst of worst is to ask if I'm ok or if I need anything or if I'm sure I can do it. I love my parents, I love my friends but if you don't know I have this jerk in my head would you ask too? I bet you won't. It's nice but in a while, you just have a feeling you are some person who can't do anything on her own and that I feel disabled even I'm not. I appreciate asking but one question is enough; don't continue with more at one moment just because you know what happened to me and how it is. Trust me, if there would be something wrong that I could feel I would say it. I definitely don't want to go thru this crazy time at the ICU again if I don't have to. If I feel something is wrong I'll say because if it is I'm going to fight with that jerk in my head until I win that fight! And trust me, I'm going to win!

That is another thing after "surviving" or whatever you would like to call it. You just hear: Are you ok? or Do you feel ok? So often that it becomes one of your not to listen to sentences. While reading the book I think even as I don't have cancer and there is just this stupid brain tumor in my head (I know this small jerk is still there) you feel touched by it and have a feeling you have something in common. Some thoughts, some feelings, something similar goes thru your mind almost every single day while going to work, while working, while coming back from work and I would say it might be even while sleeping. Even if you are not alone, you feel alone because you just sometimes have the feeling none can understand you in a way you need it.
You also don't want to be a "backpack" for someone who needs to carry you all the way around because you feel you might not be worth it and if so you just don't want anyone to be the one. Even if they would like to you just don't want them to worry and maybe later "stayed" longer than you. And that's is my answer why I'm so positive and enthusiastic person. You never know what is going on tomorrow and when my day is here. I would love to know I saw what I wanted to see, I did what I wanted to do and it has to be as much as I can! You will never understand but now you know why I don't want to spend my time at work, doing the things that are "necessary" to do but things that I love to do and that makes me happy!

Nejsilnější zážitek Rumunska aneb osudové setkání

2. dubna 2017 v 14:45 | Blog o mém au pair životě |  Evropa
Myslela jsem si, že nejsilnějším zážitkem v Rumunsku pro mě bude chudoba lidí, rozdílnost, psi na ulici (všude, oni prostě běhají všude, spí na silnicích, chodnících apod. Vím, že ve Vietnamu to bude ještě horší, ale na tohle se nedá zvyknout, protože doma jednoho takového chlupáče máte a je to pro vás člen rodiny, vaše sestra. Pejsek, se kterým chcete strávit celý život) nebo možná ta nádherná příroda, ale nebylo tomu tak. Nejsilnější zážitek jsem měla v Rovensku, české vesnici a nebylo to s místními, ale s někým, koho jsem tam potkala. Ne, nehodlám psát o lásce nebo něčem podobném, ale určitě jsem se s vámi o tento pocit a zážitek musela podělit.

Vstávám, protože mě vzbudí zvuk sprchy. Zřejmě se koupe, říkám si. Počkám, až se vykoupe a zajdu za ním. Sprcha přestane vydávat zvuky a on se odebere k sobě do pokoje, alespoň to jsem si myslela. Slyším nějaké zvuky a čekám. Najednou se otevírají dveře z vedlejšího pokoje a tak se zvedám a jdu za ním. "Dobré ráno", slyším hned po otevření dveří a hned dostanu jedno ranní obejmutí. "Dobré ráno", opětuji a tím můj rozhovor nekončí. "Ty někam jdeš?" Ptám se a myslím, že bych si dokázala odpovědět i sama a považuji najednou mou otázku za úplně zbytečnou a hloupou. "Jdu se projít", říká a podívá se na dveře. "Už se nevrátíš, viď?" Opět pokládám svou otázku za zbytečnou, protože tuším, jaká přijde odpověď, ale i přes to jí pokládám. Podívá se na mě a řekne: "Nevrátím". Odpověď byla jednoznačná, i když jsem doufala v jinou. Podávám mu jednu pytlíkovou polévku, kterou jsme koupili den před tím v obchodě, přidávám 50Lei (300 Kč) a on okamžitě odvětí, že si ode mě peníze vzít nemůže. "To nemůžu, je to hodně peněz!", řekne a dívá se na mě vyčítavě. Při přepočítání místního kurzu s výsledkem 300 Kč, které jsem se rozhodla dát někomu, kdo je rozhodně potřebuje víc než v tuto chvíli já, řeknu:"Není to tolik peněz, ne pro mě. Pro tebe v tuhle chvíli ale je. Vezmi si je a slib mi, že si koupíš něco dobrého k jídlu nebo se ubytuješ přes noc někde u někoho doma, jelikož má sněžit". Dostanu další obejmutí, podívá se na mě a řekne něco, co ve mě zůstane už do konce mého života. Tohle jsou jednoduše momenty, na které nikdy nikdo z nás nezapomene a budeme si je pamatovat. Objal mě a řekl: "Moc děkuji, za všechno, vám všem. Zůstaneš se mnou v mém srdci na mé cestě, ať už půjdu kamkoliv. Vždycky si na tebe vzpomenu a nikdy na tebe nezapomenu. Ať už půjdeš kamkoliv, tak to tam budeš milovat a to místo bude milovat tebe, protože máš obrovské srdce a jsi úžasný člověk. Přeji ti, abys byla šťastná kamkoliv půjdeš, zasloužíš si to". Já najednou neměla slova, jen slzy v očích. Objal mě ještě jednou, otevřel dveře a odešel.

Zpátky na začátek! Ne, nemám ani jednu jeho fotografii, je to člověk, který zůstane v mé mysli a nezapomenu na setkání s ním a nikdy nezapomenu na to, jak jsme ho potkali.

Večer jsme v Rovensku, na pozvání pana Veverky, šli do kostela, podívat se na českou mši v české vesnici, uprostřed Rumunska. Mše byla zajímavá, kostel pestrobarevný, až to bylo zvláštní. Za námi se posadil mladý kluk, nevypadal zrovna, že sem zapadá nebo snad dokonce patří. Po mši se na nás podíval a anglicky se zeptal, zda nevíme o nějakém ubytování. Zvláštní, slyšet angličtinu uprostřed české vesnice a v Rumunsku, kde zrovna dvakrát angličtina slyšet nebyla. Odpovídáme, že u jednoho pána bydlíme a ptáme se, kde má zbytek věcí, když hledá ubytování. On na to odvětí, že žádné nemá. Házíme po sobě nechápavé pohledy, jdeme ven a vyptáváme se. Jde z Holanska, pěšky. Nemá u sebe nic jiného než oblečení, které má na sobě, ze začátku měl nějaké drobné, ale teď už ani ty drobné nemá. Měl kdysi deku, kterou však dal někomu, kdo jí potřeboval víc než on a chodí pěšky po světě. Kdyby to někoho zajímalo, tak nemá ani ID, což se mu zatím jednou nevyplatilo. V Srbsku, kam přešel, to je mimo EU ho policisté zadrželi a on musel strávit noc v cele a druhý den zažádat o doklady v hlavním městě. Doklady mu nechtěli dát a tak mu raději oznámili, že musí do 10 dní opustit zemi. Ani to ho ale nijak nevyvedlo z míry a tak se vydal za hranice do nejbližší země, kterou bylo Rumunsko a tak je teď tady. Na otázku, kde noc předtím spal odvětil, že v lese. V lese? Vždyť byla docela zima? Ale to nebyl rozhodně žádný problém, protože řekl, že našel salaš, kde se přes noc uvelebil a bylo mu vlastně teplo, protože v senu rozhodně teplo je.

Zeptali jsme se pana Veverky a on okamžite souhlasil. Nechal ho spát s námi na chalupě. Nechtěl ho však nechat spát s námi v pokoji, bál se lehce, že by to mohl být "vrah", blázen nebo kdokoliv mezi tím a tak mu zatopil ve vedlejší místnosti, kde přespal. Přišli jsme na chatu, mezitím jsme se zastavili v místní večerce a zároveň hospodě, koupila jsem mu nějakou sáčkovou polévku a on si jí večer udělal, měl hlad. Pan Veverka přišel a přinesl domácí slivovici, dvakrát pálenou a z dubovéhu sudu, měla říz! Nás nový "kamarád" řekl, že nepije, ale nechtěl urazit, takže si s námi jednoho panáka dal. Od té chvíle začalo už jen povídání a povídání. Sedl si na zem, sedla jsem si s kěmu a poslouchala jeho životní příběh. Nejvíc mě překvapilo jeho jméno: David Král. Nikdo neví, zda se to takto psalo či ne, ale rozhodně se to takhle vyslovovalo. Česky malinko rozuměl, protože v Čechách strávil rok a půl na farmě jako dobrovolník, první na Šumavě a poté v Krkonoších. Sice rozuměl, ale mluvit neuměl. Anglicky mluvil však perfektně, takže jsme si mohli popovídat a mohla jsem trošku "vyzvídat". Přeci jen byl jeho životní příběh vážně zajímavý a i on se zajímal o ten můj. Seděli jsme takhle vedle sebe několik hodin, mezitím uznal, že by si přeci jen po těch pár dnech už mohl umýt nohy a skočil si je osprchovat do sprchy. Na zbytku mé cestovatelské skupiny byla malinko vidět nervozita. Ne úplně z něho, ale spíš z toho, jak působil, co prožil, proč proboha cestuje bez ničeho, jak a dalších tisíc otázek, avšak já z něho cítila normálního fajn člověka, který se jen rozhodl dělat, co ho dělá šťastným a lehce jsem mu záviděla, protože už jsem se sama nemohla dočkat toho, až budu ve Vietnamu učit děti a dělat, co mě baví, mluvit anglicky a cestovat, poznávat lidi a mnohem víc.

Vyprávěl mi všechny možné příběhy od toho, jak začal před pěti lety svou první cestu a ve Skotsku šel na Bridge to nowhere, kde potkal Iránského prince a princeznu. Šli spolu a vyprávěli si různé příběhy ze života a on byl šťastný. O tom, jak volá mamince domů jednou za čas, pokud má tu možnost a že to však není potřeba, protože ona ví, že je v pořádku a že on na ní myslí a jeho myšlenky se k ní dostanou. O tom, jak šel po kolenech ponořený ve sněhu a nohy ho v jednu chvíli studily na tolik, že sundal boty a šel raději bez nich. O tom, jak rád chodí ráno v rose. O tom, jak už vlastně byl ve všech možných zařízení, včetně momentálně věznice, kam ho na noc zavřeli, protože neměl ID. O tom, jak potkává úžasné lidi na svých cestách a žije teď a tady.

Ten člověk byl jako přízrak, který se zjevil v ten správný čas. Jsem ráda, že jsme ho mohli ubytovat, nelituji mých darovaných 50Lei ani toho, že jsem s ním strávila celou noc povídáním. Jsem ráda, že u toho mohli být ostatní, kteří se mnou cestovali, protože třeba trošku změnili pohled na svět. On totiž dělá něco, co se ne každému musí líbit, ale ve výsledku je šťastný a dělá, co ho baví a dělá šťastným. Většina z nás totiž ani nezná pravé štěstí v životě a žene se za úspěchem, ať už pracovním nebo jiným a dělá šťastné hlavně lidi okolo. Většina z nás očekává názor ostatních a pokud se jim nelíbi, co děláme, tak se to okamžitě pokoušíme měnit, ale to není to, jak bychom měli žít. Málokdo z nás si jde za svým snem, málokdo může říci, že není materialista a nedokážeme kolikrát bez mobilu nebo cokoliv jiného přežit ani jeden den. Je to bohužel plus i mínus dnešní doby, ale on rozhodně neměl potřebu ani jednoho z toho a přes to všechno byl a je šťastný!

Davide, přeji Ti, ať se Ti na Tvé cestě dostane jen toho krásného, ať jsi šťastný a potkáš jen krásné lidi a poznáš nádherná místa!

Kam dál