Červen 2014

Nejlepší den mého života!

16. června 2014 v 10:47 Začátky jsou těžké
Pátek 13. je prý smolný den? Pro mě tomu tak rozhodně není! Nejen, že na pověry nevěřím, ale hlavně číslo 13 zatím patří mezi má šťastná čísla a tenhle rok se to opravdu potvrdilo!!

Začalo to kontrolní MRI, kterou jsem měla původně naplánovanou již na 6.6. Jenže, když jsme dorazili do nemocnice, tak nám bylo řečeno, že se snaží MRI nahodit a že mne budou muset přeobjednat. OK, to nám to pěkně začíná, říkala jsem si. Ale co se dalo dělat, že? Takže místo pátku jsme vyrazila na MRI v pondělí. No říkala jsem si, pozitivní na tom je, že s námi může vyrazit i mamča, která bude mít volno. Jenže ono to pokračovalo! Dorazila jsem na MRI a i když jsem si řekla o dětskou jehličku, jak mi bylo minule řečeno, tak se mě podařilo napíchnout kontrastní látku až na 5. pokus. Ufff, odcházela jsem tedy s rozpíchanými rukami a pár budoucími modřinami. Říkala jsem si, dobře na skvělé zprávy se prostě musí čekat a musí se určitě i trpět! Mezitím mi z Irska chodily zprávy, jak na mě myslí, zapalují za mě svíčku a že to dobře dopadne, že stojí všichni při mě :) To vás tak hrozně dostane a podpoří, že jsem ani na modřiny nemyslela.

MRI byla hotová a mě v pátek 13. čekala kontrola u primáře a samozřejmě výsledky, které jsou z MRI viditelné. Ve čtvrtek večer jsem si myslela, že budu opravdu nervózní. Jenže všichni mě tak moc podporovali, že jsem to ani nestihla. Krásně se mi spalo dokonce. Ráno brzy vstávačka, rychlá snídaně a hurá směr nemocnice v Ústí nad Labem. Nervozita se začala projevovat až na místě. Začala jsem přemýšlet o tom, co kdyby náhodou výsledky byly špatné? To se přeci ani nemůže stát?! Přišla jsem na řadu a doktor čekal na místě. Nabídl mi židli, otevřel program s mou MRI a začal si ji prohlížet. V tu chvíli, jako když ztuhnete a prostě jen čekáte na výsledek. Nemůžete vlastně nic říct, jen čekáte. Jenže doktor měl zřejmě ten den opravdu dobrou náladu. Přečetl si, čím jsem si vlastně prošla a začal se ptát. Celou dobu se usmíval, takže vás ta nervozita rychle přejde a začnete se usmívat taky. Potom už jsem čekala jen na přeměření onoho místa a JE TO TU!

Kontrola dopadla parádně! Další mě čeká až za dva roky a já můžu vyrazit do IRSKA!! YAAAAY!! Odcházela jsem z ordinace s úsměvem na tváři a hned v čekárně oznamovala doprovodu, že všechno dopadlo skvěle a další kontrola je až za dva roky!! Pán vedle se na mě usmíval, zřejmě dcera, se kterou tam čekal, jde taky na kontrolu a doufám, že jí to dopadlo stejně dobře jako mě! :)

Následovalo spoustu telefonátů rodině a příbuzným. Nemůžu opomenout ani okamžitou aktualizaci stavu na Facebooku, abych tu skvělou zprávu oznámila všem ostatním! Ale před tím ještě zpráva směr Irsko! Okamžitě mi dorazila odpověď od Hostmum a tak skvělou zprávu jsem snad ani nečekala! Je so so so so so ..... a ještě milionkrát so happy, že to dopadlo dobře mě, je šťastná za mojí rodinu, za mou babičku a i za mého malého pejska, že to tak dopadlo! :) Zpráva byla opravdu dlouhá a hrozně mě potěšila :) Okamžitě mi také napsala, že volá do agentury, že k nim tedy pojedu a klukům, že může taky definitivně oznámit, že jsem jejich nová au pair. Přičemž kluci byli prý neskutečně nadšení a o to víc se za nimi těším!! :)

Během pár dnů jsme domluvili termín a včera jsem koupila letenku! Takže IRSKO HERE I COME!!! Už se nemůžu dočkat!! Neumíte si představit, jak moc šťastná teď jsem! Konečně se mi začíná plnit sen, odjet do ciziny, používat angličtinu denně, poznat nový lidi a hlavně novou kulturu! Irsko sice nebylo původně můj plán, ale vědět, že najdu tak úžasnou rodinku, neváhala bych ani vteřinku a šla bych do toho! :)

Přeju všem krásný slunečný den :)

Odpočítávám

8. června 2014 v 11:34 Začátky jsou těžké
Jelikož mi to pořád přijde jako včera, tak tomu stále ještě nemůžu uvěřit!

S Hostmum si píšeme vlastně denně, volali jsme si naposledy před Paříží, ale od té doby si pořád píšeme a teď už vlastně jen čekáme na výsledky MRI, která mě čeká v pondělí. Měla jsem ji už mít za sebou, ale v pátek jim z nějakého důvodu nefungovala Magnetická resonance. Jsem tedy přeobjednaná na pondělí a věřím, že to dobře dopadne. Zřejmě to mělo svůj důvod, abych šla až v pondělí. Nevím tedy přesně jaký, ale asi to tak mělo být. Mezitím mi Hostmum, jelikož ví, že jdu na kontrolu psala hned v pátek, jak moc na mě všichni myslí a drží mi palce. Že za mě zapálili svíčku, aby to dobře dopadlo a já mohla přijet v srpnu a začít svůj život tam a být součástí jejich rodiny. Je to tak krásný slyšet, jak se na vás prostě těší celá rodinka. Znám je vlastně už skoro všechny, až na jejího bráchu. Mluvila jsem s dětmi, hostmum, jejími rodiči i sestrou. Takže už jssem poznala spoustu lidí a moc se těším, že tam s nimi strávím i Vánoce. Ty tráví většinou u nich doma, jelikož mají velký barák a sejde se celá rodina a jsou všichni hrozně busy. To je super! Na ten ruch lidí já se hrozně těším! :)

Včera jsme zrovna plánovaly společný výlet. Říkala mi o jistém místě Croach Patrick, což je hora na severu Irska. Chodí na ní v srpnu hromadný výstup věřících. Někteří chodí i bosí, ale když jsem viděla ten terén, tak nejsem blázen :D Každopádně jsme se domluvily, že si tu horu dáme jako jeden Challenge! Nevíme kdy, chci, aby na to byl můj kotník úplně Ready, ale každopádně tam vyrazíme! Je to hora vysoká přes 700mnm, takže to bude pěkný výšlap. Ale ten výhled, podle fotek, stojí za to!! :) Nemůžu se už dočkat až vyrazím směr Irsko!

Ráda bych už začala balit, ještě počkat v týdnu na výsledky a hurá začít balit! Jak si ale sbalit věci na rok dopředu? Kdyby někdo měl jakoukoliv radu, tak ji rozhodně uvítám :D Užívám si teď každou chviličku doma, i když teda jsem teď spíš jen doma s tím výronem. Hostmum mi už několikrát nabídla, že může za mnou dorazit moje rodina, včetně babičky a sestry s manželem, ale taky kamarádi. Což by ale znamenalo, že budu mít spíš pořád prázdniny, než že bych odjela pracovat :D Budu to muset do toho roku nějak vsunout, protože bych ráda všem mým přátelům nabídla tu možnost podívat se do jiné země. Irsko je prý nádherné a já už se nemůžu dočkat až to zjistím osobně. Jedna z dalších věcí, na které se těším je strávit svátky s novou Irskou rodinkou. Zažít Halloween a Vánoce tak, jak je to pro ně typické a den Svatého Patrika. V říjnu čeká městečko, ve kterém budu bydlet, lososový festival. Bude to prostě super rok! Cítím to v kostech! :)

A teď už jen, držte mi všechno, co máte, aby mi kontrola dobře dopadla a já mohla příští týden začít bookovat letenku :)

Přeju všem krásný zbytek víkendu :)

Ach ti doktoři

8. června 2014 v 11:07 Ostatní články
Jelikož jsem dlouho nepsala, rozhodla jsem se konečně si sednout k počítači a něco sesmolit :)

První ale článek na téma trošičku jiné. Nepsala jsem dlouho, jelikož se tao tak nějak všechno sešlo dohromady. První si voláme s rodinkou, odjezd skoro jistý, tedy vlastně teď už jistý, ale to až později. Jeden den takhle voláte s rodinkou, chystáte se na výlet na kešky a druhý den takhle už sedíte doma s výronem na kotníku a říkáte si, že tohle zrovna nepotřebujete!

No tak přesně takhle to dopadlo. Jeden den jsem si volala a psala s rodinkou v Irsku, přičemž mě napadá, že bych možná mohla stránku snad přejmenovat na Maky way to the Ireland? Kluci jsou prostě úžasní, přesvědčuji se o tom den za dnem čím dál tím víc, Hostmum je prostě skvělá a už máme spoustu společných plánů, jako třeba včerejší challenge Croach Patrick. Jedna z těch vyššíh hor na severu Irska, kterou spolu hodláme pokořit, tedy až se mi uzdraví noha. Stále mám totiž výron na kotníku a asi si říkáte proč? Jak je možné, že to tak trvá? To musím začít od začátku :)

Po pár dnech se vyvrknutý kotník zahojil a já na něho mohla pomalinku začít chodit, jenže to bych nebyla já, abych si neudělala trip do Ústí za sestrou, kde jsem minimálně ten kilometr nachodila. Bolest v kotníku jsem ale necítila, jen v lýtku a tak jsem se za dva dny rozhodla dojít si k doktorovi pro radu. Ten mě pro jistotu poslal na ověření, zda nemám v lýtku trombozu. Nic samozřejmě a díky bohu nenašli! Tak mě poslal domů s tím, že to mám mazat. Pomalu bolest přecházela, cítila jsem, že je to prostě jen namožený sval, ale jak jsem tu nohu namohla a měla ji stále skrčenou, tak se mi sval stáhnul a na nohu jsem opět nemohla šlápnout. Takže znovu k lékaři! Na chirurgii se doktoři střídají jak na běžícím páse a tak jsem potkala dalšího doktora, už druhého. Ten mě pro jistotu zase poslal na vyloučení cysty v podkolenní jamce a to znamenalo ultrazvuk. Za pár dní mě tedy čekal ultrazvuk, který opět všechno vyvrátil, což je super, ale jelikož mi doktor předtím napsal pozvánku na ultrazvuk a řekl mi, že pokud cystu ultrazvuk vyloučí, tak mi napíše rehabilitace a nohu prostě rozchodíme. Jenže co se nestalo, v ordinaci byl opět jiný doktor a ten mi pro jistotu řekl, že mi dá ortézu na 4 týdny. Dva týdny ji budu nosit i na spaní a po těch dvou týdnech pujdu na kontrolu a další dva týdny ji ještě budu nosit přes den. Zbláznil se???!! Konečně jsem prošla tím, že jsme nohu doma natahovali přes bolest až mi tekly slzy, snažili jsme se prostě nohu rozhýbat a konečně se nám to za 3 dny i docela povedlo, jekikož jsem na ní dokonce mohla stoupnout?! To teda ne! Za tři dny mě čeká přeci Paříž! A ta je zaplacená a už se na ní tak těším!

Takže přišel na řadu náhradní plán! Našla jsem si masérku a zároveň fyzioterapeutku a prostě jsem k ní zašla. K úžasu nás všech mi rozmasírovala lýtko a řekla mi, že celý můj problém je stále ve výronu kotníku a ne žádném svalu. Kdo by to byl řekl?! Tak teď vám tedy nevím, má člověk jít k doktorovi nebo si prostě raději zajít jinam, kde se ty doktoři nestřídají jako na běžícím páse a je tam jeden a ten samý, který s vámi konzultuje každý váš problém? První masáž byla tedy vcelku krutá. Paní se mi snažila rozmasírovat výron, který do teď nebolel, jenže po zásahu do něho nastal opačný efekt. Ten trval ale jen chvíli, jelikož byl citlivý na dotek, ale na chůzi mi to rozhodně nepřekáželo. Před odjezdem mě tedy čekala ještě jedna masáž lýtka, abych se mohla lépe rozchodit a do Paříže vvůbec odjet. Pořídila jsem si taky bandáž na kotník, aby se mi opravdu chodilo lépe a kotník tak nenatékal a kompresivní podkolenky na ten nás let.

Věřte či ne, ještě ráno toho dne, co jsme odlétali se mi blbě chodilo, jelikož mě začalo pobolívat stehno, jak jsem málo chodila. Ale úspěšně jsem odletěla. I když musím říci, že cesta dvě hodiny v autě na letiště a poté dvě hodiny v letadle na mojí nohu zrovna dvakrát příjemná nebyla, ale Paříž jsem si o to víc užila! Nachodila jsem tam snad přes 30 km za tři dny a každý den večer, jen jsem dorazila na hotel (mimochodem spali jsme v 6 patře bez výtahu :D ) jsem jen položila nohu do výšky a začala chladit jak lýtko, tak kotník. To jsme praktikovali každý večer a hle výlet se opravdu vyvedl. Byl to zároveň první let pro mou babičku, která měla výlet k narozeninám a taky narozeninový dárek pro mamku a taťku. Já jsem Paříž samozřejmě chtěla taky moc vidět, ale ráda jsem jela taky jen jako překladatel. Zopakovat mojí školní Francouzštinu a pokecat si Anglicky. Hlavně vidět ty nový lidi, miluju metropole a ten ruch, takže to bylo přesně pro mě. Výlet byl super!
Sice jsme neviděli všechno, co jsem měla původně před úrazem v plánu, ale viděli jsme toho i tak hodně!

Takže závěrem článku jen to, že i když vám lékař řekne jednu věc, tak to neni vždycky uplně stoprocentní. Takže teď šup odpočívat a ledovat kotník, ať můžu vyrazit v srpnu do Irska :)