Nejtěžší výšlap mého života aneb Croagh Patrick

21. září 2014 v 23:23 | Blog o mém au pair životě |  Ireland
O tomhle prostě musí padnout článek! Tohle místo si ho prostě a jednoduše zaslouží!
Sobota se nesla v duchu výletu směr Westport. Samozřejmě jako všude, výletu předcházelo spoustu problémů. Pojedeme autobusem v tu a tu hodinu, ok. Najednou se plány mění, že prý se pojede autem, ale vlastně se neví, v kolik hodin. Paráda! To nám to pěkně začalo už v pátek :D Nakonec tedy rozhodnuto, jede se autem kamarádky aupairky, tady z okolí a vyrážíme 4 holky směr náš zřejmě největší výšlap! No on Croagh Patrick není ani tak vysokej (764mnm), to jsem dala větší hory, třeba už jen u nás v Čechách, ale je to spíš o tom, že je neskutečně strmý! Croagh Patrick je prostě hora, kterou v jeden den šlape 25 000 lidí, jelikož je to Holy mountain. Když dorazí na vrchol, kde je malý kostelík, tam se modlí. 25 000 lidí, umíte si to představit? V jeden čas, na jednom místě a všichni jdou na jednu horu! Někteří dokonce bez bot! Někteří to dělají pro ten výšlap, někteří z víry k Bohu.
My se prostě rozhodly, že když jsme tady v Irsku, tak tohle patří na list toho, co prostě musíme udělat! Jelikož jsem si vyvrkla kotník chvíli předtím, než jsem odjížděla do Irska, měla jsem výšlap v plánu až příští rok s mojí hostmum, ale nějak se to sešlo a vyrazily jsme s holkama teď (taky díky tomu krásnému počasí, které jsme na výšlap potřebovaly :)).
No začalo nám to pěkně. Čekám na sjednaném místě, hodina H se blíží a nikdo nikde?! Kde všichni jsou?! Jedna ze slečen šla pěšky na sjednané místo a ta dorazila po chvíli, ale kde je zbytek? Jely autem a nějak se prostě zapomněly, takže jsme měly cca hodinu zpoždění, paráda! Na místo jsme dorazily tedy o hodinu později a vydaly se směr hora!
Když jsem ji viděla, měla jsem pocit, že se otočím a nikam nejdu! Ten pohled na vrchol z parkoviště byl neskutečný! Majestátní! Na vrchol nebylo ani vidět! Vrchol byl totiž zahalený do mlhy a já viděla jen tu cestu vzhůru. Začátek vypadal vcelku dobře, takže jdeme na to! Jenže po pár metrech jsme se mohly přesvědčit o opaku! Ještě, že mám pořádný kotníkový boty, protože ty budou teda potřeba! Cesta byla čím dál tím víc strmější a už to pomalu nebyla ani cesta, spíš jen hromada kamení, po kterých jste prostě museli chodit, jelikož nebylo jiné východisko! :D Paráda!
Jenže to ještě nebyla ta nejhorší část cesty, ta byla teprve před námi! Potkala jsem spoustu lidí, mluvila jsem snad se stovkou z nich! Netušila jsem, že tam bude v jeden den tolik lidí! Ale prý je to vcelku běžné, jelikož je to holy mountain, lidé jí prostě chtějí zdolat každý víkend! :D Potom to přišlo! První odpočinkové stanoviště, kde sedělo několik lidí a při pohledu na kopec se mi chtělo brečet a říkala jsem si, že tohle prostě rozhodně nedám! Před námi už nebyla žádná cesta, jen kamení, opravdu velké kameny na cestě, žádná zem, prostě jen kameny a kopec strmý tak, že jsem měla pocit, že musí vést až do nebe! :D Několik lidí týdně odtud odváží helikoptéra s vyvrknutým kotníkem (teď už se tomu ani nedivím!). Jenže paní, co šla se mnou řekla, nemusíš pokračovat, někteří prostě skončí tady. Něco ve mě se ale hnulo a řeklo mi, už jsi došla až sem, to prostě musíš dát! Zvedla jsem se z odpočinku a vyrazila na vrchol! Měla jsem opravdu pocit, že tohle se nedá zvládnout! Několikrát jsem se prostě zastavila a říkala si, že nebudu prostě pokračovat! Šla jsem! Už při cestě nahoru vás ale napadá, jak se tohle dá sejít potom dolů, ta představa mě nepřestávala děsit, celý výšlap vzhůru! Když jsem viděla, jak lidi jdou dolů, teda ani nevím, zda se tomu dá říkat jdou (někteří bez bot, někteří vypadali, že tuhle cestu ale jednou týdně běhají v rámci jakéhosi tréninku :D). Teď už jsem ale skoro nahoře a teď už to prostě nevzdám!! Ať jsem potkala po cestě kohokoliv (jakože tam bylo spoustu lidí), všichni mi říkali, už jsi skoro tam! Jo jo, pamatuju si, když jsem četla na jedné diskuzi slečny, která výšlap zdolala: Nevěřte jim, oni lžou :D jen vás prostě chtějí povzbudit :D
Vrchol se každopádně blížil a já si ale musela dávat častější pauzy. Co dvacet kroků, to pauza, jinak tohle prostě nedám. Drž si tempo, říkala jsem si! Najednou jsem viděla lidi, kteří stojí na vrcholu a já jsem prostě jen kousek pod nimi! To mi dodalo obrovskou sílu pokračovat a vytrvat! Potom se před vámi otevře modré nebe, vidíte kostelík a máte pocit, že tohle je prostě největší věc, co se vám kdy povedla! Horší pocit z výšlapu jsem ještě nikdy předtím neměla! A po výšlapu jsem najednou měla pocit, že můžu snad i létat, i když moje nohy si to tedy nemyslely :D Každopádně ten výhled z vrcholu je nepřekonatelný, nádherný, úžasný, prostě ohromující. Jeilkož po vámi je vidět zátoka a oceán, na tohle prostě nemá nic jiného. Ten pocit, že jste to právě zvládli, se nedá s ničím jiným srovnat!
Jenže potom nastane ta chvíle, kdy si uvědomíte, že vlastně musíte stejnou cestou dolů! V tu chvíli jsem si říkala, že přeci jen raději zůstanu přes noc a vydám se až ráno. Nebo ze sebe udělám kuličko a prostě se zkutálím :D Cesta nahorů byla těžká, ale co ta cesta dolů proboha? Až v tu chvíli si uvědomíte, proč lidi naproti vám při cestě nahorů měli tak děsivě vypadající obličeje :D Jenže, co vám vlastně jiného zbyde, než se prostě vydat z toho kopce dolů?! Tak jsem se prostě vydala! Nejtěžší úsek mi trval věčnost! Nemáte kam šlápnout, pořád musíte sledovat svoje nohy! Když už najdete místo pro jednu z nich, nedaří se vám najít místo pro tu druhou :D Jak říkám, měla jsem pocit, že mi tenhle nejtěžší úsek trval věčnost a kolikrát jsem se prostě zastavila a říkala si, prostě nebudu pokračovat! Jenže ti lidi okolo vás, jsou prostě úžasní! Neskutečná podpora od každého, kdo vás jen míjí! Opět jsem slyšela: Už máš skoro za sebou ten nejtěžší úsek, už jenom kousek, opět lhali! :D Jenže na oplátku, pro pomoc těm, kteří jdou teprve nahoru zase tvrdíte, že jsou kousek od vrcholu. Podpora je prostě v tuhle chvíli důležitá! A mě se jí dostávalo ze všech stran! Každý mi prostě říkal, drž si tempo, nikam nespěchej, prostě sleduj, kam šlapeš a dolů se dostaneš, navíc opět dodali, už jsi skoro z nejhoršího venku :D
Nepřestávala jsem sama sebe podporovat tím, že jsem si tvrdila, už máš ten úsek skoro za sebou! Už jen pár kroků! Zvládla jsem to! Moje kolena sice brečela, ale jsem z nejhoršího venku! Teď už jen zbytek cesty, několik km, ale už ne tak hrozného typu! Po pár km vidíte parkoviště s auty (kterých tam mimochodem mezitím dost ubylo) a za chvíli vidíte vlastně skoro normální silnici! Po cestě navíc potkáte ovečky, které se vůbec nebojí a prostě si tak přejdou přes cestu a koukají na vás z cca 5 m :D Nádherný pocit! Dojít dolů na parkoviště! Moje kolena stále brečí, ale co je to oproti tomu, že jsem tohle prostě dala?!
Dnes je den po výšlapu a má kolena stále brečí, ale zítra to bude určitě lepší. Kotnik je v pořádku, takže z toho mám vlastně největší radost, že ten přežil, nekonala se žádná helikoptéra a já to prostě dala! Jsem na sebe ohromně pyšná! Z parkoviště jsem hned volala hostmum, že jsem to právě zvládla! Byla nadšená, hned mi gratulovala a řekla, že je to úžasný, že je na mě ohromně pyšná a neustále se vyptávala, zda jsem opravdu v pořádku :D
Ten pocit je k nezaplacení a nikdy jsem ještě neměla podobný pocit jako včera! Po tom, co jsem si myslela, že Sněžka je těžký výšlap, byť je vyšší, mě přesvědčila tahle hora o opaku! Ne nadarmo se říká, že pokud ji někdo vyleze 3x za život, půjde do nebe a že pokud ji vyšlápnete a něco si přejete, tak se to splní! Taky jsem tam to přání nechala a doufám, že když jsem tuhle horu zdolala, tak mi prostě jednou vyjde :)
Přeji všem krásný večer, já se jdu po dnešním babysitingu konečně hodit do postele, myslím, že dnes spím jako mimino :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama