Leden 2015

American sniper

31. ledna 2015 v 10:46 | Blog o mém au pair životě |  Ostatní články

Jakmile jsem viděla trailer k filmu, tak jsem věděla, že ho musím vidět! Ani vám vlastně nevím proč, ale hrozně mě uchvátil. Ten, kdo mě zná, tak ví, jaký blázen do Ameriky jsem, ale na druhou stranu, opravdu nemám ráda filmy z války. Tedy hlavně ty z 2. Světové apod. Jenže tohle měl být film malinko jiný a hlavně s příběhem. Jelikož jsem viděla jen trailer a o filmu jsem věděla maximálně to, že by měl být opravdovým trhákem, navíc dokonce nominovaným na Oskara, tak jsem s moc velkou představou do kina nešla. Jak jsem nakonci zjistila, je natočen podle skutečné události a to vám až skoro podlomí kolena. Díky tomu se rozhodně musíte nad filmem ještě víc zamyslet.

Film začíná tím, že hlavní hrdina, jménem Chris Kyle, se svým otcem zastřelí jelena. Řekli byste si, typický začátek, z toho kluka bude voják. Ale ono ne! Chris je z Texasu a rozhodně vojákem být nechce, naopak ještě stále v dospělém věku chce být kovbojem. Jednoho dne sleduje CNN a díky zprávě o útoku, kterou vidí, se rozhodně stát vojákem. Rozhodnutí padne opravdu z minuty na minutu a tak Chris jde do střediska pro nábor vojáků, kde všechno samozřejmě začíná výcvikem. Ne každý se totiž do Navy SEAL může dostat. To, čím vojácí musí projít, by nezvládl rozhodně každý! Několik hodin úporného cvičení, ale není to jen o svalech, na tohle je potřeba pevná psychika. Na tohle musí mít prostě člověk, jak my říkáme žaludek a rozhodně i svaly. Výcvik je neskutečně náročný a s nikým se tam nemazlí. Ten pak pokračuje střelbou a tam může Chris ukázat své zkušenosti. Proto se k armádě dostane jako sniper. Mezitím se příběh ještě také zastavuje i v jeho soukromém životě, kdy si najde lásku a ještě před deployment do Iráku spolu čekají potomka. Mezitím, než se dítě narodí, ho ale odvelí do Iráku, přímo do centra války.

V tu chvíli začínají opravdu emotivní chvíle filmu. Je ukázáno, že jednotky hledají určité osoby, napojené přímo na Bin Ladina. Je také vidět, že město je vylidněné a zůstávají zde pouze ti, kteří se rozhodně nebojí zabíjet! Smutná skutečnost nastává hned v okamžiku, kdy se Chris musí rozhodnout, zda vystřelí na malého kluka, který od matky přebírá jakousi zbraň. V tu chvíli se mu promítá celý život a on ví, že pokud dítě tuto minu vyhodí, zabije tím spoustu lidí. Malý kluk se rozebíhá a chce zbraň použít na vojáky a v chvíli musí Chris vystřelit a kluka zabije. Zachrání tím sice spoustu vojáků, ale představa, že zabil malé dítě je děsivá a pronásleduje ho celý film. Rozhodně to ale není první ani poslední zastřelená osoba z jeho pušky. Po pár střelách se stane legendou a zachrání tak spoustu životů. Je však vidět, že i když ho ostatní nazývají legendou, tak on se tak necítí a rozhodně si to o sobě ani nemyslí. Nikdo z nás si neumí zřejmě přestavit, jaké to je denně zabíjet. I když by to bylo pro záchranu jiných, stále musíte vystřelit a zabít člověka. Scény v tomto filmu jsou neskutečně věrohodné, až vám běhá mráz po zádech! Snímek ukazuje 4 deployment do Iráku a jeho každý návrat domů. Mezitím také ukazuje, jak se mu v soukromém životě, na druhém konci světa, narodí děti a on jako otec je od nich nesmírně daleko a hlavně díky prožití války začne mít nejen potíže s návratem do normálního života, ale i ty soukromé s manželkou. Doma poté potkává vojáky, které zachránil i když o to sám moc nestojí. Každý zvuk ho vyvádí z míry až to vyvrcholí na narozeninové party, kde vidí psa hrát si s dítětem a myslí si, že pes chce ublížit, tak zakročí.

Ve filmu si můžeme všimnout, že byť vojáci zachraňují životy, tak sami mají neskutečně těžký život. Kdo z vás by se dokázal smířit s tím, že zabil tolik lidí? Kdo z nás by si dokázal přestavit žít tisíce mil daleko od své rodiny a snažit se zachraňovat svět? Kdo z nás by prošel takto neskutečně úmorným výcvikem, aby se na to místo vůbec dostal?

Málo z nás si dokáže něco takového vůbec představit a tento film by měl vidět rozhodně každý a zamyslet se. Já jako milovník USA. Lidí, kteří tam žijí, zvyků a vlastník obrovského snu, tam jednou zůstat, jsem na něj šla, ale není to o USA. Je to o tom, že by si lidé měli uvědomit, jací vojáci vlastně jsou. Jsou to hrdinové! A to mě se právě na Americe moc líbí. Svých vojáků, policistů, hasičů i záchranářů si neskutečně váží. Podle mého názoru by to tak mělo být ale všude a nejen v USA! Vždyť oni jdou do války, bojují tam za nás. Byť s válkou v Iráku rozhodně nesouhlasím a mám na nasazení Amerických vojáků v ní svůj názor, tak ale ať máte jakýkoliv názor na válku kdekoliv, to by nemělo měnit nic na tom, že vojáci, kteří tam bojují, jsou prostě hrdinové! Nasazují za nás denně životy, bojují v podmínkách, ve kterých by někteří z nás nevydrželi ani minutu a prochází neskutečně obrovským psychickým tlakem. Jejich život rozhodně není jednoduchý a oni si naši úctu zaslouží!

A proto bych na konci článku ráda vzdala hold nejen Chrisu Kylovi, který zemřel v roce 2013, ale také všem vojákům žijícím a bojujícím kdekoliv ve Světě!

Jste hrdinové, každý z Vás!

Půlka pobytu je za mnou! 5 měsíců!

15. ledna 2015 v 23:33 | Blog o mém au pair životě |  Ireland
Zdravím všechny a dnes na začátek si musím trošku postesknout! Dnes je to 5 měsíců, co jsem tu! A hlavně to ale znamená půlku pobytu tady!

Ono je to super! Řeknete si, to strašně utíká! Mám pocit, že jsem teprve nedávno přijela a začala poznávat rodinku a haleď najednou je to pět měsíců a já za chvíli jedu domů?! Abych pravdu řekla, vůbec se mi nechce, když na to tak pomyslím. Samozřejmě máme svoje dny, kdy si říkám a dnes se sbalím a pojedu domů, ale to asi každá Au Pair :)
Naopak svoje kluky prostě miluju! Jsou to raubíři, ale to snad děti musí být ne? Občas mě tedy vytáčí, že hrozně často hrají na Xboxu a já nemám možnost to ovlivnit, jelikož to mají dovolené, ale to není můj byznys. Dnes jsem podruhé dostala pusu od Beníka před spaním :) Vždy mě jen objímal, i když není uplně stydlín, tak na pusu nehraje ani moc s mamkou nebo babi. Poprvé jsem ji dostala minule na tvář a dnes dokonce dvě! Přesně, čtete správě, dvě! Na čelo, prý pro hezké sny :) Miluju, když se ke mě tulí a koukáme spolu na pohádky nebo se mě ptá, jak se v češtině řekne tohle a tamto. Miluju, když se spolu smějeme a hrajeme hry, pečeme nebo malujeme. Miluju, když spolu jedeme ze školy a zpíváme Katy Perry a její Roar! Tohle mi bude neskutečně chybět!
Cian, ten starší, se mi hrozně zlepšil ve spellingu a jsem na něj neskutečně pyšná! A s nejstarším jsme měli kolikrát pár skvělých pokeců, dokonce mi několikrát pomáhal s uhlím, nádobím nebo s kluky. Asi se budete divit, ale chybět mi bude i Lance, náš pejsek. Neuměl vůbec nic, když jsem přijela, musel být celou dobu venku, za každého počasí a prostě za každou cenu. Uvnitř se neuměl chovat, tak byl přivázaný na lednici a nikdo si s ním nehrál a nevěnoval mu žádnou pozornost. A teď?! Nepoznali byste ho! Sedí s námi v obýváku na svém polštáři, kouše hračku nebo se nechá drbat! Konečně má ten svůj psí život, přesně takový, jaký si zaslouží! :)

Ani na vteřinku nemusím přemýšlet nad tím, zda bylo správné rozhodnutí odjet jako Au Pair a zrovna sem. Ještě nedávno jsem byla nešťastná z toho, že mi nevyšlo USA a já se málem vzdala! Jenže já se prostě nikdy nevzdávám a nikdy se nevzdám, ať se jedná o cokoliv! A rozhodla jsem se zkusit něco jiného a za měsíc jsem byla tady! Když jsem poprvé viděla fotky svojí nové rodinky a měli jsme svůj první hovor přes Facetime, hned jsem věděla, že jsem se zamilovala! Kluci byly moje láska na první pohled a stále jsou! Tenhle pobyt je prostě úžasný, byť má své chvíle, ale rozhodně bych doporučila každému z vás si to vyzkoušet! Nedokážu říct, jak moc vám dá svobody, jelikož já už jsem předtím bydlela sama v Praze, takže jsem svoje money měla a musela jsem se "učit" šetřit a podobně. Jako Au Pair ale máte tu výhodu, že pokud nepotřebujete šetřit, tak rozhodně nemusíte. Jídlo a ubytování máte vlastně zadarmo a k tomu dostáváte týdenní plat (na ten týdení rozestup jsem si teda rychle zvykla a klidně bych i neměnila :)). Ale co vám tenhle pobyt určitě dá je to, že poznáte spoustu nových přátel, stejně jako já. Lidi z celého světa! Měla jsem tu čest potkat neskutečné množství lidí a to mě jich hromada určitě ještě čeká. Všichni mají své místečko u mě v srdci a nikoho z nich rozhodně nezapomenu! Každý z nich měl něco do sebe a já tu našla neskutečné přátelství, nejen ve svých klukách, ale hlavně v dalších Au Pair, které jsem tu potkala! Rozhodně se uvidíme i po programu a jelikož to nemáme k sobě tak daleko, tak doufám, že brzy! :)
Nejvíc vám ale rozhodně dá pobyt po stránce cizího jazyka. Byť jsem přijela a moje rodinka "valila voči", jak je moje angličtina perfect! Tak rozhodně musím říct, že se tu zlepšíte, doplníte slovní zásobu a pochytíte spoustu typických slovíček pro danou zemi (např. tady v Irsku se neříká Thanks a lot ale Thanks a million nebo That will be a good craic or having a good craic). Sama si neumím představit, že se vrátím zpět domů a začnu zase mluvit česky! :D A vlastně se mi ani nechce!
Tedy domu samozřejmě ano, těsím se na své přátele, na svou rodinu, kterou jsem neviděla ani na Vánoce a na svého milovaného raťafáka Báru!! Přeci jen také doufám, že se v Čechách moc nezdržím a konečně třeba odjedu do USA! Je to sice velký sen, ale jak já už jednou řekla, já se prostě nikdy nevzdám! Svých snů bychom se totiž vzdávat neměli, byť by byly hůř splnitelné, jelikož pokud si za nimi jdete, rozhodně se jednou vyplnit musí! Věřit v něco dělá divy a já stále věřím, že jednou to vyjde! :)

Asi bych ale uplně zapomněla napsat to nejdůležitější z celého týdne! Dnes jsme celá rodinka byly doma. Žádná škola pro nikoho z kluků ani pro mamku. Měli jsme tu hurikán Rachel! Tedy hurikán, říkejme tomu bouře! Už jsem si po pěti měsících zvykla, že pokud tu fouká, tak mám pocit, že na mě padá barák a tohle bylo podle toho, že jsem celou noc tvrdě spala a nic mě nevzbudilo, na stejné vlně, možná malinko horší, ale stále ok. Red alert se ale týkal celého našeho county Mayo a tak školy byly zavřené a nikdo nikam nechodil. Všichni jsme čekali až to přijde! Nakonec měla bouřka "jen" 120 km/h, převracela stromy, ale ne u nás a způsobila výpadek proudu ve stovce domácností. Takže i to jsme přežili a teď už asi nemůže ani přijít nic horšího :D

Mě už teď děsí, že budu muset za pět měsíců odjet, ale stále mám před sebou spoustu zážitků, spoustu seznamování s novými lidmi a kdo ví, co mě ještě čeká! Každopádně mě rozhodně čeká Disneyland Paris a na ten já se prostě těším jako malý dítě. Kolikrát si říkám, že zřejmě víc než kluci! Všechny ty rides! No nechme se překvapit budoucností, co nám ještě za těch pět měsíců přinese a pojďme do říše snů, jelikož nás zítra čeká pátek! Yay! :D