Úvaha o nesmrtelnosti chrousta

12. dubna 2016 v 21:18 | Blog o mém au pair životě |  Ostatní články
Včera to bylo přesně pět let! Pět let od toho dne, kdy jsem se po druhé narodila, pět let ode dne, kdy se mi změnil život a pět let ode dne, kdy jsem přišla na to, jaké mám pravé přátele či ne.

K mému pětiletému výročí jsem se rozhodla napsat článek. Pojmenovala jsem ho malinko příznačně, jelikož je to zřejmě úvaha o ničem a o nečem. Možná se to někomu bude zdát hloupé, ale své myšlenky jsem se jen rozhodla dát na papír (vlastně na blog) a poslat dál. Poslat tak dál zprávu pro ty, kteří by si případně mohli projít něčím podobným a neměli tolik síly a skvělých lidí kolem sebe jako mám já.

Ale teď už zpátky na začátek.

Většina z vás tuší, co se stalo. Předpokládám, že skoro všichni. Před pěti lety jsem bohužel musela na operaci (nedloubejme se v tom, na jakou) a v tu chvíli se mi otočil svět vzhůru nohama. Jenže nic není jednoduché a takovéto situace vás naučí jedno: všeho si vážit stokrát víc!

Od operace došlo na chvíle, které byly vážně těžké, kdy se člověk prostě musel postavit znovu ze země na nohy a bojovat. Došlo na situace, kdy jsem byla ráda, že mám okolo sebe až tak moc neskutečně skvělých lidí, že jsem nevěděla, jak jim poděkovat. Tenhle článek vlastně částečně patří jim! Těm, kteří mě v té chvíli podrželi a stáli při mě! Kamarádům, kamarádkám a hlavně rodině! Té totiž patří ten největší dík. Ti si totiž prošli tím nejhorším! Bude to znít asi zvláštně, ale v tu chvíli, kdy něco takového nastane, tak vy si to ani moc neuvědomujete a prostě se snažíte, jak to jen jde, jenže oni to vidí z té druhé strany. Oni jsou ti, kteří vidí, jak nejste schopni vůbec ničeho, jak jste bez energie a nemůžete vůbec nic! Bez těhle lidiček bych to nikdy nezvládla až tam, kde jsem teď!

Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy mi do nemocnice rodiče přivezly přáníčko na uzdravení od mých kolegů z práce a hlavně skvělých kamarádů. Bohužel jsem ho díky indispozici nemohla přečíst a taťka mi ho ochotně četl a já jsem měla okamžitě tolik síly, že bych oběhla celou nemocnici (což bylo v té době, kdy jsem ještě pořádně nechodila, vcelku nemožné). Nikdy nezapomenu na to, co všechno mě táhlo a "nutilo" pokračovat dál a zlepšovat se ve všem. Při rehabilitacích, kdy mi sestřička slíbila konečně chození s chodítkem a já mohla poté vyrazit ven z areálu nemocnice na vozíčku s rodiči! Ten nádherný pocit, když po tolika týdnech sedíte venku a jen si užíváte sluneční paprsky!

Vždy říkám a stojím si za tím, že se máme radovat z maličkostí! Nikdy totiž nevíte, který den má být ten váš poslední. Každý den vstávejte z postele s tím, že přišel další skvělý den, který můžete prožit tak, jak se vám zachce. Navíc vždy může být hůř. Myslete pozitivně a usmívejte se, protože tím zlepšíte den sobě i ostatním. Není jediný důvod se mračit, když si uvědomíte, že tento den může být ten váš poslední ne?!

Od operace přišly špatné dny, kdy jsem slyšela komentáře na svojí váhu (ano, po operaci jsem přibrala 30kg), ale víte co? Já žiju! Je mi jedno, že kila jdou dolů pomalu, jelikož mám zpomalený metabolismus, ale jdou a půjdou. Užívám si veškeré chvíle a je mi jedno, zda se někomu zdám při těle nebo ne. Jsem naživu a to je pro mě hlavní! Většina lidí si to neuvědomuje a soudí dříve než by se zamysleli nad tím, že ne vždy ten člověk na druhé straně měl lehký život. Je jednoduché říci: Ta je teda tlustá, asi hodně jí. Ne vždycky to tak je. Jenže tady není důležité, co si myslí ostatní, ale co víte vy!

A těm, kteří se dostanou do tíživé situace, ať už zdravotní či jiné vzkáži pouze jedno: Bojujte!!!

Nikdy nepřestávejte bojovat, i kdyby vám kdokoliv říkal, jak moc je nemožné vyhrát! Není to pravda! Věřte v to, čeho chcete dosáhnout a ono to půjde. Stejně jako mě, když jsem se učila znovu chodit nebo když jsem se jednoduše snažila udržet rovnováhu a sedět na jednom místě, aniž bych přepadávala na druhou stranu. Přijdou chvíle těžké i krásné, lehké i ještě horší, ale vy zvládnete všechny, které si umanete zvládnout! Nic není nemožné!

Přežila jsem z nějakého důvodu a tomu věřím. Nejsem člověk věřící (určitě ne v Boha), ale věřím. Věřím v něco, co mi zachránilo život a dokázala mi pomoci, abych tu na zemi mohla ještě nějakou chvíli zůstat. Věřím tomu, že to mělo nějaký význam a že je tu jednoduše důvod! Bylo mi řečeno, že pokud bych dorazila do nemocnice za dalších 24 hodin, už jsem nemusela být naživu a nebo pokud by se špatně operovalo, mohla jsem zemřít či přijít o zrak. Nikdy nepřestanu tvrdit, že jsem tu z nějakého důvodu. Já ho najdu a pokusím se ten svůj skvělý osud naplnit!

Tak jsem to tak trošku semlela dohromady. Chtěla jsem, aby článek měl sice lepší hlavu i patu, ale je to spíš v pořadí, kdy mi moje myšlenky běhaly po hlavě a kdy mě co zrovna napadlo napsat.

Každopádně bych z něho chtěla vypíchnout pár důležitých věcí:

USMÍVEJTE SE! BUĎTE POZITIVNÍ A UŽÍVEJTE SI KAŽDÝ DEN, JAKO BY BYL POSLEDNÍ!
BOJUJTE! NIKDY NENÍ POZDĚ A HLAVNĚ NIC NENÍ NEMOŽNÉ! NEDEJTE SE!
VĚŘTE SI! DOKÁŽETE VŠECHNO, CO SI ZROVNA UMANETE!
VAŽTE SI RODINY A PŘÁTEL! JSOU TO NEJCENNĚJŠÍ, CO MÁTE!
a v poslední řadě, BUĎTE SAMI SEBOU!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama