Březen 2017

Malé úterní překvapení

28. března 2017 v 22:03 | Blog o mém au pair životě |  Ostatní články
Tak, když už je to venku i jinde, tak si to zaslouží hodit i na blog.

Všichni moc dobře víte, že mě čeká v květnu Kalifornie a z ní rozhodně čekejte další články. Z Rumunska píšu další a brzy bude na blogu, slibuji! Jenže mám další novinku! Moje toulavé boty mě malinko posunou zase o kousek dál. Tentokrát to bude směr východ, trošku dál než na Slovensko, trošku dál než do země, na kterou asi myslíte. Rozhodla jsem se opět odjet, protože i když Prahu miluju, znáte to. Jak jeden můj kamarád Kanaďan říká: Život je moc krátký na to, abychom ho prožili jen na jednom místě.

Další moje zastávka je? Aaaale, ještě chvíli vás budu napínat? Nebudu! Vyrážím do Asie! Přesně do Vietnamu! Původní plán byl říjen odjezd, ale teď se to nějak sešlo jedno s druhým a bude to malinko dřív.

Nechtěla jsem to nijak pouštět ven dříve, než to bude vlastně už stoprocentní, ale v tuhle chvíli mám ten pocit, že už si to vlastně můžu dovolit!

A co mě v tom Vietnamu čeká? Tentokrát nejedu na dovolenou, nejedu cestovat, i když určitě Vietnam procestuji křížem krážem, ale ne hned. Čeká mě tam práce. Ne ne, nezbláznila jsem se. Mám to v hlavě úplně v pořádku a rozmyslela jsem si to opravdu pořádně. Jedu do Vietnamu učit angličtinu! Mám kontakt na jednu soukromou školu nedaleko od Hanoi a tam se hodlám na chvíli usadit a pracovat jako učitelka angličtiny. Zároveň budu pořád ještě psát články na internet, které píši do teď a dělat si svou základnu čtenářů, pokud bude stále lidi vůbec ještě zajímat, co píši. Protože právě psaní je práce, která mě baví a bez ní si život neumím úplně představit. Ve chvíli, kdy píši své myšlenky na papír, tak až v ten okamžik začínají dávat smysl a já mám konečně pocit, že můj život má smysl. Dva cizinci mi dali neskutečnou šanci psát články právě v angličtině a já najednou miluju svou "práci" i když to vlastně není ještě ani tak moje práce, jako spíš koníček.

Zpátky k mému rozhodnutí! Nebudu nikomu nic namlouvat či nalhávat. Samozřejmě, že jsem nervózní. Cestuji většinou vždycky sama, to pro mě nikdy nebyl problém. Pokud člověk vyrazí do Evropy či USA, tak se stále ještě jedná o podobnou kulturu, lidi. Jednoduše o to, na co jsme zvyklí tady u nás, nebo alespoň podobné. Asie? To je úplně jiná kultura, jiné zvyky, jiní lidé. Oni vlastně nejsou jiní, ale ve chvíli, kdy tam přijedu já, tak budu jiná já. Na to už se člověk musí připravit, když tam jede. Vietnam je svět jiné kategorie, něco úplně jiného než to, na co jsme zvyklí. Lidé jsou si tam vcelku podobní. Jsou malí, hubení, většinou podobní jeden druhému a snědší pleti. V tu chvíli já budu úplně jiná a nezvyklá. Ve chvíli, kdy patříte mezi něco jiného, tak vás jedna část bude obdivovat, takže si vás budou opravdu všímat, budou se s vámi chtít bavit, budou vás tak trošku sledovat všude i kdyby jen jedním okem. Najednou se stanete takovou "bílou celebritou" toho jejich světa. Bude tu ale i druhá část obyvatelstva, které tak úplně "sedět" nebudete. Jste jednoduše větší, vyšší, bílí, něco neobvyklého a vlastně tedy "špatného". I na něco takového se člověk musí připravit, samozřejmě. Připravit, no na něco takového se asi člověk nepřipraví, ale alespoň se s tím musí smířit, když do takovéto země chce vycestovat.

Nikdy se nemůžete připravit na všechno a není vždy dobré plánovat až tak moc dopředu. Proto svůj budoucí plán zatím zužuji na Vietnam po dobu 3 měsíců (nebo např. 6) a poté přesun buď do Thajska, Maynmaru, Taiwanu či Japonska, kam se na podzim stěhuje můj kamarád z Kanady, Stewart. Pamatujete Stewarta? Učitele angličtiny, kterého jsem tu potkala a on mi poté odjel zpět do Vancouveru. Vypadá to, že se spolu znovu potkáme a to v Asii! Když jsme něco takového prohodili ve chvíli, kdy on odjížděl zpět směr Kanada, tak předpokládám, že ani jeden z nás nemyslel, že by se toto mohlo stát skutečností. Pokud tomu tak bude, tak tomu světu opravdu nerozumím! Skvělé!

Jak už jsem řekla, nehodlám nikomu nalhávat, že z toho nejsem nervózní. Každá změna je ze začátku těžká. Jenže já se tak těším, že už dnes začínám plánovat, hledat důležité informace apod.

Ať už to bude jakkoliv, tak to bude jeden z těch zážitků, na které nikdy nezapomenu a které budou v mé hlavě a nikdy jí neopustí! Ať už to bude jakkoliv, tak vím, že toho rozhodnutí nebudu nikdy litovat a i kdyby přišly chvíle, které budou těžké a ony přijdou, tak je překonám jak jen můžu a udělám vše pro to, abych si to ve Vietnamu nejvíce užila!

Vám jako čtenářům slibuji zajímavé články, protože z Vietnamu určitě budou. PS: Začala jsem se učit Vietnamsky, protože si myslím, že by se to na tu dobu mohlo hodit :)

A ještě jedno PS: Děkuji jedné z mých inspirací a podpoře Lukymu, který byl jedním z impulzů, proč odjedu dříve, protože si myslím, že to bylo opravdu znamení, že jsme se potkali!

Rumunsko a výlet na hrad Corvin

24. března 2017 v 21:05 | Blog o mém au pair životě |  Evropa
Trošku předběhnu před články, které budou popisovat první noci v Rumunsku. Rozhodla jsem se o tomto posledním dni napsat před těmi ostatními, protože jsem se do hradu Corvin jednoduše zamilovala! Jedno z nejhezčích míst v Rumunsku a zároveň jedno z míst, na které jsem se osobně nejvíce těšila já, byl hrad Corvin. Pokud si člověk představí Rumunsko, Drákulu a krásnou přírodu, tak hrad do této kompozice nesmírně skvěle zapadá! My sice neměli až tak krásnou a modrou oblohu, nicméně se dle mého k celému pocitu z hradu a Drákuly nesmírně hodila naopak ta zatažená, zamračená a zároveň malinko strašidelná. Já však nehodlám momentálně psát o tom, jaké jsme mohli mít lepší počasí, abychom vyfotili dokonalou fotku, kterou by si někdo z nás později pověsil na zeď, ale spíše o tom, jak hrad vypadá, kde ho najdete a také něco málo o městě Hunedoara. Poslední noc nás totiž čekala ve městě se jménem Hunedoara. Bez hradu Corvin by toto město asi nebylo moc známé. Při příjezdu do města po silnici přibližně 4. třídy, což znamenalo silnici, která vypadala doslova jako cedník a my jeli 9 km asi 45 minut, uvidíte na předměstí opravdu zvláštní domy. Fotografii jsem z auta bohužel neudělala, nicméně něco takového jsme už potom ve městě neviděli, takže nebyla možnost fotku pořídit znovu. Domy byly velké a mohutné a na svých střechách byly honosně zdobené. Zbytek Rumunska, hlavně vesnic, žije v obrovské chudobě a tady si jen tak stojí domy s tak honosnými střechami? To je vážně při nejmenším zvláštní. Hunedoara je v Rumunsku docela velké město a patří mezi ty vyspělejší a často navštěvované turisty. Domy s okapy ve tvaru draků či netopýrů nebyly ničím zvláštním, zřejmě.

Ubytování máme po druhé za náš pobyt opravdu luxusní. Čtyřhvězdičkový hotel uprostřed města s vlastní teráskou a snídaní na pokoji, co víc si přát. Večer vyrazíme na naši poslední večeři a opět ve velkém stylu, což není v Rumunsko zase tak nákladná záležitost. Na internetu nacházíme restauraci a na ní skvělé recenze. Dle fotografií se jedná o luxusní restauraci, avšak za skvělé ceny, stejně tak jako všude v Rumunsku. První problém je ten, že rozhodně nemám žádné oblečení, které by se do takové restaurace hodilo. Já přeci jen přijela na výlet a nepočítala jsem s tím, že bych chodila po luxusních restauracích a městech. Mám s sebou jedny džíny, ale stále k nim trekové boty. No, co už.

Na hotelu se převlékneme, oprášíme boty od bláta a vyrazíme do restaurace. Restaurace jako jedna z těch opravdu luxusních v Praze a já si přijdu jako přivandrovalec. Trekové boty mi opravdu ladí k džínům a já se usazuji ke stolu se svíčkami. Servírku naše oblečení nijak neudivuje ani nepohoršuje a okamžitě nám nabídne menu. Hned v první vteřině však zjišťuje, že jsme cizinci a předává nám zřejmě jediné dvě anglicky psané menu. Vzhledem k tomu, že se o menu musíme dělit, tak nám chviličku trvá, než si vybereme. Servírka musí tedy přijít ještě jednou a konečně odnese objednávku kuchařkám, které do teď seděly u stolu a probíraly zřejmě každodenní útrapy. Zbytek skupinky si ještě vybral víno a já si dala džus. Ne však, že bych nechtěla ochutnat Rumunské víno, ale spíše proto, že jsem jen neměla chuť. Večeři nám přinesla po chvíli a k mému překvapení nám ji servírovala v bílých rukavičkách. V tu chvíli si přijdete ještě hůř, když víte, že máte trekové boty, ach ty boty. Od vedlejšího stolu se zvedá pár, který si jde ven zakouřit, restaurace je tedy nekuřácká. Podívám se na ně a zjišťuji, že mě od této chvíle rozhodně moje boty trápit nemusí. Rumunský pár, kdy žena má elegantní oblečení, avšak muž má na sobě tepláky. Ať žije Rumunsko!
Jídlo bylo skvělé, obsluha malinko nervózní, interiér krásný a atmosféra dokonalá i přes mé trekové boty! Za večeři jsem zaplatila celých 25Lei, což je v přepočtu 150 Kč a odcházela jsem spokojeně na hotel.

Druhý den nás čekal výlet na hrad, hurá! Ráno se vzbudíme, na pokoj je nám přinesená snídaně, a tak balíme tu svoji a přesouváme se ke klukům, abychom se najedli spolu. Pod poklopem se skrývá omeleta, rajče, jablko, šunka, domácí pečivo, džem, med, máslo. Sním, co se dá, i když je toho vcelku dost a těším se na výlet.
Již včera jsme zjistili, že hrad je od našeho hotelu přibližně 30 minut pěší chůzí, a tak se místo nasednutí do auta rozhodneme, že půjdeme pěšky a projdeme se. K mému překvapení je totiž hrad ve městě. Po každé, když se podíváte na fotografii hradu, máte pocit, že stojíte uprostřed panenské přírody a okolo jsou lesy, ve kterých určitě běhají nějací daňci. Omyl je však pravdou. Vydali jsme se k hradu a procházíme městem. Přecházíme první ulici, druhou, třetí, míjíme kruhový objezd, přecházíme most a kamarád hlásí, že už je to kousek. Jak to může být kousek? Však jsme stále uprostřed města, mezi paneláky, obchody a v tak ošklivé čtvrti? Musíme přeci odejít někam z města ven? To jsem ale ještě netušila, co mě čeká. Přejdeme most a jdeme průmyslovou čtvrtí.

Továrna na levé straně, továrna na pravé straně. Ta na pravé je tedy alespoň malinko hezčí a je postavená z cihel jako klasické anglické domečky. Posouváme se a potkáváme psa. Další pes, který leží uprostřed chodníku a prostě spí. Obcházím ho, abych mu náhodou nešlápla na ocas, což ho ani omylem nemůže vyvést z míry. Podívá se na mě a zase usne. Po těch 4 dnech v Rumunsku už mě takový pohled asi rozházet nemůže, i když mi stále nedělá dobře a pokračuji dál. Zacházíme za roh a najednou se přede mnou, uprostřed těch všech továren, objevuje hrad! Neskutečné! Nechápu a hledám odpověď na otázku, jak je to možné, ale žádnou nenacházím. Je nádherný! Jako z pohádky o Drákulovi! Jeho věže se tyčí do výšky a on tam tak majestátně stojí. Sleduje každý můj krok a my se blížíme k jeho bráně. Nepřestává mě však udivovat fakt, že jsme uprostřed průmyslové čtvrti! Přestávám myslet na továrnu hned vedle a "kochám" se z jeho krásy. Počasí nám sice nepřeje, nemáme modrou oblohu, ale k němu se to jednoduše hodí. Pochmurnou atmosféru podtrhuje i ten fakt, že tu kdysi vládl Drákula. Nenechte se však zmýlit. Vlad byl knížetem celého Rumunska, takže mu vlastně patřily všechny hrady, které se na území Rumunska nacházely, avšak tento není přímo označován Drákulovým hradem. Nemění to však nic na tom, jak je nádherný! K hradu je možné se dostat pouze po dřevěném mostě.

Fotím, fotím, fotím, protože tohle musí vidět celý svět! Celý svět, nebo alespoň všichni moji známí, kteří si přečtou blog, uvidí fotky na Facebooku nebo mé stránce. Rumunsko rozhodně stojí za návštěvu, nejen kvůli hradu, ale přírodě a lidem. Ať už čekáte cokoliv, tak váš Rumunsko rozhodně překvapí svými přírodními krásami, milými lidmi, skvělým jídlem a jako bonus je to opravdu levná dovolená!

Výlet do Rumunska

16. března 2017 v 22:27 | Blog o mém au pair životě |  Evropa
Dlouho jsem nikde nebyla a když vám kamarádka napíše, že právě našli hodně levné letenky do Timisoara a tím levné myslím 400 Kč za zpáteční letenku. I přes to, že netušíte, kde přesně taková/á Timisoara leží, tak jedno víte ale stoprocentně jistě, já jedu! Letenky za 400 Kč jsou sice z Berlína, ale vzhledem k tomu, že máme auto a řidiče, tak nám to vůbec nevadí. Letenky tedy kupujeme a já se už pomalu začínám těšit!
Většinou cestuji sama a vyhovuje mi to tak, ale s kamarády jsem byla i v Tatrách a tak se ve 4 tentokrát opět usvolím a přidávám se na výlet do pro mě neznámé země, země Drákuly. O Rumunsku vím asi tak jedné a to, že tam žijí cikáni. Ať už moje články čte kdokoliv, tak byl měl pochopit jedno. Slovo cikán je pro mě jednoduše pojmenování národa stejně tak, jako třeba čech nebo slovák. Navíc pro mě znamená více než jen obyvatele Rumunska, avšak i určitý životní styl jako kočovníci. To, dle mého názoru k národu cikánů, kočovníků, jednoduše patří. Určitě by se člověk, kterého někdo někdy označí za cikána neměl za něco takového stydět nebo zlobit, ba naopak být hrdý na to, odkud pochází! Toto pojmenování s sebou totiž nese mnohem více než jen skupinu obyvatel, ale i určitý životní styl, kulturu a hlavně historii s tím spojenou. Každý bychom měli být pyšný na to, kým jsme, ať už se to okolí líbí či ne, avšak v rámci mezí.

O Rumunsku jsem toho tedy opravdu mnoho nevěděla, ale vlastně právě proto jsem se tak těšila. Pod názvem Rumunsko si já představím ještě jednu věc, a to Drákulu, lovce upírů, krásné hrady a zámky a malé zapadlé vesničky plné upírů, česnekem ověsené vstupní dveře a hrabě Drákulu, který leží někde v rakvi a čeká na setmění, aby se na slunci nespálil. S takovou představou já začala hledat informace o našem výletu a zjistila toho mnohem více!

Sepsali jsme si, co bychom chtěli vidět, příroda v Rumunsku je jednoduše skvostná a my máme celých pouho pouhých 5 dní na objevení celého západu, nebo alespoň míst, která bychom vážně chtěli vidět. Určitě strávíme v Temešváru nějaký čas. Město je to sice malé, ale má co nabídnout! Uděláme odtud takový malý okruh a půjčeným autem objedeme to nejhezčí, a že toho rozhodně není málo. Stýček Google lehce poradil a za chvíli jsme měli hotovou mapu se zastávkami. Hodláme si půjčit auto a vždy se zastavit na místě, projít krásnou přírodu a pokračovat. Do té doby jsme ještě netušili, jak vypadjí Rumunské silnice, protože na to si od té doby musím vyhranit celý článek. Samotné silnice v Rumunsku byly jeden velký zážitek!

Mezi naše plány a místa, která byste rozhodně měli navštívit, pokud se do Rumunska chystáte patří dle mého hlavně:
Temešvár (Timisoara) - malebné malé městečko situované okolo řeky. Jsou zde pouze dvě památky, takže vám určitě času stačí málo. Ve městě najdete skvělá bistra na snídani, oběd i večeři. Více ve článku o Temešváru.

Vodopád Bigar - krásný vodopád a od něho krátká procházka na další menší vodopády spolu s jeskyní na konci cesty
Poslední dochované vodní mlýny v množství 22 - je jich plné údolí a vesnice

Hunedoara - město, kde najdete nádherný hrad Corvin. Překvapí vás jeho poloha uprostřed města, ale stojí rozhodně za to!

Uzavřené lázně Herkulovo - komplex lázní, který je už několik let uzavřen, takže jsou to takové Karlovy Vary jako město duchů. Nicméně prameny stále fungují a tak si s sebou nezapomeňte vzít lahev a ochutnat alespoň je.

České vesnice v Rumunsku, my byli v Rovensku (Ravensca) - vesnice, kde žijí češi a dokonce se česky mluví! Výborný zážitek. Máte pocit, jako byste se ocitli tak 200 let zpátky v období malebných malých českých vesniček, kde si človek snědl pouze to, co si vypěstoval.

A mnoho dalšího. O každé naší zastávce určitě napíšu článek. Ne vždy samostatný, protože by toho bylo moc, ale určitě se o všech dozvíte :)

V Rumunsku se mi stalo spoustu krásného, dokonce jeden z nejsilnějších zážitků na mých cestách si budu rozhodně pamatovat právě z Rumunska.

Náš výlet byl jednoduše skvělý! Jako každý měl své světlé i stinné stránky, ale kdyby byly jen ty světlé, tak je to přeci nuda!

O víkendu pošlu další článek s první částí naší Rumunské cesty.

Krásný večer všem!
Markéta