Duben 2017

The fault in our stars or not?

10. dubna 2017 v 22:06 | Blog o mém au pair životě |  Ostatní články
While reading the book and still not in the end of it realizing how our life is just...
I just wanted to write some article but I couldn't keep moving. Why? Am I too scared or what? I know it is hard to say but yeah we are not immortal. Some of us are even not staying that long on this beautiful Earth that they should and it is not fair, it is bullshit! Although, it is how the world works. Back to my question, am I scared? Of course! Everyone should be but am I more scared than the others? I might be or not, whatever, to be honest, I'm. The bastard in my head is still there and so you never know what happen tomorrow. Of course, there is such a small chance and...but it is still there. However I have such a great friends, I couldn't have better. My family is amazing and went with me through all the hard times I had to go through.

Still thinking what I really wanted to write and let people read and think of my article. I actually had a feeling that it is not enough. We don't do enough to live the life we want. Some people are asking why did I decide to go to Vietnam? Why do I do this or that? I have one simple answer because we are not staying forever and I would love to do as much as I can, see as much as I see and meet as many people as I can meet. You never know what time did we get to stay here. It could be 80 years but it could be 30 or less. Nowadays, people are rushing everywhere, looking for making a lot of money, making their career but seriously, where are the memories you will remember? Don't stay long at work go and hug your family instead, follow your friends to that crazy place you didn't want to go actually and talk to them, eat that bloody great looking cake that you stare forever while passing the bakery window and why? Because you don't have any idea how much time do you have as I don't know as well. No one knows and that's why we should just go ahead and enjoy every minute and second of it!

While reading the last chapter I read about the funeral and you immediately think of how many people would show up during yours. Oh come on, this is nothing pessimistic at all but I would actually love to know. I would love to know if anyone would talk about me, in what way and what will they say. We are living the lives and we want people to remember us in a way, right? We all also want to be remembered by someone, sometimes by strangers. Do we actually need people to give us condolences by our Facebook page or do we need them to say we see each other in heaven? What is heaven by the way? Is it a place where everyone is happy, playing football, dancing, singing, drinking or sleeping or doing just what they want? I don't believe there is such a place because if so then why are we all so scared that the woman, called Dead is coming for us one day?

We should change our minds a bit. Today's life is just rushing around, making money and do all to make the others happy. Press pause, sit down, hug someone, talk to someone or just go for a walk to the park. Think of yourself and make yourself happy!

Hvězdy nám nepřály nebo nepřejí?

9. dubna 2017 v 21:36 | Blog o mém au pair životě |  Ostatní články
Poslední dny jsem psala hlavně anglické články. Můj poslední český byl o setkání s Davidem Králem v Rumunsku a jaký zážitek to pro mě byl.

Dnes jsem ale chtěla napsat něco malinko jiného. K narozeninám jsem od kamarádky dostala knížku. Zcela upřímně? Já nečtu a když říkám, že nečtu, tak to znamená, že jsem přečetla pouze všechny knihy Harryho Pottera, potom v Irsku dvě knihy a od té doby jsem žádnou neotevřela. Respektive otevřela, ale do žádné jsem se nedokázala žádným způsobem začíst. Věřím tomu, že všechny knihy, které doma mám jsou určitě skvělé, ale jednoduše jsem se nedokázala začíst. Knihy čtu většinou v angličtině a to hlavně z důvodu, protože ten jazyk jednoduše miluju!

Já však dostala k narozeninám knihu a trošku se zalekla, že se ode mě vlastně zřejmě čeká, že jí otevřu, začnu číst a možná i dokonce, že ji dočtu, nebo ne? Na knihu jsem slyšela samé skvělé recenze a tak jsem ji jeden den při cestě do práce v metru otevřela. Okamžitě si mě chytila. Proč? Tím, že jsem se možná viděla v hlavní hrdince. Ne kvůli tomu, že měla rakovinu, já přeci žádnou nemám. Ale zřejmě kvůli tomu, čím musela procházet a jak se snažila být silná. V půlce knihy jsem musela jednoduše napsat článek. Napsala jsem ho v angličtině, šla mi na mysl jako první a možná i proto, aby si ho nepřečetli všichni a neklepali si na čelo nebo nebyli smutní. Jednoduše mě kniha dojala a já to musela vypsat.

Dnes jsem skoro u konce. Zbývá mi do konce knihy pár stránek a já jí odložila. Nechci jí totiž vlastně dočíst, mrzí mě, že končí a já bych si moc přála, aby si tuto knihu přečetli všichni. Aby konečně lidé zjistili, jak je život nefér, jak tu nikdo z nás není na věky a také proto, že ta kniha je nádherně napsaná, to určitě i v češtině.

Mrzí mě, že někteří z nás, lidí, si neuvědomují, kolik málo času na tomto světě vlastně jsme. Mrzí mě, že občas hledíme jenom do sebe a neohlížíme se na ostatní. Ve chvíli, kdy jsem to nejvíce potřebovala, tak jsem okamžitě zjistila, kdo je mojí oporou, kteří přátelé jsou ti praví a že moje rodina je to, co mi nikdo nevezme a že o ně nechci nikdy přijít. Také velmi rychle zjistíte, že život není nekonečný a že bychom si měli užívat každého dne, dokud tu na té planetě Zemi jsme. Může se jednoduše stát, že zítra už tu nebudeme. Což mě však přivádí na myšlenku, kde budeme potom? Nikde, protože kdyby tomu tak bylo a my bychom mohli být v nebi, co je vlastně nebe? Co si pod tím mám představit? Místo, kde všichni létáme na cukrových mráčcích a zpíváme, popíjíme a jíme? Je to snad místo, kde jsme všichni šťastní? Proč se říká, že se tam jednou všichni potkáme? Lidé si touto metaforou jen uklidňují mysl. Pokud by tomu tak bylo, proč bychom se té paní, kterou nazýváme smrt a která si pro nás jednou také přijde, tak báli?

Hlavní hrdinka knihy vypráví o tom, jak je těžké žít svůj život, který svým způsobem nenávidí, kvůli nemoci, kterou má, ale zároveň je na tom vlastně dobře oproti jiným, jinému. Málokdo si uvědomuje, jak jsme na tom dobře do té doby, dokud nezjistíme, že může být hůř. Ve chvíli, kdy jsem se znovu učila chodit, jíst a pít, ve chvíli, kdy mi vážně nebylo do smíchu jsem se snažila ze všech sil překonat sama sebe a překonat tu chvíli a věděla jsem, že bude líp. Nehodlám tu však přemítat dny, které jsem v nemocnici zažila a které si do konce života, který bude rozhodně ještě dlouhý, budu pamatovat. Nikdy nezapomenu na den, kdy mi sestřička za to, že jsem se konečně postavila na chodítko a obešla chodbu, dovolila sednout na půjčený vozík a rodiče mě mohli vyvést na procházku před nemocnici, nikdy nezapomenu na den, kdy jsem nepochopitelně po operaci místo čehokoliv jiného chtěla k jídlu párek. Já, ta které miluje zeleninu, jí cokoliv raději než párek, si po probuzení po operaci dožadovala nožičku párku, protože mi to mozek jednoduše "hlásil". Mozek je zláštní orgán, který s naším tělem dokáže dělat kouzla.

Já na tom nejsem zdaleka ani tak špatně jako tisíce jiných, kteří nemohou z nemocničního lůžka, jako desítky těch, kteří z něho s největší pravděpodobností už ani nebudou moci odejít, ale jedno mě ohromně mrzí. Mrzí mě ten fakt, že většina lidí si neuvědomuje pomíjivost našich životů. Je jednoduché se na někoho zlobit. Moje otázka však zní: Zlobili byste se na toho někoho ve chvíli, kdybyste věděli, že dotyčného už nikdy neuvidíte? Je jednoduché si říci, že není potřeba vidět to a jet tamhle, protože na to máte spoustu času. Řekli byste to však i ve chvíli, když byste věděli, že už na cestu kolem světa nebudete mít čas? Spěchali byste každý den do práce a pracovali do noci? Většina lidí se dnes honí za úspěchem, kariérou a penězi a já si říkám, proč? Lidé se mě ptají, proč chci cestovat? Co, že jsem se zbláznila a jedu do Vietnamu? Co je tak zvláštního na tom si užívat života? Vzpomínky nám totiž zůstanou. Peníze jsou jen peníze, ale vzpomínky mi nikdo nevezme ani ve chvíli, kdyby se náhodou něco zhoršilo. Nezhorší, ale každému z nás jednou uplyne čas a odsype se poslední písek z našich přesýpacích hodin a v tu chvíli chci mít já tu jistotu, že vše, co jsem chtěla vidět, vše, čeho jsem chtěla dosáhnout, všichni, které jsem mohla potkat a všichni, které okolo sebe mám jsou těmi, které já chci mít.

A já se tedy ptám, proč se na chvíli nezastavíte, proč neuděláte něco pro sebe, proč místo sezení v práci do půlnoci neobejmete svoji rodinu, proč nejdete do parku a nesednete si do trávy, kdy vám rosa namočí kalhoty a proč si nedáte ten kousek dortu, na který celé dny civíte přes sklo u té nové cukrárny. Proč? Protože nikdy nevíte, co bude zítra a život není nekonečný, i když se tak občas jeví. Ale hlavně proto, abyste žili okamžikem a v tento moment byli šťastní.

A little bit different article

8. dubna 2017 v 19:32 | Blog o mém au pair životě |  Ostatní články
I have decided this article should go to my blog as well as the website I write for. I hope you enjoy this one as it is quite different than my other articles.
Back in Starbucks! No review, no recipe, no event article today. I have decided to write something different today and I hope you like it.

I was asked to write an article about men from my girlfriends. Me? What a joke! The person who hasn't had a true relationship since...oh, stop counting, shouts the voice in my head! I actually don't need any boyfriend anyway, right? Thinking and feeling like my favorite American series character Carrie Bradshaw. I felt like her already last week when my girlfriends and I were in one of those nice small wineries sharing stories about male population. Here I am, back to my question: Do I need any? Decided that I seriously don't need any because when I heard my friends talking I had a feeling I might better get a dog instead. Really, where are those gentlemen like in the past? Well, one of my friends' boyfriend wanted to be one and so he told my friend he has a surprise for her. He also added it is something she has ever wanted to have. "Wow! Are we going to travel a bit, finally? Did you buy some wellness for us?", she was really curious and so asking a lot but he didn't say anything, anything at all! Her mind was going crazy; her imagination was on a high level already thinking of a beach with palm trees somewhere in the Mediterranean!

I think that you already know she didn't get any vacation. My question was: "So, what the hell did you get?" Her answer was just mind blowing and crazy at the same time. He told her, he is going to pay her a transplantation of her eyebrows! Shocking? Really? Not even I didn't have any idea that you can actually do that but also because of why should she do that? She never asked, she never talked about anything like that with him, neither anyone but he thought it could be a great idea and I'm just asking, why? Come on guys, could you just listen to us a bit and then you might know she didn't want any or my other friend who didn't want anything more or less than a talk? Reminds me of my question again: Do I need any man as a boyfriend? Why do we need men by the way? No offense to my male audience, we can be too talkative, bitchy, boring, not talkative, sad, happy, laughing or crying and sad and that all in one day or even a moment so I'm not saying we are perfect. We are too far from perfection, either you are, but one more time: Why do we, women need men?

Maybe when you need something to be repaired at home? We have male friends for that; you don't need to be in a relationship, right? The young generation can't repair anything anyway or is that just my feeling? You studied two Universities but I can change my light bulb better than you do, that is weird! There are still few men thinking women have their "tasks", as well as men, have them. My other friend telling me her struggle with her boyfriend: "He asked me to move my book from a table because the book should be on a bookshelf!" This is not weird but they live together and he has just two "tasks" around the flat to do that are trash and hoovering. "He doesn't care there is dust everywhere because he decided it is enough to hoover the carpet once in three weeks and so the dust has almost already started to stick my socks and that the trash should go because our cat almost already started to look for its dinner in the bin how full it is, but I should move my book that I read and place it in a bookshelf because it is its place!" No matter what, she does the groceries, cooking, dishes, etc. And why? Because he thinks it is her job to do so? Are you serious? Are we still divided into a hunter (should be a man, I guess) and a chef or a servant-maid (a woman, I guess)?

So I have a feeling I really don't need any boyfriend!

One of my friends told me: "If you need a company of someone, get a dog! They are fluffy and give you the same cuddles! Although they don't speak so if you tell them to do something they will, they are loyal and will love you forever, you don't have to cook for them, they love your friends and they listen to you!

I guess, it is not that bad with you guys but while traveling you don't have too much time to look for any of you and if so, then where to find those? So in the end of my article, I have decided for an experiment! Where and how to find men aka normal man "treasure" hunt!

Thank you, girls, for your requests on this article and I hope, I did well! For those who read it to hear I would love to hear any suggestions of places where to find any nice guys, not just a bar "one-night stand" but any ideas where to go for my "experiment".

Just my thoughts

2. dubna 2017 v 20:43 | Blog o mém au pair životě |  Ostatní články
Sitting on a rock in a park watching people around and reading my new book. Why did I decide to write this in English? I might don't like someone who can't speak English to read it or I just found out that writing in English makes me more talkative and open to other people. It is really often hard to say something in your language if it is sensitive or it can hurt people so you just decide to say it in another language, you know. No matter what my reason was but I had just the feeling I should write it instead of thinking about it all the time. It might help other; it might help me to write it down or just because of a million reasons.

People ask me sometimes how could I be so positive thinking person? My answer is: Why not? I mean should I get it seriously and cry the nights out or should I take it the way it is and just go ahead and forget it? Any of those two ways is not good. Why? Because of two reasons! If you would cry it won't change anything at all, just taking it and forgetting it doesn't do it better either. You should know how it is, maybe you can't do anything about it, but you shouldn't erase it from your life. It makes you stronger, better and more positive thinking person!

Sometimes I know those eyes are watching me and I know its because I'm fat. Basically, I'm not fat but not size M like before but they don't have any idea what is going on in my head. That should be a metaphor but in the end, it is right. They can't see there is something wrong until they could see my MRI and I would like to scream that to some of them when I feel their stupid eyes staring at me. I won't help myself doing it anyway so I don't and I take it how it is.
On the other hand, it's kinda my fault. It is not because I couldn't move out of my bed for a long time after my operation so the jerk in my head is the reason but there is one more fault and it's my fault because I when I'm back from work in the evening I'm just tired so I don't go running or to the gym because I just would like to relax. My fault continues with the fact that I don't want to eat just salads. I mean, I eat normal food, no fried chicken every single day but I just don't know how long I'm staying so why should I concentrate on my food instead of enjoying the life as full as I can? The life is not just about the others. The jerk in my head is under the control at the moment so I'm like ok and healthy but who knows what can happen in future? Who knows how long could it take me to get over it or I might not get over that anytime so I'll be just myself until my day come.

Reading this book reminds me how many times I wanted to be "ok" and live "forever" because you just never know what could happen later. I don't have cancer, they say. I'm quite ok, they say. They just don't know if it is going to be like that forever or not and that's why they check me on a 2-year basis. Keep reading while people still staring at me and I would like to scream and shout them back that I just don't care how I look like because I didn't die those 6 years ago on the operation table but why would I do it, they don't have any idea. They don't stare at me but this is one of my paranoia after the operation. You will never get over some of those feelings like that you are actually afraid what can happen tomorrow or if it's still the same and you are still alive. You can't also get over the feeling that you are some kind of hard piece of shit for your parents because they went thru this crazy hard time with you and they are dead afraid of every headache you have and they keep telling you not to stress etc.

I know I went thru something but the worst of worst is to ask if I'm ok or if I need anything or if I'm sure I can do it. I love my parents, I love my friends but if you don't know I have this jerk in my head would you ask too? I bet you won't. It's nice but in a while, you just have a feeling you are some person who can't do anything on her own and that I feel disabled even I'm not. I appreciate asking but one question is enough; don't continue with more at one moment just because you know what happened to me and how it is. Trust me, if there would be something wrong that I could feel I would say it. I definitely don't want to go thru this crazy time at the ICU again if I don't have to. If I feel something is wrong I'll say because if it is I'm going to fight with that jerk in my head until I win that fight! And trust me, I'm going to win!

That is another thing after "surviving" or whatever you would like to call it. You just hear: Are you ok? or Do you feel ok? So often that it becomes one of your not to listen to sentences. While reading the book I think even as I don't have cancer and there is just this stupid brain tumor in my head (I know this small jerk is still there) you feel touched by it and have a feeling you have something in common. Some thoughts, some feelings, something similar goes thru your mind almost every single day while going to work, while working, while coming back from work and I would say it might be even while sleeping. Even if you are not alone, you feel alone because you just sometimes have the feeling none can understand you in a way you need it.
You also don't want to be a "backpack" for someone who needs to carry you all the way around because you feel you might not be worth it and if so you just don't want anyone to be the one. Even if they would like to you just don't want them to worry and maybe later "stayed" longer than you. And that's is my answer why I'm so positive and enthusiastic person. You never know what is going on tomorrow and when my day is here. I would love to know I saw what I wanted to see, I did what I wanted to do and it has to be as much as I can! You will never understand but now you know why I don't want to spend my time at work, doing the things that are "necessary" to do but things that I love to do and that makes me happy!

Nejsilnější zážitek Rumunska aneb osudové setkání

2. dubna 2017 v 14:45 | Blog o mém au pair životě |  Evropa
Myslela jsem si, že nejsilnějším zážitkem v Rumunsku pro mě bude chudoba lidí, rozdílnost, psi na ulici (všude, oni prostě běhají všude, spí na silnicích, chodnících apod. Vím, že ve Vietnamu to bude ještě horší, ale na tohle se nedá zvyknout, protože doma jednoho takového chlupáče máte a je to pro vás člen rodiny, vaše sestra. Pejsek, se kterým chcete strávit celý život) nebo možná ta nádherná příroda, ale nebylo tomu tak. Nejsilnější zážitek jsem měla v Rovensku, české vesnici a nebylo to s místními, ale s někým, koho jsem tam potkala. Ne, nehodlám psát o lásce nebo něčem podobném, ale určitě jsem se s vámi o tento pocit a zážitek musela podělit.

Vstávám, protože mě vzbudí zvuk sprchy. Zřejmě se koupe, říkám si. Počkám, až se vykoupe a zajdu za ním. Sprcha přestane vydávat zvuky a on se odebere k sobě do pokoje, alespoň to jsem si myslela. Slyším nějaké zvuky a čekám. Najednou se otevírají dveře z vedlejšího pokoje a tak se zvedám a jdu za ním. "Dobré ráno", slyším hned po otevření dveří a hned dostanu jedno ranní obejmutí. "Dobré ráno", opětuji a tím můj rozhovor nekončí. "Ty někam jdeš?" Ptám se a myslím, že bych si dokázala odpovědět i sama a považuji najednou mou otázku za úplně zbytečnou a hloupou. "Jdu se projít", říká a podívá se na dveře. "Už se nevrátíš, viď?" Opět pokládám svou otázku za zbytečnou, protože tuším, jaká přijde odpověď, ale i přes to jí pokládám. Podívá se na mě a řekne: "Nevrátím". Odpověď byla jednoznačná, i když jsem doufala v jinou. Podávám mu jednu pytlíkovou polévku, kterou jsme koupili den před tím v obchodě, přidávám 50Lei (300 Kč) a on okamžitě odvětí, že si ode mě peníze vzít nemůže. "To nemůžu, je to hodně peněz!", řekne a dívá se na mě vyčítavě. Při přepočítání místního kurzu s výsledkem 300 Kč, které jsem se rozhodla dát někomu, kdo je rozhodně potřebuje víc než v tuto chvíli já, řeknu:"Není to tolik peněz, ne pro mě. Pro tebe v tuhle chvíli ale je. Vezmi si je a slib mi, že si koupíš něco dobrého k jídlu nebo se ubytuješ přes noc někde u někoho doma, jelikož má sněžit". Dostanu další obejmutí, podívá se na mě a řekne něco, co ve mě zůstane už do konce mého života. Tohle jsou jednoduše momenty, na které nikdy nikdo z nás nezapomene a budeme si je pamatovat. Objal mě a řekl: "Moc děkuji, za všechno, vám všem. Zůstaneš se mnou v mém srdci na mé cestě, ať už půjdu kamkoliv. Vždycky si na tebe vzpomenu a nikdy na tebe nezapomenu. Ať už půjdeš kamkoliv, tak to tam budeš milovat a to místo bude milovat tebe, protože máš obrovské srdce a jsi úžasný člověk. Přeji ti, abys byla šťastná kamkoliv půjdeš, zasloužíš si to". Já najednou neměla slova, jen slzy v očích. Objal mě ještě jednou, otevřel dveře a odešel.

Zpátky na začátek! Ne, nemám ani jednu jeho fotografii, je to člověk, který zůstane v mé mysli a nezapomenu na setkání s ním a nikdy nezapomenu na to, jak jsme ho potkali.

Večer jsme v Rovensku, na pozvání pana Veverky, šli do kostela, podívat se na českou mši v české vesnici, uprostřed Rumunska. Mše byla zajímavá, kostel pestrobarevný, až to bylo zvláštní. Za námi se posadil mladý kluk, nevypadal zrovna, že sem zapadá nebo snad dokonce patří. Po mši se na nás podíval a anglicky se zeptal, zda nevíme o nějakém ubytování. Zvláštní, slyšet angličtinu uprostřed české vesnice a v Rumunsku, kde zrovna dvakrát angličtina slyšet nebyla. Odpovídáme, že u jednoho pána bydlíme a ptáme se, kde má zbytek věcí, když hledá ubytování. On na to odvětí, že žádné nemá. Házíme po sobě nechápavé pohledy, jdeme ven a vyptáváme se. Jde z Holanska, pěšky. Nemá u sebe nic jiného než oblečení, které má na sobě, ze začátku měl nějaké drobné, ale teď už ani ty drobné nemá. Měl kdysi deku, kterou však dal někomu, kdo jí potřeboval víc než on a chodí pěšky po světě. Kdyby to někoho zajímalo, tak nemá ani ID, což se mu zatím jednou nevyplatilo. V Srbsku, kam přešel, to je mimo EU ho policisté zadrželi a on musel strávit noc v cele a druhý den zažádat o doklady v hlavním městě. Doklady mu nechtěli dát a tak mu raději oznámili, že musí do 10 dní opustit zemi. Ani to ho ale nijak nevyvedlo z míry a tak se vydal za hranice do nejbližší země, kterou bylo Rumunsko a tak je teď tady. Na otázku, kde noc předtím spal odvětil, že v lese. V lese? Vždyť byla docela zima? Ale to nebyl rozhodně žádný problém, protože řekl, že našel salaš, kde se přes noc uvelebil a bylo mu vlastně teplo, protože v senu rozhodně teplo je.

Zeptali jsme se pana Veverky a on okamžite souhlasil. Nechal ho spát s námi na chalupě. Nechtěl ho však nechat spát s námi v pokoji, bál se lehce, že by to mohl být "vrah", blázen nebo kdokoliv mezi tím a tak mu zatopil ve vedlejší místnosti, kde přespal. Přišli jsme na chatu, mezitím jsme se zastavili v místní večerce a zároveň hospodě, koupila jsem mu nějakou sáčkovou polévku a on si jí večer udělal, měl hlad. Pan Veverka přišel a přinesl domácí slivovici, dvakrát pálenou a z dubovéhu sudu, měla říz! Nás nový "kamarád" řekl, že nepije, ale nechtěl urazit, takže si s námi jednoho panáka dal. Od té chvíle začalo už jen povídání a povídání. Sedl si na zem, sedla jsem si s kěmu a poslouchala jeho životní příběh. Nejvíc mě překvapilo jeho jméno: David Král. Nikdo neví, zda se to takto psalo či ne, ale rozhodně se to takhle vyslovovalo. Česky malinko rozuměl, protože v Čechách strávil rok a půl na farmě jako dobrovolník, první na Šumavě a poté v Krkonoších. Sice rozuměl, ale mluvit neuměl. Anglicky mluvil však perfektně, takže jsme si mohli popovídat a mohla jsem trošku "vyzvídat". Přeci jen byl jeho životní příběh vážně zajímavý a i on se zajímal o ten můj. Seděli jsme takhle vedle sebe několik hodin, mezitím uznal, že by si přeci jen po těch pár dnech už mohl umýt nohy a skočil si je osprchovat do sprchy. Na zbytku mé cestovatelské skupiny byla malinko vidět nervozita. Ne úplně z něho, ale spíš z toho, jak působil, co prožil, proč proboha cestuje bez ničeho, jak a dalších tisíc otázek, avšak já z něho cítila normálního fajn člověka, který se jen rozhodl dělat, co ho dělá šťastným a lehce jsem mu záviděla, protože už jsem se sama nemohla dočkat toho, až budu ve Vietnamu učit děti a dělat, co mě baví, mluvit anglicky a cestovat, poznávat lidi a mnohem víc.

Vyprávěl mi všechny možné příběhy od toho, jak začal před pěti lety svou první cestu a ve Skotsku šel na Bridge to nowhere, kde potkal Iránského prince a princeznu. Šli spolu a vyprávěli si různé příběhy ze života a on byl šťastný. O tom, jak volá mamince domů jednou za čas, pokud má tu možnost a že to však není potřeba, protože ona ví, že je v pořádku a že on na ní myslí a jeho myšlenky se k ní dostanou. O tom, jak šel po kolenech ponořený ve sněhu a nohy ho v jednu chvíli studily na tolik, že sundal boty a šel raději bez nich. O tom, jak rád chodí ráno v rose. O tom, jak už vlastně byl ve všech možných zařízení, včetně momentálně věznice, kam ho na noc zavřeli, protože neměl ID. O tom, jak potkává úžasné lidi na svých cestách a žije teď a tady.

Ten člověk byl jako přízrak, který se zjevil v ten správný čas. Jsem ráda, že jsme ho mohli ubytovat, nelituji mých darovaných 50Lei ani toho, že jsem s ním strávila celou noc povídáním. Jsem ráda, že u toho mohli být ostatní, kteří se mnou cestovali, protože třeba trošku změnili pohled na svět. On totiž dělá něco, co se ne každému musí líbit, ale ve výsledku je šťastný a dělá, co ho baví a dělá šťastným. Většina z nás totiž ani nezná pravé štěstí v životě a žene se za úspěchem, ať už pracovním nebo jiným a dělá šťastné hlavně lidi okolo. Většina z nás očekává názor ostatních a pokud se jim nelíbi, co děláme, tak se to okamžitě pokoušíme měnit, ale to není to, jak bychom měli žít. Málokdo z nás si jde za svým snem, málokdo může říci, že není materialista a nedokážeme kolikrát bez mobilu nebo cokoliv jiného přežit ani jeden den. Je to bohužel plus i mínus dnešní doby, ale on rozhodně neměl potřebu ani jednoho z toho a přes to všechno byl a je šťastný!

Davide, přeji Ti, ať se Ti na Tvé cestě dostane jen toho krásného, ať jsi šťastný a potkáš jen krásné lidi a poznáš nádherná místa!