Hvězdy nám nepřály nebo nepřejí?

9. dubna 2017 v 21:36 | Blog o mém au pair životě |  Ostatní články
Poslední dny jsem psala hlavně anglické články. Můj poslední český byl o setkání s Davidem Králem v Rumunsku a jaký zážitek to pro mě byl.

Dnes jsem ale chtěla napsat něco malinko jiného. K narozeninám jsem od kamarádky dostala knížku. Zcela upřímně? Já nečtu a když říkám, že nečtu, tak to znamená, že jsem přečetla pouze všechny knihy Harryho Pottera, potom v Irsku dvě knihy a od té doby jsem žádnou neotevřela. Respektive otevřela, ale do žádné jsem se nedokázala žádným způsobem začíst. Věřím tomu, že všechny knihy, které doma mám jsou určitě skvělé, ale jednoduše jsem se nedokázala začíst. Knihy čtu většinou v angličtině a to hlavně z důvodu, protože ten jazyk jednoduše miluju!

Já však dostala k narozeninám knihu a trošku se zalekla, že se ode mě vlastně zřejmě čeká, že jí otevřu, začnu číst a možná i dokonce, že ji dočtu, nebo ne? Na knihu jsem slyšela samé skvělé recenze a tak jsem ji jeden den při cestě do práce v metru otevřela. Okamžitě si mě chytila. Proč? Tím, že jsem se možná viděla v hlavní hrdince. Ne kvůli tomu, že měla rakovinu, já přeci žádnou nemám. Ale zřejmě kvůli tomu, čím musela procházet a jak se snažila být silná. V půlce knihy jsem musela jednoduše napsat článek. Napsala jsem ho v angličtině, šla mi na mysl jako první a možná i proto, aby si ho nepřečetli všichni a neklepali si na čelo nebo nebyli smutní. Jednoduše mě kniha dojala a já to musela vypsat.

Dnes jsem skoro u konce. Zbývá mi do konce knihy pár stránek a já jí odložila. Nechci jí totiž vlastně dočíst, mrzí mě, že končí a já bych si moc přála, aby si tuto knihu přečetli všichni. Aby konečně lidé zjistili, jak je život nefér, jak tu nikdo z nás není na věky a také proto, že ta kniha je nádherně napsaná, to určitě i v češtině.

Mrzí mě, že někteří z nás, lidí, si neuvědomují, kolik málo času na tomto světě vlastně jsme. Mrzí mě, že občas hledíme jenom do sebe a neohlížíme se na ostatní. Ve chvíli, kdy jsem to nejvíce potřebovala, tak jsem okamžitě zjistila, kdo je mojí oporou, kteří přátelé jsou ti praví a že moje rodina je to, co mi nikdo nevezme a že o ně nechci nikdy přijít. Také velmi rychle zjistíte, že život není nekonečný a že bychom si měli užívat každého dne, dokud tu na té planetě Zemi jsme. Může se jednoduše stát, že zítra už tu nebudeme. Což mě však přivádí na myšlenku, kde budeme potom? Nikde, protože kdyby tomu tak bylo a my bychom mohli být v nebi, co je vlastně nebe? Co si pod tím mám představit? Místo, kde všichni létáme na cukrových mráčcích a zpíváme, popíjíme a jíme? Je to snad místo, kde jsme všichni šťastní? Proč se říká, že se tam jednou všichni potkáme? Lidé si touto metaforou jen uklidňují mysl. Pokud by tomu tak bylo, proč bychom se té paní, kterou nazýváme smrt a která si pro nás jednou také přijde, tak báli?

Hlavní hrdinka knihy vypráví o tom, jak je těžké žít svůj život, který svým způsobem nenávidí, kvůli nemoci, kterou má, ale zároveň je na tom vlastně dobře oproti jiným, jinému. Málokdo si uvědomuje, jak jsme na tom dobře do té doby, dokud nezjistíme, že může být hůř. Ve chvíli, kdy jsem se znovu učila chodit, jíst a pít, ve chvíli, kdy mi vážně nebylo do smíchu jsem se snažila ze všech sil překonat sama sebe a překonat tu chvíli a věděla jsem, že bude líp. Nehodlám tu však přemítat dny, které jsem v nemocnici zažila a které si do konce života, který bude rozhodně ještě dlouhý, budu pamatovat. Nikdy nezapomenu na den, kdy mi sestřička za to, že jsem se konečně postavila na chodítko a obešla chodbu, dovolila sednout na půjčený vozík a rodiče mě mohli vyvést na procházku před nemocnici, nikdy nezapomenu na den, kdy jsem nepochopitelně po operaci místo čehokoliv jiného chtěla k jídlu párek. Já, ta které miluje zeleninu, jí cokoliv raději než párek, si po probuzení po operaci dožadovala nožičku párku, protože mi to mozek jednoduše "hlásil". Mozek je zláštní orgán, který s naším tělem dokáže dělat kouzla.

Já na tom nejsem zdaleka ani tak špatně jako tisíce jiných, kteří nemohou z nemocničního lůžka, jako desítky těch, kteří z něho s největší pravděpodobností už ani nebudou moci odejít, ale jedno mě ohromně mrzí. Mrzí mě ten fakt, že většina lidí si neuvědomuje pomíjivost našich životů. Je jednoduché se na někoho zlobit. Moje otázka však zní: Zlobili byste se na toho někoho ve chvíli, kdybyste věděli, že dotyčného už nikdy neuvidíte? Je jednoduché si říci, že není potřeba vidět to a jet tamhle, protože na to máte spoustu času. Řekli byste to však i ve chvíli, když byste věděli, že už na cestu kolem světa nebudete mít čas? Spěchali byste každý den do práce a pracovali do noci? Většina lidí se dnes honí za úspěchem, kariérou a penězi a já si říkám, proč? Lidé se mě ptají, proč chci cestovat? Co, že jsem se zbláznila a jedu do Vietnamu? Co je tak zvláštního na tom si užívat života? Vzpomínky nám totiž zůstanou. Peníze jsou jen peníze, ale vzpomínky mi nikdo nevezme ani ve chvíli, kdyby se náhodou něco zhoršilo. Nezhorší, ale každému z nás jednou uplyne čas a odsype se poslední písek z našich přesýpacích hodin a v tu chvíli chci mít já tu jistotu, že vše, co jsem chtěla vidět, vše, čeho jsem chtěla dosáhnout, všichni, které jsem mohla potkat a všichni, které okolo sebe mám jsou těmi, které já chci mít.

A já se tedy ptám, proč se na chvíli nezastavíte, proč neuděláte něco pro sebe, proč místo sezení v práci do půlnoci neobejmete svoji rodinu, proč nejdete do parku a nesednete si do trávy, kdy vám rosa namočí kalhoty a proč si nedáte ten kousek dortu, na který celé dny civíte přes sklo u té nové cukrárny. Proč? Protože nikdy nevíte, co bude zítra a život není nekonečný, i když se tak občas jeví. Ale hlavně proto, abyste žili okamžikem a v tento moment byli šťastní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama