Nejsilnější zážitek Rumunska aneb osudové setkání

2. dubna 2017 v 14:45 | Blog o mém au pair životě |  Evropa
Myslela jsem si, že nejsilnějším zážitkem v Rumunsku pro mě bude chudoba lidí, rozdílnost, psi na ulici (všude, oni prostě běhají všude, spí na silnicích, chodnících apod. Vím, že ve Vietnamu to bude ještě horší, ale na tohle se nedá zvyknout, protože doma jednoho takového chlupáče máte a je to pro vás člen rodiny, vaše sestra. Pejsek, se kterým chcete strávit celý život) nebo možná ta nádherná příroda, ale nebylo tomu tak. Nejsilnější zážitek jsem měla v Rovensku, české vesnici a nebylo to s místními, ale s někým, koho jsem tam potkala. Ne, nehodlám psát o lásce nebo něčem podobném, ale určitě jsem se s vámi o tento pocit a zážitek musela podělit.

Vstávám, protože mě vzbudí zvuk sprchy. Zřejmě se koupe, říkám si. Počkám, až se vykoupe a zajdu za ním. Sprcha přestane vydávat zvuky a on se odebere k sobě do pokoje, alespoň to jsem si myslela. Slyším nějaké zvuky a čekám. Najednou se otevírají dveře z vedlejšího pokoje a tak se zvedám a jdu za ním. "Dobré ráno", slyším hned po otevření dveří a hned dostanu jedno ranní obejmutí. "Dobré ráno", opětuji a tím můj rozhovor nekončí. "Ty někam jdeš?" Ptám se a myslím, že bych si dokázala odpovědět i sama a považuji najednou mou otázku za úplně zbytečnou a hloupou. "Jdu se projít", říká a podívá se na dveře. "Už se nevrátíš, viď?" Opět pokládám svou otázku za zbytečnou, protože tuším, jaká přijde odpověď, ale i přes to jí pokládám. Podívá se na mě a řekne: "Nevrátím". Odpověď byla jednoznačná, i když jsem doufala v jinou. Podávám mu jednu pytlíkovou polévku, kterou jsme koupili den před tím v obchodě, přidávám 50Lei (300 Kč) a on okamžitě odvětí, že si ode mě peníze vzít nemůže. "To nemůžu, je to hodně peněz!", řekne a dívá se na mě vyčítavě. Při přepočítání místního kurzu s výsledkem 300 Kč, které jsem se rozhodla dát někomu, kdo je rozhodně potřebuje víc než v tuto chvíli já, řeknu:"Není to tolik peněz, ne pro mě. Pro tebe v tuhle chvíli ale je. Vezmi si je a slib mi, že si koupíš něco dobrého k jídlu nebo se ubytuješ přes noc někde u někoho doma, jelikož má sněžit". Dostanu další obejmutí, podívá se na mě a řekne něco, co ve mě zůstane už do konce mého života. Tohle jsou jednoduše momenty, na které nikdy nikdo z nás nezapomene a budeme si je pamatovat. Objal mě a řekl: "Moc děkuji, za všechno, vám všem. Zůstaneš se mnou v mém srdci na mé cestě, ať už půjdu kamkoliv. Vždycky si na tebe vzpomenu a nikdy na tebe nezapomenu. Ať už půjdeš kamkoliv, tak to tam budeš milovat a to místo bude milovat tebe, protože máš obrovské srdce a jsi úžasný člověk. Přeji ti, abys byla šťastná kamkoliv půjdeš, zasloužíš si to". Já najednou neměla slova, jen slzy v očích. Objal mě ještě jednou, otevřel dveře a odešel.

Zpátky na začátek! Ne, nemám ani jednu jeho fotografii, je to člověk, který zůstane v mé mysli a nezapomenu na setkání s ním a nikdy nezapomenu na to, jak jsme ho potkali.

Večer jsme v Rovensku, na pozvání pana Veverky, šli do kostela, podívat se na českou mši v české vesnici, uprostřed Rumunska. Mše byla zajímavá, kostel pestrobarevný, až to bylo zvláštní. Za námi se posadil mladý kluk, nevypadal zrovna, že sem zapadá nebo snad dokonce patří. Po mši se na nás podíval a anglicky se zeptal, zda nevíme o nějakém ubytování. Zvláštní, slyšet angličtinu uprostřed české vesnice a v Rumunsku, kde zrovna dvakrát angličtina slyšet nebyla. Odpovídáme, že u jednoho pána bydlíme a ptáme se, kde má zbytek věcí, když hledá ubytování. On na to odvětí, že žádné nemá. Házíme po sobě nechápavé pohledy, jdeme ven a vyptáváme se. Jde z Holanska, pěšky. Nemá u sebe nic jiného než oblečení, které má na sobě, ze začátku měl nějaké drobné, ale teď už ani ty drobné nemá. Měl kdysi deku, kterou však dal někomu, kdo jí potřeboval víc než on a chodí pěšky po světě. Kdyby to někoho zajímalo, tak nemá ani ID, což se mu zatím jednou nevyplatilo. V Srbsku, kam přešel, to je mimo EU ho policisté zadrželi a on musel strávit noc v cele a druhý den zažádat o doklady v hlavním městě. Doklady mu nechtěli dát a tak mu raději oznámili, že musí do 10 dní opustit zemi. Ani to ho ale nijak nevyvedlo z míry a tak se vydal za hranice do nejbližší země, kterou bylo Rumunsko a tak je teď tady. Na otázku, kde noc předtím spal odvětil, že v lese. V lese? Vždyť byla docela zima? Ale to nebyl rozhodně žádný problém, protože řekl, že našel salaš, kde se přes noc uvelebil a bylo mu vlastně teplo, protože v senu rozhodně teplo je.

Zeptali jsme se pana Veverky a on okamžite souhlasil. Nechal ho spát s námi na chalupě. Nechtěl ho však nechat spát s námi v pokoji, bál se lehce, že by to mohl být "vrah", blázen nebo kdokoliv mezi tím a tak mu zatopil ve vedlejší místnosti, kde přespal. Přišli jsme na chatu, mezitím jsme se zastavili v místní večerce a zároveň hospodě, koupila jsem mu nějakou sáčkovou polévku a on si jí večer udělal, měl hlad. Pan Veverka přišel a přinesl domácí slivovici, dvakrát pálenou a z dubovéhu sudu, měla říz! Nás nový "kamarád" řekl, že nepije, ale nechtěl urazit, takže si s námi jednoho panáka dal. Od té chvíle začalo už jen povídání a povídání. Sedl si na zem, sedla jsem si s kěmu a poslouchala jeho životní příběh. Nejvíc mě překvapilo jeho jméno: David Král. Nikdo neví, zda se to takto psalo či ne, ale rozhodně se to takhle vyslovovalo. Česky malinko rozuměl, protože v Čechách strávil rok a půl na farmě jako dobrovolník, první na Šumavě a poté v Krkonoších. Sice rozuměl, ale mluvit neuměl. Anglicky mluvil však perfektně, takže jsme si mohli popovídat a mohla jsem trošku "vyzvídat". Přeci jen byl jeho životní příběh vážně zajímavý a i on se zajímal o ten můj. Seděli jsme takhle vedle sebe několik hodin, mezitím uznal, že by si přeci jen po těch pár dnech už mohl umýt nohy a skočil si je osprchovat do sprchy. Na zbytku mé cestovatelské skupiny byla malinko vidět nervozita. Ne úplně z něho, ale spíš z toho, jak působil, co prožil, proč proboha cestuje bez ničeho, jak a dalších tisíc otázek, avšak já z něho cítila normálního fajn člověka, který se jen rozhodl dělat, co ho dělá šťastným a lehce jsem mu záviděla, protože už jsem se sama nemohla dočkat toho, až budu ve Vietnamu učit děti a dělat, co mě baví, mluvit anglicky a cestovat, poznávat lidi a mnohem víc.

Vyprávěl mi všechny možné příběhy od toho, jak začal před pěti lety svou první cestu a ve Skotsku šel na Bridge to nowhere, kde potkal Iránského prince a princeznu. Šli spolu a vyprávěli si různé příběhy ze života a on byl šťastný. O tom, jak volá mamince domů jednou za čas, pokud má tu možnost a že to však není potřeba, protože ona ví, že je v pořádku a že on na ní myslí a jeho myšlenky se k ní dostanou. O tom, jak šel po kolenech ponořený ve sněhu a nohy ho v jednu chvíli studily na tolik, že sundal boty a šel raději bez nich. O tom, jak rád chodí ráno v rose. O tom, jak už vlastně byl ve všech možných zařízení, včetně momentálně věznice, kam ho na noc zavřeli, protože neměl ID. O tom, jak potkává úžasné lidi na svých cestách a žije teď a tady.

Ten člověk byl jako přízrak, který se zjevil v ten správný čas. Jsem ráda, že jsme ho mohli ubytovat, nelituji mých darovaných 50Lei ani toho, že jsem s ním strávila celou noc povídáním. Jsem ráda, že u toho mohli být ostatní, kteří se mnou cestovali, protože třeba trošku změnili pohled na svět. On totiž dělá něco, co se ne každému musí líbit, ale ve výsledku je šťastný a dělá, co ho baví a dělá šťastným. Většina z nás totiž ani nezná pravé štěstí v životě a žene se za úspěchem, ať už pracovním nebo jiným a dělá šťastné hlavně lidi okolo. Většina z nás očekává názor ostatních a pokud se jim nelíbi, co děláme, tak se to okamžitě pokoušíme měnit, ale to není to, jak bychom měli žít. Málokdo z nás si jde za svým snem, málokdo může říci, že není materialista a nedokážeme kolikrát bez mobilu nebo cokoliv jiného přežit ani jeden den. Je to bohužel plus i mínus dnešní doby, ale on rozhodně neměl potřebu ani jednoho z toho a přes to všechno byl a je šťastný!

Davide, přeji Ti, ať se Ti na Tvé cestě dostane jen toho krásného, ať jsi šťastný a potkáš jen krásné lidi a poznáš nádherná místa!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pavla Perlíková Pavla Perlíková | 2. dubna 2017 v 18:55 | Reagovat

Krásně napsané,krásný zážitek....Markét,přeji jen samé krásné zážitky a hodně štěstí na cestách :-)...Jen ať dělám co dělám,ne a ne tam dát 5 hvězdiček ;-)

2 Markéta Markéta | 2. dubna 2017 v 20:48 | Reagovat

Ani netuším, že se tu dají dávat nějaké hvězdičky :-D Děkuju Pavlí za přání a za to, že sis udělala čas a přečetla si článek. Z Vietnamu jich bude určitě víc ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama