První den v USA

28. května 2017 v 13:04 | MarketaHudy |  California
Zpět v ČR po výletu v Kalifornii a musím se bez mučení přiznat, že se mi zpátky vůbec, ale vůbec nechtělo!
Tentokrát jsem se rozhodla, že místo toho, abych psala o celém výletu a každém dni zvlášť jako v deníku, napíšu jen ty největší zážitky, perličky, setkání s těmi nejdůležitějšími a jen to nejkrásnější, co se mi stalo. Vzhledem k tomu, že se mi v USA nestalo snad nic špatného, bude velmi těžké vybrat ty nejlepší okamžiky, protože všechny byly jednoduše úžasné a přesně proto se mi také nechtělo domů. V letadle i slzička ukápla.
Teď už ale zpět k mému pobytu v Kalifornii, o kterém budu momentálně psát na svém novém Macbooku. Ano, udělala jsem si radost a přivezla si z USA nový kousek. Je nádherný! Zlatý, lehounký a jednoduše skvěle skladný, do Vietnamu na psaní článků i těch na blog bude jako dělaný a už se na to nemohu dočkat!

Výlet v Kalifornii začal naprosto skvěle. Letěla jsem z Prahy s přestupem v Dusseldorfu, kde jsem měla 6 hodin na letišti (trošku nuda, ale vydržet se to dá) a poté přímým letem až do San Francisca. Plán jsem měla a to takový, že 5.5. přiletím do San Francisca, půjčím auto a 17.5. auto vrátím na stejném místě. Plán mezitím? Neznámý, tedy alespoň ne přesně stanovený. Rozhodla jsem se nechat vše náhodě a to vzhledem k tomu, že jsem nechtěla být na každém místě jen chvíli a chtěla jsem si svůj pobyt v USA maximálně užít, což se naprosto povedlo. Jeden další plán však byl, a to můj pobyt ve městě San Francisco, který jsem si nechala na poslední čtyři dny, respektive tři noci. Plán byl tedy opravdu jednoduchý, užít si výlet a včas vrátit auto, abych si mohla užít poslední čtyři dny v tom krásném městě. Už na začátku jsem věděla, že plány se vždycky bortí a nevychází a jednoduše se rády komplikují a ono tomu tak opravdu dost často bylo, takže jsem ráda, že jsem opět poslechla svůj instinkt a neplánovala.
Přílet do San Francisca sice proběhl v pořádku až na přílet o chviličku déle, ale s tím se musí počítat, pokud to není půl den. Za prvé musím pochválit služby aerolinek, se kterými jsem letěla. Podařilo se mi koupit letenku v nějaké akci a s AirBerlin jsem letěla poprvé. Po několika minutách jsem však zjistila, jak je personál AirBerlin skvělý a služby super. Na jídlo nemám jedinou výtku. Vzhledem k tomu, že můj let trval 10,5 hodiny, tak jsme dostali dvě jídla. První večeři a poté snídani. K večeři jsme si mohli vybrat mezi kuřetem a těstovinami. Někde jsem kdysi četla, že kuře není většinou dobrá volba, tak jsem šla do těstovin a vážně jsem toho nelitovala. Večeře byla chutná, nic převařeného ani nedochuceného. Dokonce obsahovala mimo těstoviny i housku s krémovým sýrem a salát. Personál okamžitě přinesl nápoje a v jejich výběru nechybělo ani víno, bílé, červené či růžové, vše samozřejmě v ceně. Po večeři byl zřejmě čas spánku, tak jsme každý dostal malou taštičku se škarboškou na spaní, špunty do uší, kartáčkem a pastou a mohli jsme "ulehnout". Já pustila na obrazovce (byl tam opravdu skvělý výběr filmů i seriálů) film Moonlight, který mohu rozhodně doporučit. I přes to, že se mi opravdu chtělo spát, jsem ho dokoukala až do konce. Po filmu jsem pustila na obrazovku ještě seriál, u kterého jsem už vytuhla. Vzbudila jsem se asi hodinu před přistáním, kdy nám byla servírována snídaně/oběd/svačina, těžko říct :) Byly to kuřecí nugetky se salátem a spoustu dalšího, po nich následoval opět výběr z nápojů, alkoholických i nealkoholických, kávy či čaje.
Přeskočím přistání, kdy jsem si říkala, že přistáváme na vodě před San Franciscem, místo na letišti, jelikož letiště se nachází přímo u vody. Tentokrát jsem neseděla u okýnka, takže jsem neměla takový výhled a netušila jsem, že i tak je pod námi přistávací dráha. Zajímavé je, že v tu chvíli mě nenapadlo, co budu dělat až přistaneme na vodě, ale spíš mě napadlo, že to jsem ještě neměla tu čest podniknout, takže to bude nový zážitek :D
Při příletu chvíi trvalo, než jsme mohli samozřejmě vystoupit z letadla a po výstupu nás autobus odvezl na letiště. Vyzvedla jsem si krosnu, kterou jsem nakonec nevezla jako příruční zavazadlo. Vyspalá do růžova, i když stále unavená jsem se přesunula pro auto. Auto jsem se rozhodla objednat od společnosti Budget. Četla jsem na internetu recenze a i když bylo půjčovné o pár stovek dražší, tak jsem četla ne zrovna dobré recenze na ostatní společnosti, které nabízely pronájem právě o těch pár stovek levnější. Přišla jsem na řadu a milý mexikánec si ode mě vyžádal pas a mezinárodní řidičský průkaz. Vše jsem mu předala a se slovy, že už bohužel nemá Ford Focus, který jsem si přála, mi nabídl "lepší" auto. S radostí jsem odmítla auto z lepší a větší kategorie se slovy, že budu jezdit sama, takže potřebuji něco hlavně ekonomického a úsporného. Předal mi tedy papíry a číslo na parkovišti, kde já měla najít své budoucí auto na 12 dní. Se slovy, že je to pro mě nic neříkající Nissan Juke (měla jsem sice matnou představu, jak by to auto mohlo vypadat, ale zcela přesně jsem to nevěděla) a rozloučil se se mnou. Služby Budget můžu rozhodně pochválit. Obsluha byla neskutečně milá a ochotná. Domluva byla také výborná, takže pokud někdy příště budu v USA půjčovat auto, tak rozhodně půjčovnu Budget budu brát v potaz a vám jí můžu jedině doporučit.
Od té doby už však nešlo podle onoho neplánovaného plánu vůbec nic! První noc jsem měla domluvenou v Santa Rose, což by mělo být maximálně hodinu a půl od San Francisca, ale MĚLO…

Přišla jsem na parkoviště a hledám auto, už to byl úkol sám o sobě. Parkoviště bylo samozřejmě velké a sdílely ho spolu dvě společnosti, takže já hledala parkovací místo číslo X26. Auto jsem našla! Na místě stál krásný červený Nissan Juke. Ne jen tak obyčejné osobní auto. Nejen, že byl krásný, rok 2017 výroba, ale nabylo to obyčejné nízké auto a to mě udělalo vážně radost. Pán tvrdil, že jsou klíčky v autě, takže jsem otevřela první kufr, abych si mohla uklidit věci, vyndala z batohu stojan na navigaci a konečně otevřela přední dveře u řidiče. Paráda, klíčky jsem našla, tedy klíčky? Když si představím slovo klíčky, tak si pod tím představím klíček, ale tam byl spíš asi cosi jako virtuální klíček, ale tak to nevydím poprvé, nicméně řídím poprvé. Začala jsem zjišťovat, jak auto vůbec tedy nastartuji. Prohlédla jsem klíček, na něm nic, volant, tam taky nic, řadící páku, tam s velkým překvapením také nic. Pod volantem, na volantu, hledám a stále nic nenacházím. Ještě, že já jsem taková "držka", že se nebojím s nikým poradit a odchytit si někoho okolo. Najednou si totiž všimnu, že naproti mě sedá nějaký pán do auta, odhaduji, že si také půjčuje, takový menší vzhledem Ind. Běžím k němu a ťukám na okénko, usměju se a okamžitě spustím, že mám problém a neumím jednoduše nastartovat auto. Pán jde se mnou k autu a neskutečně mile mi ukazuje tlačítko schované přesně pod volantem, kde jsem ho při sezení na sedačce prostě nemohla vidět. Popřeje mi krásnou cestu a loučí se semnou. První trable za mnou, teď už to bude jen lepší, omyl!
Sedám do auta, zařadím na D jako drive a odjíždím z parkoviště dle navigace. Auto neskutečně křičí a já si říkám, tak už se konečně přeřaď. Za mnou je krásný západ slunce a vzhledem k tomu, že se brzy začně stmívat, tak neřeším to, že auto jede asi na 4 tis otáček a stále nepřeřazuje. Snažím se udržovat v rozmezí, aby se nepřehřálo a hodlám řešit problém po cestě na silnici, neúspěšně..Přes to všechno ujedu dost velkou vzdálenost a silnice mě okamžitě hodí na dálnici, moje smůla. Po dálnici si to pádím 20 mil za hodinu a auta na mě troubí. Nodpustím si pár poznámek typu: "Ty vole, vždyť vím, že jedu pomalu, nejsem debil!" a snažím se sjet na prvním sjezdu, který ale bohužel není v dohlednu. Sjedu tedy na krajnici, hodím blikačky a začnu řešit na místě. Nad volantem mi svítí M, z čehož odvozuji, že auto je v Manuál režimu, ale moje řadíčí páka je na D, co s tím? Zkusím přeřadit znovu a znovu a stále ono M, to snad neni možný! Blíží se 7:30, kdy jsem už měla být dávno někde u cíle a to jsem přitom ještě nevyjela ani ze San Francisca. Ok, zvedám telefon a zkouším volat na linku Budgetu, kterou dostávám v papírech, můj telefon stagnuje, nechce volat na Americké volačky, proč? Proboha, proč já, říkám si a zkouším situaci znovu řešit sama, nenacházím však řešení a tak prostě sedám do auta a rychlostí 20 mil za hodinu sjíždím po troubení od ostatních aut prvním sjezdem z dálnice do prvního neigborhoodu, kde vidím, že auta místních jsou drahá, včetně jednoho Porshe, které stojí přede mnou. Usuzuji tak, že mi v místě nehrozí okradení, natož vražda za moje auto a klepu na první dveře, které najdu. Už je samozřejmě tma.

Otevře mi paní, asi mamka od dětí. Nahodím opět americký úsměv a s dost vyčerpaným pohledem ze sebe vychrlím pár vět o tom, jak mám auto z půjčovny a zřejmě dělám něco špatně, protože mi na displeji svítí Manuál místo automatu a já ho nedokáži najít, abych ho vůbec přeřadila na další stupeň. Paní se na mě podívá a říká, že se mi na to zkusí podívat. Jdeme tedy k mému autu a ukazuji, kde je problém. Sice říká, že nezná moje auto, ale že je asi problém v tomhle. Ukáže mi, že volba D jako Drive je na řadící páce dvakrát a jednou je to Manuál a jednou Automat, jsem debil, to mě taky mohlo napadnout! No, chybama se člověk učí..
Vřele poděkuji, daruji jí jednu českou čokoládu, kterou vezu z Čech a vyrážím směr Santa Rosa, konečně! Po cestě se snažím dovolat své hostitelce z Coachsurfingu, avšak můj telefon stále stávkuje a já se nedokáži dovolat. Posílám tedy alespoň sms a řídím se San Franciscem. Ztrácím se poprvé, navigace sice nastavená a naviguje správně, avšak San Francisco je plné jednosměrek a proto, když se zařadím do špatného pruhu na odbočení či mám pocit, že jsem v tom správném a odbočím, musím poté objet autem celý blok, abych se dostala na stejnou silnici. Ještě, že mají Amíci povoleno se na většině křižovatek otáčet. Ztrácím se v San Franciscu asi tak dvacetkrát a už mám pocit, že nejen kvůli tomu, že mě hostitelka nemůže kontaktovat, ale také vzhledem k mé únavě dnes do cíle prostě nedojedu. Říkala jsem si párkrát, že to opravdu vzdám a po cestě si někde hodím šlofíka nebo jednoduše zakotvím v nějakém motelu.

Konečně spolu voláme! Telefon se zřejmě vzpamatoval a s Michelle si volám. Ptá se, kde se asi nacházím, když prohlásím jméno ulice, tak netuší, ale po tom, co řeknu, že jsem ještě nepřejela přes Golden Gate je jasné, že jsem stále ve "městě". Navigace hlásí dojezd 1 hodinu a ona mi oznamuje, že na mě čeká, ať jsem hlavně v pořádku a jedu na sever. Na sever? Na tohle já si nikdy jednoduše nezvyknu. Já chápu, že všechno je na sever, na jih, na západ nebo na východ, ale já jsem zvyklá jezdit po silniči číslo XY místo na sever. Pousměji se, vzhledem k tomu, že je jasné, že je Santa Rosa na severu, abych tam jela a pokračuji dál. Po chvíli začíná doprava houstnout a silnice se ze 4 pruhů mění na pouhé 2. Projíždím přes Golden Gate, je krásný i v noci a i když si to tolik kvůli únavě neužívám, tak jsem ráda, že si můžu přes něho dát cestu alespoň za noci.
Navigate už hlásí pouhých 30 minut a já jsem skoro tam. Dálnice se opět mění a ze 2 pruhů jsou ty tam 4 a poté i 6, jede se jako po másle, jen kdybych nebyla tak unavená. Pouštím na sebe klimatizaci, abych neusnula a iPod pustím na plné koule, ještě že mám s sebou vytvořený playlist a snažím se zpívat, rapovat, co to jde, abych se udržela vzhůru. Zastavit na kafe nepřichází v úvahu, už tak jedu pozdě a navíc pokud zastavím, tak usnu. Řítím se tedy směr Santa Rosa a píši své hostitelce, že už jsem skoro tam. Volá mi, aby mi řekla, kde můžu zaparkovat a že na mě čeká. Jsem šťastná, že mě stále očekává a nevykašlala se na mě, i když místo v 8 dorazí na půl 11.

Přijíždím a slavnostně volám, že jsem na místě! Michelle vychází z domu a vítá mě. Skvělá mladá holka, dlouhé vlasy s melíry a nádherným úsměvem. Vzhledem k tomu, že oči jsou dveřmi do duše, tak oči téhle slečny jsou jako portál. Moc už toho večer nestihneme, pouze mi řekne, že je vážně ráda, že jsem dorazila v pořádku, ukáže mi můj krásný pokojíček, koupelnu a zeptá se, jestli mám hlad. Sice hlad mám, ale v 11 večer jsem ráda, že dám sprchu a jdu spát, takže poděkuji a odmítnu jakoukoli večeři a jdu do postele. Stačím ještě napsat rodičům, že jsem v pořádku, napít se ze skleničky, kterou mi postavila k posteli a padnu jako zabitá!

Není nad první dny na dovolené, ty totiž vždycky stojí za to a já si říkám, že teď už to bude jenom lepší..Nechte se překvapit :) Jen pro zajímavost jsem s Michelle do teď v kontaktu. Sama mi psala i během mé cesty, aby se informovala, že jsem v pořádku a že si svojí cestu opravdu užívám. Dnes jsem jí zrovna posílala sms s fotkou naší zahrady a dokonce jsme spolu domluvené, že se za mnou přijede podívat do Vietnamu. Seznámila mě také se svým sousedem, který nás potkal na vycházce venku. Říká, že skoro každý v USA se jmenuje John, takže tohle je taky John. Je mu kolem 100 let a byl ve 2. Světové válce. Sám mi vyprávěl, jak 7krát přeletel Atlantic a po tom, co jsem mu řekla, že jsem z České Republiky se rozzáří a vypráví mi, že zná ještě Československo a ví, že už nejsme spojení, ale že kdysi za války tam byl a zná Prahu. Neskutečně milý pán, který mi povídá o jeho zážitcích, líbí se mu představa toho, jak chci cestovat a je nadšený z toho, jak cestuji sama. Prohlásí, že se mu moc líbím a mrkne na Michelle, prý ta holka má neskutečný kouzlo a říz, což mě ohromně potěší a asi tím přivolá vlnu skvělých lidí, kteří se na mé cestě potom objeví. Obejme mě, popřeje mi krásnou cestu a milé lidi na ní a rozloučíme se.
Myslím, že to by k začátku mé cesty naprosto stačilo. Tohle ale nebylo poslední zajímavé dobrodružství, které jsem na své cestě zažila a rozhodně to není poslední článek o USA. Ve středu končím v práci a tak budu mít víc času psát články, jak na blog, než odjedu do Vietnamu, ale také články, které píšu pro kluky.

V závěru bych ještě chtěla poděkovat všem, kteří články čtete a zároveň pozdravit kolegu od taťky z práce. Nechápu, jak se to stalo, ale taťka mi naposledy říkal, že článek o Rumunsku i fotky zaujaly jednoho z jeho kolegů a že si přečetl celý blog a já se rozhodla, že ho tímto zdravím a děkuji za podporu a krásná slova, co taťka domů přinesl :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama