Červen 2017

San Francisco trochu jinak

29. června 2017 v 20:47 | Maky |  California
Podobný článek jsem hodila i na svůj anglický blog, ale musela jsem ho připravit i ve svém rodném jazyce. Přeci jen by se mohl hodit i někomu, kdo anglicky nemluví. Rozhodla jsem se dát dohromady pár míst, která jsem za těch pár dní mohla v San Franciscu navštívit. Před odjezdem jsem trošku Googlila a procházela blogy, jelikož nejsem člověk, který by chtěl vidět všechna ta místa, která můžete najít v průvodcích. Samozřejmě jsem ale nemohla o některé z nich přijít! Navíc jsem přidala pár míst, kde jsem jedla a která mi utkvěla v paměti. Víc už ale v mém článku níže:

Golden Gate Bridge


Žádná návštěva San Francisca by nebyla úplná, pokud byste nenavštívili slavný most Golden Gate. Most známý z amerických filmů, který při návštěvě San Francisca chce vidět úplně každý. Přesně proto se připravte na to, že na místě rozhodně nebudete sami, spousta turistů bude mít totiž stejný úmysl, jako vy. Nicméně kouzlo mostu za návštěvu rozhodně stojí. Já měla neskutečné štěstí, že jsem viděla most bez mlhy, avšak i kdyby nějaká mlha most obklopovala, tak bude mít tento rudý velikán svoje nezaměnitelné kouzlo. I když se zdá býti vlastně zcela rudý, tak barva už není tak sytá a přeci jen vlivem počasí lehce bledne. Když už budete na místě, tak doporučuji alespoň krátkou procházku po mostě. Ten vám totiž nabídne prohlídku města San Francisca z lehce jiného úhlu.

Jak se tam dostat? Naskočte například na autobus č. 28, který jede z Fisherman's Wharf, přes Golden Gate park a jeho konečná je na San Francisco State Univerzity.

The Lands End


Jak už název napovídá, jedná se o "konec země". Pokud má tohle být tzv. konec světa, tak na takovém konci bych já chtěla skončit! Nacházíte se právě nedaleko mostu Golden Gate v nádherném parku, kde toho najdete vážně spoustu. San Francisko není jen o městě, ale tady najdete spoustu parků, včetně tohoto. Vezměte si s sebou nějakou svačinku, udělejte si piknik na trávě a projděte se po pobřeží, kde se nadýcháte čerstvého mořského vzduchu a pokud budete mít i trošku štěstí a počasí bude stát při vás, tak můžete z dálky vidět i slavný most, občas i bez mlhy. Na místě se však nachází i zřícenina starých lázní z roku 1896, které ale v roce 1966 vyhořely, takže od té doby stojí na místě jen jejich ruina. Můžete se zde na nich procházet, což bych však nerada, jelikož památky přeci chceme přenechat i dalším generacím. Já na místě dokonce viděla i kolibříka, poprvé v životě na živo a v těsné blízkosti. Z vyhlídek na město můžete vidět i Golden Gate Park, kde jsou z dálky vidět i dva velké Holandské mlýny a nádhernou pláž, která se táhne po celém pobřeží.

Jak se na místo dostanete? Já na místo dorazila autobusem č. 38, ale poté jsem na internetu zjistila, že by se dalo jet i autobusy č. 18 a 1. Záleží tedy, odkud jedete. Pokud budete mít dostatek času, tak můžete k mostu Golden Gate dojít i pěšky.

Park Golden Gate - Japonské zahrady


Golden Gate park obsahuje několik druhů zahrad, nejen ty Japonské. Je to opravdu obrovský park, kde naleznete např. již už zmíněný Holandský mlýn, botanické zahrady, spoustu jezer, golfová hriště, tenisové kurty, muzeum, spoustu dětských hřišť a mnoho dalšího. Já však neměla tolik času, takže jsem stihla navštívit jen ty Japonské zahrady a byl to skvělý zážitek. Máte pocit, jako byste se přenesli strojem někam do jiného světa, respektive toho Asijského. V Japonsku jsem nikdy nebyla, ale pokud to tam vypadá alespoň z poloviny tak, jako v San Franciscu, tak tam musím jet co nejdříve!

Vstupné? Ano, na toto místo se platí vstupné a to ve výši 8$. Někomu se to může zdát dražší, ale na druhou stranu v parku můžete trávit klidně celý den a odpočívat, takže vaše vstupenka není časově omezená.

Jak se na místo dostanete? Jak už jsem psala u Golden Gate, na místo se dostanete autobusem č. 28. Autobusů na místo jede samozřejmě více a dokonce i přímo skrz park některý z nich jede.

Palace of Fine Arts


Tohle místo vypadá tak trošku jako falešná římská stavba dochovaná z tisíce let stalého Říma, ale není tomu úplně tak. Jedná se totiž o místo, které bylo účelově postavené. My z Čech/Evropy jsme zvyklí na opravdové historické budovy, avšak tato byla vážně vytvořená uměle. Bylo postaveno za účelem výstavy umění v roce 1915. Ať už bylo však postavené za jakéhokoliv účelu, tak stojí za návštěvu a alespoň pár fotek! PS: v jezírku plave asi milion želviček, tak na ně nezapomeňte hodit oko!

Kolik to stojí? Jedná se o park, takže tady vám žádné vstupné rozhodně nehrozí.

Jak se na místo dostanete? V okolí parku naleznete hned několik zastávek hromadné dopravy, ale pokud se vydáte přes park Golden Gate, tak stačí naskočit na autobus 28, který z parku jede. Další možné spoje jsou například číslo 30 nebo 30X.

The Fisherman's Wharf


Moje oblíbené místo v San Franciscu, které jsem si za tu chvíli stihla zamilovat na tolik, že jsem se při seznámení s kamarádkou Charlotte okamžite ptala, zda na tomto místě byla a viděla ho. Při její odpovědi, že ne, jsem okamžitě "zavelela" a vyrazily jsme na místo spolu a hádejte co? Zamilovala si ho taky! Co je tady ale tak zajímavého? Nejen, že odtud můžete pozorovat krásný západ slunce nad Alcatrazem a zálivem, ale hlavně majáky, mosty a tuleni! Ach, ti tuleni. Najdete je tu se válet, hrát si, skákat, křičet na sebe a věřte tomu nebo ne, ale velice dobře ucítíte, až se k tomuto místu přiblížíte.

Co v okolí Fisherman's Whart dělat? Nejedná se přeci jen o tuleně, avšak na místě se toho dá dělat spoustu. Máte trošku času na nákupy a rádi byste přivezli nějaký pěkný suvenýr domů rodině? Tohle je to pravé místo! Sice je možné, že bude trošku dražší, i když mě se až tolik nezdálo, ale určitě nákupy na Pier 39 stojí za to! Stejně tak stojí za to ochutnat místní a zaručené čerstvé mořské pochoutky. Nejen ryby, ale ochutnat můžete i kraby, mušle, humra a mnoho dalšího. Doporučuji ochutnat krabí vejce benedikt přímo na Pier 30 v jednom dineru, nebudete litovat, stejně jako my jsme se Charlotte nelitovaly!

Jak se na místo dostanete? Pokud sem vyrazíte přímo z Palace of Fine Arts, tak vám opět bude stačit skočit na autobus, ze kterého jste právě sesedli, číslo 28 a vystoupíte přímo na Pier 39. K Pier 39 však jezdí mnoho jiných doprávních prostředků, dokonce i Cable Car, kterou můžete využít už z její nástupní stanice na Union Square s názvem Powell Street.

The Tiled Steps


Tuhle "památku", která není tak úplně památkou, nenajdete v průvodci, avšak já o tomto místě četla na jednom blogu slečny, která cestovala také do San Francisca. Nemohla jsem si návštěvu tohoto místa ujít a tak jsem ho navštívila hned první den. Pokud si odtud budete ale chtít odnést hezké fotky schodů bez turistů, tak doporučuji dorazit brzy ráno nebo při západu slunce, který si můžete užít po tom, co na schody "vyšplháte", protože výhled ze schodů na město je opravdu nádherný a stojí za to! Během dne tu potkáte spoustu turistů, i když se nejedná o místo z průvodců, četli snad všichni ty lidi stejný blog jako já? Asi ne..My v den návštěvy schodů s kamarádkou měly zrovna "štěstí". Na místě se zrovna dělalo fotografování, zřejmě nějaké na časopis, takže spodní část schodů obklopovali fotografové a modelka, kteří nás hnali výš a výš. I tak jsem ráda, že jsme na místo dorazily, protože jsou schody vážně krásné!

Jak se na místo dopravit? My zvolily cestu jinou, špatnou, trošku jsme se prošly a vzhledem k tomu, že jsou cesty v San Franciscu vážně strmé a je to samý kopec, tak musím říci, že v tom opravdu teplém počasí to stálo za to. Při zpáteční cestě jsme si však všimly autobusu č. 66, který by měl jet kousek ke schodům a vaše zastávka by měla být Noriega. Dostanete se tak ke schodům rozhodně blíže autobusem než my.

Chinatown


Neskutečné místo! Při procházením této čtvrti máte pocit, že jste se snad přenesli do jiné části světa. V Asii jsem ještě nebyla, ale rozhodně bych si troufla říci, že tato čínská čtvrť nemá daleko od té v Číně. Malé krámečky, které zde najdete jsou podobné těm z Číny a prodávají převážně čínské zboží/dárky/kosmetiku/ovoce či zeleninu a všude kolem najdete čínské banky nebo dokonce i čínskou nemocnici. Nejen výzdoba vám pomáhá cítit se jako v Asii, ale hlavně čínské nebo asijské jídlo, které je cítit všude kolem. Ať už se jedná o čínské, Vietnamské, Japonské nebo snad Korejské jídlo, v této čtvrti najdete právě to, na co máte chuť a pochutnáte si! Proč tomu tak je? Bydlí tu totiž Číňané, Japonci i Korejci či Vietnamci a oni by pro sebe špatně nevařili, takže si stačí vybrat nějaké malé bisto, kde budou sedět místní a máte vyhráno!

Asijaté jsou velmi milí, potkáte tu převážně je, občasně nejakého turistu, ale asijaté jsou na turisty zvyklí, tak se s nimi nebojte mluvit. Rádi vám poradí, kde se dobře najíst, kde si koupit pravé čínské suvenýry či, kam zajít na výborný zelený čaj. Ráda bych také poznamenala, že Čínská čtvrť, neboli Chinatown v San Franciscu, je největší čínskou čtvrtí mimo Čínu a Asii jako takovou, takže rozhodně stojí za návštěvu, když už se budete v San Fran nacházet.

Jak se tam dostat? Brána do Chinatown se nachází na Grant Avenue a Bush Street. Nejbližší autobusy jsou č. 3, 8, 30 a 45. Doporučuji však nejezdit přes Chinatown a dojít tam raději pěšky, alespoň tedy během odpoledně, kdy končí všichni v práci, protože autobusy bývají neskutečně přecpané. Ne však turisty, ale hlavně místními asijskými občany. Nejraději jsem já měla to, kdy jsem vystoupila z autobusu a šla čínskou čtvrtí jednoduše pěšky. Potkáte spoustu místních, prohlédnete si obchůdky a ono je vždycky stejně nejlepší se jednoduše ztratit, ať už dobrovolně či ne, protože v tu chvíli teprve zažijete to pravé San Francisco!

Twin Peaks

Bohužel jsem neměla tu možnost se na vyhlídku Twin Peaks dostat a vážně mě to mrzí, jelikož kamarádka tam byla a výhled na město za to vážně stál! Doporučuji na kopec tedy vyšplhat a zároveň návštěvu spojit s Castro částí San Francisca. Když už se budete nacházet na vyhlídce na město, tak nezapomeňte, že je možné dolů "jít" malinko jinou cestou. Respektive je možné sjet po klouzačce! Jedná se o takové menší hřiště pro dospělé a také ho většinou nenajdete v žádném průvodci. Odkaz na toto místo naleznete tady: https://www.yelp.com/biz/seward-street-slides-san-francisco

Cable Car


Bez téhle činnosti, jako byste v San Franciscu vůbec nebyli, i když jste tam vlastně byli! Jízda Cable car patří k základním činnostem, bez kterých není váš výlet do tohoto nádherného města kompletní a věřte tomu nebo ne, tak se jedná o skvělý zážitek! Rozhodně si však nesedejte! Abyste si užili jízdu Cable car naplno, tak musíte viset na držadle a dívat se po okolí, případně odchytnout tak skvělého řidiče, jako jsem měla já a mít jízdu rovnou i s prohlídkou města. Co je to vlastně cable car? Vypadá jako naše stará tramvaj, avšak nejezdí na elektiku, ale na kabelu. Jízda je zážitkem nejen pro turisty, ale i pro řidiče. Všimněte si, že se u její obsluhy pěkně zapotí a proto si rozhodně zaslouží obdiv. Občas se stane, že cable car nejede a uvidíte na konečné stát několik z nich. S turisty jsme toto řešili a myslíme si, že se jedná o to, že na kabelu může jet pouze určitý počet cable car najednou a pak zbytek musí na konečné čekat. Více se ale dozvíte v Cable Car muzeu, které se nachází nedaleko Union Square a je zdarma!

V San Franciscu jezdí, nemýlím-li se tři linky Cable Car. Já nejčastěji jezdila z Union Square, neboli Powell Station a to směrem na Fisherman's Wharf.

Jídlu vyčlením zvláštní článek, ale ráda bych ještě přidala pár tipů, které by se vám mohli hodit při návštěvě San Francisca. Jedná se buď o tipy, které bych já při mé návštěvě před pár týdný určitě ráda věděla předem, nebo na ty, které jsem přišla sama při mém výletu za velkou louži.

Kupte si San Francisco Muni Card! Nekupujte si jednotlivé jízdenky na městskou dopravu, nevyplatí se vám to. Každá jízdenka na autobus, kterou si koupíte u řidiče stojí 2.5$ a platí 90 minut. Zdá se vám to hodně? Rozhodně to je dost na to, abyste přejeli například na snídani, nasnídali se a ještě se přesunuli jinam. Rozhodně neříkám, že je to špatný nápad, avšak rozhodně neříkám, že dobrý. Poté, co zjistíte, že je San Francisco plné kopců a nedá se zde chodit celý den pěšky z místa na místo nonstop, tak zřejmě zvážíte cestu hromadnou dopravou. To by se vám však za pár jízd mohlo prodražit! Ale nezoufejte, San Francisco pro vás připravilo výhodnou nabídku. Zakupte si San Francisco Muni Card, kterou můžete používat na autobusy, trolejbusy, tramvaje a hlavně i cable car, která samostatně stojí 7$ za jízdu. Muni Card se prodává na 1 den, 3 dny a 7 dní. Já si koupila 3denní pass a zaplatila 32$. Při pozdějším výpočtu jsem ji projezdila jen za Cable car již první den. Rozhodně se vyplatí!

Jak se dostanete z letiště do centra a jak si koupit jízdenku? Tuhle radu bych rozhodně první den uvítala. Z letiště jezdí tři linky metra (modrá, červená a žlutá) a nazývá se BART. Jedná se o takovou nadzemku i podzemku a ta vás doveze přímo do centra města nebo tam, kam potřebujete. Vy si vůbec nevšímejte ostatních barev a jeďte rovnou žlutou. POZOR! Všechny vlaky jezdí na stejné koleji, takže vy si musíte hlídat, jaká barva vlaku právě přijíždí, abyste tak nastoupili na ten správný! Dle požadavků poté vystoupíte na zvolené stanici. Avšak, jak si koupit jízdenku? To byl pro mě asi větší kámen úrazu než najít, jakým vlakem pojedu. Dle mapy a tabulky, kterou si na stanici metra vyzvednete, zjistíte, kolik platíte na zastávku, kde budete vystupovat. Já například z letiště na Powell Station (zastávka na Union Square) platila 8.95$. Jak si tedy koupit jízdenku? Najdete si sumu, kterou musíte platit. Buď u sebe máte dolary, tak zaplatíte těmi a nebo použijete kartu. Jak tedy na to? Do automatu na letišti na zastávce Bart vhodíte mince, bankovky, nebo vložíte kartu a pokračujete. Automat vám dá na výběr, zda za tu cenu chcete dvě jízdenky (pokud to bude bankovka větší) nebo pouze jednu. Tuto jízdenku můžete používat do té doby, dokud vám na ní tzv. nedojdou peníze. Platnost jízdenky je tuším až měsíc a dokud jí vlastně neprojezdíte, tak jí používáte. Já si vybrala jednu jízdenku a měla jsem ji u sebe až do svého odjezdu, kdy jsem ji použila na cestu zpět.

Nešplhejte na Lombard street! Použijte raději městskou dopravu. Lombard street, jedna z neklikatějších ulic, kterou najdete právě v San Franciscu se nachází na Russian Hill. Většina turistů míří právě sem a vy byste měli také, ale ne jako většina po svých, ale raději skočte na Cable Car. Proč? Ne nadarmo se Russian Hill říká Russian Hill. Kopec je to vážně šílený, ale vy si můžete váš výlet alespoň malinko ulechčit. Nejhezčí je silnice zespoda, kdy vidíte, jak je ulice klikatá a strmá. Skočte jednoduše na cable car, tentokrát se jedná o Powell/Hyde Cable Car, která staví nahoře nad Lombard street. Prohlédnout si tak můžete ulici rovnou ze dvou úhlů. Pokud se vám nebude chtít ulicí dolů, tak můžete na Cable Car znovu naskočit a pokračovat v jízdě.

Dávejte pozor na kola! Nepíšu to jen tak, ale samozřejmě se jedná o vlastní zkušenost. Díky bohu ne však takovou, abych z ní vyvázla se zraněním. Tato poznámka platí hlavně pro most Golden Gate, jelikož je most pomyslně rozdělen na dvě části. Jednu, kde jezdí kola a druhou, která je právě pro chodce. Sledujte prosím, ve které části chodíte, jelikož lidé na kolech si neberou servítky a jezdí občas jako blázni. Na druhou stranu jsou na své straně, že? Dávejte si opravdu pozor, kde chodíte a zda za vámi nejede nikdo na kole, protože já sama jsem byla svědkem toho, kdy se paní chtěla vyfotit i s mostem a najednou do ní narazil cyklista, který nejel zrovna pomalu. Paní okamžitě povalil na zem a sám spadl také. První se sice strhla hádka, ve které svým pevným hlasem vítězila spíše samotná paní, avšak poté uznala, že na místě zřejmě neměla co dělat a tak se tento incident obešel jak bez krve, tak bez křiku a hlavně bez volání sanitky, možné pouze s pár modřinami. Takže ještě jednou prosím, dávejte pozor, kde chodíte a sledujte cyklisty kolem sebe, a to nejen na mostě Golden Gate.

Místo hotelu si objednejte hostel. Nejen, že ušetříte, protože San Francisco není zrovna nejlevnější město na dovolenou, ale hlavně se seznámíte. Rozhodně to oceníte, pokud se do města chystáte jako solo cestovatel, ale věřím tomu, že i jako skupina lidí. V hostelech poznáte spoustu lidí, se kterými můžete sdílet své zážitky, přidat se k nim na cesty, pokud se poté chystáte dál po Kalifornii nebo jednoduše pokecat. Nejen, že se můžete zeptat na různé tipy pro cesty po Kalifornii, či po San Franciscu, protože takové tipy se vždy hodí, ale také se můžete seznámit s novými lidmi a poznat nové kultury. Člověk, který již má San Francisco malinko prochozené a našel nějaké místo, které stojí za to navštívit, vám o něm určitě rád řekne. Já sama bydlela v San Francisco International Hostel a to v pouze dámském pokoji pro 8 osob. Hostel jako takový byl super. Nacházel se přímo v centru San Francisca, nedaleko Union Square, pokoje byly čisté. Koupelnu jsme měly na pokoji, takže nedokáži posoudit čistotu těch ostatních. Na recepci byli neskutečně milí a poradili s čímkoliv, nicméně jediné, co se mi moc nezamlouvalo a kvůli čemu jsem si hostel objednávala a nakonec nevyužila, byla snídaně. Snídaně, kterou jsem první den zaspala, jelikož jsem byla unavená jako pes, takže to byla moje chyba, ale druhý den jsem si udělala čaj a byla možnost udělat si palačinky, super. Jenže nic jiného než palačinky k jídlu bohužel nebylo, takže jsem se raději sebrala a šla do malého bistra poblíž.

Ještě bych s vámi raději sdílela odkaz na mapu, kterou sice najdete ve kterémkoli hotelu či hostelu, ale i ta internetová by se vám mohla hodit. Jedná se o mapu městské dopravy v San Franciscu. Až budete jezdit autobusem, tak zjistíte, že je vlastně jednoduché najít zastávku, na které vystoupíte. Jedete totiž po ulici a každá ulice na ní kolmo navazujícíc je jméno zastávky, kde autobus zastaví. A ještě, zkuste si nechat zastavit autobus na znamení. Jak na to? Vidíte ten kabílek pod okny, který vede přes celý autobus? Stačí zatahat! Kouzlo! https://www.sfmta.com/sites/default/files/maps/2016/16-13070_GF_C1_16-13070_GF_SFMTA-Metro-May2016_web-150-jhi.pdf

Doufám, že se vám ty tipy alespoň maličko hodí a pokud by vás napadlo něco jiného, hoďte to do komentů, ať to můžeme zařadit na list.

Apple a vzpomínka na Steva

16. června 2017 v 14:17 | Maky |  California
Já se k tomu výletu po Yosemitu snad nedostanu! Když to nejlepší prostě patří na konec a to výlet po Národním parku Yosemite rozhodně byl, takže bude muset ještě chvíli počkat. Ne, že by pobřeží nebylo krásné, to vůbec ne, bylo neskutečné! Jenže Yosemite mě dostal ze všeho nejvíc..

Zpátky k mému výletu. Po tom, co jsem strávila noc, kterou jsem měla domluvenou v Napa přes Couchsurfing, jsem se rozhodla jet na jih a to po pobřeží. Přejela jsem směr San Jose a navštívila místo, které jsem vždycky navštívit chtěla. Jako velký fanoušek Apple produktů, ne tedy jen kvůli značce, jsem vždy chtěla navštívit to místo, kde se produkty Apple zrodily, nebo alespoň ten první z nich a poté ještě v místě, které má co k dočinění s tím, jaké produkty vyvíjí Apple i po smrti svého zakladatele Steva Jobse. Když jsem odjížděla do USA, tak jsem si byla jistá, že tohle místo (pro mě skoro posvátné) nesmím rozhodně vynechat. Vzhledem k tomu, že jsem vlastně všeho všudy neměla pořádný plán a cestu jsem se rozhodla plánovat tak trošku neplánovaně, tak jsem vlastně netušila, kdy se na místo dostanu či vůbec.

Z Napa jsem se ale rozhodla ten den jet na jih právě přes San Jose, což znamenalo nabrat směr zpět přes San Francisco, kde mě samozřejmě čekaly dlouhé kolony popojíždějících aut, ale hodlala jsem to risknout. Po cestě jsem potkala nebo spíše vlastně na vlastní oči viděla jednu nehodu na dálnici, přímo v pruzích naproti, kdy slečny, které seděly v autě (asi Mustang či Chevy) s otevřenou střechou najednou začaly ječet a asi dle mého rychlého pohledu nabouraly auto před sebou, kde jsem si stihla všimnout, že seděl postarší pán. Bylo to spíš ďuknutí, asi slečna koukala okolo, do mobilu nebo jen nedávala pozor a při menší rychlosti nezabrzdila dostatečně rychle jako auto před ní, které přijíždělo do kolony a přibrzdilo, zřejmě včas.

Unavená teplem a už spálená z procházky ve Vacaville, kde jsem si já chytrá nenamazala záda, protože přeci se nemůžu spálit při procházce městem, i když je asi 35 stupňů a sluníčko přes poledne pere jako blázen. Ne, že bych si to myslela, i když jsem lehce blondýna, ale jednoduše jsem na namazání zapomněla...Rozhodla jsem se v San Jose zastavit pouze na chvíli. Podívat se na dům a hlavně garáž, kde Steve Jobs žil a se Stevem Wozniakem napsal historii, poté jsem se na chvíli chtěla přesunout do Apple Headquarters, kde jsem se chtěla porozhlédnout a možná si odvést i domů něco malého, což se vlastně povedlo, ale o tom později.


Po cestě jsem navštívila ještě jedno místo, o kterém bych vám ráda řekla. Tohle místo mi přišlo až magické, byť na něm není zřejmě nic zázračného. Potkala jsem tam spoustu lidí, kteří se na místo přijeii také podívat, protože měli cestu kolem, nebo si jednoduše zajeli jako já, aby se o to neochudili. Když jsem narazila před pár týdny na post na Facebooku a někdo sdílel fotku v mé oblíbené cestovatelské skupině slečen, které cestují samy, tak mě zaujala na tolik, že jsem si říkala, že to místo v Kalifornii nesmím prostě vynechat! Vzhledem k tomu, že místo jsem měla skoro po cestě, tak jsem si ani moc nezajela. Vzala jsem to jen menší oklikou a zastavila na parkovišti. No, bylo to spíš místo na zastavení, kde už stála další dvě auta. Jednalo se o přehradu a jezero s názvem Lake Berryessa. Americké přehrady a nádrže mají něco do sebe, jak se můžete dostat krásně blízko a podívat se na tu mohutnou stavbu a říkáte si, jak je možné, že toto člověk postavil.

Okolo přehrady je samozřejmě plot, protože by nikoho odtud nechtěli zachraňovat, z tohoto místa opravdu ne. Přijela jsem s tím, že někteří lidé psali o tomto místě, že není až tak magické a nepřišlo jim nijak zvláštní, avšak mnoho holek psalo, že pozorovat to místo stálo za pár ujetých mil. Přijela jsem hlavně kvůli tomu, abych si dokázala udělat svůj názor a to se povedlo. Měla jsem štěstí a ten den bylo v přehradě opravdu dost vody, takže ona "atrakce" vypadala perfektně! Při suchu v Kalifornii byste viděli opravdu pouhou velkou trubku, při více vody je toto místo ještě krásnější a víc magické než, když jsem tam byla já. Každopádně, o co se vlastně jedná? Jedná se dle mého o jednoduchý odtok, i když jen hádám. Z přehrady odchází voda odtokem dolů a odtud poté vytváří řeknu za přehradou. Ať je to tak či jinak, dokázala bych tam stát hodiny a pozorovat vodu, jak protéká. Na to však nebyl čas, udělala jsem pár fotek, chviličku se zastavila a užila si ticha u jezera a vyrazila dál.


Konečně jsem se vydala směrem dům a garáž Steva Jobse a také ředitelství Apple. Cesta byla zdlouhavá, jelikož všude byly kolony. Trvalo to sice malinko déle a já stále neměla zařízené ubytování, nicméně jsem se ten den chtěla dostat víc na jih, takže jsem si ubytování stejně potřebovala zajistit až za jízdy, kdyby budu vědět, jak daleko na jih se vlastně dostanu. Ubytování jsem tedy vypustila z hlavy a pokračovala za svým cílem, pro teď to alespoň bylo San Jose, Palo Alto.

Dle navigace se jezdilo skvěle a i přes to, že jsem poprvé v USA vyzkoušela přejezd přes San Francisco, kde jsem se první noc asi milionkrát ztratila, tak tentokrát po dálnici to bylo super! Navíc jsem po této cestě pyšně usoudila, že pokud jsem zvládla odřídit i toto, tak vlastně mohu řídit úplně všude. Můj první přejezd po 8-proudé silnici v jednom směru, tudíž 16 proudů v obou mě malinko vyděsil, ale jakmile jsem zjisitla, že se na té silnici jede úplně stejně jako na té načí 2-proudé, tak všechny obavy přešly. Navíc americké silnice jsou tak široké, že by se na nich dalo tančit i auty, takže pokud neradi jezdíte na našich úzkých silnicích s velkými auty, tak tam máte pocit, že se vejdete s velkým autem třikrát.

Na místo jsem dorazila někdy před polednem, kdy slunce svítilo a pálilo asi nejvíc. V autě by se bez klimatizace nedalo ani vydržet a mě se při představě, že vypnu klimatizaci a zastavím auto na sluníčku ani z něho vylézat nechtělo. Zastavila jsem tedy vcelku blízko domu a vypla motor. Okamžitě se do auta nahrnulo neskutečné teplo a já při otevření dveří dostala takovou "facku" od sluníčka, že bych nejraději odjela. Ani to mě však nezastavilo jít k domu, porozhlédnout se po okolí a dům si alespoň vyfotit. K mému překvapení nebylo okolo mnoho turistů, byl tam pouze jeden pár, který si dům prohlížel se stejným nadšením a úctou jako já a také si udělali pár fotografií a chtěli odcházet. Nicméně jsem se zeptala, zda by nechtěli u domu vyfotit spolu, protože tam s nimi nikdo jiný není a tak jsem jim udělala fotku a oni mě. Byl to pro mě zážitek stát na místě, kde se psala historie značky, kterou zná dnes celý svět. Na místě, kde žil jeden z nejznámějších a hlavně nejvýznamnějších lidí světa, teď už bohužel nežijících. Vzhledem k ceduli, kterou jsem u schránky viděla a nechtěla rušit nikoho, kdo by v domě mohl dnes bydlet, jsem udělala opravdu jen pár fotek a vyrazila přímo do centra Applu, do jeho ředitelství. Každopádně si myslím, že pro Jobsovi by bylo jednodušší přestěhovat se někam jinam a z domu udělat muzeum a věřím tomu, že i fanouškům jako jsem já, by tím udělali radost.


Do Apple Headquarters jsem dorazila za chvíli, bylo to vážně kousíček, v podstatě přes ulici. Parkování jsem však nějakou tu chvíli musela hledat. Bylo nádherné počasí a tak byla všechna místa plná. První jsem ale projela i okolo budov Apple, které jsou určené jen pracovníkům, to však jen autem a poté jsem zaparkovala auto na benzínce a kousek pracovních budov si prošla i pěšky. Nemůžu si přeci nechat ujít to, že se jen tak mohu projít v Kalifornii v místě, kde se dějí ty největší kouzla technologického světa! Vrátila jsem se zpět do auta a pokračovala, počkat, vždyť vlastně nevím, kde přesně sídlo je. Zřejmě to bude naproti, ale vzhledem k tomu, že mě navigace navedla sem, tak bych se měla asi raději někoho zeptat? Vejdu tedy do benzínky a ptám se prodavače a ten mi ukazuje přes dvouproudou silnici kousek ode mě a naproti, že tam najdu i parkoviště. Hurá! Konečně jsem na místě. Překvapuje mě, že na místě najdu chlapíky, kteří mě nasměrují na nejbližší volné parkovací místo a říkám si, jak to mají dobře zmáknuté a zkoordinované, když takhle i parkují auta, povšimnu si, že je to všude samá Tesla, americké auto, které v nové verzi jezdí vlastně už skoro samo, jak se později dozvídám.

Vystupuji z auta a vyrážím do budovy. Po cestě si všímám tří vlajek, které vlajou před vchodem. Jedna z nich samozřejmě Americká, druhá zastupuje Kalifornii a třetí je samozřejmě vlajka s jablíčkem, jen trošku nakousnutým. Všichni, kteří vstupují do vchodu, které se nazívá 1 Infinite Loop mají buď batoh na zádech a tudíž soudím, že se jedná o turisty, pokud je batoh trošku vymakanější, tak to budou zřejmě pracovníci, nebo mají obleky, což předpokládám znamená, že se nejedná úplně o turistu a třetí možností jsou lidi v tričkách s logy Apple v zelené barvě a to už jsou rozhodně pracovníci všeho druhu. Většina z těch lidí, nejen turistů, jsou Asijského původu (převládá Čína/Japonsko/Vietnam/Taiwan - nikdy se mi pořádně nedaří tyto země rozdělovat a poté Indie) a mezi nimi se však objevují i lidé Amerického/Evropského looku. Nedá mi to a i přes to, že jsem četla, že se dovnitř vlastně nikdo nedostane to zkouším a vstupuji hlavními dveřmi dovnitř. Celá já, řekněte mi, že nemám skočit a ještě se vrátím po druhé a skočím jiným oknem. Vstupuji dovnitř a zvědavě se rozhlížím, čehož si okamžitě všimne mladík na recepci a ptá se, kam že jdu. Prohlédne si mě ještě jednou a otázku upřesňuje: "Jste turistka?" Načež já smutným výrazem odpovídám, že ano. Copak tak opravdu vypadám? Co vlastně napovídá o lidech, že vypadají jako turisté? To by mě zajímalo, jelikož sandále s ponožkami jsem nechala doma ve skříni! V tu chvíli se usměje tím svým americkým úsměvem a smutně mi odpoví: "Omlouvám se, ale dovnitř vás nepustím, můžete pouze do Apple store ve vedlejších dveřích jako turista." Poděkuji a pokračuji tedy do obchodu. Zklamaná, ale zároveň ráda, že jsem tady a teď. V obchodě si to užívám a procházím se kolem. Na rozdíl od těch, ve kterých jsem už byla je větší, i když ne zase až tak moc. Nicméně ten pocit, že jsem vlastně hned vedle Apple Headquarters v Apple store stojí za to vejít i jen za dveře. Okamžite si prohlížím suvenýry, které si je možné z obchodu koupit a odnést domů. Už ve chvíli, kdy jsem odjížděla do USA jsem věděla, že si něco z Apple Store přivezu, i kdyby to neměl být nový počítač, což se mi nakonec povedlo!


Sleduji trička, mají asi tisíc druhů, vůbec nekoukám na cenu a prohlížím si, které by se mi líbilo, samozřejmě bych si nejraději vzala úplně všechny, ale to by tak úplně nešlo...Přistoupí ke mě slečna, která má na sobě tričko Apple, ale tentokrát se nejedná o turistku, ale prodavačku a ptá se, jaké jsem si vybrala a já vlastně ani nevím a nemohu se rozhodnout mezi dvěmi. Nicméně se zapovídáme, zkoušíme počítače, iPady apod. a jednoduše si povídáme. Dozvím se toho spoustu o ní a jejích plánech a naopak ona se vyptává, odkud jsem, co tam dělám a tak. Zajímá se o mé cesty, kde všude jsem byla, co všechno jsem viděla a to i mimo USA. Neskutečně jsme si rozuměly, dokonce mi dala pár rad, kam se podívat a díky ní vím o nové aplikaci na cesty, která mi bude určitě ještě několikrát užitečná. Tričko jsem si nakonec vybrala a ona mě vyfotila před vchodem s nápisem Apple Store. Strávila jsem s ní několik hodin, nemohla jsem se z Apple store a místa jako takového odtrhnout, takže jsem nakonec opět hledala ubytování na poslední chvíli, kdy jsem místo toho, abych někde stavěla autem, podívala do mobilu na AirBnb v Carmel a objednala ho hned a vyrazila rovnou z Apple Headquarters, protože času do západu slunce už nebylo moc. Nechtěla jsem se většinou ubytovávat až po tmě, jelikož mi nepřišlo vhodné otravovat lidi na poslední chvíli a ještě v noci, ale většinou jsem to alespoň vyřešila tak, že jsem ubytování měla objednané od rána a přijet už jsem mohla v podstatě kdykoliv.


Vyrazila jsem tedy směr moje další ubytování v AirBnb, tentokrát ve městečku SeaSide po mé cestě na Big Sur.

O tom, jak jsem objela pobřeží zase příště a rozhodně tam budou tipy na nějaká hezká místa, kam se podívat a také více o tom, jak jsem byla na velrybách.


PS: Vzhledem k tomu, že do Vietnamu už je skoro vše zařízené, probíhá poslední očkování a já budu příští týden už jen kupovat letenku, tak jsem se ještě rozhodla, když už letím přes ten Istanbul, že si koupím letenku s delším přestupem a vyrazím do města, ať si to užiju se vším všudy!

Americké fast foody

11. června 2017 v 13:46 | Maky |  California
Na mé cestě po Kalifornii jsem se rozhodla vyzkoušet všechny druhy fast foodů, které najdu. Po chvíli se nápad však rozrostl o vyzkoušení všeho možného, na co vlastně v Americe narazím. Jeden článek o jídle jsem sice už napsala, ale tenhle druhý jsem se rozhodla věnovat celý té velké rodině, která do Ameriky jako takové rozhodně patří, a to jsou právě fast foody.

Amerika sice nejsou jen fast foody, ale když se řekne Amerika, tak si každý z vás jistě představí jisto jistě McDonalds, hranolky a obtloustlé amíky. Typická strava Američanů? To rozhodně ne, avšak životní styl, který si představí alespoň polovina planety při otázce, co se v Americe jí. Já si dala za úkol vyzkoušet je všechny! To se po prvním dni jaksi změnilo, jelikož jsem zjsitila, že jsem vlastně skoro všechny vyzkoušela již při své cestě na Floridě v roce 2012 a zároveň jsem si naivně myslela, že ty, které máme u nás a zároveň jsou dostupné v Kalifornii, mají stejně dostupné menu jako u nás.

Také jsem se domnívala, že fast foody, které jsem viděla na Floridě uvidím vlastně i v Kalifornii a to byla též chybná myšlenka. Každý stát v USA má své originální fast foody a některé mají samozřejmě společné. Které jsem tedy na svých dvou cestách na Floridě i v Kalifornii mohla považovat za ty, které najdeme v obou státech?

Taco Bell


Jeden z mých vážně oblíbených fast foodů, ve kterém najdete hlavně Mexickou kuchyni a to od buritta po quesadillu a jím podobné. Samozřejmě nesmí chybět hranolky a spoustu omáček. To co vidíte u mě na fotce se jmenuje Quesarrito a jedná se o hybrid Quesadilla a Buritta. Já si ho dala ve verzi kuřecí, ale vy si samozřejmě můžete vybrat i různé druhy jako jsou hovězí či sýrové. Základ je úplně stejný jako na Quesadillu a to kuřecí maso a sýr, pouze se jedná o tvar, kdy je celá tortila zatočena do tvaru buritta a zapečena jako naše oblíbená quesadilla. Na venek křupavé, uvnitř nalezneme roztavený sýr a měkké marinované kuřecí maso natrhané na kousky, lahoda pro chuťové pohárky. Rozhodla jsem se ochutnat všechny tři druhy pálivých omáček (omáček měli jinak asi 8 druhů, ale vyloženě pálivé byly jen tyto tři). Omáčky si vezmete až po té, co dostanete svojí objednávku. Vše naleznete na stojanu, včetně kečupu v pumpovacím stroji. Omáčky byly pálivé dle toho, jak je vidíte na obrázku. Omáčka hot byla pro mě lehce pikantní, pro někoho možná i více, poté následovala pálivost Fire a až za ní Diablo, která měla být opravdu pálivá a já si říkala, že u nás je to tak vžycky a nikdy žádná z nich pořádně nepálí. Musím uznat Taco Bell, že jsi mě příjemně překvapil, protože tuhle omáčku jsem dokázala i já považovat za opravdu pálivou! Za to dostáváš velké plus!


Wendy's


Další fast food, který už jsem měla tu čest poznat i na cestě po Floridě. Když jsem ho zahlédla na cestě po dálnici, tak jsem musela zastavit. Co mě tak moc donutilo zastavit na mé cestě a dát si něco ve Wendys? Nejen hlad mě zastavil, ale hlavně představa, že po těch 5 letech opět ochutnám jejich skvělé chilli cheese fries! Ať už anglicky mluvíte či ne, tak si tento pojem zapamatujte, protože při zastávce u Wendys se vám bude skvěle hodit. U Wendys jsem neochutnala nic jiného než toto a nehodlám to měnit, protože pokud já někdy zastavím opět u jejich fast foodu, tak ani nebudu hledat jiný pokrm než tento! O co se tedy jedná, o čem to celou dobu básním? Jedná se jednoduše o hranolky, ale ne tak ledajaké! Hranolky pokryté vrstou hovězího chilli a na nich roztavený sýr! Kalorická bomba jako blázen, ale věřte tomu, že stojí za to!

McDonalds

Věřte tomu nebo ne, tak i tento stereotyp jsem se rozhodla v Kalifornii vyzkoušet. Nebylo by tomu však tak, kdyby mi moje kamarádka z LA netvrdila, že nechápe, jak mohou být hranolky v McDonalds v USA tak jiné než ty v Evropě. Sama se smála tvrdila, že v USA se do nich snad přidává heroin (já bych tomu možná i věřila? :D), protože nutí člověka chtít hranolky pořád dokola a znovu. Rozhodla jsem se to tedy vyzkoušet. Každý z nás jistě hranolky z McDonalds v České Republice ochutnal. Většinou jsou křupavé a opravdu hodně slané, přičemž i mohu říci, že lehce stále chutnají po bramborách. Nechlubí se náhodou český McDonalds, že jsou dělané z pravých českých brambor na svých reklamách? Měly by tedy chutnat po bramborách! Nicméně v USA byla realita trošku někde jinde. Říkala jsem už, že ve všem, co si koupíte v USA je hromada cukru? A když mluvím o hromadě, tak myslím, že toho cukru je vážně hodně, až zbytečně moc! Stejně tak jsem měla pocit, že hranolky v McDonalds jsou vlastně nasládlé. Rozhodně však nechutnaly po bramborách jako u nás a nebyly tak slané, nýbrž více nasládlé. Musím se svou kamarádkou lehce nesouhlasit, na tyhle hranolky bych já určitě nechodila, už vůbec by se nemohlo stát, že bych se na nich stala závislá. Nicméně tu byla jedna věc, která mě v McDonalds v Kalifornii překvapila a která se mi líbila. Automaty na pití. Musela jsem si vyfotit druhy Coca Col, které jste si mohly vybrat a natočit do kelímku. Tohle byly však jen Coca Coly (8 druhů), ale to nemluvím o dalších nápojích.


Další fast foody, které jsem ochutnala však byly i pro mě nové a mezi ně patří:

In an Out

Ten, který jsem si vážně oblíbila a to ne kvůli jejich jídlu. Kamarádka tvrdí, že je dokonce zdravější než McDonalds, ale o tom bych se klidně dohadovala. Oblíbila jsem si ho však po tom, co jsem zjistila, že mají tzv. secret menu. O tom jsem slyšela už dříve a úplně jsem zapomněla, že něco takového existuje, když jsem odjížděla do USA. Kamarádka Maleeha mi to však připomněla a tak jsem nejedla v tomto fast foodu, když už jsem tam jedla, nic jiného než položky z jejich secret menu. Co to znamená? Jedná se o menu, které nenajdete přímo na tabuli fast foodu, ale na jejich internetových stránkách, avšak objednat si ho můžete normálně na místě. Hloupě jsem na to zapomněla, jelikož bych ho vyzkoušela i ve Starbucks, kde je také údajně možné objednat ze secret menu, moje chyba, velká chyba…

Nicméně to, co vidíte na obrázku jsou tzv. Animal Fries. Ztraceno v překladu to znamená hranolky, na kterých je karamelizovaná cibulka, roztavený sýr a jejich speciální omáčka. Dle mých chuťových buněk se jednalo o mix kečupu a majonézy a možná nějakého přidaného cukru, hádám, což by v USA nebylo nic divného. Každopádně karamelizovaná cibulka a kombinace sýru s omáčkou je prostě jiná, delikátní a určitě stojí za zkoušku! Přidejte k tomu ještě jejich Double Double ve verzi animal a máte skvělou kombinaci, rozhodně malinko kaloričtější, na oběd!


V Kalifornii jsem dále narazila na Jack-in-the-box fast food, který jsem však neochutnala a samozřejmě další, které potkáte jednoduše po cestě při přejezdu po dálnicích a cedule vás na ně upozorňují už s předstihem. To jsem si zamilovala už na Floridě. Stačí sledovat značky na dálnicích a ony vás okamžitě navedou na nejbližší benzínku nebo dokonce na nejbližší fast food. Nejen, že cedule ukazují, za jak dlouho bude nejbližší benzínka nebo fast food, avšak rovnou z cedule se dozvíte, o jaký fast food se bude jednat, tedy se můžete rozhodnout, zda na něj máte chuť a zastavíte či nikoliv.

Jedno místo jsem do fast foodů nezahrnula, i když si myslím, že by se tam zařadit také dalo. Upřímně, v USA by se do fast foodů dala zařadit zřejmě většina restaurací, jelikož ve většině z nich se stejně dělají hamburgery s hranolkami a většina jídel je smažená. Nicméně moje oblíbené město na večeři byl Dennys. Diner, který byl všude po Kalifornii rozesetý jako houby po dešti a vyzkoušet jsem se ho rozhodla asi až 5. den svého pobytu, pořád tomu nemůžu uvěřit, že mi to trvalo tak dlouho. V Dennys měli moc dobré burgery, avšak já ochutnala jeden den i skvělý avokádový caesar salát. Avokádo bylo v Kalifornii prostě všude a to mi jako jedna z věcí chybí i tady! Ať už jsem si koupila avokádo na trhu nebo jsem si ho chtěla dát v jakémkoliv pokrmu, tak jsem mohla! Koupené avokádo se dalo ihned konzumovat a ne jako u nás, že čekáte další týden, než vám "zhnědne" a nakonec stejně zjistíte, že už ho použív nemůžete, jelikož je zkažené. Take me back!



Když se teď malinko odtrhnu od fast foodů a doporučím vám s radostí ještě jedno místo, na které jsem narazila v San Franciscu. Měla jsem do něho původně v plánu jít, ale v San Franciscu jsem na to jednoduše zapomněla a když jsem poté na své cestě po městě na něj náhodou narazila, neváhala jsem ani minutu! Toto místo se jmenuje The Baked Bear a jedná se o místo na zmrzlinové sendviče. Máme v Praze místo podobné, ale tohle je ještě další level. Přijdete, vyberete si z několika druhů domácích sušenek nebo brownies, jednu jako horní a jedna jako spodní. Poté si vyberete druh domácí zmrzliny, a že bylo z čeho si vybírat, nakonec si vyberete posyp a těch bylo opět nesčetně druhů a nakonec vám sendvič slečna zapeče ve speciálním grilu. Lahoda pro oči a hlavně pro vaše chuťové pohárky! Doporučuji kombinaci sladko slanou. Sušenka se totiž dělá z různých těst, kdy jedno z nich je i posypáno sladkou slaninou a jako zmrzlina je skvělá slaný karamel. Neuděláte však chybu ani jednou z nich, to vám garantuji. A ještě lépe? Zeptejte se na doporučení, protože slečny, které v bistru prodávají jsou jednoduše skvělé a já si s nimi popovídala o všem možném, nejen o zmrzlině a sendvičích.



Sedím na terase naší chalupy a píši tento článek, do toho mi hraje písnička, která zrovna začínala svou slávu v době, kdy jsme s kamarádkou Štěpánkou (když by náhodou četla tenhle článek, tak jí zdravím :)) jely na Floridu, moje první cesta do USA. To vám byl road trip! Musím ovšem přiznat, že road trip po Kalifornii se mi líbil víc. Vůbec ne proto, že by se mi Florida nelíbila, byla skvělá, nádherná, slunečná, plná skvělých usměvavých lidí, a už vůbec ne proto, že bych na tomto road tripu byla sama a ne s někým jiným, ale já si Kalifornii jednoduše zamilovala! Znáte ten pocit, kdy jste hodně daleko od domova, svých přátel a rodiny, ale přesto se cítíte jako doma? Neznáte? Doufám, že budete mít možnost tento pocit jednou zažít, protože je nepopsatelný. Ne kvůli plážím, za svou cestu jsem na pláži nebyla jeden jediný den a bez mučení se přiznám, že jsem se za celou svou 15denní cestu nekoupala v oceánu. Že je to škoda? Ani ne, myslím si, protože já si celý výlet užila tak, že mi voda nebo pláž rozhodně nechyběla. Aniž bych byla na pláži, trávila dovolenou tak, že bych odpočívala, přijela jsem víc unavená než jsem na dovolenou jela, odvážím se tvrdit, avšak jsem si jí užila neskutečně a v Kalifornii se cítila vážně jako doma. Ten pocit, kdy na určitém místě opravdu skvěle zapadnete, kdy máte pocit, že je to právě ono místo, kam přesně zapadáte jako puzzle jedna do druhé. Kde nikoho neznáte, ale máte pocit, že to vůbec nevadí, protože si myslíte, že o každém víte dost na to, aby vám jednoduše bylo dobře. Ten pocit je k nezaplacení a i když to není doma, tak se cítíte býti doma. Přesně tak a ještě lépe jsem se cítila v Kalifornii já. Nevím, kde se to tam vzalo, ale ono to tam bylo. První večer v San Franciscu jsem si myslela, že názor změním, ale ani tak se ti to Ameriko nepovedlo. Párkrát jsi se snažila vážně náramně, ale ani tak jsi mě neodradila a já při odletu zpět do svého pravého domova i slzu uronila. Věř tomu, že já se ale vrátím!


Příště se vrátím se článkem o krásné přírodě a nádherných místech! Point Lobos State Park a San Simeon, místo plné lachtanů a jiné zvířeny.

America nejsou jen fast foody

9. června 2017 v 14:16 | Blog o mém au pair životě |  California
Další článek jsem se rozhodla věnovat jídlu v USA, respektive v Kalifornii, kde jsem byla na road tripu a projela jsem kolem 2000 mil, tedy v přepočtu asi 3200 km. To všechno jsem stihla za 12 dní s půjčeným autem od společnosti Budget. Auto jsem půjčila na letišti v San Franciscu po svém příletu a vrátila na stejném místě v San Franciscu.

První můj nápad byl vyzkoušet všechny fast foody, ale z něho sešlo hned po prvním dni, protože přeci jen raději zkouším vše a nejen fast foody. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet různorodou kuchyni, především však americkou a v San Franciscu jsem se už teď těšila na rozmanitost a jídlo z celého světa. Postupně jsem se rozhodla vyzkoušet různé fast foody, i když jsem skoro všechny už znala z mé předchozí cesty a navíc jsem zjistila, že i když toho vlastně ráda vyzkouším hodně, tak se převážně nasnídám a pak do večeře zapomenu, že jsem vlastně nejedla celý den. Znáte to asi sami, když jste někde na dovolené, nemluvím teď o dovolené, kdy se válíte u moře, ale u dovolené, kdy jste celý den na cestě, na nohou a večer vás napadne, že už je 6 hodin a vy jste jednoduše od snídaně pořádně nic nejedli? Každý den jsem si říkala, že si koupím něco, co budu mít v autě, vezla jsem dokonce i sušenky, ale ono vás jednoduše nenapadně jíst, jelikož na to nemáte čas. Navíc v USA jsou snídaně tak obří, že když sníte snídani, není potřeba do večera vlastně vůbec jíst, ale o tom se více rozepíši dál.

První den, kdy jsem hekticky dojela ke svojí první hostitelce přes Coachsurfing, Michelle, která na mě čekala místo do 8 hodin až do 11, jsem vůbec neměla hlad. Stále nemůžu uvěřit, že jsem tam ten první den dojela, ale tyhle vzpomínky jsou k nezaplacení. Druhý den jsem jí pozvala na snídani, jelikož jsem si říkala, že jí něco opravdu dlužím za ten první hektický večer a to ona nechtěla připustit a pořád opakovala, že je moc ráda, že jsem hlavně dorazila v pořádku. Byla jsem ale neoblomná a ukecala jí! Většina z vás, kteří mě znáte, tak víte, že umím být vcelku ukecaná a nedám se jen tak ukecat, takže jí vlastně nezbylo také nic jiného. Město Santa Rosa na sever od San Francisca není zrovna největší, ale nejmenší také ne, takže jsme si mohly vlastně vybrat, kam vyrazíme na snídani. Byla jsem dotázána, co bych si dala ke snídani a já vlastně odpověděla jediné: Něco Amerického! Nejsem v USA, abych tu jedla něco jiného, že?

Michelle se zamyslela a řekla, že ví o jednom skvělém bistru, kde i její skvělá fenka může sedět venku a tak jsme vyrazily. Ukázala mi malinko město a dorazily jsme na místo. Měly jsme obrovské štěstí, venku bylo volno, žádný pes, ani človíček, tak jsme se hned usadily. Sama řekla, že je to obrovský štěstí, jelikož tohle bistro bývá opravdu plné, jelikož je nejlepší ve městě a dělají skvělé snídaně. Okamžitě si nás všimla servírka, mimochodem miluji Americkou obsluhu! Jsou vždy neskutečně ochotní, někdo tvrdí, že je to z důvodu, že nemají fixní plat a vydělávají si tak dýšky, které dostávají od hostů. Já však tvrdím, že Amíci jsou prostě skvělí a já je proto miluju! Usmívají se totiž nejen v restauracích jako servírky a číšníci, ale i na ulicích a to já na té zemi opravdu zbožňuji a nikdy mě nepřestane bavit tam jezdit už jen kvůli tomu skvělému pocitu, kdy se na vás v okolí všichni nemrači. Nicméně přišla tedy servírka a my si objednaly. Vzhledem k tomu, že jsme v Kalifornii a není tu nic neobvyklého dát si ke snídani Mexické jídlo, tak jsem zvolila mexickou tortilu, na ní vejce, fazole, salsu, k tomu objednala Michelle kávu a vodu s citrónem. To je další věc, kterou na USA miluji a to je jejich dolévání tekutin všeho druhu! Ať už si ke snídani obejdnáte bezkofeinovou kávu, ledovou kávu, horkou čokoládu nebo jen džus či vodu, tak vám při vypití sklenice či hrnečku okamžite servírka nabídne jeho doplnění. Ocenila jsem to hlavně ráno, kdy jsem se osvěžila většinou ledovou kávou, čajem či džusem a k večeři, kdy jsem si po americku dala Colu. Když se teď zpětně dívám na tu snídani, tak to byla asi nejmenší porce, kterou jsem v Americe dostala! To je věc další, nechápu, proč se tam dělají takové obrosvké porce jídla. Většina z nich se stejně nedojí a plýtvá se tak neskutečně jídlem. Stačilo mi jednu snídani sedět na baru a viděla jsem, kolik toho servírky nosí zpět a vyhazují, smutné..Nicméně, i přesto, že to byla nejmenší porce, tak jako snídaně byla skvělá! Malé tortily, smažené, samozřejmě, mezi nimi rajčata, fazole, sýr a na tortilách bylo usazeno vejce s lehce tekutým žloutkem, prostě perfektní! K tomu na talíři salsa a ještě lehce pikantní zelená salsa s Jalapeno papričkami, které tam měli všude a k mému nepochopení pár jahod jako příloha. Tohle byste chtěli jíst každý den, to mi věřte!


Jelikož jsem si Mexickou kuchyni zamilovala a v Kalifornii se dala ke snídani jíst úplně kdekoliv a hlavně vlastně jakákoliv variace mexické kuchyně od Huevo Rancheros s vajíčky až po burrito ke snídani, které jsem sice neměla, ale kamaráda si ho dala a vypadalo úžasně! Moje další Mexická snídaně byla vlastně podobná, akorát obsahovala opět vajíčka, sýr, rajčata, tortily i koriandr, jen žádné fazole. K tomu všemu jsem si opět mohla vybrat druh brambor. Ale o tom bude hned řeč.


Proč mluvím o bramborách? Jak totiž vypadá taková klasická americká snídaně v dineru, kam si na ní dojdete? Po tom, co jsem potkala Jamese v jedné restauraci, což byl hrozně milý chlapík, se kterým jsem si na baru povídala asi dvě hodinky a dali jsme si spolu snídani, kterou mi k mému údivu ještě poté zaplatil, jsem se dozvěděla, že správná snídaně se nazívá Combo, což znamená kombinace několika druhů jídel a obsahuje většinou vajíčka (servírka se vás okamžitě zeptá, jak chcete vaše vejce udělat. Myslí se tím, zda chcete míchaná, benedicts, volská oka apod.), poté nějaké maso (vybrat si většinou můžete ze slaniny, různých steaků jako hovězího nebo kuřecího, případně bez masa) a ještě obsahuje brambory (opět se vás servírka zeptá, jaké chcete brambory. Copak nestačí, že jsem si musela vymýšlet, jak chci udělat vajíčka? Musím se ještě rozhodnout, jaké chci brambory? Ježiš, to je mi složité, objednat si tu snídani! Na výběr je většinou Hashbrown, což asi všichni znáte z McDonalds a nebo různé jiné druhy brambor. K mexickým tortilám jsem si vybrala jakési farmářské brambory, jelikož jsem si vždycky vybrala Hashbrown a chtěla jsem trošku změnu. Každopádně si stačí všimnout porce, kterou vidíte pod tímto odstavcem a jelikož se jedná o combo, znamená to také ještě palačink s máslem a javorovým syrupem. Miluji kombinaci slaného a sladkého ke snídani, ale tohle? To by zabilo i vola, ne? Kdo tohle může sníst? Nedivila jsem se potom tomu, co jsem viděla, když jsem vešla do restaurace. Většina lidí si s sebou odnášela ještě "výslužku", stejně tak jako můj kamarád James, který si k sobě přidal i to, co jsem nedojedla já, protože já to v autě do národního parku vážně vést nemohla.


Vraťme se ale k mexickému jídlu. Kalifornie je stát plný lidí z celého světa a také chutí. Je nejblíže Mexiku a žije tam také nejvíc Mexických přistěhovalců. Ať už jsou to legální či nelegální přistěhovalci, já potkala jen samé skvělé lidi a moje cesta mě zavedla do jednoho zapadlého městečka, spíše vesničky po cestě, kde jsem se zastavila v jednom autentickém Mexickém bistru. Nejlepší jsou ta místa, která jsou u silnice, jsou autentická a hlavně se většinou jedná o rodinné podniky, stejně tak to bylo na tomhle místě. Toto místo se jmenovalo Sarahie Cafe a servírka v něm byla dcera maminky, která byla v kuchyni a připravovala skvělá mexická jídla. Tortily si dělaly domácí, stejně tak jako vše ostatní. Daly jsme se s dcerou do řeči a povídaly si dlouho na to, abych byla malinko otrkaná a zeptala se, jak dlouho v Americe žijí a jak to pro ně vypadá teď. Ona má to štěstí, že se v USA už narodila, ale ne tak jako všichni její kamarádi a tak jsme se dostaly až k politické rozpravě, opět nikdo, kdo by podporoval stavbu Mexické zdi? Jaký šok! :) Ale pojďme se vrátit k tomu příjemnějšímu tématu: jídlu! Její maminka mě pozvala (možná já se malinko na začátku pozvala sama) do kuchyně a ukázala mi, jak se připravují pravé mexické tortily, jak si vše připravují sami a jak ona už dlouho dělá v oboru. Skvěle jsme si popovídaly a připravila mi neskutečně úchvatný oběd s názvem Tortas. Jedná se o mexický chléb,vybrala jsem si hovězí maso, sýr, salát, avokádo, rajčata, jalapeňo papričky a zakysaná smetana. Tomu říkám oběd, nechci jíst už nic jiného! Papričky byly lehce pikantní a krásně ladily s chutí marinovaného hovězího masa, nakrájeného na tenké plátky. Zakysaná smetana neutralizovala pálivost papriček a zároveň perfektně doplňovala chuť lehce roztaveného sýra. Vezměte mě zpátky, tohle chci jíst každý den k obědu! A avokádo? Úplně všude v Kalifornii? Na to bych si velmi rychle zvykla a nerada odvykala.


Jak jsem již řekla, tak Kalifornie je opravdu různorodá a rozhodně zde nenajdete pouze americkou a mexickou kuchyni. Vynechám fast foody a na ty si uděláme speciální článek ještě tenhle víkend, ale přesuneme se přímo do San Francisca, kde jsem strávila 4 dny. Na tohle místo jsem se opravdu těšila! Nejen kvůli tomu, že ochutnám spoustu jídla, ale také na to, že se mi podaří ochutnat svět! První den jsem se dobrovolně a s radostí motala okolo fast foodů, jelikož se jednalo už jen o půl dne a já si putování po kuchyních chtěla nechat až na další den. Další den jsem se také dobrovolně tenrokát ztratila. Při přejezdu autobusem z jednoho konce San Francisca, už toho měly moje nohy až tak dost nachozeno, jsem se rozhodla z autobusu vystoupit v čínské čtvrti, tzv. China Town, kde jsem den předtím procházela a dostala letáček do jedné čínské restaurace. Já však nehledala čínskou, avšak vietnamskou kuchyň. Při vystupování z autobusu jsem zaslechla jednoho Brita, jak mluví s dalšími dvěma kamarády o tom, že to místo není daleko a že je tam rád vezme. Říkal, že se jedná o malé rodinné bistro a vaří tam neskutečně a autenticky, jako když byl on sám v Číně. Netušila jsem, kam jdou, ale rozhodně jsem se to rozhodla zjistit! V tu chvíli začal tak trošku bojový plán, a to neztratit je z dohledu při průchodu čínským městem a nedat na sobě znát, že je vlastně sleduji. Myslím, že nějaký novodobý James Bond je proti mě břídil! Skupinku tří lidí jsem dokázala z povzdálí sledovat při nejmenším půl hodiny, aniž by si toho někdo z nich všiml, zároveň jsem u toho sledovala výlohy krámků a kochala se okolím. Malinko mě děsí představa toho, jak je jednoduché někoho sledovat, aniž by si toho dotyčný vůbec všiml. Raději opouštím myšlenky tohoto typu, abych později nebyla moc podezřívavá, že by si náhodou někdo vyhlédl mě a přecházím na druhou stranu ulice, kde oni zachází do jakéhosi bistra. Klučina, myslím, že Mike se jmenoval, říkal kamarádům, že v takovém bistru byl v Číně minulý rok. Zjišťuji, že jsem dokonce slyšela i kus rozhovoru a dokážu toho o Mikovi říci docela dost, včetně toho, že studuje v USA a v Číně byl minulý rok na pár měsíců, kde učil angličtinu. Nakonec se je však rozhodnu nenásledovat do bistra a pokračuji na druhé straně ulice v hledání mého Vietnamského bistra. Narazím na malé bistro, které se jmenuje Golden Flower a zapluji dovnitř. Proč jsem si vybrala právě to? Ani nevím, můj nos mě tam nějak zanesl a moje maminka mi vždycky říkávala, ať jdu přímo za nosem a já se ho tentokrát rozhodla poslechnout! Děkuji mamince za její radu, jelikož mě donesla na skvělé místo! V Praze velice ráda chodím do jednoho velmi autentického Vietnamského bistra v Karlíně, ale tohle bistro předčilo veškerá má očekávání! Ve chvíli, kdy jsem spustila na servírku asi jedné mé 4 věty, které zatím ve Vietnamštině zatím umím se na mě usmála s tím, že Vietnamsky neumí a narodila se v USA, ale okamžitě to přivolalo její maminku, která si se mnou chtěla povídat, což naopak neumím ještě já. Nakonec jsme skončily u angličtiny a skvěle jsme si popovídaly, včetně toho, že mi vyprávěla o jejich bistru a o tom, že se jedná o bistro rodinné. Její druhá dcera je momentálně v Hanoi, kde je asi 35 stupňů. "Ale to se nebojte, všichni se potí, vy taky budete a nepřijde vám to vůbec divné po pár dnech", prohodila a zasmála se. Přinesla Bun Bo Nam Bo, jaké jsem ještě nikdy nejedla a s ním mi nabídla vidličku, kterou jsem s radostí odmítla a vzala si hůlky. Maso takto ochucené jsem už dlouho neměla! Nejen, že omáčka, která v jídle byla, chutnala skvěle, ale to maso! Nejsem zrovna masový typ, ale tohle hovězí bylo tak svěle namarinované, nakrájené na velmi jemné plátky a osmažené do perfektního hovězího masa pro moje Bun Bo Nam Bo! Poděkovala jsem a dodala, že od teď už v Praze na žádné jít nemohu, jelikož mi rozhodně chutnat nebude, tomuhle se ani vzdáleně nic nevyrovná!


Další den jsem se přesunula pouze o kousek dál v Asii a to do Japonska! Se Charlottou jsme si poslední den chtěly k obědu dát jídlo, na které jsem narazila při procházce městem den předtím. V San Franciscu jsem totiž chtěla ochutnat svůj první Ramen v životě. O Praze jsem slyšela nechvalné povídky a že je Ramen nic moc. O co se vlastně jedná? Jedná se o typickou japonsko polévku, vývar. U nás máme vývar, ve Vietnamu je to Pho, v Japonsku Ramen atd. Chtěla jsem, aby první moment, kdy si dám Ramen byl opravdu dobrý a aby mě v tu chvíli neodradil od jeho budoucí konzumace a proto jsem si ho chtěla vychutnat v San Franciscu. Charlotte ho nikdy před tím také neměla a rozhodla se mě následovat do jednoho malého Japonského bistra, nedaleko centra města. Na ulici Kearny Street se nachází malé bistro s názvem Ramen Underground, které je velmi dobře hodnocené na Trip Advisoru, což jsem se dozvěděla až později, co jsme byly na hostelu. Já ho vybrala spíše z toho důvodu, že jsem opět uvnitř viděla samé japonce. Pokud jsou v malém bistru pouze místní nebo ti, kterým je kuchyň určena, tak tam rozhodně jděte, jelikož to bude stat za to a proto jsem tam také šla já. Ding, ding! Opět trefa do černého! Neskutečně, povedlo se už asi po třetí za tři dny, že jsem narazila na svělé místo, že bych měla smysl pro hledání výborných bister? Následujte mě do Ramen Underground, kde jsme byly usazeny, dostaly jsme sklenice vody a začaly hledat v menu. Vzhledem k tomu, že jsme obě jedly ramen poprvé, tak jsme si nechaly poradit. Já si chtěla vybrat Habanero Ramen, avšak číšník mě upozornil, že se jedná o verzi vážně hodně PÁLIVOU! Když jsem se zeptala, jak hodně pálivou, jelikož toho vydržím opravdu hodně, tak řekl HODNĚ! Rozhodli jsme se proto, že mi habanero pastu přinese zvlášť a já si jí mohu přidat až přímo do jídla. Do ramenu jsem si poté nechala přidat ještě vejce a sledovala jsem skvělou atmosféru v bistru. Na baru sedělo pár lidí, ale jinak byl úplně plno. Začalo chodit více lidí, ale už si neměli, kam sednout, takže se museli opět otáčet a odcházeli.


Už nám ho nesou! Ten tak krásně voní, že v tu chvíli se v něm chcete přímo vykoupat! Silný kuřecí vývar s typickými japonskými nudlemi, kuřecím masem a v něm jarní cibulka, čerstvý špěnát a vajíčko. K němu samozřejmě keramická malá lžička a hurá na hůlky. Stačilo, aby nám ho donesli na stůl a už se nám začaly sbíhat sliny! Nečekaly jsme ani minutu a daly se do jídla! Charlotte si pochutnává a děkuje, že jsem jí to místo ukázala! Já děkuji sama sobě a tomu někomu nahoře, že mě tam vlastně už den předtím zavedl a já si mohla místo "očíhnout" a Charlotte tam vzít. Ochutnávám, polívá mě radost po celém těle a představuji si, jak v ramenu plavu kraula z jedné strany miska na druhou. Lahoda! Rozhodnu se do ramenu přidat habanero pastu, tedy zatím raději půl mističky, kdyby náhodou. Chyba! Měla jsem přidat míň, což zjišťuji po první lžičce, kdy skoro plivu oheň! Kdo mě zná, tak ví, že vydržím vážně hodně, ale i půl mističky bylo až moc! Ta polévka je horká a teď i neskutečně pálivá! Já si to užívám, ale asi nevypadám moc dobře, jelikož se mě Charlotte ptá, jestli dobrý. Odpovídám, že jo a srkám do sebe alespoň nudle, abych trošku zajedla pálivost toho vývaru. Další chyba! Jak srkám nudle, tak mě pálí rty tak, že necítím ani chuť nudlí, zůstávám v klidu a zapíjím vodou, což samozřejmě vůbec nepomáhá, ale alespoň pro ten pocit. Nedám se však zastrašit a po asi půl hodině zdolávám celou misku, plnou té nejpálivější polévky, jakou jsem zatím měla a děkuji číšníkovi, že mi dal pastu stranou, jelikož kdyby mi ji dal do misky celou, tak asi nemám šanci polévku ani ochutnat!

V USA to tedy není jen o hamburgerech, o hranolkách nebo o Coca Cole, ale i o jidlech, které u nás nejíte každý den. O fast foodech napíšu ještě dnes nebo zítra a dám vám nějaké tipy na to, co si z nich vážně dát a čemu se vyhnout. Místo fast foodů ale vyražte do malých bister a nebo restaurací, které stojí za objevení :) Navíc můžu vřele doporručit místo, které se jmenuje Dennys. Jedná se o takový "fast food" diner, který není úplně tak fast food, ale rozhodně se tam najíte dost rychle! Jedná se o restaurace, které najdete okolo dálnic a vždycky se tam za dobrou cenu dobře najíte, viz první fotka u tohoto článku.

Já, Franouzska Charlotte a můj vtipný poslední den

4. června 2017 v 12:11 | Maky |  California

Rozhodla jsem se místo dalšího dne napsat o svém posledním dni a vzít to malinko od zadu.

Co se stalo poslední den, že o tom musím napsat článek? Poslední den jsem samozřejmě odjížděla a to by se nemohlo obejít bez menších komplikací. Ráno jsem vstala, domluvená se slečnou, kterou jsem potkala ve svém hostelu. Francouzska Charlotte, která žije a pracuje v Brazílii v Sao Paolo. Je výborná, okamžitě jsme si vyměnily čísla a zůstáváme v kontaktu i ve chvíli, když jsme obě zpátky doma. Nejvtipnější na tom všem je, že ona je slečna sice z Francie, ale žije v Brazílii a poté, co jsme se potkaly první den, kdy jsme každá chodily po San Franciscu celý den v největším horku, obě spálené do červena a ona prohlásila: "Nechápu to, já žiju v Brazílii a spálím se v Kalifornii!" Na to jsem však měla já jednu jedinou odpověď: "Ber to pozitivně, už se ti to v Brazílii tenhle rok nestane, základ už máš." Zasmály jsme se spolu a okamžitě si padly do noty.

Druhý den, můj poslední den. Rozhodly jsme se, že strávíme den spolu. Od rána až do mého odjezdu. Vyrazily jsme spolu do Starbucks a daly si po ránu kafe, já samozřejmě svoje oblíbené Green tea frapuccino se šlehačkou. Starbucks v USA mě nepřestane fascinovat. Nejen, že je úplně všude a to občas znamená i tři z nich na jedné ulici, ale hlavně mě baví jejich drive in. U nás jsem zvyklá na drive-in McDonalds nebo KFC, v USA jsem byla už zvyklá na drive-in Starbucks, ale moc jsem jich nevyužívala. Byla jsem většinou ráda, že jsem mohla sednout dovnitř a chytit wifi, zavolat nebo napsat domů či postnout nějaké fotky na Facebook, aby moje rodinka tušila, že jsem živá a zdravá. Co jsem však viděla v USA poprvé byly drive-in ATM, přeloženo v překladu bankomaty drive-in. Jako chápu, že se lidem nechce chodit z auta, že spěchají, a tak si koupí jídlo z okýnka, možná že i to kafe si po cestě do práce koupí v okýnku, ale že už v USA nemusíte chodit z auta vůbec i při výběru peněz, tak to mi přišlo už malinko šílený!Všimla jsem si ho úplnou náhodou v jednom městečku, kde jsem hledala parkoviště a zjistila jsem, že omylem stojím na parkovišti pro zákazníky banky. Nasedla jsem tedy znovu do auta a v dobrém úmyslu odjet jsem zamířila do další jednosměrné úlice. Při zastavení na křižovatce jsem si všimla řady aut, která jako by na něco čekala. Podívala jsem se a říkala si, že tohle přeci není žádný fast food, který znám. Zaměřila jsem blíž a zjistila, že se jedná o banku, přičemž moje oči zastavily na nápisu Drive-in ATM a to už jsem byla v šoku. Jako vážně?! Ptala jsem se sama sebe a nevycházela z údivu. Nic méně i tak to je, v USA je možné jednoduše všechno!


Ale vraťme se ke mě a mojí nové kamarádce Charlotte z Francie/Brazílie. Ráno jsme si tedy daly spolu Starbucks a vyrazily směr město. Některá místa ještě neviděla a tak jsme se rozhodla jí vzít na Pier 39, kde uvidí ty super lachtany povalující se úplně všude, ale první jsme si to daly procházkou do kopců a zase dolů. San Francisco je výborné, pořád chdíte nahoru a dolů, takže pokud tam pojedete, nezapomeňte si zabalit dobré boty do města. My jsme za náš poslední den nachodily přibližně 17 km a to jsem odjížděla na letiště vcelku brzy. Do přístavu jsme šly pěšky a kousek si daly Cable car, což je taková ta naše zvláštní tramvaj na kabelu. Přiznala se mi totiž, že na ní ještě nejela a já se rozhodla, že to je něco, co v SF musí rozhodně vyzkoušet. Koupila mi ráno kafe, tak jsem jí koupila jízdenku a vyrazily jsme! Obě jsme se musely samozřejmě držet a ne sedět, to je nuda, takže to znamenalo, že jsem po první zastávce přeskočila na druhou stranu a koukala na Charlotte z druhé strany vozu. Užily jsme si to, i ona!


Do přístavu jsme dorazily přibližně na čas svačiny/oběda, těžko říct, tam člověk moc nepřemýšlel o čase. Našla jymse tam místo, o kterém jsme obě slyšely, že bychom měly vyzkoušet a tak jsme si na půl daly krabí koláčky s vajíčky a byla to vážně lahoda! Krabí koláčky byly vláčné, krásně krémové a zároveň vajíčka připravená perfektně. Při nakrojení žloutek vytekl a okamžitě zalil zbytek pokrmu jako slunce zalije zátoku při západu slunce. Nebylo potřeba přidat sůl ani nic jiného, tohle byla báseň pro chuťové pohárky.



Se Charlotte asme pokračovaly na Pier 39, ode se povalovali tuleni a smály se jejich lenosti a radosti ze života. Oni se vlastně mají neskutečně dobře, to je život být tuleněm, říkaly jsme si.


Po výletu v přístavu jsme vyrazily opět na koukačku po San Franciscu, daly jsme si výlet tramvají. Zajímavost z tramvají a autobusu v San Franciscu. Spousta zastávek je na znamení a já si pořád říkala, kde kdo mačká jaké tlačítko. Tlačítko není nutné. Po obvodu autobusu je natažený kabílek, za který stačí zatáhnout a funguje úplně stejně jako tlaítko. Zjistila jsem to hned první den, tak jsem si jako malá holka užívala pokaždé, když jsem mohla za provázek nebo kabel, či co to vlastně bylo, zatahat a autobus tak přinutit zastavit.

Mě se však začala blížit hodina H a já se musela začít pakovat. Vzaly jsme to tedy ještě jednou přes Pier, kde jsem si koupila nový příruční kufr. Sice jsem si večer zabalila věci, ale nechtěla jsem vše tahat jen v krosně, tak jsem se rozhodla si koupit ten nádherný kufřík s Americkou vlajkou, na který jsem měla stejně zálusk už od prvního dne v San Franciscu a tak jsem si udělala radost. Pokračovaly jsme na Union Square, kde se nacházel Apple store. Já se totiž rozhodla si z USA přivést ještě jednu maličkost na moje čláky a na cesty, nový Macbook. Svůj starý, který byl rok 2010 jsem prodala už v Praze a říkala si, že si Macbook stejně koupím, nicméně bych si ho ráda přivezla z USA, z místa, kde byl vyvinut a kde je jeho rodná zem.


Charlotte mě následovala úplně všude. Řekla, že je to můj poslední den a budeme dělat všechno, co si přeju já. Já měla za ten den už jen dvě poslední přání a to byl právě Macbook v Apple store a zároveň přání nikdy odtud neodjet! Splnit se dalo bohužel pouze jedno z nich. Dorazily jsme tedy do Apple store, kde já měla na nákup Macbooku asi 30 minut, než budu muset vyrazit na letiště, abych vůbec stíhala. Můj prodejce, skvělý rodilý Američan, si se mnou dokonce udělal foto a já poté vyrazila do hostelu pro věci, rozloučila se se Charlotte a hurá na letiště. Hurá ale vlastně vůbec jsem se netěšila. Celou Kalifornii a hlavně San Francisco jsem si tak zamilovala, že se mi domů vážně nechtělo!

Vzala jsem krosnu, kufr, přeházela ještě z jednoho do druhého malinko v hostelu a vyrazila na BART, což je vlastně nadzemka/podzemka v San Franciscu. Člověk si koupí lístek a dokud nevyjezdíte jeho sumu, za kterou jste si ho koupili, tak stále funguje, zajímavé. Vlezla jsem do metra a čekala až pojede můj vlak na letiště (žlutá linka) směr SFO. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem se podívala na informační tabuli a ta hlásila, že směr letiště je nějaký problém a máme očekávat zpoždění 30-40 minut. A sakra! Nemůže to být všechno, tak jak má? Já snad dneska neodletím?! Ne, že by se mi tedy odtud chtělo, ale pokud vlastní chybou nestihnu letadlo, tak si novou letenku pěkně zaplatím! Konečně! Přijel vlak a já se spoustou dalších lidí s kufry nastupuji. Čekám, vlak se mi zdá, že jede snad věčnost a já pořád kontroluji hodiny, abych stíhala. Už teď jsem v stresu, ale ještě pořád stíhám. Vlak nicméně zastavuje a čeká, nevím na co. V rozhlase řidič hlásí nějaké komplikace, paráda! Buď v klidu, teď už s tím stejně nic neuděláš, říkám si a tak si sedám a čekám až se rozjedeme. Jedeme! Vystupuji na Terminálu 1, který mám zapsaný v emailu jako odletový. Vyběhnu a na odletové tabuli hledám svůj let, nikde nic. Sakra, kde je zase problém! Jdu na informace a už vcelku nervózně se ptám pána. Hlavu nechávám klidnou, ale srdce mi buší jako o závod. Pán mi oznamuje, že je to pro cizince většinou zmatečné, že se nejedná o Terminál 1, ale I. Jasně, I jako International, tedy mezinárodní. Zpátky na vlak a popojet jednu zastávku červenou linkou na Terminál I. Safriš! Doběhnu na vlak, čekám a teď už začínám být vážně hodně nervózní. Modlím se, aby první vlak, který přijede byl červený a ne modrý. A je tu!Nasedám a jedu jednu zastávku, kde vyběhnu a hledám informační tabuli, tam už je můj let napsaný. Hurá! Zjišťuji, že se jedná o přepážku v řadě 5 a já jsem u 13, což není úplně blízko. Ještě, že tu mají jezdící pásy, takže naberu směr, místo toho, abych se na pásech vezla, tak běžím a za chvíli jsem na řadě 5. Zjišťuji, že je tu ještě fronta u AirBerlin, což je super znamení. Nic moc času nezbývá, ale pokud všichni letí do Dusseldorfu, tak mě tu asi nenechají. Vyndavám vše z krosny a přehazuji věci z krosny do kufru a zpátky. Asi vypadám jako blázen, jelikož věci přehazuji a vůbec mě nezajímá, že vyndavám sem spodní prádlo, sem sadu hůlek, kterou jsem dostala od Číňanky v mém ubytování v Merced, tam ještě elektroniku a vedle zase tekutiny v taštičce. Ostatní okolo mě vážně nezajímají a já konečně spokojeně s rozdělenými věcmi jdu do již krátké fronty a za chvíi jsem na řadě. Přivítá mě hrozně milý Američan a ptá se, kam letím. Velice smutně oznámím, že domů a on se ptá, proč tak smutně. Vysvětluji, že se mi odtud nechce, že jsem si Kaliforniii zamilovala a on mi samozřejmě hned nabízí, ať si místo pracovních víz najdu přeci snoubence, oba se zasmějeme po té, co mu oznámím, že za 15 dní jsem si ho najít nestihla. Řekne mi, ať k bráně už běžím, že to není blízko a já to mám už jen tak tak. Naberu tedy směr na security prohlídku a doufám, že doběhnu včas. Fronta, opět! Já ani neočekávám už nic jinýho! Zařadím se tedy do další fronty a čekám. Mám pocit, že já v životě stále na něco čekám. Přede mnou pár lidí a vůbec to neubíhá. Když se dostanu na řadu a mám procházet prohlídkou, schodím ze sebe úplně všechno včetně hodinek i náramku. Takový menší Mexikánec mi říká, že náramek sundavat nemusím a já na něj jen hodím pohled a řeknu mu, že mi bylo řečeno, abych stihla letadlo, mám běžet a tak je mi jedno, co všechno tu sundám. Pán se na mě podívá, nahodí americký úsměv, zastaví asi 5 lidí, kteří jsou ještě přede mnou a řekne, že já půjdu před nimi na kontrolu. Podívá se na mě, usměje se znovu a já s radostí poděkuji. Zavazadlo s počítačem projede v klidu, nahodím na sebe hodinky, náramek, do ruky vezmu počítač i kufr a opět začínám běh směrem k bráně a letadlu. Letiště mi přijde nekonečně dlouhé, ale v rozhlase stále neslyším své jméno, takže hádám, že jsem asi v pořádku. Doběhnu a hle, ještě čekáme!


Nakonec jsem to stihla a odletěla zpět. Ráda, že jsem stihla letadlo, nerada, že jsem musela opustit zem, kterou jsem si zamilovala!


Nicméně to zřejmě není naposledy, co jsem v Kalifornii byla, čekej mě rozhodně ještě někdy příště :)