America nejsou jen fast foody

9. června 2017 v 14:16 | Blog o mém au pair životě |  California
Další článek jsem se rozhodla věnovat jídlu v USA, respektive v Kalifornii, kde jsem byla na road tripu a projela jsem kolem 2000 mil, tedy v přepočtu asi 3200 km. To všechno jsem stihla za 12 dní s půjčeným autem od společnosti Budget. Auto jsem půjčila na letišti v San Franciscu po svém příletu a vrátila na stejném místě v San Franciscu.

První můj nápad byl vyzkoušet všechny fast foody, ale z něho sešlo hned po prvním dni, protože přeci jen raději zkouším vše a nejen fast foody. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet různorodou kuchyni, především však americkou a v San Franciscu jsem se už teď těšila na rozmanitost a jídlo z celého světa. Postupně jsem se rozhodla vyzkoušet různé fast foody, i když jsem skoro všechny už znala z mé předchozí cesty a navíc jsem zjistila, že i když toho vlastně ráda vyzkouším hodně, tak se převážně nasnídám a pak do večeře zapomenu, že jsem vlastně nejedla celý den. Znáte to asi sami, když jste někde na dovolené, nemluvím teď o dovolené, kdy se válíte u moře, ale u dovolené, kdy jste celý den na cestě, na nohou a večer vás napadne, že už je 6 hodin a vy jste jednoduše od snídaně pořádně nic nejedli? Každý den jsem si říkala, že si koupím něco, co budu mít v autě, vezla jsem dokonce i sušenky, ale ono vás jednoduše nenapadně jíst, jelikož na to nemáte čas. Navíc v USA jsou snídaně tak obří, že když sníte snídani, není potřeba do večera vlastně vůbec jíst, ale o tom se více rozepíši dál.

První den, kdy jsem hekticky dojela ke svojí první hostitelce přes Coachsurfing, Michelle, která na mě čekala místo do 8 hodin až do 11, jsem vůbec neměla hlad. Stále nemůžu uvěřit, že jsem tam ten první den dojela, ale tyhle vzpomínky jsou k nezaplacení. Druhý den jsem jí pozvala na snídani, jelikož jsem si říkala, že jí něco opravdu dlužím za ten první hektický večer a to ona nechtěla připustit a pořád opakovala, že je moc ráda, že jsem hlavně dorazila v pořádku. Byla jsem ale neoblomná a ukecala jí! Většina z vás, kteří mě znáte, tak víte, že umím být vcelku ukecaná a nedám se jen tak ukecat, takže jí vlastně nezbylo také nic jiného. Město Santa Rosa na sever od San Francisca není zrovna největší, ale nejmenší také ne, takže jsme si mohly vlastně vybrat, kam vyrazíme na snídani. Byla jsem dotázána, co bych si dala ke snídani a já vlastně odpověděla jediné: Něco Amerického! Nejsem v USA, abych tu jedla něco jiného, že?

Michelle se zamyslela a řekla, že ví o jednom skvělém bistru, kde i její skvělá fenka může sedět venku a tak jsme vyrazily. Ukázala mi malinko město a dorazily jsme na místo. Měly jsme obrovské štěstí, venku bylo volno, žádný pes, ani človíček, tak jsme se hned usadily. Sama řekla, že je to obrovský štěstí, jelikož tohle bistro bývá opravdu plné, jelikož je nejlepší ve městě a dělají skvělé snídaně. Okamžitě si nás všimla servírka, mimochodem miluji Americkou obsluhu! Jsou vždy neskutečně ochotní, někdo tvrdí, že je to z důvodu, že nemají fixní plat a vydělávají si tak dýšky, které dostávají od hostů. Já však tvrdím, že Amíci jsou prostě skvělí a já je proto miluju! Usmívají se totiž nejen v restauracích jako servírky a číšníci, ale i na ulicích a to já na té zemi opravdu zbožňuji a nikdy mě nepřestane bavit tam jezdit už jen kvůli tomu skvělému pocitu, kdy se na vás v okolí všichni nemrači. Nicméně přišla tedy servírka a my si objednaly. Vzhledem k tomu, že jsme v Kalifornii a není tu nic neobvyklého dát si ke snídani Mexické jídlo, tak jsem zvolila mexickou tortilu, na ní vejce, fazole, salsu, k tomu objednala Michelle kávu a vodu s citrónem. To je další věc, kterou na USA miluji a to je jejich dolévání tekutin všeho druhu! Ať už si ke snídani obejdnáte bezkofeinovou kávu, ledovou kávu, horkou čokoládu nebo jen džus či vodu, tak vám při vypití sklenice či hrnečku okamžite servírka nabídne jeho doplnění. Ocenila jsem to hlavně ráno, kdy jsem se osvěžila většinou ledovou kávou, čajem či džusem a k večeři, kdy jsem si po americku dala Colu. Když se teď zpětně dívám na tu snídani, tak to byla asi nejmenší porce, kterou jsem v Americe dostala! To je věc další, nechápu, proč se tam dělají takové obrosvké porce jídla. Většina z nich se stejně nedojí a plýtvá se tak neskutečně jídlem. Stačilo mi jednu snídani sedět na baru a viděla jsem, kolik toho servírky nosí zpět a vyhazují, smutné..Nicméně, i přesto, že to byla nejmenší porce, tak jako snídaně byla skvělá! Malé tortily, smažené, samozřejmě, mezi nimi rajčata, fazole, sýr a na tortilách bylo usazeno vejce s lehce tekutým žloutkem, prostě perfektní! K tomu na talíři salsa a ještě lehce pikantní zelená salsa s Jalapeno papričkami, které tam měli všude a k mému nepochopení pár jahod jako příloha. Tohle byste chtěli jíst každý den, to mi věřte!


Jelikož jsem si Mexickou kuchyni zamilovala a v Kalifornii se dala ke snídani jíst úplně kdekoliv a hlavně vlastně jakákoliv variace mexické kuchyně od Huevo Rancheros s vajíčky až po burrito ke snídani, které jsem sice neměla, ale kamaráda si ho dala a vypadalo úžasně! Moje další Mexická snídaně byla vlastně podobná, akorát obsahovala opět vajíčka, sýr, rajčata, tortily i koriandr, jen žádné fazole. K tomu všemu jsem si opět mohla vybrat druh brambor. Ale o tom bude hned řeč.


Proč mluvím o bramborách? Jak totiž vypadá taková klasická americká snídaně v dineru, kam si na ní dojdete? Po tom, co jsem potkala Jamese v jedné restauraci, což byl hrozně milý chlapík, se kterým jsem si na baru povídala asi dvě hodinky a dali jsme si spolu snídani, kterou mi k mému údivu ještě poté zaplatil, jsem se dozvěděla, že správná snídaně se nazívá Combo, což znamená kombinace několika druhů jídel a obsahuje většinou vajíčka (servírka se vás okamžitě zeptá, jak chcete vaše vejce udělat. Myslí se tím, zda chcete míchaná, benedicts, volská oka apod.), poté nějaké maso (vybrat si většinou můžete ze slaniny, různých steaků jako hovězího nebo kuřecího, případně bez masa) a ještě obsahuje brambory (opět se vás servírka zeptá, jaké chcete brambory. Copak nestačí, že jsem si musela vymýšlet, jak chci udělat vajíčka? Musím se ještě rozhodnout, jaké chci brambory? Ježiš, to je mi složité, objednat si tu snídani! Na výběr je většinou Hashbrown, což asi všichni znáte z McDonalds a nebo různé jiné druhy brambor. K mexickým tortilám jsem si vybrala jakési farmářské brambory, jelikož jsem si vždycky vybrala Hashbrown a chtěla jsem trošku změnu. Každopádně si stačí všimnout porce, kterou vidíte pod tímto odstavcem a jelikož se jedná o combo, znamená to také ještě palačink s máslem a javorovým syrupem. Miluji kombinaci slaného a sladkého ke snídani, ale tohle? To by zabilo i vola, ne? Kdo tohle může sníst? Nedivila jsem se potom tomu, co jsem viděla, když jsem vešla do restaurace. Většina lidí si s sebou odnášela ještě "výslužku", stejně tak jako můj kamarád James, který si k sobě přidal i to, co jsem nedojedla já, protože já to v autě do národního parku vážně vést nemohla.


Vraťme se ale k mexickému jídlu. Kalifornie je stát plný lidí z celého světa a také chutí. Je nejblíže Mexiku a žije tam také nejvíc Mexických přistěhovalců. Ať už jsou to legální či nelegální přistěhovalci, já potkala jen samé skvělé lidi a moje cesta mě zavedla do jednoho zapadlého městečka, spíše vesničky po cestě, kde jsem se zastavila v jednom autentickém Mexickém bistru. Nejlepší jsou ta místa, která jsou u silnice, jsou autentická a hlavně se většinou jedná o rodinné podniky, stejně tak to bylo na tomhle místě. Toto místo se jmenovalo Sarahie Cafe a servírka v něm byla dcera maminky, která byla v kuchyni a připravovala skvělá mexická jídla. Tortily si dělaly domácí, stejně tak jako vše ostatní. Daly jsme se s dcerou do řeči a povídaly si dlouho na to, abych byla malinko otrkaná a zeptala se, jak dlouho v Americe žijí a jak to pro ně vypadá teď. Ona má to štěstí, že se v USA už narodila, ale ne tak jako všichni její kamarádi a tak jsme se dostaly až k politické rozpravě, opět nikdo, kdo by podporoval stavbu Mexické zdi? Jaký šok! :) Ale pojďme se vrátit k tomu příjemnějšímu tématu: jídlu! Její maminka mě pozvala (možná já se malinko na začátku pozvala sama) do kuchyně a ukázala mi, jak se připravují pravé mexické tortily, jak si vše připravují sami a jak ona už dlouho dělá v oboru. Skvěle jsme si popovídaly a připravila mi neskutečně úchvatný oběd s názvem Tortas. Jedná se o mexický chléb,vybrala jsem si hovězí maso, sýr, salát, avokádo, rajčata, jalapeňo papričky a zakysaná smetana. Tomu říkám oběd, nechci jíst už nic jiného! Papričky byly lehce pikantní a krásně ladily s chutí marinovaného hovězího masa, nakrájeného na tenké plátky. Zakysaná smetana neutralizovala pálivost papriček a zároveň perfektně doplňovala chuť lehce roztaveného sýra. Vezměte mě zpátky, tohle chci jíst každý den k obědu! A avokádo? Úplně všude v Kalifornii? Na to bych si velmi rychle zvykla a nerada odvykala.


Jak jsem již řekla, tak Kalifornie je opravdu různorodá a rozhodně zde nenajdete pouze americkou a mexickou kuchyni. Vynechám fast foody a na ty si uděláme speciální článek ještě tenhle víkend, ale přesuneme se přímo do San Francisca, kde jsem strávila 4 dny. Na tohle místo jsem se opravdu těšila! Nejen kvůli tomu, že ochutnám spoustu jídla, ale také na to, že se mi podaří ochutnat svět! První den jsem se dobrovolně a s radostí motala okolo fast foodů, jelikož se jednalo už jen o půl dne a já si putování po kuchyních chtěla nechat až na další den. Další den jsem se také dobrovolně tenrokát ztratila. Při přejezdu autobusem z jednoho konce San Francisca, už toho měly moje nohy až tak dost nachozeno, jsem se rozhodla z autobusu vystoupit v čínské čtvrti, tzv. China Town, kde jsem den předtím procházela a dostala letáček do jedné čínské restaurace. Já však nehledala čínskou, avšak vietnamskou kuchyň. Při vystupování z autobusu jsem zaslechla jednoho Brita, jak mluví s dalšími dvěma kamarády o tom, že to místo není daleko a že je tam rád vezme. Říkal, že se jedná o malé rodinné bistro a vaří tam neskutečně a autenticky, jako když byl on sám v Číně. Netušila jsem, kam jdou, ale rozhodně jsem se to rozhodla zjistit! V tu chvíli začal tak trošku bojový plán, a to neztratit je z dohledu při průchodu čínským městem a nedat na sobě znát, že je vlastně sleduji. Myslím, že nějaký novodobý James Bond je proti mě břídil! Skupinku tří lidí jsem dokázala z povzdálí sledovat při nejmenším půl hodiny, aniž by si toho někdo z nich všiml, zároveň jsem u toho sledovala výlohy krámků a kochala se okolím. Malinko mě děsí představa toho, jak je jednoduché někoho sledovat, aniž by si toho dotyčný vůbec všiml. Raději opouštím myšlenky tohoto typu, abych později nebyla moc podezřívavá, že by si náhodou někdo vyhlédl mě a přecházím na druhou stranu ulice, kde oni zachází do jakéhosi bistra. Klučina, myslím, že Mike se jmenoval, říkal kamarádům, že v takovém bistru byl v Číně minulý rok. Zjišťuji, že jsem dokonce slyšela i kus rozhovoru a dokážu toho o Mikovi říci docela dost, včetně toho, že studuje v USA a v Číně byl minulý rok na pár měsíců, kde učil angličtinu. Nakonec se je však rozhodnu nenásledovat do bistra a pokračuji na druhé straně ulice v hledání mého Vietnamského bistra. Narazím na malé bistro, které se jmenuje Golden Flower a zapluji dovnitř. Proč jsem si vybrala právě to? Ani nevím, můj nos mě tam nějak zanesl a moje maminka mi vždycky říkávala, ať jdu přímo za nosem a já se ho tentokrát rozhodla poslechnout! Děkuji mamince za její radu, jelikož mě donesla na skvělé místo! V Praze velice ráda chodím do jednoho velmi autentického Vietnamského bistra v Karlíně, ale tohle bistro předčilo veškerá má očekávání! Ve chvíli, kdy jsem spustila na servírku asi jedné mé 4 věty, které zatím ve Vietnamštině zatím umím se na mě usmála s tím, že Vietnamsky neumí a narodila se v USA, ale okamžitě to přivolalo její maminku, která si se mnou chtěla povídat, což naopak neumím ještě já. Nakonec jsme skončily u angličtiny a skvěle jsme si popovídaly, včetně toho, že mi vyprávěla o jejich bistru a o tom, že se jedná o bistro rodinné. Její druhá dcera je momentálně v Hanoi, kde je asi 35 stupňů. "Ale to se nebojte, všichni se potí, vy taky budete a nepřijde vám to vůbec divné po pár dnech", prohodila a zasmála se. Přinesla Bun Bo Nam Bo, jaké jsem ještě nikdy nejedla a s ním mi nabídla vidličku, kterou jsem s radostí odmítla a vzala si hůlky. Maso takto ochucené jsem už dlouho neměla! Nejen, že omáčka, která v jídle byla, chutnala skvěle, ale to maso! Nejsem zrovna masový typ, ale tohle hovězí bylo tak svěle namarinované, nakrájené na velmi jemné plátky a osmažené do perfektního hovězího masa pro moje Bun Bo Nam Bo! Poděkovala jsem a dodala, že od teď už v Praze na žádné jít nemohu, jelikož mi rozhodně chutnat nebude, tomuhle se ani vzdáleně nic nevyrovná!


Další den jsem se přesunula pouze o kousek dál v Asii a to do Japonska! Se Charlottou jsme si poslední den chtěly k obědu dát jídlo, na které jsem narazila při procházce městem den předtím. V San Franciscu jsem totiž chtěla ochutnat svůj první Ramen v životě. O Praze jsem slyšela nechvalné povídky a že je Ramen nic moc. O co se vlastně jedná? Jedná se o typickou japonsko polévku, vývar. U nás máme vývar, ve Vietnamu je to Pho, v Japonsku Ramen atd. Chtěla jsem, aby první moment, kdy si dám Ramen byl opravdu dobrý a aby mě v tu chvíli neodradil od jeho budoucí konzumace a proto jsem si ho chtěla vychutnat v San Franciscu. Charlotte ho nikdy před tím také neměla a rozhodla se mě následovat do jednoho malého Japonského bistra, nedaleko centra města. Na ulici Kearny Street se nachází malé bistro s názvem Ramen Underground, které je velmi dobře hodnocené na Trip Advisoru, což jsem se dozvěděla až později, co jsme byly na hostelu. Já ho vybrala spíše z toho důvodu, že jsem opět uvnitř viděla samé japonce. Pokud jsou v malém bistru pouze místní nebo ti, kterým je kuchyň určena, tak tam rozhodně jděte, jelikož to bude stat za to a proto jsem tam také šla já. Ding, ding! Opět trefa do černého! Neskutečně, povedlo se už asi po třetí za tři dny, že jsem narazila na svělé místo, že bych měla smysl pro hledání výborných bister? Následujte mě do Ramen Underground, kde jsme byly usazeny, dostaly jsme sklenice vody a začaly hledat v menu. Vzhledem k tomu, že jsme obě jedly ramen poprvé, tak jsme si nechaly poradit. Já si chtěla vybrat Habanero Ramen, avšak číšník mě upozornil, že se jedná o verzi vážně hodně PÁLIVOU! Když jsem se zeptala, jak hodně pálivou, jelikož toho vydržím opravdu hodně, tak řekl HODNĚ! Rozhodli jsme se proto, že mi habanero pastu přinese zvlášť a já si jí mohu přidat až přímo do jídla. Do ramenu jsem si poté nechala přidat ještě vejce a sledovala jsem skvělou atmosféru v bistru. Na baru sedělo pár lidí, ale jinak byl úplně plno. Začalo chodit více lidí, ale už si neměli, kam sednout, takže se museli opět otáčet a odcházeli.


Už nám ho nesou! Ten tak krásně voní, že v tu chvíli se v něm chcete přímo vykoupat! Silný kuřecí vývar s typickými japonskými nudlemi, kuřecím masem a v něm jarní cibulka, čerstvý špěnát a vajíčko. K němu samozřejmě keramická malá lžička a hurá na hůlky. Stačilo, aby nám ho donesli na stůl a už se nám začaly sbíhat sliny! Nečekaly jsme ani minutu a daly se do jídla! Charlotte si pochutnává a děkuje, že jsem jí to místo ukázala! Já děkuji sama sobě a tomu někomu nahoře, že mě tam vlastně už den předtím zavedl a já si mohla místo "očíhnout" a Charlotte tam vzít. Ochutnávám, polívá mě radost po celém těle a představuji si, jak v ramenu plavu kraula z jedné strany miska na druhou. Lahoda! Rozhodnu se do ramenu přidat habanero pastu, tedy zatím raději půl mističky, kdyby náhodou. Chyba! Měla jsem přidat míň, což zjišťuji po první lžičce, kdy skoro plivu oheň! Kdo mě zná, tak ví, že vydržím vážně hodně, ale i půl mističky bylo až moc! Ta polévka je horká a teď i neskutečně pálivá! Já si to užívám, ale asi nevypadám moc dobře, jelikož se mě Charlotte ptá, jestli dobrý. Odpovídám, že jo a srkám do sebe alespoň nudle, abych trošku zajedla pálivost toho vývaru. Další chyba! Jak srkám nudle, tak mě pálí rty tak, že necítím ani chuť nudlí, zůstávám v klidu a zapíjím vodou, což samozřejmě vůbec nepomáhá, ale alespoň pro ten pocit. Nedám se však zastrašit a po asi půl hodině zdolávám celou misku, plnou té nejpálivější polévky, jakou jsem zatím měla a děkuji číšníkovi, že mi dal pastu stranou, jelikož kdyby mi ji dal do misky celou, tak asi nemám šanci polévku ani ochutnat!

V USA to tedy není jen o hamburgerech, o hranolkách nebo o Coca Cole, ale i o jidlech, které u nás nejíte každý den. O fast foodech napíšu ještě dnes nebo zítra a dám vám nějaké tipy na to, co si z nich vážně dát a čemu se vyhnout. Místo fast foodů ale vyražte do malých bister a nebo restaurací, které stojí za objevení :) Navíc můžu vřele doporručit místo, které se jmenuje Dennys. Jedná se o takový "fast food" diner, který není úplně tak fast food, ale rozhodně se tam najíte dost rychle! Jedná se o restaurace, které najdete okolo dálnic a vždycky se tam za dobrou cenu dobře najíte, viz první fotka u tohoto článku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama