Já, Franouzska Charlotte a můj vtipný poslední den

4. června 2017 v 12:11 | Maky |  California

Rozhodla jsem se místo dalšího dne napsat o svém posledním dni a vzít to malinko od zadu.

Co se stalo poslední den, že o tom musím napsat článek? Poslední den jsem samozřejmě odjížděla a to by se nemohlo obejít bez menších komplikací. Ráno jsem vstala, domluvená se slečnou, kterou jsem potkala ve svém hostelu. Francouzska Charlotte, která žije a pracuje v Brazílii v Sao Paolo. Je výborná, okamžitě jsme si vyměnily čísla a zůstáváme v kontaktu i ve chvíli, když jsme obě zpátky doma. Nejvtipnější na tom všem je, že ona je slečna sice z Francie, ale žije v Brazílii a poté, co jsme se potkaly první den, kdy jsme každá chodily po San Franciscu celý den v největším horku, obě spálené do červena a ona prohlásila: "Nechápu to, já žiju v Brazílii a spálím se v Kalifornii!" Na to jsem však měla já jednu jedinou odpověď: "Ber to pozitivně, už se ti to v Brazílii tenhle rok nestane, základ už máš." Zasmály jsme se spolu a okamžitě si padly do noty.

Druhý den, můj poslední den. Rozhodly jsme se, že strávíme den spolu. Od rána až do mého odjezdu. Vyrazily jsme spolu do Starbucks a daly si po ránu kafe, já samozřejmě svoje oblíbené Green tea frapuccino se šlehačkou. Starbucks v USA mě nepřestane fascinovat. Nejen, že je úplně všude a to občas znamená i tři z nich na jedné ulici, ale hlavně mě baví jejich drive in. U nás jsem zvyklá na drive-in McDonalds nebo KFC, v USA jsem byla už zvyklá na drive-in Starbucks, ale moc jsem jich nevyužívala. Byla jsem většinou ráda, že jsem mohla sednout dovnitř a chytit wifi, zavolat nebo napsat domů či postnout nějaké fotky na Facebook, aby moje rodinka tušila, že jsem živá a zdravá. Co jsem však viděla v USA poprvé byly drive-in ATM, přeloženo v překladu bankomaty drive-in. Jako chápu, že se lidem nechce chodit z auta, že spěchají, a tak si koupí jídlo z okýnka, možná že i to kafe si po cestě do práce koupí v okýnku, ale že už v USA nemusíte chodit z auta vůbec i při výběru peněz, tak to mi přišlo už malinko šílený!Všimla jsem si ho úplnou náhodou v jednom městečku, kde jsem hledala parkoviště a zjistila jsem, že omylem stojím na parkovišti pro zákazníky banky. Nasedla jsem tedy znovu do auta a v dobrém úmyslu odjet jsem zamířila do další jednosměrné úlice. Při zastavení na křižovatce jsem si všimla řady aut, která jako by na něco čekala. Podívala jsem se a říkala si, že tohle přeci není žádný fast food, který znám. Zaměřila jsem blíž a zjistila, že se jedná o banku, přičemž moje oči zastavily na nápisu Drive-in ATM a to už jsem byla v šoku. Jako vážně?! Ptala jsem se sama sebe a nevycházela z údivu. Nic méně i tak to je, v USA je možné jednoduše všechno!


Ale vraťme se ke mě a mojí nové kamarádce Charlotte z Francie/Brazílie. Ráno jsme si tedy daly spolu Starbucks a vyrazily směr město. Některá místa ještě neviděla a tak jsme se rozhodla jí vzít na Pier 39, kde uvidí ty super lachtany povalující se úplně všude, ale první jsme si to daly procházkou do kopců a zase dolů. San Francisco je výborné, pořád chdíte nahoru a dolů, takže pokud tam pojedete, nezapomeňte si zabalit dobré boty do města. My jsme za náš poslední den nachodily přibližně 17 km a to jsem odjížděla na letiště vcelku brzy. Do přístavu jsme šly pěšky a kousek si daly Cable car, což je taková ta naše zvláštní tramvaj na kabelu. Přiznala se mi totiž, že na ní ještě nejela a já se rozhodla, že to je něco, co v SF musí rozhodně vyzkoušet. Koupila mi ráno kafe, tak jsem jí koupila jízdenku a vyrazily jsme! Obě jsme se musely samozřejmě držet a ne sedět, to je nuda, takže to znamenalo, že jsem po první zastávce přeskočila na druhou stranu a koukala na Charlotte z druhé strany vozu. Užily jsme si to, i ona!


Do přístavu jsme dorazily přibližně na čas svačiny/oběda, těžko říct, tam člověk moc nepřemýšlel o čase. Našla jymse tam místo, o kterém jsme obě slyšely, že bychom měly vyzkoušet a tak jsme si na půl daly krabí koláčky s vajíčky a byla to vážně lahoda! Krabí koláčky byly vláčné, krásně krémové a zároveň vajíčka připravená perfektně. Při nakrojení žloutek vytekl a okamžitě zalil zbytek pokrmu jako slunce zalije zátoku při západu slunce. Nebylo potřeba přidat sůl ani nic jiného, tohle byla báseň pro chuťové pohárky.



Se Charlotte asme pokračovaly na Pier 39, ode se povalovali tuleni a smály se jejich lenosti a radosti ze života. Oni se vlastně mají neskutečně dobře, to je život být tuleněm, říkaly jsme si.


Po výletu v přístavu jsme vyrazily opět na koukačku po San Franciscu, daly jsme si výlet tramvají. Zajímavost z tramvají a autobusu v San Franciscu. Spousta zastávek je na znamení a já si pořád říkala, kde kdo mačká jaké tlačítko. Tlačítko není nutné. Po obvodu autobusu je natažený kabílek, za který stačí zatáhnout a funguje úplně stejně jako tlaítko. Zjistila jsem to hned první den, tak jsem si jako malá holka užívala pokaždé, když jsem mohla za provázek nebo kabel, či co to vlastně bylo, zatahat a autobus tak přinutit zastavit.

Mě se však začala blížit hodina H a já se musela začít pakovat. Vzaly jsme to tedy ještě jednou přes Pier, kde jsem si koupila nový příruční kufr. Sice jsem si večer zabalila věci, ale nechtěla jsem vše tahat jen v krosně, tak jsem se rozhodla si koupit ten nádherný kufřík s Americkou vlajkou, na který jsem měla stejně zálusk už od prvního dne v San Franciscu a tak jsem si udělala radost. Pokračovaly jsme na Union Square, kde se nacházel Apple store. Já se totiž rozhodla si z USA přivést ještě jednu maličkost na moje čláky a na cesty, nový Macbook. Svůj starý, který byl rok 2010 jsem prodala už v Praze a říkala si, že si Macbook stejně koupím, nicméně bych si ho ráda přivezla z USA, z místa, kde byl vyvinut a kde je jeho rodná zem.


Charlotte mě následovala úplně všude. Řekla, že je to můj poslední den a budeme dělat všechno, co si přeju já. Já měla za ten den už jen dvě poslední přání a to byl právě Macbook v Apple store a zároveň přání nikdy odtud neodjet! Splnit se dalo bohužel pouze jedno z nich. Dorazily jsme tedy do Apple store, kde já měla na nákup Macbooku asi 30 minut, než budu muset vyrazit na letiště, abych vůbec stíhala. Můj prodejce, skvělý rodilý Američan, si se mnou dokonce udělal foto a já poté vyrazila do hostelu pro věci, rozloučila se se Charlotte a hurá na letiště. Hurá ale vlastně vůbec jsem se netěšila. Celou Kalifornii a hlavně San Francisco jsem si tak zamilovala, že se mi domů vážně nechtělo!

Vzala jsem krosnu, kufr, přeházela ještě z jednoho do druhého malinko v hostelu a vyrazila na BART, což je vlastně nadzemka/podzemka v San Franciscu. Člověk si koupí lístek a dokud nevyjezdíte jeho sumu, za kterou jste si ho koupili, tak stále funguje, zajímavé. Vlezla jsem do metra a čekala až pojede můj vlak na letiště (žlutá linka) směr SFO. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem se podívala na informační tabuli a ta hlásila, že směr letiště je nějaký problém a máme očekávat zpoždění 30-40 minut. A sakra! Nemůže to být všechno, tak jak má? Já snad dneska neodletím?! Ne, že by se mi tedy odtud chtělo, ale pokud vlastní chybou nestihnu letadlo, tak si novou letenku pěkně zaplatím! Konečně! Přijel vlak a já se spoustou dalších lidí s kufry nastupuji. Čekám, vlak se mi zdá, že jede snad věčnost a já pořád kontroluji hodiny, abych stíhala. Už teď jsem v stresu, ale ještě pořád stíhám. Vlak nicméně zastavuje a čeká, nevím na co. V rozhlase řidič hlásí nějaké komplikace, paráda! Buď v klidu, teď už s tím stejně nic neuděláš, říkám si a tak si sedám a čekám až se rozjedeme. Jedeme! Vystupuji na Terminálu 1, který mám zapsaný v emailu jako odletový. Vyběhnu a na odletové tabuli hledám svůj let, nikde nic. Sakra, kde je zase problém! Jdu na informace a už vcelku nervózně se ptám pána. Hlavu nechávám klidnou, ale srdce mi buší jako o závod. Pán mi oznamuje, že je to pro cizince většinou zmatečné, že se nejedná o Terminál 1, ale I. Jasně, I jako International, tedy mezinárodní. Zpátky na vlak a popojet jednu zastávku červenou linkou na Terminál I. Safriš! Doběhnu na vlak, čekám a teď už začínám být vážně hodně nervózní. Modlím se, aby první vlak, který přijede byl červený a ne modrý. A je tu!Nasedám a jedu jednu zastávku, kde vyběhnu a hledám informační tabuli, tam už je můj let napsaný. Hurá! Zjišťuji, že se jedná o přepážku v řadě 5 a já jsem u 13, což není úplně blízko. Ještě, že tu mají jezdící pásy, takže naberu směr, místo toho, abych se na pásech vezla, tak běžím a za chvíli jsem na řadě 5. Zjišťuji, že je tu ještě fronta u AirBerlin, což je super znamení. Nic moc času nezbývá, ale pokud všichni letí do Dusseldorfu, tak mě tu asi nenechají. Vyndavám vše z krosny a přehazuji věci z krosny do kufru a zpátky. Asi vypadám jako blázen, jelikož věci přehazuji a vůbec mě nezajímá, že vyndavám sem spodní prádlo, sem sadu hůlek, kterou jsem dostala od Číňanky v mém ubytování v Merced, tam ještě elektroniku a vedle zase tekutiny v taštičce. Ostatní okolo mě vážně nezajímají a já konečně spokojeně s rozdělenými věcmi jdu do již krátké fronty a za chvíi jsem na řadě. Přivítá mě hrozně milý Američan a ptá se, kam letím. Velice smutně oznámím, že domů a on se ptá, proč tak smutně. Vysvětluji, že se mi odtud nechce, že jsem si Kaliforniii zamilovala a on mi samozřejmě hned nabízí, ať si místo pracovních víz najdu přeci snoubence, oba se zasmějeme po té, co mu oznámím, že za 15 dní jsem si ho najít nestihla. Řekne mi, ať k bráně už běžím, že to není blízko a já to mám už jen tak tak. Naberu tedy směr na security prohlídku a doufám, že doběhnu včas. Fronta, opět! Já ani neočekávám už nic jinýho! Zařadím se tedy do další fronty a čekám. Mám pocit, že já v životě stále na něco čekám. Přede mnou pár lidí a vůbec to neubíhá. Když se dostanu na řadu a mám procházet prohlídkou, schodím ze sebe úplně všechno včetně hodinek i náramku. Takový menší Mexikánec mi říká, že náramek sundavat nemusím a já na něj jen hodím pohled a řeknu mu, že mi bylo řečeno, abych stihla letadlo, mám běžet a tak je mi jedno, co všechno tu sundám. Pán se na mě podívá, nahodí americký úsměv, zastaví asi 5 lidí, kteří jsou ještě přede mnou a řekne, že já půjdu před nimi na kontrolu. Podívá se na mě, usměje se znovu a já s radostí poděkuji. Zavazadlo s počítačem projede v klidu, nahodím na sebe hodinky, náramek, do ruky vezmu počítač i kufr a opět začínám běh směrem k bráně a letadlu. Letiště mi přijde nekonečně dlouhé, ale v rozhlase stále neslyším své jméno, takže hádám, že jsem asi v pořádku. Doběhnu a hle, ještě čekáme!


Nakonec jsem to stihla a odletěla zpět. Ráda, že jsem stihla letadlo, nerada, že jsem musela opustit zem, kterou jsem si zamilovala!


Nicméně to zřejmě není naposledy, co jsem v Kalifornii byla, čekej mě rozhodně ještě někdy příště :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama