Červenec 2017

První zážitky z Vietnamu

25. července 2017 v 8:59 | Maky |  Vietnam
Konečně mám dnes mezi hodinami trošku času a můžu si sednout k blogu. Neslibuji dlouhý článek, ale alespoň něco o tom, jaké jsou mé první dojmy :)
Tak se na mě konečně dostalo a já odjela směr Asie učit angličtinu. Poprvé v Asii, ne na dovolené, ale rovnou zůstat, třeba půl roku nebo déle, zbláznila jsem se? Možná, ale opravdu jsem se na to těšila a zároveň jsem byla malinko nervózní, jelikož jsem netušila, co od toho "zážitku" mám vlastně čekat. Raději jsem tedy neočekávala nic a vyrazila do světa. Při koupi letenky jsem si říkala, že když už letím přes Istanbul, tak se v něm zastavím a dojedu se podívat do města. Příjemně mě překvapily Turkish Airlines, které mohu jen doporučit! Nejen kvůli servisu na palubě a celkového dojmu, ale hlavně i kvůli tomu, že pokud s nimi letíte a váš přestup je delší než 6 hodin, tak máte nárok a můžete využít prohlídku města s jejich průvodcem a s jedním jídlem, pro mě to byla večeře. Asi nemusím ani říkat, že už po přistání do Istanbulu jsem se někoho chytla, respektive si našla kamarádky a s nimi potom vyrazila na prohlídku. Ani jedna z nich netušila, že něco takového funguje a hrozně rády se přidaly ke mě. Turkish v podstatě zařídí všechno, přistaví vám autobusu a vezmou vás s průvodcem přímo do centra. Obrovská výhoda také je, že když nechcete tahat příruční zavazadlo, tak si ho necháte v autobusu a s sebou si vezmete jen cennosti. Obě slečny měly v Istanbulu podobně dlouhé čekání jako já, takže bylo super, že jsme se potkaly a mohly ten čas strávit spolu. Pokud byste se chtěli také vydat na prohlídku, tak se musíte zaregistrovat ve stánku Turkish Airlines, který najdete před výstupem z letiště hned vedle Starbucks. Znamená to ale, že musíte vylést z prostoru letiště a tranzitního pásma a projít pasovou kontrolou. Pro české občany je to spíš však formalita, jelikož máme na území Turecka na 30 dní bezvízový styk. Přijdete v podstatě na pasovou kontrolu, řeknete, že zůstáváte dlouho na letišti, tak chcete do města, dostanete razítko a hurá. Na přepážce Turkish vám vezmou letenku, ničeho se nebojte, oni vám jí vrátí hned, jak přijdete ve sjednanou hodinu na prohlídku. Vyzvedl nás přímo průvodce, vrátil letenky, vzal nás do autobusu a už jsme jeli do města. Město je krásné, navštívili jsme toho za těch pár hodin vcelku hodně, od bazaru po mešitu, dokonce jsme se dostali dovnitř mešity. Vždy jsme dostali rozchod na pár minut a poté pokračovali dál. Výlet to byl vážně skělý a Turkish má u mě obrovské plus, protože jsem si čekání na letišti zpříjemnila, i když jsem si vybrala schválně dlouhý přelet.
Prvním překvapením na cestě byla zastávka v Hoči Minovo Městě, kde jsme "vyhodili" nějaké pasažéry po cestě a nějací se k nám přidaly. Potom už přišla jen samá překvapení. Víza nebylo vůbec těžké vyřídit, jelikož jsem měla vše připravené, nicméně jsem jen zaplatila peníze a dostala své razítko. Najít řidiče mého vozu nebylo však lehké. Netušila jsem, že jsou z letiště dva východy a tak jsem na něj čekala jinde, než on na mě. Každopádně jsme se našli a on mě odvezl do hotelu. První noc byla skvělá, hotel úžasný a čekal na mě okamžitě klučina, který mi odnesl krosnu, přinesl mi welcome drink a uvedl mě do pokoje. Druhý den mi neskutečně i s manažerkou pomohli, takže jim patří obrovský dík!

Při výstupu z letiště jsem však okamžite dostala "facku"! Bylo asi 10 večer a venku nejméně 30 stupňů, neskutečné horko! Díky bohu za klimatizaci v autě! Řidič samozřejmě anglicky nemluvil, od té doby jsem si zvykla, že skoro nikdo jiný anglicky vlastně nemluví. Druhý den jsem si dopoledne prošla kousek města, pršelo vydatně a ještě jsem stihla potkat jednu úžasnou Irku, která řije v USA a jmenuje se Chloe. Šly jsme spolu na výborný Vietnamský kafe na střechu jedné kavárny a potkaly místní Vietnamky, které se s námi musely nutně vyfotit. Ten den jsem zjistila, že budu ve Vietnamu opravdu dobrá atrakce, což se se mnou v podstatě táhned do teď. Dokonce tady na severu je to ještě víc zvláštní, protože tady většina místních cizince, natož bílého snad nikdy neviděla. Spousta lidí si na mě ukazuje, usmívají se, někteří se smějí, většina dětí mi okamžitě řekně, že je to crazy a mimochodem, že jsem tlustá. Upřímně, kdo by proti nim nebyl? Velikost nohy 36, velikost kalhot XS. Zvyknete si :)

Na co jsem si však nezvykla ještě je to, jaké je tu vedro. Máme sice období dešťů, ale je léto, takže v podstatě buď chčije a to jako opravdu hodně a nebo svítí sluníčko, paří a je vedro, jako vážně vedro. Může tu foukat, jak chce, ale vedro je nesnesitelný, občas. Všude mají díky bohu větráky, takže se to přežít dá, v autobuse dokonce klimatizaci.

Kde však najdete mě? Já jsem musela vzít autobus z Hanoje, což byl zážitek sám o sobě. Na recepci mi zavolali Uber, který funguje jen v Hanoji a ten mě odvezl na autobusové nádraží, kde jsem měla nastoupit do autobusu. Napsali mi lístek ve Vietnamštině, kam mám jít, co hledám a na jaký bus mě mají posadit. Ne, opravdu mi nepomohlo to, že umím mezinárodně uznávaný jazyk angličtinu, tady totiž nemluví každý. Vlastně tu spíš nemluví skoro nikdo.

Dorazila jsem na místo a jízda autobusem je zážitek sám o sobě, alespoň s místními. Všichni si vás prohlíží, mluví na vás, vy jim vůbec, ale vůbec nerozumíte a usmíváte se, oni se smějí, vlastně ani netušíte čemu. Pak se vás zeptají na peníze, vyndáte lístek, který jste si koupili na přepážce a stále se smějí. Šťouchají do vás, ukazují na vaše bílé ruce, nohy a stále se pošklebují a smějí. Proč tomu tak je? Sem na sever, kde bydlím, což je vesnice Phu Ninh, provincie Phu Tho, totiž cizinci nejezdí a většina z nich ani nikdy cizince, natož bílého neviděla. Lidi tu najvíc nejsou zvyklí cestovat autobusem, takže všude v autobuse najdete u sedaček "blicí" pytlíky a věřte tomu, že ano, většina z nich je do konce jízdy použita. Jak už jsem řekla, jízda autobusem je opravdový "zážitek"! Většina lidí je tu zvyklá cestovat na motorce, takže cestu autobusem kamkoliv jejich žaludek úplně nezvládá...No, příště už si automaticky beru sluchátka a koukám jen z okna, protože bych nerada zažila to samé, jako na cestě z Hanoje sem. Neni vážně příjemné poslouchat zvracející lidi po 3 hodiny vaší cesty.

Dorazila jsem na místo a volala ředitelce, ta se ptá, kde jsem. No, nevím, kolik z vás ví, jak vypadá napsáno cokoliv ve Vietnamštině, ale já se jen podívala okolo a jediné, co jsem dokázala poznat byl žlutý krám s telefony. Prý, co je na něm napsáno. Jak to mám vědět? Je to přeci Vietnamsky. Pokusila jsem se přechroustat název a čekala na místě, kde mě vyhodil autobus, jestli pro mě někdo přijede. Rozhodla jsem se přejít ulici a stoupnout si před obchod. Naivně jsem vlezla dovnitř, že si koupím Vietnamskou sim kartu. Možná to někoho z vás překvapí, ale ani v tomhle obchodě nemluvili anglicky, nikdo z asi 5 prodejců, převážně mladých lidí. Slovo sim karta nedokázal nikdo pochopit, takže jsem vyšla opět ven a za průvodu zvědavých očí a spousty Vietnamských otázek, na které jsem neměla odpověď, protože jsem jim nerozuměla, jsem čekala na odvoz a doufala, že se vůbec někdo objeví. Naštěstí se objevil a tak jsem se konečně z města Viet Tri (čti Vje Či) dostala do místa, kde momentálně bydlím.
Moje škola je na vesnici jménem Phu Ninh, Phu Tho provincie a bydlím v malém 0+0 pokoji s matrací na zemi a železnými poličkami jako skříň. Bydlíme tu momentálně dvě, ještě s mojí Asistentkou Quynh, která je skvělá!

Další učitelka, která si tu se mnou dělí hodiny na půl nebo tedy spíš brzy doufám bude, jelikož je teď doma a já mám tím pádem všechny hodiny. Od té doby, co jsem nastoupila a upozorňuji, že tu dobrovolničím, takže žádné peníze nedostávám, tu pracuji většinou od 7:25-10:30 a potom od 2:00-8:30 a všechny hodiny jsou moje. Běhám ze třídy do třídy, jelikož učím hlavně výslovnost, kterou tu ovládám taky pouze já, gramatiku mohou učit holky asistentky, které jí umí, ale výslovnost rozhodně ne, pokud chtějí, aby se děti naučily něco správně.

Až budu mít zase volno, napíšu toho víc, ale momentálně běžím na hodinu, takže běžím a snad se k tomu dostanu co nejdřív a do té doby mě nesežerou komáři :D

Odpočítáváme

8. července 2017 v 23:11 | Maky |  Vietnam

Sedm dní!

Tak a je to tu! Od dnešního dne je to přesně sedm dní do mého odjezdu směr Vietnam! Dnes jsme se vrátili z výletu na Rujánu, o kterém samozřejmě jeden článek taky bude, kde jsem se rozloučila se ségrou a teď už sedím ve svém pokoji a pořád nemůžu uvěřit tomu, že už je to jen sedm dní.

Sedm dní, za kterých toho musím ještě tolik stihnout. Pouhých sedm dní do odjezdu na "výlet" mého života, na který jsem se neskutečně těšila už několik měsíců. Ještě před rokem jsem si sama ze sebe utahovala, že bych vážně jednou do toho Vietnamu odjet chtěla, ale že na to nemám "koule"a že o tom zřejmě pořád jen mluvím a nemůžu se rozhoupat. Slovo dalo slovo, den se se dnem sešel a já dala v práci výpověd, pustila byt, vrátila se na měsíc zpátky k rodičům, než odletím a všechno začalo vlastně na novo. Letenku jsem koupila teprve pár týdnů zpátky, ale v tu chvíli už bylo jasné, že odletím, ať se děje, co se děje.

Před pár lety, kdy jsem měla stejně praštěný plán s USA, který nevyšel a já hned na to odletěla na rok do Irska jako au pair, se zdál na začátku trošku šílený, protože jsem stále netušila, zda budu zdravotně na 100% v pořádku, i když lékaři říkali, že ano. Člověk v tu chvíli nevěděl a nemohl si být 100% jistý, zda bude vše v pořádku a za rok se nic nesemele, ale já věděla, že všechno v pořádku bude a hlavně jsem věděla, že chci jet a užívat si život!

Podobný plán byl přesně s Vietnamem. Ve chvíli, kdy jsem o Vietnamu a Thajsku četla poprvé u jedné Chorvatské slečny, která cestuje solo po světe, jsem si řekla, že tam prostě jednou musím. Poté jsem potkala Lukáše Matějčka, pro ty z váš, kteří ho neznáte, tak si rozhodně přečtěte jeho příběh, protože on opravdu stojí za to (pro zájemce jsou jeho webové stránky tady: http://www.lukasdobrodruhem.cz/ ) , jsem věděla, že Asie je jeden z koutů světa, kde jsem ještě nebyla, ale kam rozhodně musím! Co mě na ní tak láká? Nelákají mě žádná velkoměsta, žádné party, které můžete v Thajsku zažít, ani tak mě neláká ruch a šum na ulicí, i když se o takový zážitek nehodlám ochudit. Láká mě příroda, prales, skály, oceán, místní obyvatelé a hlavně ta neskutečná "jinost". Asi jsem si právě vymyslela nové slovo, ale já se jednoduše nemůžu dočkat toho, až uvidím, jak je to tam jiné! Neočekávám načančané hotely, honosná auta, ani vyleštěné příbory. Naopak se těším na džungli, jezení ze dřevěných talířů, trhání si ovoce přímo ze stromu, setkání s opicemi, apod. To je samozřejmě vtip a vím, co mám od Vietnamu očekávat a jíst ze dřevěných talířů asi nebudu, ale rozhodně budu používat hůlky nebo ruce, na což se vlastně hrozně těším, zřejmě strávím několik dní "připevněná" k toaletě, asi tak jako každý, kdo tam kdy jel. Ale s tím vším já vlastně počítám a sama doufám, že mi Asie dá ze sebe jen to nejlepší, ať už se jedná o místní obyvatelstvo, možnost naučit se mluvit Vietnamsky, dát sama ze sebe něco Asiatům a spoustu dalšího nečekaného.

Neočekávám, že ta cesta bude taková, jakou si možná každý představuje přes růžové brýle a víte co? To bych vlastně ani nechtěla, protože já si tam jedu užívat a sbírat zážitky na celý život! Nedokážu nikdy říct na 100%, zda jsem zdravá, zda se něco nesemele příští rok. Ne, to není pesimismus a vím, že se nic takového nestane, ale člověk by měl život žít a ne ho jen prožít a měl by si užívat každou vteřinu toho, co mu život nadělí a to přesně hodlám dělat já! Ať už těch vteřin má být pár nebo jich bude na vaší cestě víc, rozhodně se zapřete a žijte naplno. Nikdy se nepoddejte strachu, nikdy se neotáčejte zpátky. Jsme teď a tady a budeme potom! Šlápněte na plyn a vyražte tam, kam jste vždycky chtěli, udělejte to, co jste vždycky chtěli udělat a neodkládejte na zítřek to, co jste chtěli udělat dnes. Proč? Protože nikdy nevíme, co bude zítra a nechceme přijít o dnes.

Nebude se mi odlétat snadno. Mám skvělou rodinu, která mě ve všech mých bláznivých plánech podporuje, až je to k neuvěření, protože já bych občas sama sebe zastřelila za svoje nápady, ale oni mě prostě podporují! Děkuju všem za neskutečnou podporu. Přesně proto se mi ale bude odjíždět tak těžce. Stejně tak jako, když jsem odlétala na au pair, kdy jsem okolo sebe měla svou skvělou rodinu, jiné přátele, avšak stále skvělé, se mi odjíždělo těžce a teď to bude o to horší! Ale jedním si jsem jistá. Ti, kteří jsou mou oporou, chtěji, abych se měla dobře a byla šťastná a ví, že se vrátím, tedy alespoň se s tím zatím počítá. Já však vím, že mi u gatu rozhodně nějaká ta slzička ukápne a že při odjezdu z bytu obrečím, ať už se to někomu zdá šílené, že odjíždím od svého čtyřnohého miláčka, po kterém se mi bude neskutečně stýskat. Sama také vím, že si svět Asie užiju, ať už bude občas moment, kdy budu chtít všechno hodit za hlavu a vrátit se zpátky, ale zároveň vím, že mě z druhé strany světa někdo podpoří a řekne, ať se nedám a bojuji, protože to chci a protože jsem šťastná!

Ať už moje cesta bude jakákoli, bude stát za to! Tak tedy hurá odpočítávat a chystat se na cestu!