První zážitky z Vietnamu

25. července 2017 v 8:59 | Maky |  Vietnam
Konečně mám dnes mezi hodinami trošku času a můžu si sednout k blogu. Neslibuji dlouhý článek, ale alespoň něco o tom, jaké jsou mé první dojmy :)
Tak se na mě konečně dostalo a já odjela směr Asie učit angličtinu. Poprvé v Asii, ne na dovolené, ale rovnou zůstat, třeba půl roku nebo déle, zbláznila jsem se? Možná, ale opravdu jsem se na to těšila a zároveň jsem byla malinko nervózní, jelikož jsem netušila, co od toho "zážitku" mám vlastně čekat. Raději jsem tedy neočekávala nic a vyrazila do světa. Při koupi letenky jsem si říkala, že když už letím přes Istanbul, tak se v něm zastavím a dojedu se podívat do města. Příjemně mě překvapily Turkish Airlines, které mohu jen doporučit! Nejen kvůli servisu na palubě a celkového dojmu, ale hlavně i kvůli tomu, že pokud s nimi letíte a váš přestup je delší než 6 hodin, tak máte nárok a můžete využít prohlídku města s jejich průvodcem a s jedním jídlem, pro mě to byla večeře. Asi nemusím ani říkat, že už po přistání do Istanbulu jsem se někoho chytla, respektive si našla kamarádky a s nimi potom vyrazila na prohlídku. Ani jedna z nich netušila, že něco takového funguje a hrozně rády se přidaly ke mě. Turkish v podstatě zařídí všechno, přistaví vám autobusu a vezmou vás s průvodcem přímo do centra. Obrovská výhoda také je, že když nechcete tahat příruční zavazadlo, tak si ho necháte v autobusu a s sebou si vezmete jen cennosti. Obě slečny měly v Istanbulu podobně dlouhé čekání jako já, takže bylo super, že jsme se potkaly a mohly ten čas strávit spolu. Pokud byste se chtěli také vydat na prohlídku, tak se musíte zaregistrovat ve stánku Turkish Airlines, který najdete před výstupem z letiště hned vedle Starbucks. Znamená to ale, že musíte vylést z prostoru letiště a tranzitního pásma a projít pasovou kontrolou. Pro české občany je to spíš však formalita, jelikož máme na území Turecka na 30 dní bezvízový styk. Přijdete v podstatě na pasovou kontrolu, řeknete, že zůstáváte dlouho na letišti, tak chcete do města, dostanete razítko a hurá. Na přepážce Turkish vám vezmou letenku, ničeho se nebojte, oni vám jí vrátí hned, jak přijdete ve sjednanou hodinu na prohlídku. Vyzvedl nás přímo průvodce, vrátil letenky, vzal nás do autobusu a už jsme jeli do města. Město je krásné, navštívili jsme toho za těch pár hodin vcelku hodně, od bazaru po mešitu, dokonce jsme se dostali dovnitř mešity. Vždy jsme dostali rozchod na pár minut a poté pokračovali dál. Výlet to byl vážně skělý a Turkish má u mě obrovské plus, protože jsem si čekání na letišti zpříjemnila, i když jsem si vybrala schválně dlouhý přelet.
Prvním překvapením na cestě byla zastávka v Hoči Minovo Městě, kde jsme "vyhodili" nějaké pasažéry po cestě a nějací se k nám přidaly. Potom už přišla jen samá překvapení. Víza nebylo vůbec těžké vyřídit, jelikož jsem měla vše připravené, nicméně jsem jen zaplatila peníze a dostala své razítko. Najít řidiče mého vozu nebylo však lehké. Netušila jsem, že jsou z letiště dva východy a tak jsem na něj čekala jinde, než on na mě. Každopádně jsme se našli a on mě odvezl do hotelu. První noc byla skvělá, hotel úžasný a čekal na mě okamžitě klučina, který mi odnesl krosnu, přinesl mi welcome drink a uvedl mě do pokoje. Druhý den mi neskutečně i s manažerkou pomohli, takže jim patří obrovský dík!

Při výstupu z letiště jsem však okamžite dostala "facku"! Bylo asi 10 večer a venku nejméně 30 stupňů, neskutečné horko! Díky bohu za klimatizaci v autě! Řidič samozřejmě anglicky nemluvil, od té doby jsem si zvykla, že skoro nikdo jiný anglicky vlastně nemluví. Druhý den jsem si dopoledne prošla kousek města, pršelo vydatně a ještě jsem stihla potkat jednu úžasnou Irku, která řije v USA a jmenuje se Chloe. Šly jsme spolu na výborný Vietnamský kafe na střechu jedné kavárny a potkaly místní Vietnamky, které se s námi musely nutně vyfotit. Ten den jsem zjistila, že budu ve Vietnamu opravdu dobrá atrakce, což se se mnou v podstatě táhned do teď. Dokonce tady na severu je to ještě víc zvláštní, protože tady většina místních cizince, natož bílého snad nikdy neviděla. Spousta lidí si na mě ukazuje, usmívají se, někteří se smějí, většina dětí mi okamžitě řekně, že je to crazy a mimochodem, že jsem tlustá. Upřímně, kdo by proti nim nebyl? Velikost nohy 36, velikost kalhot XS. Zvyknete si :)

Na co jsem si však nezvykla ještě je to, jaké je tu vedro. Máme sice období dešťů, ale je léto, takže v podstatě buď chčije a to jako opravdu hodně a nebo svítí sluníčko, paří a je vedro, jako vážně vedro. Může tu foukat, jak chce, ale vedro je nesnesitelný, občas. Všude mají díky bohu větráky, takže se to přežít dá, v autobuse dokonce klimatizaci.

Kde však najdete mě? Já jsem musela vzít autobus z Hanoje, což byl zážitek sám o sobě. Na recepci mi zavolali Uber, který funguje jen v Hanoji a ten mě odvezl na autobusové nádraží, kde jsem měla nastoupit do autobusu. Napsali mi lístek ve Vietnamštině, kam mám jít, co hledám a na jaký bus mě mají posadit. Ne, opravdu mi nepomohlo to, že umím mezinárodně uznávaný jazyk angličtinu, tady totiž nemluví každý. Vlastně tu spíš nemluví skoro nikdo.

Dorazila jsem na místo a jízda autobusem je zážitek sám o sobě, alespoň s místními. Všichni si vás prohlíží, mluví na vás, vy jim vůbec, ale vůbec nerozumíte a usmíváte se, oni se smějí, vlastně ani netušíte čemu. Pak se vás zeptají na peníze, vyndáte lístek, který jste si koupili na přepážce a stále se smějí. Šťouchají do vás, ukazují na vaše bílé ruce, nohy a stále se pošklebují a smějí. Proč tomu tak je? Sem na sever, kde bydlím, což je vesnice Phu Ninh, provincie Phu Tho, totiž cizinci nejezdí a většina z nich ani nikdy cizince, natož bílého neviděla. Lidi tu najvíc nejsou zvyklí cestovat autobusem, takže všude v autobuse najdete u sedaček "blicí" pytlíky a věřte tomu, že ano, většina z nich je do konce jízdy použita. Jak už jsem řekla, jízda autobusem je opravdový "zážitek"! Většina lidí je tu zvyklá cestovat na motorce, takže cestu autobusem kamkoliv jejich žaludek úplně nezvládá...No, příště už si automaticky beru sluchátka a koukám jen z okna, protože bych nerada zažila to samé, jako na cestě z Hanoje sem. Neni vážně příjemné poslouchat zvracející lidi po 3 hodiny vaší cesty.

Dorazila jsem na místo a volala ředitelce, ta se ptá, kde jsem. No, nevím, kolik z vás ví, jak vypadá napsáno cokoliv ve Vietnamštině, ale já se jen podívala okolo a jediné, co jsem dokázala poznat byl žlutý krám s telefony. Prý, co je na něm napsáno. Jak to mám vědět? Je to přeci Vietnamsky. Pokusila jsem se přechroustat název a čekala na místě, kde mě vyhodil autobus, jestli pro mě někdo přijede. Rozhodla jsem se přejít ulici a stoupnout si před obchod. Naivně jsem vlezla dovnitř, že si koupím Vietnamskou sim kartu. Možná to někoho z vás překvapí, ale ani v tomhle obchodě nemluvili anglicky, nikdo z asi 5 prodejců, převážně mladých lidí. Slovo sim karta nedokázal nikdo pochopit, takže jsem vyšla opět ven a za průvodu zvědavých očí a spousty Vietnamských otázek, na které jsem neměla odpověď, protože jsem jim nerozuměla, jsem čekala na odvoz a doufala, že se vůbec někdo objeví. Naštěstí se objevil a tak jsem se konečně z města Viet Tri (čti Vje Či) dostala do místa, kde momentálně bydlím.
Moje škola je na vesnici jménem Phu Ninh, Phu Tho provincie a bydlím v malém 0+0 pokoji s matrací na zemi a železnými poličkami jako skříň. Bydlíme tu momentálně dvě, ještě s mojí Asistentkou Quynh, která je skvělá!

Další učitelka, která si tu se mnou dělí hodiny na půl nebo tedy spíš brzy doufám bude, jelikož je teď doma a já mám tím pádem všechny hodiny. Od té doby, co jsem nastoupila a upozorňuji, že tu dobrovolničím, takže žádné peníze nedostávám, tu pracuji většinou od 7:25-10:30 a potom od 2:00-8:30 a všechny hodiny jsou moje. Běhám ze třídy do třídy, jelikož učím hlavně výslovnost, kterou tu ovládám taky pouze já, gramatiku mohou učit holky asistentky, které jí umí, ale výslovnost rozhodně ne, pokud chtějí, aby se děti naučily něco správně.

Až budu mít zase volno, napíšu toho víc, ale momentálně běžím na hodinu, takže běžím a snad se k tomu dostanu co nejdřív a do té doby mě nesežerou komáři :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucie Lucie | E-mail | 25. července 2017 v 14:16 | Reagovat

Smekám před tebou a těším se na tvé další povídání ;)

2 Maky Maky | 27. července 2017 v 5:48 | Reagovat

To není před čím smekat, tohle zvládne každý :) Určitě další článek bude, protože zážitků je hromada, akorát zatím není čas na nic jiného než učení a přípravu na hodiny, dokud je kolegyně pryč. Mám na starost v podstatě všechny třídy a učím nonstop od pondělí do neděle a nejhorší na tom je, že v sobotu mám nejvíc hodin :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama