Srpen 2017

Měsíc v Asii

22. srpna 2017 v 11:09 | Maky |  Vietnam

Tenhle článek píšu už několik dní. Nějak se nedokážu dohrabat do toho, abych ho vůbec rozepsala. Sedím na naší recepci, píši, mažu a to se opakuje stále dokola. Co s tím? Že bych neměla o čem psát? Tím to nebude. Zážitků a příběhů je tu spoustu, tak proč? Že bych o tom nechtěla veřejně psát? To ne, já jsem přeci jen ukecaná až moc na to, aby se mi o něčem nechtělo psát, ne? Možná. Hlavně jsem typ člověka, který se nikdy nevzdává, nebo alepoň nechce, aby si někdo řekl, že se vzdal tak snadno. To prostě nejsem já! I kdybych si tu měla sedřít kůži, tak mě ani nenapadne říct, že je něco špatně, něco se děje nebo že by mě snad vůbec napadlo jet domů, to jsem celá já. Hlavně by si každý myslel, že jsem to vzdala, celá já. Vietnam mě naučil jedno, neohlížet se, co si myslí ostatní, protože to bych se tu musela zbláznit!

Spíš je to o tom, že někdy toho máme jednoduše v hlavě tolik, že nevíme, o čem psát. Někdy dokonce máme na srdci tolik vět, že nám na věty nestačí slova. Občas si nedokážeme připustit realitu. Jaká je ta realita?

Pár dní zpátky to byl přesn měsíc od té doby, co jsem opustila svou rodnou zemi a opět se vydala na cestu. Na cestu do země, ve které jsem nikdy předtím nebyla. Nejen do země, ale i do části světa, kterou jsem zatím ještě neobjevila, a to do Asie.

Asie je část světa, která je absolutně odlišná od zbytku, který jsem zatím procestovala. Jak odlišná? V dobrém, samozřejmě. Já bych snad ani nedokázala říci nic špatného o ničem a o nikom, což je vlastně tak trošku moje stinná stránka. Nebudu vám tu nic namlouvat, můj první měsíc tady nebyl a nebude jednoduchý. Rozhodně nepovažuji tuhle cestu za jakoukoliv dovolenou, ani tomu hodně daleko vzdálenou. Odjížděla jsem za jednodých účelem, a to naučit děti anglicky.

Proč zrovna já? Proč zrovna sem? Ani nevím. Vždycky mě angličtina bavila, to moc dobře ví každý, kdo mě zná. Proto mám také spoustu kamarádů z celého světa a proto tak miluji cestování. Vietnam se zdál jako jedna z mála zemí, kde se může uchytit cizinec, aniž by byl rodilý mluvčí a zároveň nepotřeboval vysokoškolský titul. Zároveň byl Vietnam země, kam jsem chtěla už dlouho jet a tohle byla neskutečná příležitost, jak spojit vše dohromady. Jela jsem v podstatě na jistotu, protože místo, kde budu učit jsem měla zařízené už z domova a věděla jsem, do čeho jdu (původní představa a realita se však liší, samozřejmě, to není asi žádné překvapení). Většina dětí ve Vietnamu nemá peníze na to, aby studovaly angličtinu, ani jejich rodiče, aby jim zařídily "drahého" učitele angličtiny z ciziny. Cizinci sem jezdí v podstatě vydělávat a většina škol na tom "rýžuje" zlato. Není se tedy čemu divit, když napíšu já, že moje škola na tom není o nic líp, až na jednu podstatnou vyjímku: já jsem tu zadarmo jako dobrovolník, takže nedostávám zaplaceno, jen za ubytování a jídlo. To by se taky dalo lehce polemizovat, jelikož momentálně spím na matraci na zemi a to ještě s mojí asistentkou (nemám nic proti spaní na zemi na matraci, ale ještě se o ní dělit a nemít svůj prostor už není moc fajn). Standard je tu také sprcha nesprcha (naše sprcha je totiž hrozně vtipná, jelikož z ní sice teče voda, ale jen z kohoutku, takže my se tu vlastně nesprchujeme, ale poléváme kýblem). Nicméně mi vždy přijde vtipná poznámka paní ředitelky, která prohlásí, zda si (v překladu do češtiny) půjdu dát koupel.


Poslední dny se toho vážně událo moc a zjistila jsem, že paní ředitelce ani tak nezáleží tolik na učení angličtiny, jako spíš na profitu, který z toho byznysu bude mít. To je velice smutné zjištění po tom, co jedete do Vietnamu z důvodu dětem pomáhat. Můj kolega z afriky je na tom, bohužel, momentálně podobně, akorát on dostává zaplaceno. Úmluva práce 25 hodin týdně, 6 dní v týdnu a jeden den volný, se zhroutila už první týden, kdy musela kolegyně odjet a vyřídit si papíry zpět domů do Filipín. To jsem totiž pracovala 19 dní v kuse bez přestávky a měla jsem toho vážně plný kecky. Teď je sice kolegyně už zpátky, takže máme hodin míň a bude jich ještě míň, údajně, až začně nový školní rok, ale i tak toho máme dost a navíc já pendluji z jednoho města do druhého, do její druhé školy, kde učím výslovnost. To je tak trošku noční můra, jak jsme se shodli s kolegou, protože jsme začali děti oslovovat mikroby. Oni tak trošku jsou, když se okolo vás hrozně motají a nezastaví se a nesedí a nechtějí jednoduše poslouchat ani vás, ani nikoho jiného.

Největší problém učení tady je přesně to, že rodiče si zaplatí kurz, kam pošlou děti s dobrou vůlí naučit se anglicky, ale to, že se děti v podstatě učit nechtějí a mě to v hodině dávají, občas i dost hlasitě najevo, je už realita jiná. Na každé hodině mám asistentku, která umí vietnamsky. Nicméně mojí asistentku tak úplně moc děti nevnímají, takže plíce většinou vykřičím já a děti mi stejně nerozumí. Snažila jsem se jí to vysvětlit, ale tady je to těžký. Nejen totiž, že je Vietnam ještě rozvíjející se země, ale poznáte to i na jejich obyvatelích, hlavně těch z vesnice, kde učím já. Lidé jsou milí, to ano, ale tak trošku světa neznalí a hrozně se všeho bojí. Ať už udělám cokoliv, tak se okamžitě děsí, že to nemůžu, že se mi určitě něco stane. Tím však nemluvím jen o dětech, ale hlavně i dospělích a to mě malinko ničí, vzhledem k tomu, jaký já jsem živel. Navíc při každé další otázce, kam jdu nebo co dělám, či co budu dělat, už mi naskakuje husí kůže, protože si přijdu víc pod dohledem než doma. Jojo, mami,i to je možný :D


Nebudu vám nic nalhávat, minulý týden jsem to tu vážně chtěla už zabalit. Je toho poslední týden vážně až moc. Pendluju sem a tam, tahají si mě jako kočka koťata a navíc tu ze sebe dělám cvičenou opici. To, že jsem přijela a od té doby slyšela asi milionkrát, že jsem vlastně tlustá, každý mě osahává a to pořád, na to už jsem si snad i zvykla. V podstatě už nikomu ani nevyvracím, že bych tlustá nebyla. Pokud tu nejste velikost XS, tak jste zaručeně tlustí a nic s tím jednoduše neuděláte. Navíc, místní nemají ani kapku slušnosti, takže vám to jednoduše předhazuje úplně každý. Začala jsem jim na to tedy odpovídat. Ano, děkuji. Protože tím předcházím dalším hloupým odpovědím typu: Ale jo, jsi tlustá. Můj kolega z Ghany mi však tvrdí, že rozhodně nejsem a že se na to mám povznést a spíš jim říci, ať se naučí slušnému chování. Navíc jsem prý milá a krásná, tak já vám nevím, asi budu raději věřit jemu, než dětem, které nebyly dál, než ve škole.


Poslední dvě neděle jsme strávily s dětmi v obchoďáku a ukazovaly se místním. Jak už jsem psala, tak místní většinou nikdy neviděli nikoho bílého nikdy předtím. Umíte si tedy asi představit ty pohledy, spíš neumíte. Připadala jsem si jako v zoo bez mříží, kde jsem ten exeplář byla já. Spousta lidí se ke mě šla vyfotit bez jediné otázky, zda mohou, jiní se ptali, zda se semnou mohou vyfotit. Nicméně to byla opravdu zvláštní zkušenost a hned po ní následovalo další dobrodružství, jak už jsem psala i na svém Facebooku. Učila jsem potom ještě na druhé škole a chtěla se vrátit autobusem zpět "domů". Vzhledem k tomu, že městská doprava v tu hodinu už nejezdí, tak jsem se to rozhodla risknout a vyrazit na zastávku, kde jsem čekala, zda nepojede náhodou autobus z Hanoje na sever, který bych mohla vzít a vystoupit u nás. Za zkoušku nic nedám! Nicméně jsem to zládla a dobrodružství z toho také bylo! Vit můj příspěvek:

A je to tu! Moje prvni opravdove dobrodruzstvi!! To mate takhle hodinu a ucite do 19:00. Jeden z rodilych mluvcich vas tam necha s 15 detmi a ty zacnou pokrikovat neco v jejich jazyce, cemu vubec, ale vubec nerozumite. Krici, vriskaji a nenechaji si nic vysvetlit. To si tak sednete a rikate si, ze uz stejne nemuzete mluvit,protoze jste prisli o hlas, takze nema cenu kricet, ono je to prejde a prestanou. V tu chvili si zacnete balit veci a rikate si, ze tohle fakt nemate za potrebi. Tak se po praci misto toho, abyste zustali ve meste rozhodnete jet zpatky "domu". Jenze uz je tma a mistni busy, ktere normalne jezdi uz neoperuji. Risknete to a i ve tme jdete mermomoci na zastavku chytit nejaky autobus z Hanoje na sever k nam! Stojite na zastavce a cekate. Vidite autobus, bezite k nemu a anglicky na nej, ze chcete sem! Nerozumi, ale zene vas dovnitr. Nevadi, nastupujete. V autobuse ukazujete svoji poznamku, kde chcete vystoupit a on, ze hej jojo. Zazivate jizdu smrti, protoze i za svetla tu jezdi jako silenci, natoz v noci! verite, ze tohle proste musite prezit, protoze umrit urcite nemate souzeny zrovna tady
Jizda v noci je zazitek nejen proto, ze jezdi jako silenci, ale taky pro to, ze i kdyz vite, kde normalne ve dne jedete, tak ted nevite nic, protoze je tma. Najednou se ze tmy vyloudi napis obchodu s elektronikou, ktery poznavam a vim, ze jsem u nas! Yes! Ted uz jen vystoupit spravne. Ridici znovu pripominam, ze tam jsem, i kdyz to uplne nemusim, protoze bila holka je tam vazne jedna jedina siroko daleko. mezitim vytahne zdravy bramburky z repy a celeru a nabizi mi. Ne, diky, hlasim a rikam si, jestli je normalni a mysli si, ze si od nej neco vezmu a pak se probudim buhvi, kde, pochopil asi moje myslenky, takze je sam zacne chroupat a nabizi mi znovu. Pri me to vsak neni dukaz a navic, kdo by jedl bramburky z cervene repy? Svet se zblaznil
Okamzite mi zacne neco rikat Vietnamsky a ja samozrejme nechapu. Ukazuje na me a rika Ukrajina? No, to me donuti i vyndat telefon a otevrit prekladac. Nemam nic proti Ukrajine, ale ja z ni proste nejsem
Pochopime se a utichne. Stale cekam, kdy mam vystoupit a najednou vidim povedomy napis! On se okamzite zveda, ukazuje na me a pribrzduje. Tady se zasadne totiz nezastavuje
Vyskuji z autobusu, kricim za nim dekuji a pysne si to kracim smerem "domu" obohacena o dalsi super zazitek!!! ❤️Zivot je uzasny!!


Nicméně jsem ten svůj měsíc oslavila náležitě s kamarády. Ne s holkama okolo, ale s chlapíkem, ke kterému chodím na oběd nebo na večeři, když se mi nechce vařit. On je prostě hrozně super! Bydlel 10 let na Slovensku a tak trošku umí. Přišli mu tam kamarádi, zrovna, když jsem já večeřela a tak jsem se najednou ocitla u nich u stolu a jedla a popíjela s nimi! Jeden panák vodky, druhý, třetí, sedmý...Jim se to řekne, když pijou pivo! Skočila jsem u sedmého, protože bych toho taky nemusela moc vydržet, jelikož jsem druhý den ráno učila. Každopádně oslavu prvního měsíce tady beru za splněnou! Poté jsem ještě to samé oslavila s kolegyní na pravé Vietnamské kávě, v tak trošku Evropsky vypadající kavárně. Místo bylo úžasná a tak trošku mi připomínalo malé kavárny v Praze, avšak káva byla rapidně jiná! Žádná káva se totiž nedá srovnat s tou Vietnamskou. Nevím proč, ale u nás piju kafe jen ve chvíli, kdy jsem vážně unavená (stejně na mě nemá žádný účinek, asi spíš takové placebo), ale tady si jí vážně vychutnám! To byla v podstatě taková druhá oslava mého měsíce tady a potom ještě následovala třetí s mou Filipínskou kolegyní, kdy jsme zašly do Korejské restaurace na výborné jídlo! Jestli jsem jedla někdy něco pálivého, tak to bylo právě tam! Prý, jestli mám ráda pálivé a já, že ano. No, tohle nebylo pálivý, z toho mi hořela pusa, jen jsem ucítila polévku na metr daleko! Stálo to za to a bylo to opět, jako každé jídlo ve Vietnamu, výborné!


Suma sumárum, kolem dokola, život tady není lehký a rozhodně si nepředstavujte, že si to tady užívám, to přijde až pojedu na svátek na SaPu, ubytování mám už zařízené!! Světe těš se! Hodím na záda zase batoh, do něj jen potřebné věci na dva dny a vyrazím na výlet! Nemůžu se dočkat! Nicméně je to jeden velký zážitek a to asi ke všemu patří.


Je v podstatě jedno, kolik vás toho drží zpátky, vy musíte jít dopředu a užívat si každý moment. Když jsem odjížděla, tak mi kamarádka přála, ať potkám na své cestě hlavně skvělé lidi. Vždycky tu jsou a budou lidi, se kterými si nesednete, ale vy se přes to jen přeneste a nejdětě si ty duše, které vám jsou blíž! Ty, které za vámi stojí v dobrémi ve zlém! Nejen, že takové mám doma a vždycky mě podrží, ale můj kamarád tady mě vždycky podrží úplně stejně, i když se neznáme tak dlouho, tak pro mě najde ty správná slova, když to potřebuji, je zlatý.

Doufám, že toho teď nebude tolik a opět se dostanu k napsání článku brzy. I když jsem všechny svoje myšlenky do teď nedokázala napsat, tak alespoň nějaké tu jsou a já se na vás budu zase těšit. Brzy, snad brzy :) Držte mi palce! Teď už zase zpátky k přípravě na hodinu, protože tenhle týden jsem bez dne volna a učím každý den, i když jen hodinu nebo dvě. Přípravy není nikdy dost :)

Vítej v jiném světě

3. srpna 2017 v 10:19 | Maky |  Vietnam
Je to tu, dnes je to přesně 19 dní, co jsem v Asii a ve Vietnamu jako takovém. Ne, že bych to tedy počítala, ale vzhledem k tomu, že jsem po přesně 16 dnech práce měla poprvé dnes volno, tak musím uznat, že jsem to malinko odpočítávala.


To pro začátek, abyste si nemysleli, jak já se tu flákám, užívám si vlastně nic nedělání a život v Asii nebo podobně. Pracovat jsem v podstatě začala hned druhý den po tom, co jsem dorazila na místo a bylo. Kolegyně z Filipín musela odjet domů a zařídit si nějaké doklady, které jí propadly mezitím, co byla tady. V tu chvíli ale nastala velmi vtipná situace, alespoň tedy na začátku vypadala vtipně. Tady ve škole jsou totiž dva učitelé: ona a já. Ve chvíli, kdy ona odjela, tak tu vlastně na všechny hodiny zbyl pouho pouhý jeden učitel, jménem: JÁ! No, tak se alespoň pořádně zaběhnu, říkala jsem si. V tu chvíli jsem si však ještě neuvědomovala, že to znamená učit všechny třídy, které školu navštěvují a věřte mi, že jich není zrovna málo. Učí se tu totiž od pondělí do neděle, takže to rozhodně neznamená, že těch 16 dní, které jsem pracovala byly dny plus víkendy volné, ale prostě 16 dní v kuse. Většinou můj den začíná tak, že vstavu v 6:30 a otevřu bránu, aby mohl kdokoliv přijet a přivést svou ratolest. Pracuji přibližně do 11 hodin dopoledne. Mám sice asistentku, která umí vietnamsky a měla by vést hodinu a já měla převážně učit jen výslovnost, kterou tu má hroznou kde kdo, ale není tomu tak úplně. Přípravu na hodiny, včetně jejich učení dělám ze 2/3 já a 1/3 učí vietnamská kolegyně gramatiku v jejich jazyce, aby porozuměly.

Po těchto hodinách mám pauzu. Ve Vietnamu to funguje tak, že si lidi chodí přes oběd lehnout, takže cca od 11 do 2 mám "volno". Což ale taky není tak úplně volno, jak by si kdokoliv mohl myslet. Vzhledem k tomu, že potom budu opět učit, tak se musím připravit na další hodiny. Další učení začíná kolem 2-3 hodiny a obvykle trvá i do 8:30 nebo jednou týdně či dvakrát do 6, potom mám volno.

Tohle tempo se však nedá vydržet dlouho a vzhledem k tomu, že jsem dostala ještě jednu nabídku na učení přímo v Hanoji, kde to funguje malinko jinak a nabídli mi tak 5 dní učení plus víkendy volné a zároveň během těch 5 dní pouze učení 25 hodin, což je tu běžný full time job. Upřímně jsme nad tím začala uvažovat, i když tu nejsem tak dlouho. Pro mě je však důležitější, že jsem přijela do Vietnamu si Asii užít a ne ji jen přežit, takže mám jiné hodnoty už od té doby, co se mi v hlavě ten malej mrcha usadil jsem si řekla, že prostě život není jen o tom, abych ho žila tak, jak to po mě chtějí ostatní, ale tak, jak chci já a jak si to přeji. Plnit si sny nejen, když se to někomu hodí, ale neustále.


Rozhodla jsem se proto toto předhodit a řekla jsem si, že vlastně nemám co ztratit. Světe div se, ale dostala jsem po 16 dnech nepřetržitého učení volno a mohla jsem si tak dovolit spát dnes do 9 hodin (spíš tak do 8, protože to už začaly běhat po baráku děti). Bydlím totiž ve škole, v přízemí. Neočekávejte žádný luxus, jsem na vesnici a je to Vietnam. Takto vypadá třeba můj pokoj a "postel". Nemám ani tak problém s tím, že ve svém podstatě spím na zemi na matraci (teď tu spíme ve dvou s mojí asistentkou, kolegyní). Toaleta vypadá sice jako evropská, naštěstí žádná díra v zemi, díky bohu! Avšak neočekávejte, že by byla "čistá", čistotě já totiž říkám jinak. Nicméně i na toto jsem si zvykla hned první den. Kuchyň? No, vařit na plynovém vařiči umím, takže není problém. Trouba? Neee. Ale za to máme v kuchyni kámoše, který s námi rád objevuje kouty naší kuchyně a čeká, kdy někomu něco upadne na zem, aby si na tom "pochutnal". Všechny zvířátka si tu pojmenovávám a toto je Bob! Nikdy jsem ještě tak obrovského švába neviděla, ale prý, kdybych ho hodila na pánev, tak je to delikatesa. Nebráním se sice ničemu, ale budu raději jíst takového, kterého někde vypěstují než toho, který běhá ve špíně v kuchyni.


Nicméně, moje maminka by na mě byla asi právem pyšná, protože bych nikdy nevěřila, co tu budu jíst. Nejen, že už jsem ochutnala houby, ale hlavně jím maso. Tedy, maso. Mluvím hlavně o tom, že maso se tu vždy dělá i s kůží a tukem a to já prostě nikdy nejedla. No, tady se to jinak nedá, protože by vám z toho masa v podstatě nic nezbylo. Jídlo je tu jednoduše skvělý! Ano, jíme sice rýži s rýží a nudle s rýží a rýži a nudle a k tomu zeleninu, maso, občas vejce, občas tofu. Ale já rýži miluji, takže s tím nemám problém. Do čeho jsem se však vyložene zamilovala je ovoce! Čerstvé ovoce jako je dračí ovoce, mango, passion fruit, cokoliv vás napadne až po čerstvé avokádo, které si tu skoro utrhnete sami ze stromu (kolegyně má ve třetím patře v baráku mango, takže si ho trhá z okna a u nás má soused na zahradě banány). Všechno to jsem si tu vážně zamilovala a musím říct, že by mi k životu stačilo ovoce! A ty čerstsvé kokosy! U tohohle stánku mě dokonce nenatáhli a kokos mě stál asi 25 Korun v přepočtu. Paní vám ho oseká, strčí o něho brčko a hurá, můžete si užívat!


Už jsem kolikrát slyšela, hlavně od kolegyně, zda pojedu domů a kdy se tam chystám a že se mi po nich nestýská? Samozřejmě, že stýská, ale když se snažíte cestovat a být všude, jako já, tak zjistíte, že jste doma vlastně všude tam, kde se cítíte dobře a kde jsou úžasní lidé kolem vás. Nemusí to být vždy nutně na místě, kde jste se narodili, kde jste žili, kde jste pracovali nebo tam, kde je vaše rodina a přátele. Těším se samozřejmě domů, až je zase všechny uvidím, protože nebudu se přetvařovat, ale kolikrát mi ukápla slzička, když jsem s nimi volala, ale teď jsem tady a teď a užívám si to! Vím, že oni tam na mě počkají a doufám, že i podle slibů se možná brzy potkáme v Asii, ať už to bude v Hanoji nebo kdekoliv jinde. Ano, rodiče slíbily, že by se rádi přijely podívat a já se nemůžu dočkat, až jim to tady ukážu! Ale tady jsem si udělala jednu fotku při skypování s babi a dědou, kteří mi taky moc chybí, ale jsou to taky přesně ti, kteří mě stejně jako rodiče neskutečně podporují v tom, co dělám a drží mi palce, ať už dělám jakoukoliv bláznovinu! Mám prostě neskutečně skvělou rodinu, včetně ségry, která je teď v Německu a ať už si o mé cestě myslí cokoliv, tak to neříká nahlas a naopak mi na rozloučenou dala skvělý malý batůžek, který se těším, až budu moci použít při cestě na nějaký vytoužený výlet!


Ještě pořád je to tu pro mě úplně jiný svět! Měla jsem z Asie přeci jen malé obavy. Není to nic, co by se dalo očekávat od Ameriky nebo Evropy, kterou už jsem vcelku procestovala. Je to jednoduše úplně jiný svět, jiná kultura, jiní lidé. Ale já si to tu vcelku zamilovala. Lidé jsou na mě neskutečně hodní, občas až moc, mám ten pocit. Vidí bělocha a okamžitě mě chtějí osahávat a fotit se se mnou jako s celebritou. Na trhu mě vždycky natáhnou, protože ve Vietnamu ještě pořád platí to, že pokud jste bílý, tak jste vlastně bohatý a tak samozřejmě budou chtít z vás vytáhnout víc, než z Vietnamského občana. Nicméně jsou na mě vždycky tak milí, že mi těch 5 Kč navíc v podstatě nevadí. Což mě přivádí na myšlenku, že jsem tu poprvé v životě milionář!! Ano, čtete správně! Měna ve Vietnamu je totiž specifická. Všechno se tu počítá od 1000 Vietnamských Dongů nahoru, takže se nikdy vlastně nestane, že byste měli v peněžence méně než 1000 VDG. Za naší jednu korunu dostanete přibližně 1000 Dongů, takže si umíte představit, jak je jednoduché tu být milionářem, ne že bych si vydělávala tolik peněž. To rozhodně ne, vzhledem k tomu, že jsem tu jako dobrovolník momentálně.


Ještě bych ráda zmínila jednu fotku, a tou je můj kolega z okolní školy a moje asistentka. Kolega je z Ghany, ale tatínek žije v UK, takže mluví skvěle anglicky a kolegyně je Vietnamka z nedaleké vesničky. Oba jsou skvělý! Jeden z večerů, kdy Huby učil u nás ve škole a zůstával přes noc, takže jsme si uvařili společnou večeři a pokecali. Nutně tu potřebuju vždycky pokecat s ním nebo se hrozně těším na učitelku, která se má vrátit. Nemusíte totiž mluvit pomalu a mít pocit, že se vaše angličtina spíš zhoršuje než zlepšuje a zároveň i když asistentky umí, tak s rodilým mluvčím skoro nikdy nemluvily, takže opakuji věty pořád dokola a dokola, takže se vždycky hrozně těším, až se tu ukáže někdo, kdo anglicky umí alespoň na mé úrovni!


Teď už jdu odpočívat, když jsem si vydundala ten den volna a zase brzy, snad brzy, něco napíšu. Teď, když se vrátí kolegyně, tak mám mít jednou týdně vždy volno, tak bych to viděla alespoň na článek týdne, pokud ne dva :)