Září 2017

Výlet do Ninh Binh a první karambol

22. září 2017 v 8:38 | Maky |  Vietnam

Já vám nevím, proč mi tady trvá vždycky tak hrozně dlouho, než napíšu nový článek. Vlastně vím..

Většinou za to v první práci ve Phu Ninh byla práce a to, že jsem dělala spoustu hodin a ve chvíli, kdy už jsem měla konečně volno, tak jsem ráda odpočívala a nedělala vůbec nic. Byly to totiž jediný chvíle, kdy jsem si mohla pustit seriál a nemyslet na nic, na děti ani na starosti, co mám.

Proč ale nepíšu víc, když už mám konečně toho času víc? Moje odpověď na tuhle otázku je v podstatě jednoduchá. Když jsem dorazila do Hai Phong a zjistila, že budu mít denně jen jednu hodinu nebo občasně dvě, tak jsem zajásala a říkala si, že budu posílat alespoň dva články týdně nebo minimálně tedy jeden, to se bohužel nedaří.

Prvním zátarasem se mi stali spolubydlící. Ne, že by se mi tu špatně psalo, to naopak. Problém je v tom, že od té doby, co jsem pryč z Phu Ninh a jsem konečně mezi lidmi a užívám si to, tak veškerý svůj volný čas trávím s nimi, pokud to jde. Věřte tomu, že po tom, co jsem odjela z Phu Ninh, kde jsem s cizinci byla v kontaktu minimálně, si to tu opravdu užívám na 150%! Občas mám však pocit, že až moc. Zpátky doma například nepiju kávu, tu tady piju denně. Vietnamské kafe miluju! Nechodím na něj, že bych byla unavená, ale protože mi vážně chutná! Zpátky doma však také nepiju pivo a tady na něj chodíme dost často. Pivo se tu s naším však nedá srovnat. Je to, jako byste pili vodu ochucenou po pivu, navíc je strašně, ale strašně levné! Většinou vyrazíme celá skupinka na něco dobrého k jídlu, na pivo, nebo na výlet. Výlet mám za sebou jeden, kde jsme byli společně a potom jeden na otočku do Hanoje, kde kolega zapomněl batoh, tak jsme si udělali výlet, abychom ho vyzvedli.

První výlet se mi ale stal tak trošku osudným a hned se dostanu k tomu, proč. Můj první výlet byl do městečně Ninh Binh, což je jedna z destinací, kam jezdí spousta turistů a po příjezdu na místo ani nemusíte dvakrát hádat, proč tomu tak je. Ninh Binh je opravdu neskutečně nádherné místo plné všeho, co chcete a musíte vidět! Je to také jedna z destinací, kde se natáčel film King Kong. Místo, kde najdete pravou džungli, ale také místo, kde se můžete na vodě projíždět okolo vápencových skal, včetně prohlídky jeskyní. Do města Ninh Binh můžete pohodlně dorazit autobusem z jakéhokoliv většího města. My jsme jeli z Hai Phong autobusem ráno, takže nebylo potřeba jet lehátkovým, což nám ušetřilo nějakou tu korunu (i tak je to tu všechno hrozně levné, ale delší cestování vám samozřejmě poleze do peněz, ať už chcete či ne). V Ninh Binh jsme spali v místním hostelu, který vypadal velmi čistě a atmosféra zde byla opravdu příjemná. Za pokoj na dvě noci, autobus, půjčení motorky a snídaně v hostelu jsme všichni zaplatili 400.000 DNG, což se rovná naším 400 Kč (tomu říkám docela slušná cena, ne?).


První den jsme dorazili na místo, půjčili motorky a vyrazili na první výlet. Ten den nás čekal menší chrám ve skále nedaleko a vyjížďka na lodičkách, přičemž oboje bylo super! Já opět udělala malinko rozruch, protože jsem se bavila s Laurou, zda už někdy řídila motorku (jedna z nás musela řídit, tvrdila mi, že jen jednou). Tak jsem se jí zeptala ještě jednou, zda je v pohodě s tím, že budu řídit buď já a tady se to naučím nebo ona a tvrdila mi, že ne (zřejmě nepochopila mou otázku, což jsem následně zjistila). Stála jsem si za svým a byla jsem ochotná zaplatit víc a motorku se naučit řídit. Nebudeme si nic nalhávat, není to nic těžkého. Ne ve chvíli, kdy dostanete automat a jen nastartujete a podstatě jedete. Avšak protistrana nechápala, proč chci mít svou motorku a zaplatit o 50 Kč navíc. Vzdala jsem to a řekla jsem, že pokud se cítí na to řídit se mnou jako spolujezdcem, tak je mi to jedno, což byla chyba.


Vyrazili jsme tedy všichni na výlet. Na jedné motorce Laura, já a můj batoh. Od první chvíle jsem se necítila úplně bezpečně, nebudu nikomu nic nalhávat. Ne, že by řídila špatně, avšak si nebyla vůbec jistá a sebevědomá na to řídit motorku se mnou za zády. Kdo jste byl v Ninh Binh tak víte, že silnice tam nejsou zrovna růžové a jezdí se převážně po rozkopaných vesnických silničkách plných malého štěrku. Při první jízdě jsme malinko zavrávoraly a já si říkala, jak tohle asi dopadne, později jsem zjistila, že ne moc dobře...ale k tomu se dostanu.

Cesta byla trošku šílená, i když první den to stále ještě šlo. Dorazili jsme místo a mě se zatajil dech! Nádhera! Na místě byl vidět kaňon, kterým se vydáme na lodičce (vypadalo to tak trošku jako přírodní Benátky bez města okolo). První jsme však vyrazili k malému chrámu, který je schovaný ve skále. Pár schodů skrz les a přírodní útes a uprostřed se najednou objevil menší chrám a posvátné místo k modlitbě. Na místě se také nachází přírodní vodní zdroj, ze kterého se můžete napít. Voda stéká přímo ze skal a je tak čistá, že při napití se této vody cítíte její čistotu až ve vaší mysli.


Při sestupu k lodičkám se zastavujeme k malému odpočinku, bylo opravdu horko, vytahujeme v altánu kytaru, která tam zrovna byla a Penn se rozhodne něco zahrát. Odpočíváme a čekáme, až nastane čas na výlet po vodě. Netrvá to dlouho a vydáváme se na výlet po řece. Výlet trvá asi hodinku. Lodí nás odvezou k malému chrámu ve skalách, kam se můžeme jít podívat a zpět přes krápníkovou jeskyni. Užíváme si to a atmosféra je opravdu skvělá. Počasí nám přeje a místní průvodkyně nám samozřejmě vypráví historii, avšak pro nás ne moc zajímavou, když neumíme Vietnamsky. Nicméně nám s radostí zazpívá místní písně a užíváme si i ten krátký výlet po řece. Po cestě se "kocháme" přírodní krásou místa, máváme na místní děti, které si hrají na břehu a volají na nás Hello ze všech koutů. Na lodičce samozřejmě nejedeme sami a tak to znamená pořizování fotografií s námi, což si místní nikdy neodpustí, spoustu selfie fotek a spoustu slov, kterým nerozumíme. Už jsem si na to však nějak zvykla a nepřekvapuje mě to.


Odtud po cestě zpět ještě jedeme na jeden výlet: Pagodu a chrámy. Jestli jsem si nějaké místo zamilovala, tak to je právě toto místo! Neskutečná atmosféra a ten výhled, když jste na střeše pagody a vidíte vše z výšky! Na místě jsme byli právě při západu slunce a lehce po, takže všechny chrámy byly nakonec osvícené a to jim dodávalo ještě větší kráse než bez světel.

Z tohoto místa sálá mnohem více než jen krásná atmosféra, avšak pro mě to bylo něco víc, něco magické. Přemýšlel jsem, o co se jedná a napadalo mě pouze jedno: tohle je jedno z míst, které se mi snaží říct, proč mám stále cestovat. Kvůli něčemu takovému se jednoduše vyplatí vydržet veškeré strasti a bolesti, tohle je totiž místo, které vám samo o sobě dodá energii a dobije baterie.

Druhý den se vydáváme na výlet do džungle, moje první džungle! Nemůžu se dočkat, avšak cesta tam mě dost děsí. Padáme z motorky poprvé. Vzhledem k tomu, že se v tu dobu hlemíždím tempem vyhýbáme autu, kterého se Laura hrozně bojí, tak nepadáme a padá jen motorka, díky bohu. Dorážíme do džungle a já lapám po dechu, ne není se mnou nic špatně, nemám ani žádný dýchací problém, ale to místo vám vyrazí dech! Průjezd džunglí byl sám o sobě zážitkem. Okolo slyšíte neskutečně zvuky zvířat, které džungli obývají, i když vůbec nevíte, jaká zvířata tam jsou. Některé zvuky jsou dost děsivé a nevíte, co si pod nimi máte představit. Děsivá a přesto nádherná, taková přesně džungle je. Ne, neviděla jsem žádné opičky, slony, ani jiná podobná zvířátka, ale výlet po džungli jsem si neskutečně užila! Sice jsme nedošly s kamarádkou až nahoru na horu, ale ve výsledku jsme zjistily, že tam stejně žádný výhled nečekal. Naopak jsme se zdržely, pozorovaly místní faunu a floru a užily si to neskutečně! Viděla jsem nespočet pavouků, menších i větších a všichni byli svým způsobem nádherní! Potkali jsme na cestě pár ještěrek, nádherných, obrovských motýlů a menšího kraba. Džungle byla prostě magická a kouzelná, brzy se vrátím!


Před cestou zpět jsme sebraly motorky a že vyrazíme na cestu: Laura padá znovu, tentokrát beze mě na motorce. Motorka je na štěrku a Laura přidává zbytečně moc plynu a motorka zahrabe, Laura neudrží rovnováhu a padá, paráda! Oznamuji zbytku skupiny, kdyby se mi něco po cestě zpátky stalo, ať zavolají rodičům, dělám si srandu, avšak netuším, že se to bude opakovat se mnou za zády.

Cesta zpět není o nic lepší, než cesta zpět, což by bylo zvláštní, když cesta tam už byla nic moc a my jedeme samozřejmě stejnou cestou zpět. První hrboly a je vidět, že Laura není vůbec sebevědomá na to, se jim vyhýbat, vymetáme každou díru, klacek a v podstatě cokoliv, co potkáme na silnici. I po stálém opakování, abychom se držely víc vpravo jedeme v podstatě neustále uprostřed silnice, která vede džunglí a netušíte, kdo kdy vyrazí z druhé strany. Stavíme pro benzín a já uvažuji nad tím, že si vyměním s někým motorku, protože mi pár minut v hlavě proběhne, že se necítím 100% a že bych si tu jízdu určitě užila mnohem víc, avšak jak mě všichni znáte, tak držím ústa a nasedám zpět.

Pár minut na to jedeme z podstatě klasické betonové silnice a najíždíme na štěrk, kdy Laura přibrďuje a my i přes všechno úsilí vybalancovat hrbol a zároveň pouze 2km/h rychlost padáme na štěrk. Reflex při pádu na zem je okamžitě položit ruku na zem, takže jsem se svezla po ní a zároveň jsem samozřejmě spadla na bok, takže jsem si sedřela nohu. Na Lauru ještě spadla motorka. Nebudeme si nic nalhávat, padly jsme, okamžitě jsme se snažily zvednout, zvednout motorku, oprášit, protože Vietnam je jeden velký prach všude a zastavit veškerá krvácení, která v tu chvíli samozřejmě nastala. Steve, náš kolega a průvodce okamžitě začal rozžvýkávat banánové listy a přikládat je na rány (krvácení se zastavilo skoro okamžitě a já tenhle trik asi už nikdy nezapomenu). Každá jsme dostaly rozžvýkané listy, které nám obvázal okolo rukou a nohou pomocí banánových listů a kolegyně vytahuje desinfekci, polévá mi s ní ruku a já křičím, že takhle jsem už dlouho nekřičela. Ta bolest se popsat nedá, ale každopádně to není nic, co bych někomu přála. Desinfekce je však potřeba, protože rána na ruce je hlubší než ta povrchová na noze (noha je spíše spálená a odřená. Zvedáme se, oprášíme se a sedáme na motorku znovu, máme před sebou ještě dalších 40 minut cesty do hostelu. Každý cizinec, který nás tam vidí se okamžitě ptá, zda nepotřebujeme pomoci. Nikdy mě nepřšestane udivovat, jak jsou lidi prostě skvělí!


Sedáme na motorku, vyrážíme zpět a jedeme pomalu (ne, že bychom předtím nejely pomalu, ale holt i takové momenty se stávají a kdo nespadl z motorky ve Vietnamu, jako by tu nebyl! Noha i ruka se hojí zdárně skvěle a skoro už se celá oloupala. Asi mi tam zůstaně na chvíli, možná na pořád, jizva. No a co, alespoň budu mít nějakou památku, že?

Žijeme len raz!


Jsem šťastná, konečně!!!

7. září 2017 v 15:34 | Maky |  Vietnam

Tenhle článek by měl být pokračováním toho předchozího o tom, jak jsem odjela z města Phu Ninh a usadila se na jih od Hanoje v přímořském městě (třetí největší město Vietnamu nedaleko od krásného ostrova Cat Ba), ale já se to rozhodla vzít malinko odzadu a začít tím, jak jsem hrozně šťastná za rohodnutí, které jsem pár dní zpátky udělala! Sedím ve své oblíbené kavárně, která se jmenuje the Secret Garden, popíjím jejich úžasné kokosové ca phe a píšu článek na blog. Nevím, kde všude začít, protože je toho tolik. Ode dne, kdy jsem na tohle skvělé místo dorazila jsem jen šťastná, neustále se usmívám a učení mě mnohem víc baví! Přístup všech tady je úplně jiný. Až vám řeknu o svém šéfovi, kterému je 26 let a vede školu, tak si většina z vás sedne na zadek! (jestli teda už dávno nesedíte a nečtete můj článek). Každý tu má anglické jméno, stejně tak on, říkáme mu James. Je vyloženě skvělý! První dva dny jsem ho nepotkala, jelikož byl mimo město, ale teď jsem měla tu čest a musím říct, že někoho, kdo to má takto srovnané v jeho věku jsem asi ještě nepoznala. Vyrostl na vesnici, takže neměl tu možnost angličtinu jako dítě studovat a potom pro něho bylo velmi složité se začlenit mezi studenty na vysoké škole, kteří byli většinou z města a nějaké základy měli. Jeho angličtina je však výborná! Píše knížky, dle kterých my učíme a svěřil se mi o tom, proč vede školu tak, jak vede (znamená, že raději má např. 10 dobrovolníků a rozdělí jim hodiny, než aby měl dva a ti se tu starali o všechno). Stojí si za myšlenkou, že čím víc lidí tu bude mít a bude se o ně hezky starat, tak tu budou spokojenější, učení je bude bavit, užijí si Vietnam nejen způsobem učit od rána do večera, ale také s ostatními dobrovolníky nebo i s místními, skvělý přístup!


Přesně dle toho vede svojí školu, takže ve chvíli, kdy jsem dorazila já, tak už jsem byla jedna z mnoha, která v baráku v residenční čtvrti bydlí. V mém pokoji je dalších 7 lidí z celého světa (dva Američani, dvě Češky - já a Lenka, jedna Švýcarka, jedna slečna z Lotyšska a jeden klučina z ižní Afriky). Dostala jsem postel, kterou mi okamžitě jeden z místních (Mark - skvělý kluk, Vietnamec a cokoliv potřebujete, to ještě ten den zařídí) povlékl a nenechal mě to udělat samotnou, stejně tak jako mi povlékl polštář, přinesl vypranou deku a okamžitě mi řekl, ať si odpočinu, neskutečný přístup! Vzhledem k tomu, že všichni věděli, odkud já jdu, tak mě pořád ujišťovali, že mám čas odpočívat a ať nikam nespěchám a já si jen říkala, jak dlouho jim to vydrží. Dopředu mohu prozradit, že se to stále drží a sama vím, že se to nezmění.

Dobrovolníci jsou vážně skvělí a každý den si užíváme! Když jsme si takhle vyrazili dva dny zpátky na pivo, kde nám nakonec nalévali i nějaký místní kokosový drink (alkoholický, samozřejmě), tak se někteří strašně zťali, ale pořád s nima byla sranda! Náš Mark toho moc nevydrží a řekl, že ten den vypije 5 piv, což není schopen ani omylem. Upozorňuji předem, že pivo je tady spíš obarvená voda, takže je strašně slabé oproti tomu, co známe doma. Dal si jedno pivo, druhé a už si sundaval tričko, protože mu bylo teplo. Po čtvrtém už zvracel do kýble za záclonou, ale držel se statečně. Trošku si ho za to dobírám a tvrdím, že když se bude snažit, tak nás jednou trumfne (upřímně, nemá šanci nás trumfnout). Dostali jsme dokonce jejich místní drink, což je v podstatě voda z čerstvého kokosu, kterou zahřejete a je to jako takové slabší Malibu. Můžete to pít celý večer a snad se ani neopijete a voní to neskutečně po kokosu, výborné!


Ale zpět k mému bydlení. Máááááám sprchu! Ne, že by to bylo jediné, co by mě zajímalo, ale mám z toho vážně radost. Když si představíte, že tu máme třeba jen 33 stupňů, ale máme 95% vlhkost vzduchu, tak se potíte, i když jen sedíte na místě a neděláte v podstatě vůbec nic. Sprcha je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou tu hledáte. Navíc máme skvělou kuchařku, která k nám dochází dvakrát denně a vaří nám neskutečně skvělá jídla! Pokaždé máme něco jiného (pro inspiraci jsem vybrala jedno z dnešních chodů). Vždy máme na výběr i vegetariánskou variantu (tofu a omeleta z vajec), poté to jsou nudle nebo rýže a k tomu samozřejmě různé druhy zeleniny (od rajčat po špenát), dnes jsme měli navíc i jarní závitky. Kuchařku potkávám ráno už v 9 hodin, kdy začíná připravovat oběd. Vaří pro 10 lidí nejméně, tak se nedivím, že začíná tak brzy a odpoledne, když začíná vařit večeři. Většinou večeříme odděleně. Ne, že bychom spolu nechtěli jíst, ale máme menší kuchyň a žádnou jídelnu, tak se většinou sejdeme v menším počtu a na židličkách si dáme oběd či večeři postupně. Je to ale super, protože si stihnete pokecat. Povídáme si však pořád. Ty lidi jsou jednoduše skvělí! Musím říct, že jsem nemohla potkat lepší partu lidí! Američani oba hrají na kytaru a tak máme na pokoji vážně srandu! PS: V pokoji spím dole u okna, když kouknete na fotku :-)


V patře pod námi je ale ještě další pokoj, kde jsou dva lidi z UK, slečna z Nového Zélandu a ještě jedna slečna ze Španělska, prostě mezinárodní super parta! Nemůžu si pomoci, ale všichni jsou tu prostě výborní! Včetně mého šéfa, který se dnes během rozhovoru se mnou a ostatními ve škole rozhodl, že zítra je čas na karaoke! Váš výlet do Asie není úplný, pokud nezažijete pravé asijské karaoke, že? Tak přesně to mě čeká zítra! Jedu já, všichni dobrovolníci a zaměstnanci! Samozřejmě to znamená pivo a srandu, kopec srandy a tak si tu tak žijeme a užíváme si! James je prostě šéf k pohledání. Dnes jsem mu sdělila, že jsem měla svou první hodinu ve školce a tam mi místní ředitelka řekla, že by chtěla, abych docházela každý den. James a recepční jí řekli, že ne, protože dobrovolníci budou tolik pracovat, že chtějí, aby si to tu užili a ne byli unavení. Samozřejmě, že by za to byly peníze pro Jamese, ale ví, že už by to pro nás nebyla taková sranda. Ten přístup je neskutečně rozdílný od toho, který jsem zažila v první škole. Tady se jednoduše nejde za penězi, avšak za tím, aby se děti naučily anglicky a přesně proto jsem přijela já! Děkuju Jamesi!!


Náš domeček je postaven v rezidenční čtvrti, takže se rozhodně nemusím bát jít nikam ani o půlnoci a že se tu stmívá brzy, takže po páté hodině je už stejně tma. Škola je vzdálená cca 10 minut cesty pěšky a nebo asi tak 3 minuty na motorce. Kamarád z jižní Afriky mě chce naučit řídit, takže bych měla mít brzy k dispozici svou motorku a mohla drandit o sto šest!


Ještě jednou bych chtěla poděkovat Janče, protože díky jejímu nápadu bych tu asi nebyla a musím ještě jednou zahlásit tu skvělou větu a zprávu: Jsem opravdu opět šťastná! Odtud asi jen tak neodjedu, to zcela upřímně.

PS: tohle město jsem si zamilovala! Nepředstavujte si žádnou modernu, nic jako je Hanoi nebo HCMC neboli Saigon, ale má svoje neskutečné kouzlo a uchvátilo mě jak na ten první, tak na ten druhý pohled.

Zvedla jsem kotvy!!

6. září 2017 v 16:39 | Maky |  Vietnam

Za měsíc se toho stalo opravdu spoustu. Momentálně sedím v pokoji s jedním skvělým Američanem, který hraje na kytaru, v podstatě jen pro mě, protože nikdo jiný tu zrovna není.

Kde to jsem a jak jsem se sem dostala? To je na delší povídání, ale když jste to vy, tak to začalo asi takto...

Už delší dobu jsem byla hotová z hodin, které jsem dělala ve škole. Než jsem přijela, tak jsme byly dohodnuté s paní ředitelkou, že budu pracovat 25 hodin týdně maximálně a k tomu budu mít jeden den volna. Jak všichni víte, tak jsem psala už na začátku, že tomu tak nebylo prvních 19 dní, kdy jsem musela pracovat 19 dní v kuse bez žádného volna a hodin jsem dělala dvojnásob, jelikož druhá učitelka si jela vyřídit papíry domů. V tu chvíli jsem to ještě chápala a říkala si, že je to mimořádná situace, ale jelikož jsem za to nebyla placená ani korunou, tak jsem za dvojnásob hodin ráda nebyla. Když se Jam (Filipínka) vrátila, tak se moje hodiny dostaly na domluvenou hladinu. To bylo fajn, akorát ten zbytek už nebyl.

Sice jsem přijela s tím, že jsem na vesnici a vím, že podmínky nebudou tak dobré, ale potřebovala jsem zkušenost, tak jsem neměla na tu chvíli nic proti. Poté jsem se však začala dozvídat věci, že jsem koukala. Spala jsem, jak asi všichni víte, ve škole na matraci na zemi, jenže tu matraci jsem musela ještě sdílet se svojí asistentkou Vietnamskou. To by se asi ještě dalo přežít, ale to, že jsme neměli sprchu, ale jen kýbl s vodou úplně fajn nebylo. I to by se však dalo přežít, pokud by byl příštup okolí jiný. Po nějaké době jsem totiž zjistila, že paní ředitelka je docela jen na peníze a nic jiného jí nezajímá, bohužel. I přes to, že jsme neměly sprchu a praly prádlo v ruce, protože jsme pračku používaly jen na prostěradlo, tak nám jeden den přišla sdělit (skrz asistentky, protože věděla, že já nebo Jam bychom se ozvaly, tak šla raději za nimi), že používáme moc vody. Čtete dobře, moc vody! Holky jí na to řekly, že nepoužíváme ani pračku a nemáme v podstatě sprchu a ona na to odvětila, že měla větší fakturu za vodu, že to mají vyřešit, načež nám asistentky řekly, že nám ale nechtějí říkat, abychom se častěji nekoupaly či nepraly prádlo. Pardon, já peru prádlo v ruce a už jen ve chvíli, kdy žádné nemám, protože suché je za chvíli, když ho pověsíte na střechu. Jednou denně se poleju kýblem a v podstatě na nic jiného tu vodu nepoužíváme, ale dobře. Ozvaly jsme se s Jam, že ona to nemá ve smlouvě, že by si musela platit vodu, načež nám bylo řečeno, že po nás to v podstatě nikdo nechce, ale po holkách ano, pokud bude ještě jednou větší faktura. Já na to měla pro holky jednoduchou odpověď: nedělejte to! Ani jedna z nich neměla pořádnou smlouvu, takže v podstatě mohly odejít kdykoliv.


Už tohle cosi vypovídalo o přístupu a začaly se rojit další důvody pro to, proč jsem si řekla, že tohle tedy ne. Všechny situace včetně toho, že jsme spaly ve škole, kde jsme byly nelegálně, protože učitel ve škole spát nemůže, musí vám zařídit ubytování mimo školu. Ředitelka mi však řekla, že kdyby se mě někdo ptal, kde bydlím, tak mám říct, že jezdím každý den z Hanoje a večer zpět, což by nedávalo smysl ani tomu největšímu hlupákovi, vzhledem k tomu, že Hanoj je minimálně 2 hodiny daleko autobusem, ne-li více.

Poslední kapkou byla však situace, kdy paní ředitelka měla zařídit klučinovi, který učil v její druhé škole prodloužení víza. Vykašlala se na to nebo to nechtěl nikdo udělat, nicméně se najednou naskytla situace, že musel opustit zemi a vrátit se zpátky. Já si mezitím zabookovala výlet na Sapu, na kterou jsem se hrozně těšila!(Na ní už jsem však neodjela.) Jam se rozhodla, že si udělá výlet se mnou.

Všechno se zvrtlo, on musel opustit zemi, já musela učit jeho hodiny a věřte tomu, že jich není pár týdně, takže jsem opět učila 15 dní v kuse bez jediného volného dne. Učila jsem sice jen třeba 2 hodiny (3 hodiny čistého času, zbytek třeba převzaly asistentky) večer, ale ve městě, kam jsem musela dojet autobusem, který tam jede 25 minut a navíc se na tu hodinu musíte připravit, takže to není jen tak. V tu chvíli už jsem byla vážně naštavená a v úterý to bouchlo! Řekla jsem, že se mi ten přístup nelíbí a že učím opět 15 dní v kuse bez jediného volna. Na to mi byla podána jednoduchá odpověď. Prý o víkendu budu mít vlastně tři dny volna, takže co si stěžuji a že za to ona nemůže, že on to musí jet vyřídit nebo to, že Jam musela dříve jet na Filipíny. Upřímně mě toto vážně nezajímá, protože další týden se může mimořádně stát zase něco jiného (pro ujasnění je stále druhý učitel ještě dnes mimo zemi a vrací se až zítra, takže bych stále užila jeho hodiny v druhé škole a dojížděla tam do dnes, ale to už je minulost...). Řekla jsem jí, že volno o víkendu má každý, že je to státní svátek, takže to se jako mé volno opravdu počítat nedá a nebude! Na to mi však bylo řečeno, že se s tím stejně nedá nic dělat a že budu mít volno o víkendu. To pro mě však bylo jasné znamení. Při dodání věty, že nejsem k ním lojální jsem už nemusela vůbec dlouho tápat, že to, co v podstatě chci udělat, tak udělám. Neodpustila jsem si však rýpavou poznámku o tom, že pokud to, že jsem pracovala 19 dní v kuse poprvé a teď 15, tak neví, co tedy znamená být lojální a možná ani nechci. Přidala jsem k tomu však i pár poznámek o tom, jak lojální jsem, když tvrdím lidem, že tu nespím, protože to není legální a byly by z toho akorát problémy a také to, že podmínky se sprchou či postelí nejsou snad ani na místě.

V té době jsem na internetu poznala jednu skvělou češku Janu, která žije v Hai Phong a řekla mi o dobrovolnické skupině Big Hero, kterou mi z různých zdrojů doporučila na začátek ve městě. Kontaktovala jsem je v podstatě okamžitě, když jsem byla naštvaná, avšak jsem zjistila, že na Workaway oni kontaktovali mě již dříve. Místo vypadalo skvěle a poté, co jsem řediteli, který vede školu, napsala, jak se moje situace má, tak mi řekl, ať přijedu okamžitě bez čekání!

V podstatě jsem ho poslechla a paní ředitelce řekla, že odjíždím už druhý den ve středu, načež začalo vyptávání, zda bych nezůstala do pátku. Moje odpověď byla jednoduchá otázka: A proč bych měla? Prý kvůli tomu, že potřebují nového učitele a že ho prý do pátku sežene (za dva dny, no to bych chtěla vidět). Věděla jsem, že mi dluží peníze za dopravu a jídlo, které jsem si tu kupovala, takže jsem řekla, že zůstanu jen pod podmínkou, že mi v pátek dá peníze, co mi dluží (tady musíte být trošku ostřílení, jinak nemáte šanci) a hle, ono to fungovalo. Najednou ke mě začala být jako milius a děkovala mi a omlouvala se, což na mě v tu chvíli už neplatilo, protože já si stihla domluvit odjezd s druhou stranou a rozhodla se si udělat volno v Hai Phong, než pojedu do centra, kde mám pracovat. Jam se rozhodla jet se mnou, protože si chtěla po dlouhé době udělat také volno.

Do Hai Phong jsme odjížděly z naší vesnice autobusem v 5 ráno, abychom chytily první autobus z Viet Tri na místo. Musím říct, že samotná cesta byla dost zážitek! Proč by asi tak byla cesta autobusem zážitek, říkáte si? Jednoduchá odpověď. Vietnamci nejsou zvyklí jezdit autobusem, protože mají většinou každý svojí motorku a tak jezdí na krátké vzdálenosti na motorce, ale když musí na delší cestu, tak berou autobus. Stále asi nechápete, tak já vám to ráda vysvětlím. Když jste v podstatě zvyklí celý život jezdit všude na motorce a nejezdíte autobusem nebo autem, tak vám s velkou pravděpodobností nebude dělat auto nebo autobus dobře na žaludek. Stačí mi, když si vzpomenu a píši o té cestě a samotné je mi nevolno. Řidiči autobusu to vědí, takže v každém autobuse na sedačce je igelitový pytlík. Já ho okamžitě, když se usadím na sedačce, předávám někomu jinému, jelikož vím, že ho sama rozhodně potřebovat nebudu. Nastoupily jsme s kamarádkou do autobusu, usadily se a tentokrát to nebyl výlet jen o zvracejících asiatech.


Každá jsme se rozhodly zabrat si dvě sedačky, jelikož byl autobus úplně prázdný. Přišel k nám člověk, který vybírá peníze za lístky a prohodil nějakou sumu. Věděly jsme kolik, tak jsme mu daly 220.000 za dva lístky a nečekaly jsme žádnou odpověď, jenže on na nás sputil Vietnamsky, o čemž jsme si myslely, že nás chce natáhnout a daly mu o 20.000 navíc, které nám okamžitě vrátil zpátky a zase něco spustil, do dnes nevím, o čem mluvil. Kamarádka se rozhodla protestovat a jelikož je její student Vietnamec a doktor, který mluví anglicky, tak zvedla telefon a zavolala mu, aby nám pomohl. Promluvil si tak s člověkem a zjistil, že opravdu máme platit jen 220.000 Dongů. Vyřešily jsme tedy problém peněz a myslely si, velmi naivně, že na nás přestane mluvit, ale on opět začal.

Sednul si ke mě a chtěl se se mnou vyfotit. S tím já nemám žádný problém, většina Vietnamců to dělá. Proč? Většina z nich, těch z vesnice nebo z menšího města, nikdy neviděla bílého cizince nebo cizince jako takového. Udělali jsme pár fotek, měl fešnou čepici, tak jsem si jí půjčila a párkrát jsme se vyfotili, jenže potom to začalo. Začal se usmívat a pořád seděl u mě, já si nafoukla svůj polštář a on pořád něco povídal, i když věděl, že mu vůbec nerozumím. Potom jsem pochopila. Ukazoval mi tu naší fotku na telefonu a začal předstírat, že jí (nebo vlastně asi spíš mě na té fotce) dává pusu. Zasmála jsem se a říkala jsem si, že to je vážně divný, ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost, stále u mě seděl. Zvedl se, protože jsme zastavovali, stihla jsem si vedle sebe dát tašku a batoh, který jsem do teď měla v prostoru pro tašky nad hlavou a říkala jsem si, že ho to odradí si ke mě sednout, navíc nastupují lidi, omyl. Sedl si ke mě, taška netaška, mezitím jen předal nastupující paní pytlíky na zvracení, asi že jí jeden nebude stačit (pochopila jsem později proč). Stále u mě seděl, ale tentokrát já měla polštář, tak jsem se snažila usnout hlavou na oknu, což je s jejich stylem jízdy vcelku nemožné. Nicméně si on sedl vedle mě a předstíral, že taky spí, akorát si položil hlavu mě na rameno a jeho ruku na mojí nohu, v tu chvíli to ve mě začalo vřít a jazyková bariéra nebo ne, začala jsem nepříjemně vykřikovat v angličtině, ať se sakra drží zpátky a hlídá si, kam dává svoje ruce nebo hlavu, protože mám svůj osobní prostor a ten on rozhodně překračovat nebude, musím říci, že jsem byla asi dost přesvědčivá, včetně pohybu rukou, že jednoduše pochopil a vyděšeně se na mě zadíval. Zastavujeme a on se zvedá. Moje kamarádka okamžitě podle mého zvýšeného hlasu (nikdy většinou nezvyšuji hlas, pokud to není potřeba), že je něco špatně a okamžitě se přesunula ke mě na sedačku. Jenže to byl teprve začátek výletu, čekalo nás ještě cca 6 hodin k cílené destinaci. V Hanoji už byl autobus plný a když řikám plný, tak myslím plný! Pokud je někdo talent na přeplňování autobusů, tak to jsou právě Vietnamci, na všem se snaží vydělat a jelikož jsou svátky, tak chce spoustu lidí do Hanoje nebo do Hai Phong a zaplatí nebo si postojí, není problém, jsou to však peníze navíc. V jednu chvíli jsme v autobuse pro cca 40 lidí bylo asi 55, což už byla vážně sranda a navíc při jejich stylu jízdy vážně zajímavá podívaná, to mi věřte!

V Hanoji jsme se zasekli na 2 hodiny, protože každý někam jel a Hanoj byla totálně zasekaná. Celou dobu jízdy jsem měla v uších sluchátka, mluvila bych bývala s kamarádkou, jenže to bych musela poslouchat dávivé vietnamce a jejich zvracení po celou dobu jízdy a věřte mi, že i po 4 hodinách jizdy měli stále co zvracet, čemuž do teď stále nerozumím. V jednu chvíli se dokonce paní za námi dovolila, zda si může použít nás pytlík v sedačce před námi (asi pochopila, že nám špatně nebude), tak jsme jí ho s radostí daly a opět si nasadily sluchátka. V jednu chvíli posloucháte oblíbenou písničku a ve stejný moment slyšíte, jak vám někdo za hlavou zvrací do pytlíku, skvělý!


Do Hai Phongu jsme dorazily po 6 hodinách cesty místo původních 4.5-5 hodinách, ale byly jsme tam! Hotel jsem měla zabookovaný předem a chtěly jsme si to obě užit, protože to bylo volno, které ona dlouho neměla a pro mě to byl nový začátek! Hotel byl skvělý a já si konečně po měsíci a půl užila skvělou sprchu! Tento hotel se jmenuje Punt Hotel, který je vcelku blízko u centra a stál mě 10$ na noc, bez snídaně tedy, ale tu jsme si stejně chtěly dát venku. Neskutečná cena za takový luxus!


Po 30-minutách, kdy jsem vylezla ze sprchy se kolegyně vážně smála a já taky, protože jsem říkala, že mi normální tekoucí voda vážně chybí! Našly jsme skvělé místo, kde jsme byly na kávě a viděly město z výšky. Ve chvíli, kdy jsem se podívala okolo, jsem věděla, že tohle je ono. Tohle je to místo, kde jsem měla začít už před měsícem a kde se mi bude líbit a to jsem ještě ani nevěděla, jak skvělé budu mít kolegy tady!


Vyrazily jsme do města, daly si "západní" jídlo, našly Pizza Hut, zahřešily (no a co, byl svátek a já slavím!) a užily si čas včetně skvělého Korejského bbq na 200%!!


Nic takového jsem neviděla! V restauraci bylo plno, tak jsme musely počkat, ale dostala se na nás řada. Usadili nás ke stolu, začali nosit maso, zeleninu, pití. Byl to typ bufet, takže jsme jen jedly a jedly a stále grilovaly maso, užívaly si Kimchi a zeleninu, mořské řasy i kukuřici. Masa bylo neskutečně, až jsme nedokázaly jíst úplně vše, neskutečné porce, bbq spíš tak pro 6 lidí a ne pro dvě. Dokonce i Saigonské pivo jsem ochutnala. Užily jsme si pobyt vážně na maximum!


Ona poté odjela zpět do Phu NInh a já vyrazila na své nové místo! O tom zkusím napsat už zítra a poslat článek jen o něm, ale můžu říci jedno: Jsem hrozně ráda, že jsem se tak rozhodla a jsem tady. Je to skvělé místo a skvělí lidé!