Jsem šťastná, konečně!!!

7. září 2017 v 15:34 | Maky |  Vietnam

Tenhle článek by měl být pokračováním toho předchozího o tom, jak jsem odjela z města Phu Ninh a usadila se na jih od Hanoje v přímořském městě (třetí největší město Vietnamu nedaleko od krásného ostrova Cat Ba), ale já se to rozhodla vzít malinko odzadu a začít tím, jak jsem hrozně šťastná za rohodnutí, které jsem pár dní zpátky udělala! Sedím ve své oblíbené kavárně, která se jmenuje the Secret Garden, popíjím jejich úžasné kokosové ca phe a píšu článek na blog. Nevím, kde všude začít, protože je toho tolik. Ode dne, kdy jsem na tohle skvělé místo dorazila jsem jen šťastná, neustále se usmívám a učení mě mnohem víc baví! Přístup všech tady je úplně jiný. Až vám řeknu o svém šéfovi, kterému je 26 let a vede školu, tak si většina z vás sedne na zadek! (jestli teda už dávno nesedíte a nečtete můj článek). Každý tu má anglické jméno, stejně tak on, říkáme mu James. Je vyloženě skvělý! První dva dny jsem ho nepotkala, jelikož byl mimo město, ale teď jsem měla tu čest a musím říct, že někoho, kdo to má takto srovnané v jeho věku jsem asi ještě nepoznala. Vyrostl na vesnici, takže neměl tu možnost angličtinu jako dítě studovat a potom pro něho bylo velmi složité se začlenit mezi studenty na vysoké škole, kteří byli většinou z města a nějaké základy měli. Jeho angličtina je však výborná! Píše knížky, dle kterých my učíme a svěřil se mi o tom, proč vede školu tak, jak vede (znamená, že raději má např. 10 dobrovolníků a rozdělí jim hodiny, než aby měl dva a ti se tu starali o všechno). Stojí si za myšlenkou, že čím víc lidí tu bude mít a bude se o ně hezky starat, tak tu budou spokojenější, učení je bude bavit, užijí si Vietnam nejen způsobem učit od rána do večera, ale také s ostatními dobrovolníky nebo i s místními, skvělý přístup!


Přesně dle toho vede svojí školu, takže ve chvíli, kdy jsem dorazila já, tak už jsem byla jedna z mnoha, která v baráku v residenční čtvrti bydlí. V mém pokoji je dalších 7 lidí z celého světa (dva Američani, dvě Češky - já a Lenka, jedna Švýcarka, jedna slečna z Lotyšska a jeden klučina z ižní Afriky). Dostala jsem postel, kterou mi okamžitě jeden z místních (Mark - skvělý kluk, Vietnamec a cokoliv potřebujete, to ještě ten den zařídí) povlékl a nenechal mě to udělat samotnou, stejně tak jako mi povlékl polštář, přinesl vypranou deku a okamžitě mi řekl, ať si odpočinu, neskutečný přístup! Vzhledem k tomu, že všichni věděli, odkud já jdu, tak mě pořád ujišťovali, že mám čas odpočívat a ať nikam nespěchám a já si jen říkala, jak dlouho jim to vydrží. Dopředu mohu prozradit, že se to stále drží a sama vím, že se to nezmění.

Dobrovolníci jsou vážně skvělí a každý den si užíváme! Když jsme si takhle vyrazili dva dny zpátky na pivo, kde nám nakonec nalévali i nějaký místní kokosový drink (alkoholický, samozřejmě), tak se někteří strašně zťali, ale pořád s nima byla sranda! Náš Mark toho moc nevydrží a řekl, že ten den vypije 5 piv, což není schopen ani omylem. Upozorňuji předem, že pivo je tady spíš obarvená voda, takže je strašně slabé oproti tomu, co známe doma. Dal si jedno pivo, druhé a už si sundaval tričko, protože mu bylo teplo. Po čtvrtém už zvracel do kýble za záclonou, ale držel se statečně. Trošku si ho za to dobírám a tvrdím, že když se bude snažit, tak nás jednou trumfne (upřímně, nemá šanci nás trumfnout). Dostali jsme dokonce jejich místní drink, což je v podstatě voda z čerstvého kokosu, kterou zahřejete a je to jako takové slabší Malibu. Můžete to pít celý večer a snad se ani neopijete a voní to neskutečně po kokosu, výborné!


Ale zpět k mému bydlení. Máááááám sprchu! Ne, že by to bylo jediné, co by mě zajímalo, ale mám z toho vážně radost. Když si představíte, že tu máme třeba jen 33 stupňů, ale máme 95% vlhkost vzduchu, tak se potíte, i když jen sedíte na místě a neděláte v podstatě vůbec nic. Sprcha je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou tu hledáte. Navíc máme skvělou kuchařku, která k nám dochází dvakrát denně a vaří nám neskutečně skvělá jídla! Pokaždé máme něco jiného (pro inspiraci jsem vybrala jedno z dnešních chodů). Vždy máme na výběr i vegetariánskou variantu (tofu a omeleta z vajec), poté to jsou nudle nebo rýže a k tomu samozřejmě různé druhy zeleniny (od rajčat po špenát), dnes jsme měli navíc i jarní závitky. Kuchařku potkávám ráno už v 9 hodin, kdy začíná připravovat oběd. Vaří pro 10 lidí nejméně, tak se nedivím, že začíná tak brzy a odpoledne, když začíná vařit večeři. Většinou večeříme odděleně. Ne, že bychom spolu nechtěli jíst, ale máme menší kuchyň a žádnou jídelnu, tak se většinou sejdeme v menším počtu a na židličkách si dáme oběd či večeři postupně. Je to ale super, protože si stihnete pokecat. Povídáme si však pořád. Ty lidi jsou jednoduše skvělí! Musím říct, že jsem nemohla potkat lepší partu lidí! Američani oba hrají na kytaru a tak máme na pokoji vážně srandu! PS: V pokoji spím dole u okna, když kouknete na fotku :-)


V patře pod námi je ale ještě další pokoj, kde jsou dva lidi z UK, slečna z Nového Zélandu a ještě jedna slečna ze Španělska, prostě mezinárodní super parta! Nemůžu si pomoci, ale všichni jsou tu prostě výborní! Včetně mého šéfa, který se dnes během rozhovoru se mnou a ostatními ve škole rozhodl, že zítra je čas na karaoke! Váš výlet do Asie není úplný, pokud nezažijete pravé asijské karaoke, že? Tak přesně to mě čeká zítra! Jedu já, všichni dobrovolníci a zaměstnanci! Samozřejmě to znamená pivo a srandu, kopec srandy a tak si tu tak žijeme a užíváme si! James je prostě šéf k pohledání. Dnes jsem mu sdělila, že jsem měla svou první hodinu ve školce a tam mi místní ředitelka řekla, že by chtěla, abych docházela každý den. James a recepční jí řekli, že ne, protože dobrovolníci budou tolik pracovat, že chtějí, aby si to tu užili a ne byli unavení. Samozřejmě, že by za to byly peníze pro Jamese, ale ví, že už by to pro nás nebyla taková sranda. Ten přístup je neskutečně rozdílný od toho, který jsem zažila v první škole. Tady se jednoduše nejde za penězi, avšak za tím, aby se děti naučily anglicky a přesně proto jsem přijela já! Děkuju Jamesi!!


Náš domeček je postaven v rezidenční čtvrti, takže se rozhodně nemusím bát jít nikam ani o půlnoci a že se tu stmívá brzy, takže po páté hodině je už stejně tma. Škola je vzdálená cca 10 minut cesty pěšky a nebo asi tak 3 minuty na motorce. Kamarád z jižní Afriky mě chce naučit řídit, takže bych měla mít brzy k dispozici svou motorku a mohla drandit o sto šest!


Ještě jednou bych chtěla poděkovat Janče, protože díky jejímu nápadu bych tu asi nebyla a musím ještě jednou zahlásit tu skvělou větu a zprávu: Jsem opravdu opět šťastná! Odtud asi jen tak neodjedu, to zcela upřímně.

PS: tohle město jsem si zamilovala! Nepředstavujte si žádnou modernu, nic jako je Hanoi nebo HCMC neboli Saigon, ale má svoje neskutečné kouzlo a uchvátilo mě jak na ten první, tak na ten druhý pohled.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama