Výlet do Ninh Binh a první karambol

22. září 2017 v 8:38 | Maky |  Vietnam

Já vám nevím, proč mi tady trvá vždycky tak hrozně dlouho, než napíšu nový článek. Vlastně vím..

Většinou za to v první práci ve Phu Ninh byla práce a to, že jsem dělala spoustu hodin a ve chvíli, kdy už jsem měla konečně volno, tak jsem ráda odpočívala a nedělala vůbec nic. Byly to totiž jediný chvíle, kdy jsem si mohla pustit seriál a nemyslet na nic, na děti ani na starosti, co mám.

Proč ale nepíšu víc, když už mám konečně toho času víc? Moje odpověď na tuhle otázku je v podstatě jednoduchá. Když jsem dorazila do Hai Phong a zjistila, že budu mít denně jen jednu hodinu nebo občasně dvě, tak jsem zajásala a říkala si, že budu posílat alespoň dva články týdně nebo minimálně tedy jeden, to se bohužel nedaří.

Prvním zátarasem se mi stali spolubydlící. Ne, že by se mi tu špatně psalo, to naopak. Problém je v tom, že od té doby, co jsem pryč z Phu Ninh a jsem konečně mezi lidmi a užívám si to, tak veškerý svůj volný čas trávím s nimi, pokud to jde. Věřte tomu, že po tom, co jsem odjela z Phu Ninh, kde jsem s cizinci byla v kontaktu minimálně, si to tu opravdu užívám na 150%! Občas mám však pocit, že až moc. Zpátky doma například nepiju kávu, tu tady piju denně. Vietnamské kafe miluju! Nechodím na něj, že bych byla unavená, ale protože mi vážně chutná! Zpátky doma však také nepiju pivo a tady na něj chodíme dost často. Pivo se tu s naším však nedá srovnat. Je to, jako byste pili vodu ochucenou po pivu, navíc je strašně, ale strašně levné! Většinou vyrazíme celá skupinka na něco dobrého k jídlu, na pivo, nebo na výlet. Výlet mám za sebou jeden, kde jsme byli společně a potom jeden na otočku do Hanoje, kde kolega zapomněl batoh, tak jsme si udělali výlet, abychom ho vyzvedli.

První výlet se mi ale stal tak trošku osudným a hned se dostanu k tomu, proč. Můj první výlet byl do městečně Ninh Binh, což je jedna z destinací, kam jezdí spousta turistů a po příjezdu na místo ani nemusíte dvakrát hádat, proč tomu tak je. Ninh Binh je opravdu neskutečně nádherné místo plné všeho, co chcete a musíte vidět! Je to také jedna z destinací, kde se natáčel film King Kong. Místo, kde najdete pravou džungli, ale také místo, kde se můžete na vodě projíždět okolo vápencových skal, včetně prohlídky jeskyní. Do města Ninh Binh můžete pohodlně dorazit autobusem z jakéhokoliv většího města. My jsme jeli z Hai Phong autobusem ráno, takže nebylo potřeba jet lehátkovým, což nám ušetřilo nějakou tu korunu (i tak je to tu všechno hrozně levné, ale delší cestování vám samozřejmě poleze do peněz, ať už chcete či ne). V Ninh Binh jsme spali v místním hostelu, který vypadal velmi čistě a atmosféra zde byla opravdu příjemná. Za pokoj na dvě noci, autobus, půjčení motorky a snídaně v hostelu jsme všichni zaplatili 400.000 DNG, což se rovná naším 400 Kč (tomu říkám docela slušná cena, ne?).


První den jsme dorazili na místo, půjčili motorky a vyrazili na první výlet. Ten den nás čekal menší chrám ve skále nedaleko a vyjížďka na lodičkách, přičemž oboje bylo super! Já opět udělala malinko rozruch, protože jsem se bavila s Laurou, zda už někdy řídila motorku (jedna z nás musela řídit, tvrdila mi, že jen jednou). Tak jsem se jí zeptala ještě jednou, zda je v pohodě s tím, že budu řídit buď já a tady se to naučím nebo ona a tvrdila mi, že ne (zřejmě nepochopila mou otázku, což jsem následně zjistila). Stála jsem si za svým a byla jsem ochotná zaplatit víc a motorku se naučit řídit. Nebudeme si nic nalhávat, není to nic těžkého. Ne ve chvíli, kdy dostanete automat a jen nastartujete a podstatě jedete. Avšak protistrana nechápala, proč chci mít svou motorku a zaplatit o 50 Kč navíc. Vzdala jsem to a řekla jsem, že pokud se cítí na to řídit se mnou jako spolujezdcem, tak je mi to jedno, což byla chyba.


Vyrazili jsme tedy všichni na výlet. Na jedné motorce Laura, já a můj batoh. Od první chvíle jsem se necítila úplně bezpečně, nebudu nikomu nic nalhávat. Ne, že by řídila špatně, avšak si nebyla vůbec jistá a sebevědomá na to řídit motorku se mnou za zády. Kdo jste byl v Ninh Binh tak víte, že silnice tam nejsou zrovna růžové a jezdí se převážně po rozkopaných vesnických silničkách plných malého štěrku. Při první jízdě jsme malinko zavrávoraly a já si říkala, jak tohle asi dopadne, později jsem zjistila, že ne moc dobře...ale k tomu se dostanu.

Cesta byla trošku šílená, i když první den to stále ještě šlo. Dorazili jsme místo a mě se zatajil dech! Nádhera! Na místě byl vidět kaňon, kterým se vydáme na lodičce (vypadalo to tak trošku jako přírodní Benátky bez města okolo). První jsme však vyrazili k malému chrámu, který je schovaný ve skále. Pár schodů skrz les a přírodní útes a uprostřed se najednou objevil menší chrám a posvátné místo k modlitbě. Na místě se také nachází přírodní vodní zdroj, ze kterého se můžete napít. Voda stéká přímo ze skal a je tak čistá, že při napití se této vody cítíte její čistotu až ve vaší mysli.


Při sestupu k lodičkám se zastavujeme k malému odpočinku, bylo opravdu horko, vytahujeme v altánu kytaru, která tam zrovna byla a Penn se rozhodne něco zahrát. Odpočíváme a čekáme, až nastane čas na výlet po vodě. Netrvá to dlouho a vydáváme se na výlet po řece. Výlet trvá asi hodinku. Lodí nás odvezou k malému chrámu ve skalách, kam se můžeme jít podívat a zpět přes krápníkovou jeskyni. Užíváme si to a atmosféra je opravdu skvělá. Počasí nám přeje a místní průvodkyně nám samozřejmě vypráví historii, avšak pro nás ne moc zajímavou, když neumíme Vietnamsky. Nicméně nám s radostí zazpívá místní písně a užíváme si i ten krátký výlet po řece. Po cestě se "kocháme" přírodní krásou místa, máváme na místní děti, které si hrají na břehu a volají na nás Hello ze všech koutů. Na lodičce samozřejmě nejedeme sami a tak to znamená pořizování fotografií s námi, což si místní nikdy neodpustí, spoustu selfie fotek a spoustu slov, kterým nerozumíme. Už jsem si na to však nějak zvykla a nepřekvapuje mě to.


Odtud po cestě zpět ještě jedeme na jeden výlet: Pagodu a chrámy. Jestli jsem si nějaké místo zamilovala, tak to je právě toto místo! Neskutečná atmosféra a ten výhled, když jste na střeše pagody a vidíte vše z výšky! Na místě jsme byli právě při západu slunce a lehce po, takže všechny chrámy byly nakonec osvícené a to jim dodávalo ještě větší kráse než bez světel.

Z tohoto místa sálá mnohem více než jen krásná atmosféra, avšak pro mě to bylo něco víc, něco magické. Přemýšlel jsem, o co se jedná a napadalo mě pouze jedno: tohle je jedno z míst, které se mi snaží říct, proč mám stále cestovat. Kvůli něčemu takovému se jednoduše vyplatí vydržet veškeré strasti a bolesti, tohle je totiž místo, které vám samo o sobě dodá energii a dobije baterie.

Druhý den se vydáváme na výlet do džungle, moje první džungle! Nemůžu se dočkat, avšak cesta tam mě dost děsí. Padáme z motorky poprvé. Vzhledem k tomu, že se v tu dobu hlemíždím tempem vyhýbáme autu, kterého se Laura hrozně bojí, tak nepadáme a padá jen motorka, díky bohu. Dorážíme do džungle a já lapám po dechu, ne není se mnou nic špatně, nemám ani žádný dýchací problém, ale to místo vám vyrazí dech! Průjezd džunglí byl sám o sobě zážitkem. Okolo slyšíte neskutečně zvuky zvířat, které džungli obývají, i když vůbec nevíte, jaká zvířata tam jsou. Některé zvuky jsou dost děsivé a nevíte, co si pod nimi máte představit. Děsivá a přesto nádherná, taková přesně džungle je. Ne, neviděla jsem žádné opičky, slony, ani jiná podobná zvířátka, ale výlet po džungli jsem si neskutečně užila! Sice jsme nedošly s kamarádkou až nahoru na horu, ale ve výsledku jsme zjistily, že tam stejně žádný výhled nečekal. Naopak jsme se zdržely, pozorovaly místní faunu a floru a užily si to neskutečně! Viděla jsem nespočet pavouků, menších i větších a všichni byli svým způsobem nádherní! Potkali jsme na cestě pár ještěrek, nádherných, obrovských motýlů a menšího kraba. Džungle byla prostě magická a kouzelná, brzy se vrátím!


Před cestou zpět jsme sebraly motorky a že vyrazíme na cestu: Laura padá znovu, tentokrát beze mě na motorce. Motorka je na štěrku a Laura přidává zbytečně moc plynu a motorka zahrabe, Laura neudrží rovnováhu a padá, paráda! Oznamuji zbytku skupiny, kdyby se mi něco po cestě zpátky stalo, ať zavolají rodičům, dělám si srandu, avšak netuším, že se to bude opakovat se mnou za zády.

Cesta zpět není o nic lepší, než cesta zpět, což by bylo zvláštní, když cesta tam už byla nic moc a my jedeme samozřejmě stejnou cestou zpět. První hrboly a je vidět, že Laura není vůbec sebevědomá na to, se jim vyhýbat, vymetáme každou díru, klacek a v podstatě cokoliv, co potkáme na silnici. I po stálém opakování, abychom se držely víc vpravo jedeme v podstatě neustále uprostřed silnice, která vede džunglí a netušíte, kdo kdy vyrazí z druhé strany. Stavíme pro benzín a já uvažuji nad tím, že si vyměním s někým motorku, protože mi pár minut v hlavě proběhne, že se necítím 100% a že bych si tu jízdu určitě užila mnohem víc, avšak jak mě všichni znáte, tak držím ústa a nasedám zpět.

Pár minut na to jedeme z podstatě klasické betonové silnice a najíždíme na štěrk, kdy Laura přibrďuje a my i přes všechno úsilí vybalancovat hrbol a zároveň pouze 2km/h rychlost padáme na štěrk. Reflex při pádu na zem je okamžitě položit ruku na zem, takže jsem se svezla po ní a zároveň jsem samozřejmě spadla na bok, takže jsem si sedřela nohu. Na Lauru ještě spadla motorka. Nebudeme si nic nalhávat, padly jsme, okamžitě jsme se snažily zvednout, zvednout motorku, oprášit, protože Vietnam je jeden velký prach všude a zastavit veškerá krvácení, která v tu chvíli samozřejmě nastala. Steve, náš kolega a průvodce okamžitě začal rozžvýkávat banánové listy a přikládat je na rány (krvácení se zastavilo skoro okamžitě a já tenhle trik asi už nikdy nezapomenu). Každá jsme dostaly rozžvýkané listy, které nám obvázal okolo rukou a nohou pomocí banánových listů a kolegyně vytahuje desinfekci, polévá mi s ní ruku a já křičím, že takhle jsem už dlouho nekřičela. Ta bolest se popsat nedá, ale každopádně to není nic, co bych někomu přála. Desinfekce je však potřeba, protože rána na ruce je hlubší než ta povrchová na noze (noha je spíše spálená a odřená. Zvedáme se, oprášíme se a sedáme na motorku znovu, máme před sebou ještě dalších 40 minut cesty do hostelu. Každý cizinec, který nás tam vidí se okamžitě ptá, zda nepotřebujeme pomoci. Nikdy mě nepřšestane udivovat, jak jsou lidi prostě skvělí!


Sedáme na motorku, vyrážíme zpět a jedeme pomalu (ne, že bychom předtím nejely pomalu, ale holt i takové momenty se stávají a kdo nespadl z motorky ve Vietnamu, jako by tu nebyl! Noha i ruka se hojí zdárně skvěle a skoro už se celá oloupala. Asi mi tam zůstaně na chvíli, možná na pořád, jizva. No a co, alespoň budu mít nějakou památku, že?

Žijeme len raz!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama