Zvedla jsem kotvy!!

6. září 2017 v 16:39 | Maky |  Vietnam

Za měsíc se toho stalo opravdu spoustu. Momentálně sedím v pokoji s jedním skvělým Američanem, který hraje na kytaru, v podstatě jen pro mě, protože nikdo jiný tu zrovna není.

Kde to jsem a jak jsem se sem dostala? To je na delší povídání, ale když jste to vy, tak to začalo asi takto...

Už delší dobu jsem byla hotová z hodin, které jsem dělala ve škole. Než jsem přijela, tak jsme byly dohodnuté s paní ředitelkou, že budu pracovat 25 hodin týdně maximálně a k tomu budu mít jeden den volna. Jak všichni víte, tak jsem psala už na začátku, že tomu tak nebylo prvních 19 dní, kdy jsem musela pracovat 19 dní v kuse bez žádného volna a hodin jsem dělala dvojnásob, jelikož druhá učitelka si jela vyřídit papíry domů. V tu chvíli jsem to ještě chápala a říkala si, že je to mimořádná situace, ale jelikož jsem za to nebyla placená ani korunou, tak jsem za dvojnásob hodin ráda nebyla. Když se Jam (Filipínka) vrátila, tak se moje hodiny dostaly na domluvenou hladinu. To bylo fajn, akorát ten zbytek už nebyl.

Sice jsem přijela s tím, že jsem na vesnici a vím, že podmínky nebudou tak dobré, ale potřebovala jsem zkušenost, tak jsem neměla na tu chvíli nic proti. Poté jsem se však začala dozvídat věci, že jsem koukala. Spala jsem, jak asi všichni víte, ve škole na matraci na zemi, jenže tu matraci jsem musela ještě sdílet se svojí asistentkou Vietnamskou. To by se asi ještě dalo přežít, ale to, že jsme neměli sprchu, ale jen kýbl s vodou úplně fajn nebylo. I to by se však dalo přežít, pokud by byl příštup okolí jiný. Po nějaké době jsem totiž zjistila, že paní ředitelka je docela jen na peníze a nic jiného jí nezajímá, bohužel. I přes to, že jsme neměly sprchu a praly prádlo v ruce, protože jsme pračku používaly jen na prostěradlo, tak nám jeden den přišla sdělit (skrz asistentky, protože věděla, že já nebo Jam bychom se ozvaly, tak šla raději za nimi), že používáme moc vody. Čtete dobře, moc vody! Holky jí na to řekly, že nepoužíváme ani pračku a nemáme v podstatě sprchu a ona na to odvětila, že měla větší fakturu za vodu, že to mají vyřešit, načež nám asistentky řekly, že nám ale nechtějí říkat, abychom se častěji nekoupaly či nepraly prádlo. Pardon, já peru prádlo v ruce a už jen ve chvíli, kdy žádné nemám, protože suché je za chvíli, když ho pověsíte na střechu. Jednou denně se poleju kýblem a v podstatě na nic jiného tu vodu nepoužíváme, ale dobře. Ozvaly jsme se s Jam, že ona to nemá ve smlouvě, že by si musela platit vodu, načež nám bylo řečeno, že po nás to v podstatě nikdo nechce, ale po holkách ano, pokud bude ještě jednou větší faktura. Já na to měla pro holky jednoduchou odpověď: nedělejte to! Ani jedna z nich neměla pořádnou smlouvu, takže v podstatě mohly odejít kdykoliv.


Už tohle cosi vypovídalo o přístupu a začaly se rojit další důvody pro to, proč jsem si řekla, že tohle tedy ne. Všechny situace včetně toho, že jsme spaly ve škole, kde jsme byly nelegálně, protože učitel ve škole spát nemůže, musí vám zařídit ubytování mimo školu. Ředitelka mi však řekla, že kdyby se mě někdo ptal, kde bydlím, tak mám říct, že jezdím každý den z Hanoje a večer zpět, což by nedávalo smysl ani tomu největšímu hlupákovi, vzhledem k tomu, že Hanoj je minimálně 2 hodiny daleko autobusem, ne-li více.

Poslední kapkou byla však situace, kdy paní ředitelka měla zařídit klučinovi, který učil v její druhé škole prodloužení víza. Vykašlala se na to nebo to nechtěl nikdo udělat, nicméně se najednou naskytla situace, že musel opustit zemi a vrátit se zpátky. Já si mezitím zabookovala výlet na Sapu, na kterou jsem se hrozně těšila!(Na ní už jsem však neodjela.) Jam se rozhodla, že si udělá výlet se mnou.

Všechno se zvrtlo, on musel opustit zemi, já musela učit jeho hodiny a věřte tomu, že jich není pár týdně, takže jsem opět učila 15 dní v kuse bez jediného volného dne. Učila jsem sice jen třeba 2 hodiny (3 hodiny čistého času, zbytek třeba převzaly asistentky) večer, ale ve městě, kam jsem musela dojet autobusem, který tam jede 25 minut a navíc se na tu hodinu musíte připravit, takže to není jen tak. V tu chvíli už jsem byla vážně naštavená a v úterý to bouchlo! Řekla jsem, že se mi ten přístup nelíbí a že učím opět 15 dní v kuse bez jediného volna. Na to mi byla podána jednoduchá odpověď. Prý o víkendu budu mít vlastně tři dny volna, takže co si stěžuji a že za to ona nemůže, že on to musí jet vyřídit nebo to, že Jam musela dříve jet na Filipíny. Upřímně mě toto vážně nezajímá, protože další týden se může mimořádně stát zase něco jiného (pro ujasnění je stále druhý učitel ještě dnes mimo zemi a vrací se až zítra, takže bych stále užila jeho hodiny v druhé škole a dojížděla tam do dnes, ale to už je minulost...). Řekla jsem jí, že volno o víkendu má každý, že je to státní svátek, takže to se jako mé volno opravdu počítat nedá a nebude! Na to mi však bylo řečeno, že se s tím stejně nedá nic dělat a že budu mít volno o víkendu. To pro mě však bylo jasné znamení. Při dodání věty, že nejsem k ním lojální jsem už nemusela vůbec dlouho tápat, že to, co v podstatě chci udělat, tak udělám. Neodpustila jsem si však rýpavou poznámku o tom, že pokud to, že jsem pracovala 19 dní v kuse poprvé a teď 15, tak neví, co tedy znamená být lojální a možná ani nechci. Přidala jsem k tomu však i pár poznámek o tom, jak lojální jsem, když tvrdím lidem, že tu nespím, protože to není legální a byly by z toho akorát problémy a také to, že podmínky se sprchou či postelí nejsou snad ani na místě.

V té době jsem na internetu poznala jednu skvělou češku Janu, která žije v Hai Phong a řekla mi o dobrovolnické skupině Big Hero, kterou mi z různých zdrojů doporučila na začátek ve městě. Kontaktovala jsem je v podstatě okamžitě, když jsem byla naštvaná, avšak jsem zjistila, že na Workaway oni kontaktovali mě již dříve. Místo vypadalo skvěle a poté, co jsem řediteli, který vede školu, napsala, jak se moje situace má, tak mi řekl, ať přijedu okamžitě bez čekání!

V podstatě jsem ho poslechla a paní ředitelce řekla, že odjíždím už druhý den ve středu, načež začalo vyptávání, zda bych nezůstala do pátku. Moje odpověď byla jednoduchá otázka: A proč bych měla? Prý kvůli tomu, že potřebují nového učitele a že ho prý do pátku sežene (za dva dny, no to bych chtěla vidět). Věděla jsem, že mi dluží peníze za dopravu a jídlo, které jsem si tu kupovala, takže jsem řekla, že zůstanu jen pod podmínkou, že mi v pátek dá peníze, co mi dluží (tady musíte být trošku ostřílení, jinak nemáte šanci) a hle, ono to fungovalo. Najednou ke mě začala být jako milius a děkovala mi a omlouvala se, což na mě v tu chvíli už neplatilo, protože já si stihla domluvit odjezd s druhou stranou a rozhodla se si udělat volno v Hai Phong, než pojedu do centra, kde mám pracovat. Jam se rozhodla jet se mnou, protože si chtěla po dlouhé době udělat také volno.

Do Hai Phong jsme odjížděly z naší vesnice autobusem v 5 ráno, abychom chytily první autobus z Viet Tri na místo. Musím říct, že samotná cesta byla dost zážitek! Proč by asi tak byla cesta autobusem zážitek, říkáte si? Jednoduchá odpověď. Vietnamci nejsou zvyklí jezdit autobusem, protože mají většinou každý svojí motorku a tak jezdí na krátké vzdálenosti na motorce, ale když musí na delší cestu, tak berou autobus. Stále asi nechápete, tak já vám to ráda vysvětlím. Když jste v podstatě zvyklí celý život jezdit všude na motorce a nejezdíte autobusem nebo autem, tak vám s velkou pravděpodobností nebude dělat auto nebo autobus dobře na žaludek. Stačí mi, když si vzpomenu a píši o té cestě a samotné je mi nevolno. Řidiči autobusu to vědí, takže v každém autobuse na sedačce je igelitový pytlík. Já ho okamžitě, když se usadím na sedačce, předávám někomu jinému, jelikož vím, že ho sama rozhodně potřebovat nebudu. Nastoupily jsme s kamarádkou do autobusu, usadily se a tentokrát to nebyl výlet jen o zvracejících asiatech.


Každá jsme se rozhodly zabrat si dvě sedačky, jelikož byl autobus úplně prázdný. Přišel k nám člověk, který vybírá peníze za lístky a prohodil nějakou sumu. Věděly jsme kolik, tak jsme mu daly 220.000 za dva lístky a nečekaly jsme žádnou odpověď, jenže on na nás sputil Vietnamsky, o čemž jsme si myslely, že nás chce natáhnout a daly mu o 20.000 navíc, které nám okamžitě vrátil zpátky a zase něco spustil, do dnes nevím, o čem mluvil. Kamarádka se rozhodla protestovat a jelikož je její student Vietnamec a doktor, který mluví anglicky, tak zvedla telefon a zavolala mu, aby nám pomohl. Promluvil si tak s člověkem a zjistil, že opravdu máme platit jen 220.000 Dongů. Vyřešily jsme tedy problém peněz a myslely si, velmi naivně, že na nás přestane mluvit, ale on opět začal.

Sednul si ke mě a chtěl se se mnou vyfotit. S tím já nemám žádný problém, většina Vietnamců to dělá. Proč? Většina z nich, těch z vesnice nebo z menšího města, nikdy neviděla bílého cizince nebo cizince jako takového. Udělali jsme pár fotek, měl fešnou čepici, tak jsem si jí půjčila a párkrát jsme se vyfotili, jenže potom to začalo. Začal se usmívat a pořád seděl u mě, já si nafoukla svůj polštář a on pořád něco povídal, i když věděl, že mu vůbec nerozumím. Potom jsem pochopila. Ukazoval mi tu naší fotku na telefonu a začal předstírat, že jí (nebo vlastně asi spíš mě na té fotce) dává pusu. Zasmála jsem se a říkala jsem si, že to je vážně divný, ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost, stále u mě seděl. Zvedl se, protože jsme zastavovali, stihla jsem si vedle sebe dát tašku a batoh, který jsem do teď měla v prostoru pro tašky nad hlavou a říkala jsem si, že ho to odradí si ke mě sednout, navíc nastupují lidi, omyl. Sedl si ke mě, taška netaška, mezitím jen předal nastupující paní pytlíky na zvracení, asi že jí jeden nebude stačit (pochopila jsem později proč). Stále u mě seděl, ale tentokrát já měla polštář, tak jsem se snažila usnout hlavou na oknu, což je s jejich stylem jízdy vcelku nemožné. Nicméně si on sedl vedle mě a předstíral, že taky spí, akorát si položil hlavu mě na rameno a jeho ruku na mojí nohu, v tu chvíli to ve mě začalo vřít a jazyková bariéra nebo ne, začala jsem nepříjemně vykřikovat v angličtině, ať se sakra drží zpátky a hlídá si, kam dává svoje ruce nebo hlavu, protože mám svůj osobní prostor a ten on rozhodně překračovat nebude, musím říci, že jsem byla asi dost přesvědčivá, včetně pohybu rukou, že jednoduše pochopil a vyděšeně se na mě zadíval. Zastavujeme a on se zvedá. Moje kamarádka okamžitě podle mého zvýšeného hlasu (nikdy většinou nezvyšuji hlas, pokud to není potřeba), že je něco špatně a okamžitě se přesunula ke mě na sedačku. Jenže to byl teprve začátek výletu, čekalo nás ještě cca 6 hodin k cílené destinaci. V Hanoji už byl autobus plný a když řikám plný, tak myslím plný! Pokud je někdo talent na přeplňování autobusů, tak to jsou právě Vietnamci, na všem se snaží vydělat a jelikož jsou svátky, tak chce spoustu lidí do Hanoje nebo do Hai Phong a zaplatí nebo si postojí, není problém, jsou to však peníze navíc. V jednu chvíli jsme v autobuse pro cca 40 lidí bylo asi 55, což už byla vážně sranda a navíc při jejich stylu jízdy vážně zajímavá podívaná, to mi věřte!

V Hanoji jsme se zasekli na 2 hodiny, protože každý někam jel a Hanoj byla totálně zasekaná. Celou dobu jízdy jsem měla v uších sluchátka, mluvila bych bývala s kamarádkou, jenže to bych musela poslouchat dávivé vietnamce a jejich zvracení po celou dobu jízdy a věřte mi, že i po 4 hodinách jizdy měli stále co zvracet, čemuž do teď stále nerozumím. V jednu chvíli se dokonce paní za námi dovolila, zda si může použít nás pytlík v sedačce před námi (asi pochopila, že nám špatně nebude), tak jsme jí ho s radostí daly a opět si nasadily sluchátka. V jednu chvíli posloucháte oblíbenou písničku a ve stejný moment slyšíte, jak vám někdo za hlavou zvrací do pytlíku, skvělý!


Do Hai Phongu jsme dorazily po 6 hodinách cesty místo původních 4.5-5 hodinách, ale byly jsme tam! Hotel jsem měla zabookovaný předem a chtěly jsme si to obě užit, protože to bylo volno, které ona dlouho neměla a pro mě to byl nový začátek! Hotel byl skvělý a já si konečně po měsíci a půl užila skvělou sprchu! Tento hotel se jmenuje Punt Hotel, který je vcelku blízko u centra a stál mě 10$ na noc, bez snídaně tedy, ale tu jsme si stejně chtěly dát venku. Neskutečná cena za takový luxus!


Po 30-minutách, kdy jsem vylezla ze sprchy se kolegyně vážně smála a já taky, protože jsem říkala, že mi normální tekoucí voda vážně chybí! Našly jsme skvělé místo, kde jsme byly na kávě a viděly město z výšky. Ve chvíli, kdy jsem se podívala okolo, jsem věděla, že tohle je ono. Tohle je to místo, kde jsem měla začít už před měsícem a kde se mi bude líbit a to jsem ještě ani nevěděla, jak skvělé budu mít kolegy tady!


Vyrazily jsme do města, daly si "západní" jídlo, našly Pizza Hut, zahřešily (no a co, byl svátek a já slavím!) a užily si čas včetně skvělého Korejského bbq na 200%!!


Nic takového jsem neviděla! V restauraci bylo plno, tak jsme musely počkat, ale dostala se na nás řada. Usadili nás ke stolu, začali nosit maso, zeleninu, pití. Byl to typ bufet, takže jsme jen jedly a jedly a stále grilovaly maso, užívaly si Kimchi a zeleninu, mořské řasy i kukuřici. Masa bylo neskutečně, až jsme nedokázaly jíst úplně vše, neskutečné porce, bbq spíš tak pro 6 lidí a ne pro dvě. Dokonce i Saigonské pivo jsem ochutnala. Užily jsme si pobyt vážně na maximum!


Ona poté odjela zpět do Phu NInh a já vyrazila na své nové místo! O tom zkusím napsat už zítra a poslat článek jen o něm, ale můžu říci jedno: Jsem hrozně ráda, že jsem se tak rozhodla a jsem tady. Je to skvělé místo a skvělí lidé!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 6. září 2017 v 17:40 | Reagovat

Jsem momc rada, ze jsem takhle mohla pomoci! Podle toho ctu to bylo jeste horsi nez si mi predtim psala - vsechny tyhle detaily jsem neznala. Ale uz to mas za sebou a snad se ti v Hai Phongu bude libit. Musime dat brzy kokosove kaficko!

2 Maky Maky | 6. září 2017 v 18:52 | Reagovat

Jani, už od prvního momentu se mi tu líbilo a věřím tomu, že se dlouho nebudu chystat nikam jinam, protože nebudu mít pocit, že musím :) Tohle místo je skvělý, práce taky a děti super (i když jsem tedy zatím měla jen dospělé, ale zbytek skupiny říkal, že děti tu jsou hrozně fajn :)). Zítra mám poprvé školku, tak jsem na to zvědavá, ale já jsem na malé děti zvyklá, takže by neměl být problém :-D A to kafe, to musíme dát hodně brzy! Hrozně se těším, až tě poznám osobně ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama