Leden 2018

Den druhý - představení rodičů a hurá na Cat Ba

30. ledna 2018 v 16:35 | Maky


A je to tu!

Šli jsme spát po půlnoci, rodiče museli být neskutečně unavení, protože v podstatě cestovali celý den. Znáte to, v letadle se pořádně nevyspíte a na letišti už vůbec ne, i když máte přestup dlouhý 8 hodin. Nastavila jsem si budíka na nejbližší možnou hodinu, kdy jsem si myslela, že budu schopná fungovat normálně a když ráno zazvonil, tak jsem otevřela unavené oči, zkontrolovala mobil, že rodiče ještě nevolali, ustrojila se, vzala sbalený batoh a vyrazila za nimi do hotelu, který je jen kousek od mého domu.

Stále tomu nemohu uvěřit, že jsou tu, avšak je to už více uvěřitelné než den předtím. Potkám je na hotelu, skočím jím okolo krku ještě jednou, aby jim to náhodou nechybělo, zaplatíme a vyrazíme k nám. Tam konečně poznají všechny učitele a kamarády, místní kluky i mého "šéfa" ségru, která nám dělá recepční. Všichni jsou z nich nadšení a stále opakují, jak vypadají spíše jako moji sourozenci než moji rodiče. To jim samozřejmě dělá radost a s úsměvem se společně vydáváme na naše první společné dobrodružství. Kam to bude? Náš první výlet nás zanese na ostrov Cat Ba.

Cat Ba

Cat Ba je ostrov, který je od města Hai Phong vzdálený přibližně 1.5 až 2 hodiny autobusem. Koupíte jeden lístek, naskočíte na autobus, který vás převeze k přístavu, tam vás lodí převezou na ostrov a tam opět naskočíte na autobus, který vás převeze přes ostrov na místo určení. Celá tato cesta vás vyjde na 110 Kč v přepočtu. Přepočítávat Vietnamské Dongy (VND), což je měna, která se tu používá, je jednoduché. Tisíc takových VND je 1 KČ, takže jednoduché počty kamkoliv vyrazím :)

Vzali jsme taxíka, který nás převezl k přístavu, tam jsme skočili na autobus a už si to štrádujeme směr Cat Ba. Počasí nám vcelku přeje. Není sice 40°C, ale dobrých 25°C a sluníčko, tak snad mu to vydrží!

Cesta na Cat Ba

Povídáme si, vyprávíme a cesta utíká tak rychle, že následně vystupujeme z autobusu a nastupujeme na loď. Ta nás převáží na ostrov, kde na nás už čeká další autobus, který nás převeze do přístavu a zároveň hlavního města na ostrově. Cat Ba je krásný ostrov! Voda sice není azurově modrá, ale pláže jsou písčité. Možná nejsou pokryté bílým pískem, ale zároveň nejsou tak přeplněné lidmi. Až tolik turistů o tomto pokladu neví, jelikož většina z nich míří do Halong Bay. Halong Bay je zátoka známá z filmu King Kong, což Cat Ba není a přesně proto není přeplněna turisty. To se mi jednoznačně na tomto místě líbí! Stejně jako Halong Bay můžete na tomto místě vidět krásné útesy jako z filmu King Kong a stejně tak tu můžete vidět plovoucí vesničky, kde opravdu žijí místní, k těm se však vrátím později.

Náš první den

Náš první den totiž začal příjezdem na ostrov, potkáním pár milých lidí, které už znám a několikrát mě viděli a zároveň zacheckováním do hostelu. Hostel jsem vybírala podle ceny (nechtěla jsem ten nejlevnější, ale zároveň ne drahý (to se ve Vietnamu stává však málo) a vybrala jsem, troufám si říci, opravdu správně - Bungalow hostel. Výhled jsme tedy měli parádní, přímo na zátoku s plovoucími restauracemi a místními rybáři, kteří nás ráno vzbudili, když jeli chytat ryby na moře a zároveň na zelený kopec za městem, kam jsme se poté chystali na motorce.

Ubytování a další radosti

První den jsme jentak pokukovali, obešli ostrov a ubytovali se. Zároveň jsme zašli na trh a pokoukali, co bys se nám mohlo třeba líbit. Druhý den už jsme však ve městě půjčili motorky (skútr) a vyrazili na výlet! První si to taťka znovu zkusil a hned nato jsme vyrazili na výlet! Po dlouhé době seděli rodiče na motorce spolu jako za mlada (ne, to nejsou moje slova, to já bych si neodvážila z pusy vypustit! Ale slova přímo mých rodičů) a užívali si to nesmírně! Byla na nich vidět ta čirá radost, skoro až dětská radost, když vidíte děti pokukovat po sladkostech! Není nad to vidět své rodiče spokojené a šťastné! Přesně proto také cestuji, protože jim mohu dopřát tu možnost vycestovat do míst, kam by asi jen tak sami nejeli. Alespoň jsem si tedy jistá, že do Vietnamu by se sami nevydali.

Cannon Fort, pláž a výšlap v národním parku

Jeli jsme na Cannon Fort. Kde to a je a co je to? Je to vyhlídka na Cat Ba a bývalá pevnost při válce ve Vietnamu. Zajímavé místo a zároveň krásné výhledy. Určitě stojí za podívanou a už po cestě na vrchol jsme se zastavovali na fotky. Jízdu na motorce jsme si užívali i místo bylo super! Z vrcholu jsou vidět plovoucí vesničky i útesy a soukromé pláže, na ty však pojedeme a druhý den. Po tomto výletě jsme se jeli podívat okolo trhu a přístavu na pláž. Pláž jsme si jednoduše užili. Nebylo pekelné teplo, ale zima také nebyla. Na koupání to však k mému zklamání nebylo, ale písek byl teplý. I tak to byla pláž a i tak jsme si to užili. Dali jsme si na pláži kávu a pivo a sedli si pod slunečník, kde nás čekalo jedno z překvapení. Při odchodu si nás vyčíhnul pán a i přesto, že nám tam bylo dovoleno sedět, protože jsme si na baru koupili kávu a pivo, tak po nás chtěl zaplatit lehátka. No, kdyby nám to bylo řečeno hned, tak s tím asi problém nebude, vzhledem k tomu, že pronájem stál 6 Kč v přepočtu, ale ten přístup mě vážně naštval! A hlavně tón a styl, kterým nám to bylo sděleno. Sbalili jsme se a vyrazili dál. Smočila jsem si s taťkou nohy a svlékla se alespoň do plavek, ale jak už jsem psala, tak na koupání to bohužel nebylo. Večer jsme vyrazili podívat se na rozsvícené plovoucí restaurace, noční trh, dali si místní palačinky a zalehli vcelku brzy, abychom druhý den mohli vyrazit do národního parku Cat Ba, kde nás čekal výšlap.


Ráno jsme si dali vcelku super místní snídani v hostelu, přesunuli věci k mé "kamarádce", kterou jsem tam už několikrát potkala do hotelu a vyrazili si půjčit znovu motorky a vyrazili do národního parku. Cesta netrvala dlouho a byla narozdíl od města, na které jsem zvyklá vcelku klidná, bez aut a motorek. Jediné motorky, které jsme po cestě potkali byly vlastně cizinci. O výšlapu jsme četli a měl to být údajně jeden z těch těžších, což se okamžitě vyvrátilo, když jsme zjistili, že to vůbec není špatné. Většina cesty je v "džungli", což může být obtížné v horku, protože i přes to, že horko nebylo, tak bylo cítit vlhko, a pouze poslední část cesty (přibližně 15 minut) byl opravdu strmý a pokrytý kameny. Rozhodně bych tento "výšlap" nepovažovala za složitý ba naopak a když to řeknu já, tak to platí dvojnásob. Pamatuji si do teď cestu na Kralický Sněžník, která se s tímto nedá vůbec srovnat!

Ach, ten výhled!

Výhled byl prostě super! Nádherná příroda kolem, krásná džungle, prostě krása! Dokonce tam bylo i poklidno a ticho, neuvěřitelná podívaná. Byli slyšet ptáci pod námi a vidět slunce někde v dálce. Udělali jsme pár fotek, vyfotili si bambusy všude kolem (nechápu, že nemají ve Vietnamu pandy, když mají tolik bambusu) a vyrazili pro kešku. Tu jsme nemohli nějakou chvíli najít, dokonce jsme u ní potkali skupinku Britek, se kterými jsem si pokecala a vysvětlovala jim, co to tam vlastně děláme. Celé unešené z Geocachingu nám popřály štěstí, podívaly se, co jsme našly a my pokračovali dál.

Yummy, místo, kde musíte ochutnat všechno!

Pro dnešní den toho bylo dost a my si zašli na skvělou večeři na místo, které jsme objevili úplnou náhodou, když jsme šli kolem. Toto místo se jmenuje Yummy a dle názvu tam taky tak vaří! Od té doby, co jsme toto místo náhodou objevili, jsme tam jedli i obědy i večeře. Pokaždé jsme našli pokrm, který jsme s radostí ochutnali a byl vynikající! Nemyslím si, že bychom tam narazili na nějaké jídlo, které by nám nechutnalo a to jsme toho vyzkoušeli opravdu hodně! Od kuřete v kokosovém mléce s rýží po Thajské Pad Thai až po saláty byla všechny jídla jednoduše nepopsatelně výborná! Každé jedno z nich mělo jedinečnou chuť a dokonce i místní Vietnamská kuchyně byla výtečná, což se v těchto podnicích, kde vaří veškerá jídla moc nestává. Na zeď slávy jsme poté umístili náš podpis a podepsali se tak k místu, které se nám zároveň podepsalo do srdce svou neskutečnou kuchyní a skvělou obsluhou, kterou jsme několikrát obtěžovali slovy, že v té citronové limonádě opravdu nesmí být žádný cukr!


Narazili jsme však nejen na Yummy, ale i na další místo se jménem Like Coffee, kde jsme si dali skvělou kávu (jejich Egg coffee bylo jedno z nejlepších, které jsem zatím měla) a já se tam poté vrátila s kolegy na obě místa znovu. Dnešní den byl u konce a my zalehli do nového hotelu. Další den už nás čekal menší výlet, jelikož jsme se rozhodli prodloužit si náš pobyt na Cat Ba o další den!

Vstávat a cvičit!

Ráno jsme se vzbudili, došli si na snídani a hurá domluvit si zítřejší odjezd do Ninh Binh a poté na menší výlet. Kam jsme to tentokrát jeli? Tentokrát to bylo na moře. Chtěla jsem rodičům ukázat plovoucí vesničky, na kterých žijí lidé. Ano, oni tam vážně bydlí. Sehnala jsem místní paní, která nás vyvezla na moře na hodinu a půl a vzala si za to 300 Kč pro všechny tři. Její angličtina nebyla sice perfektní, ale rozhodně jsem se i něco dozvěděla. Ukázala nám vlastní domeček, kde bydlí a seznámila nás s její dcerou. Vlastní menší restauraci a chytají také ryby, dovolila mi zařídit si její maličkou loď a provezla nás kolem ostrova a pláží. Jelikož už bylo poté odpoledne brzy tma (ano i tady to tak je během zimy), tak jsme nemohli až do samého srdce zátoky, což nebyla úplná katastrofa, protože i takto byl výlet vážně krásný. Úsměvy rodičů mi opět prozradily, že si výlet užili na 100% a možná i více. Radost v jejich očích by se občas dala krájet jako ta mlha u domečku Rákosníčka.

Moc se mi líbilo, když jsem si mohla večer před spaním říci, že si ten den určitě užili a další den to bude třeba ještě lepší. Ze všeho byli malinko vykulení, ale to se není čemu divit. Ono z Vietnamu by byl asi každý trošku vykulený a to ještě netušili, co je vlastně čeká v Ninh Binh, na cestě autobusem a poté v Hanoji! Nikdo netušil, jaká sranda to ještě bude, kolik km na motorkách ještě najezdíme a kolik skvělých lidí ještě potkáme (i když Ninh Binh byl i pro mamku v jednu chvíli malinko šok, když se mě snažil nějaký přiopilý chlapík srovnat jakýmsi bojovým uměním - lidi jsou ale ve Vietnamu jenom milí, jak já pořád tvrdím a za tím si stojím!).


Ulehli jsme do postele a nechali si zdát o dalším dobrodružství, tentokrát už v Ninh Binh, o kterém bude také můj další článek.

Jak jsme se potkali ve Vietnamu - Hai Phong příjezd

21. ledna 2018 v 17:32 | Maky |  Vietnam

Zjistila jsem, že nejlépe se mi přemýšlí na motorce. Občas si říkám, že bych potřebovala nějaké zařízení, které by nahrávalo moje myšlenky, jelikož mám pocit, že to, co se mi honí hlavou na motorce by stálo za zapsání do knihy nebo kroniky. Většinou ale večer už nemáte tušení, jak jste chtěli článek napsat nebo začít větu a říkáte si, že i kdybyste ho napsali, tak nebude až tak dobrý jako s myšlenkami, které vám proběhly hlavou na motorce. Ono tedy nejen, že se vám honí hlavou různé myšlenky ohledně psaní, ale také se občas modlíte, abyste vůbec v pořádku dorazili do cíle. No, nejen zpět domů, ale i na hodinu na vesnici. Ono se to nezdá, ale doprava je tu vážně šílená, takže mám občas pocit, že nemůžeme vlastně v pořádku dojet vůbec nikam. I můj taťka to poznal, když ho Mark vzal na první projížďku a mamka, když musela přejít silnici a měla smrt v očích, ale o tom později.

Jak to vůbec všechno začalo?
Když jsem odjížděla, tak jsem říkala, že by to byla přeci škoda, kdyby nepřijeli do Vietnamu. Kdy se sem podívají, když ne za mnou? Vzhledem k tomu, že většinou jsme do ciziny jezdili na dovolenou společně, jelikož mluvím anglicky a oni anglicky tak dobře nemluví, nebo vyrazili s cestovní kanceláří, tak jsem věděla, že by rádi dorazili, ale zároveň byli nervózní. Snažila jsem se jim to usnadnit, jak jen jsem mohla. Vytvořila jsem různé dopisy (ano, říkám si, že ta moje asistentská pozice se mi asi nikdy nezapře) od dopisu na letiště na převoz léků ve třech jazycích, až po dopis pro imigračního úředníka, kdyby náhodou byl nějaký problém na letišti. Všechno bylo jednoduše pokryto a s velkou pravděpodobností by mělo vše proběhnout lehce jako by jen jeli do Prahy na výlet. Jejich let měl zastávku v Istanbulu, kde měli 8 hodin, ale když letíte ve dvou, tak jsem si říkala, že to nebude taková katastrofa. To, že na letišti nefungovalo wifi po celou dobu jejich přestupu jsem však neměla tušení. Přestup v Istanbulu by neměl být takový problém, přeci jen nevycházíte z letiště, ale pokud jste nikdy nepřestupovali, tak asi ani nevíte, co máte hledat, to by však měly vyřešit veškeré moje poznámky.

Jsem na ně opravdu PYŠNÁ!!!
Nejen, že zvládli přestup bez problémů, ale ani jednou mi nevolali a na cestě zpátky dokonce jeli s Turkish Airlines na výlet a šli na kešku, ven z letiště!! Všechno zvládli prostě bravůrně!! Jak tedy našich 12 dní vypadalo? Asi takto!

DEN D
Já už ráno vyrazila do Hanoje, abych trošku pochodila po městě a nemusela potom spěchat na letiště, i když jsem to nakonec stejně měla jen tak tak, nedošlo mi, jak je to letiště daleko a že doprava bude až tak zlá. Došla jsem si na fajn brunch, dala si sýrový bagel (stále mi ještě sýr hrozně chybí jako jedno z mála jídel tady), dala si dobrou kávu, sedla si k rušné ulici a pozorovala ten mravenčí život. Sedět v kavárně a sledovat rušné ulice v Hanoji mě opravdu baví. Byla jsem natěšená už několik týdnů zpátky, až mi ty moji rodičové přijedou. Nemohla jsem se dočkat, až jim ukážu, jak tu žiju, jak vypadá Vietnam a těšila jsem se, až si všechno vyzkouší na vlastní kůži, takže cesta na letiště pro mě byla spolu s tím dnem nekonečně dlouhá, jak to tak bývá, když se na něco vážně těšíte!

Na letiště jsem ale dorazila včas a čekala u východu spolu s dalšími vietnamci, kteří čekali na své blízké. Vyhlížela jsem je, asiati sledovali mě, stále jsem vyhlížela, víc asiatů sledovalo mě než východ letištní haly. Někteří za mnou dokonce přišly, zda se s nimi nemohu vyfotit, tak proč ne, když už čekám. Proběhlo pár fotografií a mě to hned lépe utíkalo. Vyhlížela jsem opravdu pečlivě, ale stále nikdo nepřicházel. Už jsem si říkala, že se asi zdrželi na imigračním a zřejmě bude nějaký problém s vízem. Najednou jsem zahlédka povědomé postavy, že by? ANO! Jsou to oni! Už jsou tu! Měla jsem radost, začala jsem mávat, asi mě ještě ani nevidí. Nevadí, mávám pořád a čekám, až přijdou blíže a uvidí mě. V této chvíli jsem zřejmě vypadala jako můj nedočkavý pejsek, který při každém našem návratu skáče a kroutí ocáskem. V tu chvíli mě, můj nepřehlédnutelný úsměv i radost sledovalo zřejmě ještě víc vietnamců, než předtím. Asi si říkali: Co to proboha ta bílá holka dělá? Říkala bych si zřejmě úplně to samé, kdybych tam někoho takového viděla, takže je rozhodně nesoudím. Jak se přibližovali k východu, tak jsem měla ještě větší radost a srdce mi bušilo o sto šest! Nemůžu tomu uvěřit, oni opravdu přijeli, jsou ve Vietnamu!


Oba jsem je na začátku pořádně objala, nechala je převléct do něčeho lehčího (ano, ty dva týdny bylo vážně krásně, měli neskutečné štěstí) a hned jsme si to pádili z letiště taxíkem na autobus do Hai Phong!

První zastávka: Hai Phong, můj momentální domov!
Jen jsme dojeli na autobusové nádraží v Hanoji, kde jsme se snažili chytit autobus ke mě domů, protože autobusy z Hanoje nejezdí přes noc. Vzhledem k tomu, že rodiče přijeli na čas jsme zvládli jet autobusem ještě dříve, než jsem očekávala. Příjezd do Hai Phong byl tedy už za tmy, ale stále dříve, než bylo v plánu. Vzali jsme to rovnou na hotel, který jsem rodičům zabookovala nedaleko mého domova. První jsme vybalili všechno z tašek, co jsem si měla odnést. Dobroty! Přivezli mi chleba, pravý český chleba! Pár drobností, co jsem si nechala dovést, od kalhot, protože začala být lehce zima (ano, měli jsme v ten týden i 11 stupňů), ale oni přivezli i vysočinu! Nemůžu tomu uvěřit, dám si pravý český chleba a vysočinu k večeři, tedy až se vrátíme z cest. Teď náš totiž čeká 12 dní cestování po Vietnamu a to vše začně zítra, nemohu se dočkat! Vybalujeme a já je beru ke mě domů, aby se mohli pěkně se všemi seznámit a vyrazit s námi na pivo na ulici, to bude první velký zážitek.

Přicházíme ke mě domů a tam už čeká moje náhradní Vietnamská rodinka, včetně mé adoptivní mamky, taťky, kteří mě učili řídit motorku a Markyho, který nám jako místní Vietnamec zařizuje úplně vše, co je potřeba. Seznámení probíhá výborně se vší parádou, dokonce dojde i na domácí cukroví od mamky, které sklidí neskutečný úspěch a na mě samozřejmě po mém dojezdu z výletu s rodiči čeká už jen prázdná krabička. Balíme se první a vyrážíme směr Banh My paté. Co je to? Bageta, kterou prodává moje oblíbená tetička banh my! Přicházíme a už se na nás těší, okamžitě poznává rodiče a pro jistotu se ptá, zda to jsou moji rodiče, o kterých jsem vyprávěla, že přijedou. Říkám, že ano a ona odpovídá, že jsou vážně mladí a vypadají spíše jako moji sourozenci. Ale no tak, to už jsme dnes slyšeli několikrát a ještě uslyšíme, to jsem si jistá. Nejsem si jistá, zda je to pochvala mých rodičů, že vypadají tak mladě nebo mé samotné, že vypadám už jako jejich vrstevník? Hádám, že tak to nebude, usměji se a dáváme si do "nosu". Rodičům nesmírně chutná a já mám radost!


Vyrážíme na piss bucket!
Není nad to, dobře se najíst a zapít to pořádným pivem! Pivo ve Vietnamu sice nemá takovou chuť piva jako u nás, není tak silné, ale pít ho je opravdu zážitek! Sedíte na plastových židličkách na zemi, skoro na zemi, židličky jsou velikosti pro děti. K plastovým stoličkám si ještě domyslete plastové stolečky, džbány piva za 25 Kč (jedno pivo vyjde na 5 Kč) a obrovských ruch lidí, kteří popíjejí na stejném místě s vámi. Všechno to završuje zážitek z toho, když náhodou potřebujete z toho všeho moku na "malou stranu". V tu chvíli totiž dochází na pravý Vietnamský zážitek! Proč? Protože se tomu říká piss bucket a jak to zní, tak to také je. Jedná se o obyčejný kýbl nebo lavor, jak to každý nazvete je už na vás, do kterého jednodušete, když musíte, tak musíte. Tento kýbl je za kovovou zástěnou a většinou se za ni doprovázíme alespoň ve dvou, jelikož jeden z nás čeká venku. Ne vše si prý však musí rodiče vyzkoušet a tak toto rádi vynechají. Sešla se nás celá banda, od mojí adoptivní rodinky, po ostatní učitele, dobrovolníky i místní kluky, kteří nás vozí na hodiny. Všichni důležití byli na místě! Jediný, kdo v té době chyběl byl můj "ředitel" a jeho sestra, ale tu potkali později druhý den. Všichni se na mé rodiče moc těšili a bylo to na nich také vidět. Padalo jedno pivo za druhým. Objednal se první kokos (alkohol přímo v kokosu, ohřátý a rozlévaný přímo z kokosu), všichni jsme si ťukli a Mark (můj adoptivní taťka, co mě učil řídit motorku) si s taťkou musel pro jistotu ťuknout dva panáky.


Rodiče byli na cestě skoro 24 hodin a čím déle jsme seděli na "ulici", tak bylo jasné, že jsou unavení. Rozloučili jsme se tedy, odvedla jsem je do hotelu a vyzvednu si je až druhý den ráno.