Jak jsme se potkali ve Vietnamu - Hai Phong příjezd

21. ledna 2018 v 17:32 | Maky |  Vietnam

Zjistila jsem, že nejlépe se mi přemýšlí na motorce. Občas si říkám, že bych potřebovala nějaké zařízení, které by nahrávalo moje myšlenky, jelikož mám pocit, že to, co se mi honí hlavou na motorce by stálo za zapsání do knihy nebo kroniky. Většinou ale večer už nemáte tušení, jak jste chtěli článek napsat nebo začít větu a říkáte si, že i kdybyste ho napsali, tak nebude až tak dobrý jako s myšlenkami, které vám proběhly hlavou na motorce. Ono tedy nejen, že se vám honí hlavou různé myšlenky ohledně psaní, ale také se občas modlíte, abyste vůbec v pořádku dorazili do cíle. No, nejen zpět domů, ale i na hodinu na vesnici. Ono se to nezdá, ale doprava je tu vážně šílená, takže mám občas pocit, že nemůžeme vlastně v pořádku dojet vůbec nikam. I můj taťka to poznal, když ho Mark vzal na první projížďku a mamka, když musela přejít silnici a měla smrt v očích, ale o tom později.

Jak to vůbec všechno začalo?
Když jsem odjížděla, tak jsem říkala, že by to byla přeci škoda, kdyby nepřijeli do Vietnamu. Kdy se sem podívají, když ne za mnou? Vzhledem k tomu, že většinou jsme do ciziny jezdili na dovolenou společně, jelikož mluvím anglicky a oni anglicky tak dobře nemluví, nebo vyrazili s cestovní kanceláří, tak jsem věděla, že by rádi dorazili, ale zároveň byli nervózní. Snažila jsem se jim to usnadnit, jak jen jsem mohla. Vytvořila jsem různé dopisy (ano, říkám si, že ta moje asistentská pozice se mi asi nikdy nezapře) od dopisu na letiště na převoz léků ve třech jazycích, až po dopis pro imigračního úředníka, kdyby náhodou byl nějaký problém na letišti. Všechno bylo jednoduše pokryto a s velkou pravděpodobností by mělo vše proběhnout lehce jako by jen jeli do Prahy na výlet. Jejich let měl zastávku v Istanbulu, kde měli 8 hodin, ale když letíte ve dvou, tak jsem si říkala, že to nebude taková katastrofa. To, že na letišti nefungovalo wifi po celou dobu jejich přestupu jsem však neměla tušení. Přestup v Istanbulu by neměl být takový problém, přeci jen nevycházíte z letiště, ale pokud jste nikdy nepřestupovali, tak asi ani nevíte, co máte hledat, to by však měly vyřešit veškeré moje poznámky.

Jsem na ně opravdu PYŠNÁ!!!
Nejen, že zvládli přestup bez problémů, ale ani jednou mi nevolali a na cestě zpátky dokonce jeli s Turkish Airlines na výlet a šli na kešku, ven z letiště!! Všechno zvládli prostě bravůrně!! Jak tedy našich 12 dní vypadalo? Asi takto!

DEN D
Já už ráno vyrazila do Hanoje, abych trošku pochodila po městě a nemusela potom spěchat na letiště, i když jsem to nakonec stejně měla jen tak tak, nedošlo mi, jak je to letiště daleko a že doprava bude až tak zlá. Došla jsem si na fajn brunch, dala si sýrový bagel (stále mi ještě sýr hrozně chybí jako jedno z mála jídel tady), dala si dobrou kávu, sedla si k rušné ulici a pozorovala ten mravenčí život. Sedět v kavárně a sledovat rušné ulice v Hanoji mě opravdu baví. Byla jsem natěšená už několik týdnů zpátky, až mi ty moji rodičové přijedou. Nemohla jsem se dočkat, až jim ukážu, jak tu žiju, jak vypadá Vietnam a těšila jsem se, až si všechno vyzkouší na vlastní kůži, takže cesta na letiště pro mě byla spolu s tím dnem nekonečně dlouhá, jak to tak bývá, když se na něco vážně těšíte!

Na letiště jsem ale dorazila včas a čekala u východu spolu s dalšími vietnamci, kteří čekali na své blízké. Vyhlížela jsem je, asiati sledovali mě, stále jsem vyhlížela, víc asiatů sledovalo mě než východ letištní haly. Někteří za mnou dokonce přišly, zda se s nimi nemohu vyfotit, tak proč ne, když už čekám. Proběhlo pár fotografií a mě to hned lépe utíkalo. Vyhlížela jsem opravdu pečlivě, ale stále nikdo nepřicházel. Už jsem si říkala, že se asi zdrželi na imigračním a zřejmě bude nějaký problém s vízem. Najednou jsem zahlédka povědomé postavy, že by? ANO! Jsou to oni! Už jsou tu! Měla jsem radost, začala jsem mávat, asi mě ještě ani nevidí. Nevadí, mávám pořád a čekám, až přijdou blíže a uvidí mě. V této chvíli jsem zřejmě vypadala jako můj nedočkavý pejsek, který při každém našem návratu skáče a kroutí ocáskem. V tu chvíli mě, můj nepřehlédnutelný úsměv i radost sledovalo zřejmě ještě víc vietnamců, než předtím. Asi si říkali: Co to proboha ta bílá holka dělá? Říkala bych si zřejmě úplně to samé, kdybych tam někoho takového viděla, takže je rozhodně nesoudím. Jak se přibližovali k východu, tak jsem měla ještě větší radost a srdce mi bušilo o sto šest! Nemůžu tomu uvěřit, oni opravdu přijeli, jsou ve Vietnamu!


Oba jsem je na začátku pořádně objala, nechala je převléct do něčeho lehčího (ano, ty dva týdny bylo vážně krásně, měli neskutečné štěstí) a hned jsme si to pádili z letiště taxíkem na autobus do Hai Phong!

První zastávka: Hai Phong, můj momentální domov!
Jen jsme dojeli na autobusové nádraží v Hanoji, kde jsme se snažili chytit autobus ke mě domů, protože autobusy z Hanoje nejezdí přes noc. Vzhledem k tomu, že rodiče přijeli na čas jsme zvládli jet autobusem ještě dříve, než jsem očekávala. Příjezd do Hai Phong byl tedy už za tmy, ale stále dříve, než bylo v plánu. Vzali jsme to rovnou na hotel, který jsem rodičům zabookovala nedaleko mého domova. První jsme vybalili všechno z tašek, co jsem si měla odnést. Dobroty! Přivezli mi chleba, pravý český chleba! Pár drobností, co jsem si nechala dovést, od kalhot, protože začala být lehce zima (ano, měli jsme v ten týden i 11 stupňů), ale oni přivezli i vysočinu! Nemůžu tomu uvěřit, dám si pravý český chleba a vysočinu k večeři, tedy až se vrátíme z cest. Teď náš totiž čeká 12 dní cestování po Vietnamu a to vše začně zítra, nemohu se dočkat! Vybalujeme a já je beru ke mě domů, aby se mohli pěkně se všemi seznámit a vyrazit s námi na pivo na ulici, to bude první velký zážitek.

Přicházíme ke mě domů a tam už čeká moje náhradní Vietnamská rodinka, včetně mé adoptivní mamky, taťky, kteří mě učili řídit motorku a Markyho, který nám jako místní Vietnamec zařizuje úplně vše, co je potřeba. Seznámení probíhá výborně se vší parádou, dokonce dojde i na domácí cukroví od mamky, které sklidí neskutečný úspěch a na mě samozřejmě po mém dojezdu z výletu s rodiči čeká už jen prázdná krabička. Balíme se první a vyrážíme směr Banh My paté. Co je to? Bageta, kterou prodává moje oblíbená tetička banh my! Přicházíme a už se na nás těší, okamžitě poznává rodiče a pro jistotu se ptá, zda to jsou moji rodiče, o kterých jsem vyprávěla, že přijedou. Říkám, že ano a ona odpovídá, že jsou vážně mladí a vypadají spíše jako moji sourozenci. Ale no tak, to už jsme dnes slyšeli několikrát a ještě uslyšíme, to jsem si jistá. Nejsem si jistá, zda je to pochvala mých rodičů, že vypadají tak mladě nebo mé samotné, že vypadám už jako jejich vrstevník? Hádám, že tak to nebude, usměji se a dáváme si do "nosu". Rodičům nesmírně chutná a já mám radost!


Vyrážíme na piss bucket!
Není nad to, dobře se najíst a zapít to pořádným pivem! Pivo ve Vietnamu sice nemá takovou chuť piva jako u nás, není tak silné, ale pít ho je opravdu zážitek! Sedíte na plastových židličkách na zemi, skoro na zemi, židličky jsou velikosti pro děti. K plastovým stoličkám si ještě domyslete plastové stolečky, džbány piva za 25 Kč (jedno pivo vyjde na 5 Kč) a obrovských ruch lidí, kteří popíjejí na stejném místě s vámi. Všechno to završuje zážitek z toho, když náhodou potřebujete z toho všeho moku na "malou stranu". V tu chvíli totiž dochází na pravý Vietnamský zážitek! Proč? Protože se tomu říká piss bucket a jak to zní, tak to také je. Jedná se o obyčejný kýbl nebo lavor, jak to každý nazvete je už na vás, do kterého jednodušete, když musíte, tak musíte. Tento kýbl je za kovovou zástěnou a většinou se za ni doprovázíme alespoň ve dvou, jelikož jeden z nás čeká venku. Ne vše si prý však musí rodiče vyzkoušet a tak toto rádi vynechají. Sešla se nás celá banda, od mojí adoptivní rodinky, po ostatní učitele, dobrovolníky i místní kluky, kteří nás vozí na hodiny. Všichni důležití byli na místě! Jediný, kdo v té době chyběl byl můj "ředitel" a jeho sestra, ale tu potkali později druhý den. Všichni se na mé rodiče moc těšili a bylo to na nich také vidět. Padalo jedno pivo za druhým. Objednal se první kokos (alkohol přímo v kokosu, ohřátý a rozlévaný přímo z kokosu), všichni jsme si ťukli a Mark (můj adoptivní taťka, co mě učil řídit motorku) si s taťkou musel pro jistotu ťuknout dva panáky.


Rodiče byli na cestě skoro 24 hodin a čím déle jsme seděli na "ulici", tak bylo jasné, že jsou unavení. Rozloučili jsme se tedy, odvedla jsem je do hotelu a vyzvednu si je až druhý den ráno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama